Bez pasu do světa – v říjnu dokonce dvakrát

Oblíbené geografické přednášky se v říjnu uskutečnily výjimečně dvě, a to v pondělí devátého (Portugalsko) a dvacátého třetího (Japonské zenové zahrady). O „Zemi na konci Evropy“ vyprávěl a diapozitivy přednášku doprovodil známý cestovatel RNDr. Jaroslav Hofmann, který v současnosti působí jako redaktor v časopisu Lidé a Země.

Že je Portugalsko evropskou zemí nacházející se na samém jihozápadním cípu světadílu, v západní části Pyrenejského poloostrova, si pamatujeme ze školy. Jediným jeho sousedícím státem je Španělsko, západní a jižní břehy země omývají vody Atlantského oceánu. Přednášející měl ale bohaté zkušenosti nejen s návštěvami v této vzdálené zemi (jezdil tam i jako průvodce), ale i dar řeči a nepřeberné množství příběhů z cest i historie této země. Název země vzešel z římského označení Portus Cale. Cale bylo označení původní osady v ústí řeky Douro. Vizigóti upravili název území na Portucale, později Portugale čili Portugalsko. Zkrácením vzniklo jméno města Porto, které je proslulé nejen portským vínem,vinnými sklepy, ale i svým krajovým jídlem -zadělávanými dršťkami. Portugalci v 15. století podnikali objevné plavby kolem Afriky do Indie a získali rozsáhlé koloniální državy. Nejvýznamnějšími koloniemi bývaly Brazílie, Angola a Mosambik. V Lisabonu je Památník objevitelů v čele s Jindřichem Mořeplavcem, klášter sv. Jeronýma a krásné palácové náměstí s grandiózní branou města, které nechal po zemětřesení v roce 1755 postavit ministr markýz Pombal. Dr. Hofmann nás seznámil i s městy Bragan, Coimbrou (krásné univerzitní město s mnoha památkami, městem kostelů Bragou a mysem Cabo da Roca. Mnohé katedrály vyhlížejí spíše jako pevnost, křesťané se tam museli schovávat v době válek před Maury. Půvabným stavebním slohem je manuelismus, vyznačuje se lodními prvky (třeba smotky lan) a stylizací zámořské flory a fauny.

O městě Coimbra se vypráví, že zde v romantickém lesoparku byla zavražděna Ines de Castro. Ta přišla na dvůr Alfonse IV. jako dvorní dáma v doprovodu princezny z Kastilie, nevěsty Pedra I. Pedro se ale zamiloval do Ines. Když jeho manželka Konstancie zemřela, tajně se s Ines oženil a měl s ní dva syny. Zlý otec Alfons nechal Ines i chlapce zabít. Pedro se po jeho smrti stal králem a vrahům Ines se krutě pomstil. Náhrobky Ines a Pedra I. jsou v klášterním chrámě cisterciáků ve městě Alcobaça. Jsou postaveny tak, aby v den posledního soudu, až Pedro otevře oči, padnul jeho zrak jako první na milovanou Ines. Vyprávění o Portugalsku bylo vskutku zajímavé, přednášející nevynechal ani zjevení P. Marie malým pasáčkům ve vsi Fatima 13.5.1917 a tři další vždy po měsíci 13. dne nebo epos „Luzovci“ o objevitelských cestách Portugalců (autorem je renesanční portugalský spisovatel Luís Vaz de Camoes, který je pochovaný v kostele Belém v Lisabonu poblíž hrobky Vasco da Gamy).

Úplně z jiného konce světa pocházela přednáška japanologa Imricha Danihela, který stál v roce 2003 u založení České společnosti přátel Japonska v Litoměřicích. Jeho vyprávění a film se týkaly jednoho fenoménu – „Japonských zenových zahrad“. Japonsko je země zajímavých kontrastů: na jedné straně vyrábí moderní špičkové technické výrobky, na druhé straně se dodržují staré tradice předků. Základem japonské stravy je rýže, zelenina a ryby, to vše obvykle ochucené sojovou omáčkou. Japonci ale nejedí maso sumce. Víte proč? Podle staré báje je kdesi hluboko v moři pod japonskými ostrovy velký posvátný sumec, a když sebou zavrtí, vzniká zemětřesení, které je bohužel v Japonsku časté. A tak je maso ze sumce tabu, nikdo je nejí, aby se tato ryba nerozzlobila, neboť by jim mohla při zemětřesení napáchat ještě víc škod...

