Koutek poesie
vzpomínáš?
půjčil jsem ti knihu
řeklas‘: Jen pár stehů někam,
Když se holím u zrcadla
Vrať se!
Jen pár stehů, Prosím.... |
|
PODZIMNÍ SCHERZO
Krásné, počasí, typického "babího léta" mě vylákalo opět k výletu na sever. Pohledy z vlaku byly ve znamení mlhy, která během cesty ještě více houstla (zatímco v Praze začínala řídnout), takže Říp a ostatní kopce byly zahalené v šedivém závoji. Dokonce ani Lovoš od nádraží v Lovosicích nebyl v dohledu. Smutný pohled, ale nepoddávala jsem se pocitu zklamání. Věřila jsem, že středohorská krajina nám nabídne něco zajímavého a hezkého - a mlha k podzimu patří.
Vydáváme se naší známou cestičkou na jihozápadním úpatí Lovoše, lemovanou keři a tu a tam ovocnými stromy, vystupujícími z mlhy, která dodává této scenérii nádech grafiky v tlumených barvách zelených, hnědavých a karmínu - jsou to hudební nástroje, které čekají na svého hudebníka Slunce, aby na ně zahrál. Ten zatím nepřichází, protože vládcem krajiny je teď Mlha, která si přeje klid. Ani ptáček nepípne... Jen tu a tam listí snášející se k zemi, zašelestí. Na cestě se vytváří řídký koberec v okrových barvách, z něhož vykukují kameny. Zaujmou nás jemně orosené pavučiny ve vyšší trávě, potěšíme se ojíněnou modří trnek.
Přicházíme k naší, bohužel vyschlé studánce, Je obložena kamením - čedičem, který si podrobněji prohlédneme, všimneme si jeho jemných barevných odstínů a na některých místech i pórů, které jsou svědectvím dávných dramat. Kameny jsou oživeny třemi druhy lišejníků výrazně odlišných zelených barev a mechem.
Jsme v lese, kde kdysi bývaly sady, vzájemně oddělené nízkými ohradami poskládanými z kamení. Nasáváme jedinečnou vůni podzimu, Mlha začíná zvolna řídnout a po chvíli první sluneční paprsky prozáří koruny stromů a rozehrají orchestr barev do jasných tónů. I koberci, po němž jdeme, dodají jas a nakreslí vzory ze stínů stromů. Na obloze jsou už jen beránky, ale i ty zmizí.
Pod doteky slunce zazáří i kamení, které příjemně hřeje. Objevujeme další druh lišejníku, který nás fascinuje velmi neobvyklým, světle tyrkysovým zbarvením. Mezi kamením vyrůstá rozchodník velký a lomikámen. Odbočíme na malou loučku, z níž je překrásný pohled na jižní svahy a vrchol Lovoše. Obdivujeme stepní a skalnatou část kopce, na níž jsou velmi dobře vidět i kamenné sutě, Keříky uchycené v těchto místech, jsou nádherně vybarvené. Chvíli pozorujeme i čtyři lidičky, kteří sestupují z vrcholu.
Potom se věnujeme květeně na louce, kde doslova svítí sírově žlutý jestřábník a kozí brada, Některá už je odkvetlá a vytváří podobné "balonky" jako pampeliška, ale její ochmýřené nažky jsou větší. Nacházíme ještě dobromysl a řepík lékařský, kvete řebříček, mochna bílá, hluchavka bílá a světle fialový chrastavec, dokvétá i šalvěj přeslenatá. Svými listy se prozradí třezalka, kozinec sladkolistý, vikev a mnohé další. Louka je plná lučních kobylek, které nám odskakují od nohou, Přelétne babočka paví oko a několik bělásků. Zaujmou nás i drobní motýlci, spíše malé můry, které se nám nepodaří určit. Posedíme, vyhříváme se na sluníčku, které se pomalu, ale jistě blíží k západu.
Opět sedím ve vlaku s mnoha krásnými dojmy a tentokrát s výhledem na středohorské kopečky, které se vzdalují. A ještě se mi naskytne překrásný pohled na Říp, u jehož paty slunce zapadá... Díky za ten krásný den!
