Nezaměstnanost v září

Nezaměstnanost v měsíci září velmi mírně poklesla. V regionu 40 uchazečů o zaměstnání sice přibylo, ale o 138 lidí více pracovalo za finanční účasti úřadu práce u různých zaměstnavatelů v rámci aktivní politiky zaměstnanosti. Např. společensky účelná pracovní místa obsadilo 255 osob - o 55 více, než v předchozím měsíci. Příspěvek na společensky účelná pracovní místa a vyhrazená pracovní místa slouží jako pobídka zaměstnavatelům k zaměstnávání uchazečů o zaměstnání, zejména těch, kteří jsou na trhu práce obtížněji umístitelní. Poskytuje se jednorázově na vybavení, rekonstrukci pracoviště, nákup strojů nebo v měsíčních částkách jako příspěvek ke mzdě. Zaměstnavatelé dávají jednoznačně přednost úhradě mzdových nákladů, která je pro ně jednodušší a méně riziková. Riziku neúspěšnosti projektů se tak vyvaruje i ÚP.

V celém okrese Litoměřice je míra nezaměstnanosti 9,70 %. Jsme na tom tedy o něco lépe, než například okresy Ústí nad Labem, Děčín, Chomutov, Most a Teplice. V loňském roce, ve stejném období, byla míra nezaměstnanosti o 1,5 % vyšší.

Z propouštějících firem a organizací přišlo do evidence ÚP nejvíce osob v měsíci září ze společnosti TRCZ, s.r.o., a to 19 nových UOZ.

Podle ÚP v Litoměřicích (hv)

Míra nezaměstnanosti v mikroregionech okresu Litoměřice

Mikroregion	EA	k 30.9.2006		k 31.8.2006
		UOZ	%	UOZ	%
Litoměřicko	21 585	1 902	8,79%	1 925	8,90%
Lovosicko	10 174	923	9,07%	916	9,00%
Roudnicko	13 141	1 257	9,57%	1 263	9,61%
Libochovicko	5 455	658	12,06%	654	11,99%
Štětsko	5 994	747	12,46%	745	12,43%
Úštěcko	2 402	343	14,56%	336	14,26%

EA – ekonomicky aktivní obyvatelé
UOZ – uchazeči o zaměstnání

MLÉČNÉ ZÁVODY DR. PFUNDA aneb Překvapení ukryté v Drážďanech

(pokračování navazující na článek z čísla 9.)

Lovosická mlékárna, kdysi lidmi běžně nazývaná „Pfundovka“, je spíše známa jako sklady VDP. Budova stojí naproti vchodu do bývalého cukrovaru v Třebenické ulici. Dnes tam sídlí firma Marex Trade a dále slouží jako sklad zboží.

Informací o minulosti a slávě lovosické „Pfundovky“ v těchto dnech značně přibylo. Opravím ale nejdříve chybnou informaci, ke které došlo v předchozím článku. Na obrázku vidíte Mlékárny Dr. Pfunda v celé své historické kráse. Dlužno říci, že zásluhou pana inženýra Jiřího Skalského ml., který je majitelem vzácného dokumentu s touto ozdobou. Obrázek je důkazem, že budova skutečně komín měla. Tento dokument zároveň potvrdil chybu, která se do článku vloudila. Cituji: „V roce 1933 došlo k výmazu z obchodního rejstříku a mlékárnu převzala teplická firma Josef Miltner.“ Že firma Josef Miltner vůbec neexistovala, na to mne upozornil pracovník litoměřického archivu. Pan Ing. Skalský předložil rovnou důkaz: dopis, v jehož záhlaví byl tento obrázek. Obsah dopisu uvádí vše na pravou míru. K 1.1.1933 ve skutečnosti mlékárnu převzala firma ZEISLER a LINDNER. Díky výborné němčině pana Skalského se můžeme seznámit se spoustou objevných informací: nová firma měla potíže s převodem značky. Dědicové k převodu na nového majitele nedali souhlas. Na tomto základě byl podnik od 1.1.1933 veden pod názvem „ZEISLER a LINDNER, dříve Mlékárny Dr. Pfunda.“ „Zanesení do obchodního rejstříku nemůže být provedeno,“ píše se v dopise, „protože značka firmy ještě není s konečnou platností stanovena. Pokusíme se přesto o vystavení živnostenského listu pro oba majitele firmy a prosíme vás o zprostředkování, které by nám pomohlo.“

A pak přišlo překvapení v podobě nápadu: V Drážďanech byla přece mateřská firma. Co když existuje dodnes?