Kjótské suché nebo-li kamenné zahrady jsou známé pod názvem „Karesansui“ a jsou jedním z výrazných estetických prvků japonské kultury. Umění japonských zahrad se z původního čínského stylu vyvíjelo po staletí v prostředí s omezenými prostory a v sepětí se šintoismem a s japonskou odnoží zenového buddhismu. Podstatou původního japonského náboženství šintó bylo uctívání přírody. Zenový buddhismus, který výrazně ovlivnil japonské umění, neuznával žádná dogmata a kladl důraz na rozvoj intuitivního poznání.

Vzniklo několik variant japonských zahrad. Do 7. a 8.století, v období Nara, byly japonské zahrady podobné zahradám čínským, typickým svými jezírky, potůčky, vodopády, mosty, lampami a pavilony. Později, po 11.stol. byly zakládány i "suché" zenové zahrady tvořené jen uhrabaným pískem a štěrkem s několika vhodně rozmístěnými kameny. Takováto abstraktní zenová zahrada byla vlastně meditační pomůckou a prostředím. Zajímavé jsou i "stolní" zahrady s bonsaji, znázorňující celou krajinu.

Pod pojmem japonské zahrady si můžeme představit suché zenové zahrady (karesansui), vycházkové parky či zahrady s jezery (kaiyushiki), čajové zahrady (chaniwa), případně malé atriové zahrádky (tsubo-niwa). Některé zahrady je dovoleno pozorovat z ochozu, do jiných lze vstoupit. Téměř všechny japonské zahrady jsou uspořádány tak, aby bylo možno z jediného místa pozorovat určitou scenérii.

Čajová zahrada je obvykle bez kvetoucích rostlin. Důraz je kladen na zelenou barvu a její nesčetné odstíny jako na symbol života a růstu. Představuje nedotčený les, pozůstávající ze stromů, keřů a mechu. U domu je umístěna kamenná nádržka naplněná vodou. Hlavním prvkem je přístup k čajovému domku. Čajové zahrady mají za úkol naladit návštěvníky na čajový ceremoniál a svým posláním se liší od uměleckých zahrad.

Účelem zenové zahrady je meditace a uklidnění mysli. V kamenných zenových zahradách nejsou květy, ani moc barev, neboť ty od meditace rozptylují. Základem jsou kameny a bílý písek nebo jemný štěrk. Zahrada je vlastně model stylizované krajiny, v níž písek či jemný štěrk představuje vodu – jezero nebo moře a kameny zase hory nebo ostrůvky. O vznik zcela nové a původní japonské formy se zasloužili mniši zen-buddhistických chrámů. Zenové zahrady pocházejí z Východu, ale učarovaly i západní civilizaci. Jejich vyšším posláním je osvícení.

Přechod mezi kamennými a zelenými zahradami tvoří zelené zahrady se štěrkem. Někdy je to jen uhrabaná štěrková plocha, představující moře, olemovaná vyvýšenou částí porostlou desítkami druhů mechu, nad nimi se tyčí keříky dokonale sestříhané do oblých tvarů. Mohou být kombinovány se zajímavými kameny. V zelených zenových zahradách se kromě písku, štěrku a kamenů používají také stromy, keře, mech a voda.

Kromě zahrad jsme viděli například tradiční centrum japonského buddhismu Nara se Zlatým Buddhou v největší dřevěné stavbě na světě v chrámu Daitokudži, několik dalších chrámů, náboženskou slavnost, císařský hrad, Zlatý pavilon v Kjótu a lesoparky s jelínky a volavkami. Přednášející slíbil, že jeho přednáška o Japonsku a jeho zahradách nebyla poslední.

Zeměpisné přednášky Vás poučí i pobaví a jsou vhodné i pro mládež ve věku od 12 let. Přijďte se podívat a uvidíte, že se stanete stálými návštěvníky.

Hz

Znečisťování vody: jak ovlivňuje život na Zemi ?