Jana Haasová
Brambořík
Vrátil jsem se z pochůzky. Venku bylo takové nanicovaté prosincové nic. Ani pořádná zima, ale teplo taky ne, vzduch byl umazaný jednak od cárů mlhy, jednak od čmoudu z pár komínů několika rodinných domků v okolí sídliště. Jo, jo – topí se vším možným…
Shodil jsem ze sebe všecko, co doma nepotřebuji, takže všecko - krom slipů a trička. V kuchyni hezky teplo a liduprázdno – žena asi šla na nákupy. Na stole trůní brambořík – oblíbená květina mé ženy. Kupuje ho tak dvakrát do roka, ale ne k nějaké příležitosti – to ne, prostě jen tak. Trochu jsem se ušklíbl jedním koutkem: Za měsíc shodí květy, za dalších čtrnáct dní listy a pak půjde cestou těch předešlých – vlastně: ty předešlé bramboříky skončily v popelnici, tento už skončí v kontejneru. Zarachotil klíč ve dveřích, paní domu (vlastně jen bytu) se vrátila, trochu zrůžovělá: šedesát let, ale dosud má svižný krok (a ráda ho předvádí): nazdar ! Ahoj – koukám, že tě zase uhranula kytkababa, viď. Smích: ne, to jsme si koupily s Evou a se smíchem pokračovala, vyndávajíc z tašky nákup – jako cvaklý jsme si ty bramboříky vyměnily, jako že každá bude mít doma kousek té druhé.
Eva – čerstvá vdova – nechtěla být doma sama a mojí ženu svést na kytku není problém. Tohle kamarádství pro mou ženu znamenalo hodně a i já jsem tu její kamarádku, o dva roky starší mne, měl rád. Bývalá pošťačka – pracovitá, spolehlivá, ráda se směje, ráda jí, no – a kytky, kytky…
To bylo první prosincový týden…
Dva týdny před svátky nějaký problém, prý na banální operaci. Žena za ní byla asi čtyřikrát, naposledy dva dny před Štědrým dnem. To se těšila, že ji na svátky pustí domů a pokud nebude komplikací, tak snad už nastálo a že tedy přijde k nám, aby nebyla sama doma. Dvacátého třetího odpoledne telefon. Má polovička se k němu vrhla se slovy: to už je asi Eva doma… a zvedla. V obličeji se jí měnil výraz a když pokládala sluchátko už naplno plakala. Na nic jsem se neptal – bylo to jasné. Jen škytla: V půl druhé si řekla o kafe a než jí ho sestra přinesla… Zasáhlo mne to víc, než tátova smrt před rokem, styděl jsem se sám sebe, ale - omlouvám se v duchu – tátovi bylo dvaadevadesát a bylo to už skoro jasné. Tohle… no – vídal jsem ji asi třicetkrát častěji, než tátu.
Zůstal nám ten brambořík. Přistihl jsem několikrát osiřelou kámošku, jak zamyšleně a smutně kouká na tu kamarádku v květináči. Už to bude dva roky – a brambořík jen s krátkými přestávkami v předjaří stále bohatě kvete a vůbec se mu nechce do kontejneru. Jsme si skoro jisti, že v té kytce je Evin duch a to – prosím – v reinkarnaci na žádný způsob nevěříme.
Proč to vyprávím ? no jen proto, abyste se nedivili, když k nám náhodou přijdete, že uslyšíte - třeba: prosím, už jsi zalil tu Evu ?
Tuto povídku jsem napsal jako vzpomínku na paní Evu Frýdovou (+23.12.2004)
-jč-
Pohledy do historie
Císař Josef II. na vrcholu Lovoše
Vrchol Lovoše navštívilo v dobách, kam jen dosahuje lidská paměť nebo písemné záznamy, nesčetné množství lidí. Z těch vznešenějších lze připomenout návštěvu majitele panství Lovosice, knížete Adolfa Josefa Schwarzenberga, který ve věku 72 let vyjel na vrchol Lovoše na svém koni ve čtvrtek 30. července 1903.
|
Sotva se však mezi návštěvníky Lovoše našel někdo významnější nebo alespoň „pomazanější“ než byla jeho výsost římský král, německý císař, císař rakousko-uherské monarchie a syn i spoluvládce císařovny Marie Terezie, uherský a český král Josef II. Stalo se tak přesně v sobotu 21. června 1766. Císař tehdy vykonával dlouhou cestu z Vídně přes Čechy až do Saska (8. června až 27. července), při níž navštěvoval místa bojů uplynulé sedmileté války. Jedním z těchto slavných míst byli i Lovosice, kde v pátek 1. října 1756 proběhla „bitva u Lovosic“, která byla zároveň první bitvou této války.