Znělo to bláhově, ale internet se stal dalším skvělým pomocníkem na této objevné cestě. Mateřská firma skutečně dodnes EXISTUJE. Internetové stránky poskytly spoustu informací a obrázků s německým textem… a pan Ing. Skalský trpělivě překládal: „V roce 1879 přišel zemědělec Paul Pfund (1849 – 1923) se svou paní Mathildou a 6 kravami do Drážďan, aby město zásoboval zdravějším mlékem. V roce 1880 založil mlékárnu pod názvem DRESDNER MOLKEREI GEBRÜDER PFUND, která se v průběhu let vyvinula v jeden z nejúspěšnějších a do světa vyvážejících podniků. Paul Pfund kdysi položil základní kámen k velkolepému rozvoji firmy. Bratr Fridrich – původně úspěšný herec - vstoupil v roce 1880 do firmy jako spolumajitel. Od té doby začala mlékárna fungovat pod výše uvedeným názvem. Friedrich zemřel v roce 1883, ale název mlékárny zůstal. Zakladatel Paul Pfund ztratil bratra a zůstal na svou firmu sám. Naději, že tomu tak nezůstane, vkládal do svých synů Kurta a Maxe, kteří zatím studovali v Zürichu. Později se ukázalo, že se nemýlil.

Paul Pfund rozšiřoval síť obchodů i nabídku. Vzhledem k tomu, že se produkce mléka zvyšovala a bylo ho nadbytek, zavedl Paul Pfund jako první v Německu výrobu kondenzovaného mléka, vyvíjel dětskou výživu v kvalitě mateřského mléka a mléčné mýdlo pro ošetřování pleti. S kondenzovaným mlékem začala úspěšná cesta firmy do zahraničí. Mléko pro děti a nemocné úspěšně snížilo dětskou úmrtnost. Situace předtím, než Pfund zavedl některá hygienická opatření, byla z dnešního hlediska katastrofální. Sedláci, kteří sváželi mléko z okolních vesnic, nakládali při zpáteční cestě na vozy například zbytky jídel z hospod – pravděpodobně s nimi krmili prasata – a to se samozřejmě na kvalitě mléka podepsalo. Paul Pfund zavedl výrazná zlepšení. Oknem obchodu mohli zákazníci vidět dojení krav. Mléko se dvakrát filtrovalo přes jemné šátky a chladilo se.

Pfund začínal se 150 litry mléka denně. Ve třicátých letech už zpracovával denně 60 000 litrů. Vyráběla se šlehačka, máslo, sýr, jogurty, kefír, sušené a kondenzované mléko a mléčné mýdlo. Jako vedlejší činnost zavedl obří chov prasat. Žádné zbytky nepřišly nazmar.

Paul Pfund si vytvořil vlastní mikrokosmos. Vše, co potřeboval, si sám vyvinul a vyrobil. Měl vlastní laboratoř, výrobnu obalů, tiskárnu na etikety v mnoha řečech, kovárnu pro sto koní a povozů, truhlárnu, tesařskou dílnu, výrobnu povozů, zámečnictví, konstrukční oddělení, klempířství s pozinkováním pro konve a džbány, lakovnu, na čistotu vozů moderní parní prádelnu a krejčířství pro uniformy vozků. Měl služební byty pro své úředníky. V podniku měl společenský sál pro 250 osob, podnikovou nemocenskou pokladnu, lázně, výčep pro kočí a mateřskou školu.