Motto: Mnohem důležitější než oceány jsou pro lidi pobřežní vody, řeky a jezera především proto, že žijeme v jejich blízkosti. Vždyť do vzdálenosti 100 km od moře žije 60% všech lidí ! (United Nations Environment Programme Global State of the Environment Report 1997)

Jak jsem již uvedl v úvodním článku, podle Bjorna Lomborga, autora knihy „Skeptický ekolog“, nelze opakovaně hlásaný špatný a stále se zhoršující stav Země potvrdit oficiálními statistikami (většinou se jedná o statistiky organisací OSN, jakou je např. FAO). Jednou z vážných hrozeb, na které Litanie upozorňuje, je očekávaný nedostatek vody. Kromě nedostatku vody považují hlasatelé Litanie za nepřekonatelně ohrožující problém i její znečisťování.

Ani tento názor není správný a nemá oporu ve skutečnosti - znečisťování vody je problém, který světové společenství po jeho poznání začalo úspěšně řešit a pokud svůj postoj ke znečistění vody nezmění (změně postoje dosavadní poznatky nenasvědčují), bude tento jev stále méně významný. Dnes již není znečistění vody pro Zemi nepřekonatelnou hrozbou.

Voda je pro přežití lidí naprosto rozhodující. Země je označována za „modrou planetu“ právě proto, že je na většině svého povrchu pokryta vodou. Přesněji řečeno – vodou je pokryto 71% zemského povrchu, a její objem se odhaduje na 1,37 miliardy krychlových kilometrů (km3). Z tohoto množství je 97,2% vody v mořích a oceánech, a 2,15% tvoří polární led. Mořská voda je příliš slaná a člověk ji nemůže spotřebovávat přímo. Polární led sice obsahuje pitnou vodu, ale z praktického hlediska je to špatně dostupný zdroj. Lidé jsou tak odkázáni na 0,65% z celkového množství vody na Zemi.

Již ve škole jsme se učili o koloběhu vody v přírodě. Slunce odpařuje vodu z oceánů, vítr přenáší vodní páry ve formě mraků i nad zemský povrch, kde voda spadne v podobě deště a sněhu. Srážková voda se pak vypaří, nebo z jezer a řek nateče zpět do moří, nebo si najde cestu do podzemí.

Znečistění moří

Ve zprávě GESAMP, 1990: The State of the Marine Environment (zpracovala expertní skupina organisací OSN [IMO/FAO/UNESCO/WMO/WHO/IAEA/UN/UNEP]) se píše: „Volné moře je stále relativně čisté. Hladiny olova, syntetických organických sloučenin a umělých radionuklidů jsou nízké, a třebaže se dá jejich přítomnost velmi často zjistit, je biologicky nevýznamná. Ropné skvrny a odpad jsou běžné podél námořních cest, na společenství organismů žijících v oceánech však nemají větší dopad.“

Z mezinárodních statistik převzatý obrázek ukazuje počet velkých havárií tankerů (s únikem ropy 700 tun a více při jedné havárii) i celkový objem uniklé ropy v období 1970 až 1999. Počet havárií se ale postupně snižuje. Zatímco před rokem 1980 bylo kolem 24 významných nehod ročně, v 80. letech jich bylo kolem devíti a v 90. letech kolem osmi ročně. Množství uniklé ropy kleslo z 318 tis.tun v 70. letech na asi 110 tis.tun v 90. letech. Obrázek ukazuje pouze ty havárie tankerů a ty úniky ropy, které přesahují 700 tun. V uvedeném období je evidováno 8.688 havárií tankerů s únikem ropy pod 7 tun, což odpovídá 1,1% objemu celkových úniků. Úniky v rozmezí 7 tun až 700 tun představují nejvýše 14% z celkového objemu ropy uniklé do moře při haváriích tankerů. Proto je posuzování pouze velkých úniků ropy dostačující ke zjištění vlivu na životní prostředí v ropnou havárií postižených lokalitách.

Obr. 1 - Celosvětový počet velkých úniků ropy při haváriích tankerů a celkové množství uniklé ropy v letech 1970 až 1999. Třemi největšími úniky byly Atlantic Empress v roce 1979, Castillo de Beliver v roce 1983 a ABT Summer v roce 1991. Únik z Exxon Valdez v roce 1989 byl až dvacátým nejhorším případem, a pokud jde o objem byl pouze osminou úniku z Atlantic Empress. Zdroj: ITOPF, 2000 (Tanker Oil Spill Statistics; The International Tanker Owners Pollution Federation Limited)