Onoho dne roku 1766 tedy prostým lidem oblíbený císař Josef II. dorazil z Duchcova, kde přenocoval, přes Bílinu, Kostomlaty, Milešov až do okolí Lovosic. Se svým doprovodem, který tvořil jeho přítel z mládí, čerstvě jmenovaný polní maršál František Mořic hrabě Lacy, generál Wiet, kníže Dietrichstein a několik pánů generálů, vyjel na koni na vrchol Lovoše. Vždyť na jeho svazích byla část hlavních bojišť bitvy u Lovosic a sotva by našel lepší místo k jejich celkovému přehlédnutí. Potom následovala cesta dolů. U lovosických vinic se jeho průvod setkal se skupinou generálů, kteří mu mířili v ústrety. Byli to generálové Koch, Guasco a Brinken. Průvod projel vinicemi, přičemž si císař nechal přesně vyložit průběh bitvy a nechal se provést zde právě pracujícími vinaři.
Původně se chtěl císař městu Lovosice vyhnout a jet přes Lhotku do Ústí nad Labem. Po naléhavé prosbě generála Kocha se však nakonec rozhodl, že město navštíví, aby tam zhlédl v plné parádě nastoupený, zcela nově oděný a v novém Lacyho vojenském cvičení již zkušený vojenský prapor pluku Adama Bathianiho. Císař tedy projel před nastoupeným praporem, přičemž zůstal na koni a vydal rozkaz, podle něhož měl před ním prapor slavnostně pochodovat. Stalo se tak pod velením generálů Guasca a Brinkena. Potom před císařem pochodovali štábní důstojníci, jmenovitě plukovník Derosein, major von Czekarini a hrabě Thun, s projevy všech náležitých poct, což císaři způsobilo zvláštní potěšení. Nakonec jeho veličenstvo císař odjel do velkého hostince, kde již čekali čerství koně na přesedlání. Císař tam sesedl z koně. Štábním důstojníkům dragounského pluku slavného prince Zweibrücka a pěšího pluku Adama Bathianiho bylo povoleno aby mu políbili ruku. Magistrátu města Litoměřic, který se hned ráno předem odebral do Lovosic, byla projevena nejvyšší milost, když mohl císaři předat memoriál za postavení mostu přes Labe, který v roce 1757 spálili Prusové.
Potom nasedl císař i ostatní vysoká generalita na připravené a čerstvě osedlané koně dragounského pluku a všichni ve vší tichosti pokračovali ve své další cestě do Ústí nad Labem. Cestou se ještě zastavili u Lhotky, odkud si císař opět prohlédl bitevní pole z roku 1756. Na tomtéž místě pak město Lovosice nechalo roku 1768 postavit pamětní pomník. Pomník prošel několika renovacemi v letech 1843, 1880. V roce 1890 byla kolem pomníku provedena parková úprava. V noci 21. listopadu 1920 byl pomník úmyslně poničen a v roce 1924 dne 1. června renovován na památník padlým ze Lhotky nad Labem v první světové válce. K poslední renovaci památníku bylo přistoupeno 28. září 1995. Po 13 měsících restaurátorských a konzervátorských prací se památník císaře Josefa II. zaskvěl 30. října 1996 opět v plné kráse. Tento pomník je zapsán ve státním seznamu nemovitých památek druhé kategorie.