Pokud jde o znečistění moře a zejména pobřeží ropou, uvádím zde jednu zajímavost, týkající se případu havárie tankeru Exxon Valdez. Zpráva o výsledcích oficiálního výzkumu, kterou vydal v roce 2000 americký Národní úřad pro výzkum oceánů a atmosféry (NOAA) pod označením EVOSTC 2000: Status Report 1997, uvádí, že asi 20% uniklé ropy se vypařilo, asi 50% se rozložilo, kolem 12% leží v tuhých chuchvalcích na dně, a asi 3% je na plážích v netoxických zbytcích. Při čistění bylo odstraněno z vodní hladiny asi 8% a z břehů asi 6% ropy. Formou experimentu byly některé úseky břehů ponechány nevyčistěné. Život se na tato místa vrátil po půldruhém roce. U vyčistěných pláží se tak stalo až za tři nebo čtyři roky, protože tlakovodní čistění břehů zabilo většinu pobřežního života. Scientific American napsal: „Veřejnost chce živočichy zachraňovat za cenu 80 tisíc dolarů na vydru a 10 tisíc dolarů na orla přesto, že je následky takovéhoto zachraňování zabíjejí.“ Společnost EXXON zaplatila za nehodu kolem 3,5 milard USD, z toho 2,1 mld.USD za vyčisťovací operace, asi 1 mld.USD za obnovu území, a asi čtvrt miliardy USD místním rybářům. Protože v této cause jde o vysoké sumy peněz, byla jmenována vládou Rada zplnomocněnců, která dostala na obnovu 900 mil.USD. Protože příděl peněz na obnovu závisí na rozsahu škod, které Rada zplnomocněnců prokáže, není pravděpodobné, že by její zpráva byla příliš optimistická. V každém případě havárie Exxon Valdez udělala ze Zálivu Prince Williama jednu z nejlépe prozkoumaných oblastí na světě. Zatím není ale jasné, co se vlastně rozumí pod „obnovou, rehabilitací a náhradou přírodních zdrojů“, protože Rada zplnomocněnců většinu přidělených peněz využila na vědecký průzkum, projekty v cestovním ruchu a rozšíření lesů. Rada zplnomocněnců v roce 1996 uvedla ve své každoročně vydávané zprávě „... Rada zplnomocněnců stále sleduje situaci a čeká na dlouhodobé negativní následky, o nichž nepochybuje, že nastanou.“

Cena za čistění byla vyšší než 2 miliardy dolarů. Ačkoliv havárie tankeru Exxon Valdez byla těžkou a nešťastnou nehodou, způsob a důsledky její likvidace přinášejí otázku, kterou položil i americký Kongres: „Nemohli jsme věnovat oněch 2,1 mld.USD na něco užitečnějšího ?“.

Obdobné poznatky plynou z analýzy vývoje po úniku ropy u pobřeží Velké Británie v roce 1993 (havárie tankeru Braer). Oficiální monitorovací program (Survey of the Quality of UK Coastal Waters, Marine Pollution Monitoring, 1998) zjistil, že v roce 1998 klesla úroveň kontaminace ropou na úroveň běžnou v místech bez kontaminace).

V roce 1991 nechal Saddám Husajn vypustit z rafinerií v Kuvajtu do moře asi 6 až 8 milionů tun ropy, což je zatím největší známé znečistění mořských vod ropou. Již v roce 1992 zjistila Laboratoř mořské biologie IAEA, že za pouhé čtyři měsíce se téměř všechna uniklá ropa rozložila. V roce 1995 konstatovala studie stejné organisace, že druhová biodiversita, která poklesla až o 80%, se obnovila téměř na celých 100%. Přestože bylo ropné zněčistění v Perském zálivu největší ropnou havárií v historii a stálo životy mnoha živočichů, nestalo se dlouhodobou ekologickou katastrofou, které se všichni báli.

Jedním z nejdůležitějších ukazatelů kvality mořské vody z hlediska člověka je její zdravotní riziko. Protože zjistit přítomnost všech možných patogenů je mimořádně obtížné, používá se při sledování stavu mořské vody zjišťování snadno analysovatelných fekálních bakterií (zejména koliformních bakterií, enterokoků a Escherichia coli).

Znečistění pobřežních vod

Pokud jde o pobřežní vody, jejich stav se rychle zlepšuje. V roce 1987 měla Velká Británie 30% nadměrně znečistěných pláží, zatímco v roce 2000 jich bylo jen 5%. V průměru celé EU byl pokles ještě rychlejší – v roce 1992 byla nadměrně znečistěná voda u více než 21% pláží, zatímco v roce 1999 již jen u pěti procent.

Koncentrace škodlivých látek (DDT, PCB, dieldrin, kadmium) v pobřežních vodách Dánska od roku 1973 klesly o více než 90%. Ostatní země tyto koncentrace měří až od roku 2002, ale první výsledky jsou srovnatelné s dánskými údaji. USA měří koncentraci těchto látek od roku 1986 a uvádí, že do roku 1995 klesla koncentrace kadmia o 28%, DDT o 36%, PCB o 48%, dieldrin o 56%, polycyklické aromatické uhlovodíky o 62%, a butylcín o 86%.

Nejvýznamnějším problémem pobřežních mělčin je úbytek kyslíku (tak zvaná hypoxie) doprovázené šířením „vodního květu“ (tvoří jej řasy a sinice). Příčinou hypoxie a šíření vodního květu je únik přebytečných živin (hlavně dusičnanů a někdy i fosfátů) ze zemědělské půdy do řek a odtud do jejich ústí a do mořských zátok. Tyto přebytečné živiny umožňují rozkvět řas, jejichž následné hnití vede právě k vyčerpávání kyslíku v procesu, který biologové nazývají „eutrofizace“.

Eutrofizace (zvýšený objem dusíku následkem lidské činnosti), která je zřejmě hlavní příčinou hypoxie, vyžaduje stručné vysvětlení. Dusík je pro život jeden z nejdůležitějších prvků, protože jsou jím z 16% tvořeny proteiny, a je životně důležitou složkou DNA, enzymů a rostlinného chlorofylu. Velké množství dusíku je ve vzduchu (vzduch obsahuje 78% N2), ale atmosférický dusík nemohou rostliny využít. Rostliny jsou vázány na bakterie, které umí dusík vázat chemicky dostupným způsobem. Jde o zdlouhavý proces, v němž se musí dusík nahrazovat po každé sklizni, a proto je nepřekonatelnou maximální hranicí výnosu plodin a tím i produkce potravin. V 19. století tento produkční limit zvýšil chilský ledek a peruánské guano, ale teprve když Fritz Haber v roce 1908 syntetizoval čpavek a Carl Bosch v roce 1914 dokončil postup jeho průmyslové výroby (mimo jiné se snížila energetická náročnost výroby poklesem spotřeby elektřiny o 90%), uvolnilo zlevnění výroby průmyslových dusíkatých hnojiv cestu „zelené revoluci“. Kromě dusíkatých hnojiv zvyšuje rozsah koloběhu dusíku jednak rostoucí produkce biomasy (pole jsou nyní více osévána hrachem, sójou a vojtěškou i jinými luskovinami, které vážou mnohem více dusíku z atmosféry než jiné pěstované rostliny), jednak používání fosilních paliv. Hnojiva přispívají k uvolňování dusíku do prostředí asi z 57%, biomasa se podílí asi 29%, a fosilní paliva asi 14%.

Umělá hnojiva umožnila obrovské zvýšení produkce potravin. I kvůli tomu dostal Fritz Haber v roce 1919 Nobelovu cenu za chemii se zdůvodněním: „Haber vytvořil neobyčejně důležitý nástroj ke zvyšování úrovně zemědělství a blahobytu lidstva“. Jenom jako pozoruhodnost - v článku z roku 1999 Nitrogen Fertilizers: retrospect and prospect; který autoři Frink, Waggoner a Ausubel uveřejnili v Proceeding of the National Academy of Science, je uvedeno, že kdyby lidstvo muselo opustit používání průmyslových dusíkatých hnojiv, tak by pro nasycení deseti miliard lidí na Zemi bylo potřeba 210% suchozemského povrchu. Je bohužel pravda, že zvýšení spotřeby dusíku přináší jiné problémy - hypoxii a eutrofizaci.

I při snaze snížit vliv dusíkové zátěže (nejen z vyšší spotřeby hnojiv, ale i vliv N2O a NOX) je ale nutné - stejně jako u všech snah odstranit nepříznivý až škodlivý vliv zkoumaného jevu na životní prostředí - hodnotit náklady a výnosy těchto opatření včetně vyvolaných nákladů.