V Lovosicích se císař Josef II. objevil již v roce 1764. Stalo se tak přesně ve středu 10. října 1764 při jeho cestě z Prahy přes Budyni nad Ohří. Cestoval spolu se svým bratrem velkovévodou a princem Leopoldem, pozdějším císařem. Také tato cesta měla za účel návštěvu bitevních polí sedmileté války. Jeho návštvěva Lovosic byla předem hlášena. Proto se sem z Litoměřic dostavili i představitelé magistrátu, kde byli s dvěmi korouhvemi zařazeni do praporu Bathianiho pluku k přehlídce. Přijel sem také litoměřický biskup Emanuel Ernst hrabě von Waldstein s kanovníky a vrchními klášterními představiteli. V Lovosicích se císař se svým doprovodem objevil kolem půl jedenácté a byl přivítán vypálením ran z mnoha hmoždířů, umístěných na Radobýlu a u Čížkovic, zvoněním zvonů, vířením bubnů a troubením polnic. V lovosickém zámku sesedl z koně. Biskup vykonal své požehnání a kanovníkům bylo dovoleno políbení ruky jeho veličenstva. Potom si císař pěšky prohlédl nastoupený prapor. Když se pak chtěl opět vyšvihnout do sedla koně, bylo magistrátu milostivě povoleno aby poslušně složilo císaři své požehnání ústy primátora Stephana Wölffela, za něž mu císař nejuctivěji poděkoval a zeptal se jak daleko je to do Litoměřic a jaká by tam byla cesta. Pak císař nasedl na koně a za velikého jásotu lidu odjel přes Paškapole do Teplic. Tam absolvoval následujícího dne slavnostní akty, večer bál a nocleh. V pátek 12. října 1764 z Teplic odjel. Litoměřický magistrát se v ten den dostavil opět osobně do Lovosic, aby popřál císaři šťastnou cestu. Kolem desáté hodiny přijel císař přes hornatinu u Lovosic a vystoupil u obce Vchynice z kočáru, aby si z hřbetu koně prohlédl někdejší bitevní pole, za doprovodu generála Wieta a jiných štábních důstojníků. Při této příležitosti mu měšťan, malíř a soudcovský čekatel Franz Steinsky věnoval vlastnoručně zhotovený nárys lovosického bataliónu. Po prohlídce bojiště nastoupil císař u tzv. „Třech křížů“ znovu do kočáru a za výstřelů z kanónů, víření bubnů a troubení polnic odjel přes Budyni nad Ohří do Prahy.
Třetí a poslední známou návštěvu města Lovosic učinil císař Josef II. v sobotu 25. dubna 1778. Onoho roku se vydal do Čech a na Moravu (11. dubna až 23. listopadu), aby byl u svých armád v době války o bavorské dědictví. Dne 25. dubna přijel císař se svým doprovodem z Ústí nad Labem do Lovosic a přenocoval zde do druhého dne. Při této cestě bylo na vlastní monarchovu žádost upuštěno, při jeho příjezdu, pobytu i odjezdu, od vyzvánění zvonů, pálení z hmoždířů, zřizování triumfálních bran, proslovů a vůbec všech ceremonií.
O tři týdny později, v neděli 17. května 1778, se po mši vydal na koni z Litoměřic k Žalhosticím a Lovosicím, na prohlídku nových dělostřeleckých jednotek. To bylo také naposledy, kdy se objevil alespoň u Lovosic. Při svých následujících návštěvách Čech, z nichž poslední vykonal v září 1787, navštívil několikrát pouze blízké Litoměřice. Několikrát tam i přenocoval. Císař Josef II. zemřel 20. února 1790 ve Vídni.
O všech těchto císařských návštěvách (1764, 1766, 1778) se dochovaly záznamy buď v knihách memorabilií města Litoměřic nebo v rukopisech uložených v Dvorní knihovně ve Vídni. Mnohé z údajů jsou obsaženy též v publikovaných pracích dřívějšího litoměřického archiváře Heinricha Ankerta.
Město Lovosice mělo tedy třikrát tu obrovskou čest přivítat císaře Josefa II. mezi svými zdmi. Při jedné z návštěv zde císař dokonce přenocoval.
(podle historických pramenů zpracoval Miroslav Radoň)
| strana 1 |
| strana 2 |
| strana 3 |
| strana 4 |
| strana 5 |
| strana 6 |
| strana 7 |
| strana 8 |
| strana 9 |
| strana 10 |
| ARCHIV |