Znečistění řek

Řeky jsou hlavními zdroji vody k pití, osobní hygieně a pro potřeby průmyslu a zemědělství. S ohledem na potřebu používat vodu z řek k pití je nezbytné, aby neobsahovala příliš mnoho koliformních bakterií. Z biologického hlediska je ale pro hodnocení kvality vody nejdůležitější stav kyslíku a ne fekální koliform. Rozložený kyslík ve vodě je naprosto podstatný pro přežití všech vodních organismů a má vliv na celou řadu indikátorů stavu vody (nejen biochemických, ale i estetických, jako jsou pach, čistota a chuť). Kyslík je tím nejlepším ukazatelem kvality vody. Posuzujeme-li kvalitu vody v řekách, pozorujeme od počátku sedmdesátých let minulého století souběžně se zvyšováním obsahu kyslíku i zlepšování kvality vody. Řeka Rýn vykazuje zvýšení počtu druhů ryb proti konci padesátých a počátku šedesátých let na šestinásobek. V Temži stoupl počet druhů ryb dokonce na dvacetinásobek. V New York Harboru bylo možné obnovit rybaření a koupání, a v okolí města se zvýšily několikanásobně stavy jeseterů krátkonosých, znovu se objevili sokoli stěhovaví, orli bělohlaví a volavky. Kromě biologického čistění odpadních vod (místo vypouštění do vodotečí) došlo i k výraznému snížení chemického znečistění. Trend je stejný jako v pobřežních mělčinách. Je prokázáno, že množství DDE, PCB HCB a dieldrinu klesly o 80% až 85% (dokumentované výsledky z oblasti Velkých kanadských jezer a z USA).

Závěr

Jedno z mnoha poučení k problému nadměrného množství dusíku ve vodě a hypoxii uvádí zpráva organisací IFA a UNEP, 2000 - Mineral Fertiliser Use and the Environment: „Ekologické zemědělství problém vyplavování dusíku nezmenší, protože v něm k tomuto jevu dochází v ještě větší míře. Znamenalo by to, že bychom museli omezit spotřebu hnojiv a obdělávat více půdy. Takovéto řešení ale oněch očekávaných deset miliard lidí na Zemi nenasytí.“

František Ptáček

HISTORICKÝ TRAKTOR

Traktor, o němž píši, bylo možné vidět za druhé světové války a možná i nějaký čas po ní na polích kolem Vchynic a Radostic. V těch místech jezdil jenom jeden. Byl společným majetkem sedláků, kteří pracovali na vlastních polích, ale protože byl příliš drahý pro jednoho, koupili jej společně. Traktor značky LANZ BULLDOG se vyráběl v Německu a používal se asi do roku 1950. Nejstarší typ tohoto traktoru LANZ BULLDOG HL - 12 měl vepředu takzvanou žárovou hlavu. Ta se musela rozžhavit letlampou do višňové barvy. Startování dále probíhalo tak, že se sejmul volant a  nasadil se do setrvačníku na boku traktoru. Prudkým otočením volantu se traktor uváděl do chodu. Bylo to dost nebezpečné, mohlo dojít ke zranění. Stalo se i to, že volant vyletěl a prorazil střechu. U prvních typů nebyla ani zpátečka a tak se mohlo stát, že při jízdě s nákladem do kopce mohl dostat traktor zpětný chod. Na fotografii je už novější typ. Řidička, která s ním jezdila, si pamatuje, že občas sice používali letlampu na rozehřátí, ale zpátečku už traktor měl. Kolem Vchynic jsou pole do svahu, zpátečka tam byla nezbytná. V tom terénu by traktor jinak nebyl použitelný. Výkon stroje byl 12 koní. Jeden z komínků sloužil jako výfuk, druhý k nasávání vzduchu.

Pro srovnání: jeden ze současných favoritů mezi traktory je kolos značky JOHN DEER. Jenom jeho zadní kolo má v průměru kolem dvou metrů a plní se kvůli stabilitě vodou. Se zajímavou sbírkou historické zemědělské techniky se můžete setkat v Národním zemědělském muzeu v Praze. Patří k nejucelenějším kolekcím svého druhu v Evropě. Traktor značky LANZ BULLDOG HL-12, který je jedním z exponátů muzea, byl představen i v televizi.

Anna Stará