V roce 1891 byla v Drážďanech vystavěna reprezentativní budova. V horních patrech byly vybudovány moderní obchodní prostory, v přízemí otevřen prodejní sklad. Lovosická pobočka začala fungovat o třináct let později - v roce 1904. V této době už bylo vedení firmy v rukou synů Paula Pfunda, kteří se skutečně rozhodli pokračovat v úspěšné práci svého otce. Kurt Albert Paul Pfund vedl firmu v Drážďanech a Max Fridrich Pfund pobočku v Lovosicích. Zatímco lovosická pobočka ukončila svou činnost v roce 1933 a v názvu firmy, která mlékárnu převzala, byla uváděna už pouze formálně, mateřská firma existuje a prosperuje dodnes.

překlad: Ing. Jiří Skalský ml., zpracování podkladů: Anna Stará

Z historie českých dálnic (2. díl)

V květnu 1939 se začalo v Protektorátu Čechy a Morava pracovat na pěti stavebních dílech dálnice Praha – Jihlava. Na trase Praha – Plzeň začaly v září 1939 průzkumné terénní práce. Práce na stavbě dálnic se ale začaly po začátku války v září 1939 podstatně zpomalovat. Mezi hlavní příčiny pomalého tempa výstavby patřil nedostatek dělníků, nedostatek pracovních strojů, malý příděl pohonných hmot a špatné zásobení potravinami. Situace se ale nezlepšovala.Na začátku roku 1940 se však začala rozbíhat příprava výstavby dalších dálnic, například trasy Praha – Lovosice a trasy Praha – Plzeň. Vypracování plánů bylo zadáno jednotlivým stavebním firmám, které by měly tyto dálnice v budoucnu stavět. S počátkem výstavby se původně počítalo v letech 1941 a 1942. Původní trasa Praha – Lovosice byla navržena v přibližně stejném tvaru jako dnešní D8. V návrhu řešení pražského okruhu se však prosadila německá varianta, tedy tangentní řešení ve dvou úsecích: Lovosice – České Budějovice a Plzeň – Náchod. V souvislosti s tím byly zadány českým stavebním firmám na jaře roku 1941 následující úseky: úsek Vltava – nový začátek dálnice na Spořilově a úsek spojky mezi Pražským okruhem na Spořilově a původním začátkem dálnice na Brno. Po změnách provedených na pražském okruhu byla trasa dálnice Praha-Lovosice změněna. Podrobný projekt byl vypracován v letech 1941 – 1943. Vozovky dálnic měly být asi na dvou třetinách své délky betonové, na zbývající třetině dlážděné (v bývalé NDR, pokud se dobře pamatuji, byly původní dálnice postavené za doby nacistického Německa dlážděné všechny). Plánovalo se také soustředění služeb pro řidiče na tzv. zásobištích (obdoba dnešních plně vybavených velkých odpočívadel s čerpacími stanicemi, prodejnou, někdy i motorestem), která byla situována v místě přípojek silnice na dálnici. Začátkem července 1941 se ale rozšířily zprávy o připravovaném omezení prací na stavbě dálnice po 1. srpnu 1941 a očekávaný zákaz v té době opravdu přišel. Na české dálnici pracovalo v srpnu 25 stavebních firem na osmnácti úsecích. Dne 11.srpna 1941 dostalo Generální ředitelství silnic a dálnic výjimku ze zákazu stavebních prací, jednalo se však spíše o nutné dokončování rozestavěných staveb, aby nedošlo k jejich znehodnocení. V květnu 1942 však okupační úřady stavbu dálnic na našem území prakticky úplně zastavily a na většině úseků probíhaly jen uklízecí a zajišťovací práce. Na stavbách působil pouze „Stavební dozor po dobu zastavení stavby“, který jednotlivé úseky hlídal, především před krádežemi materiálu.Stavba dálnic měla pokračovat po válce, došlo ale ke změně: nepočítalo se už s tzv. „sudetskou dálnicí“ (rozestavěny byly úseky u Chebu a u Liberce) ani s dálnicí Wroclaw-Vídeň. Po návratu z exilu vydal prezident Beneš 1. října 1945 dekret, ve kterém se mimo jiné nařizovala dostavba dálnice Praha – Brno – slovenská hranice. Práce na stavbě dálnic se sice rozběhly, ale brzy skončily. Komunističtí národohospodáři práce zastavili na přelomu let 1950 – 1951. 19. prosince 1950 bylo zrušeno Ministerstvo techniky a s dostavbou dálnice se už nepočítalo. Rozestavěná dálnice v dalších letech jen chátrala. Ale přes prognózy v letech brzy po válce, že k rozmachu motorismu nedojde, stal se pravý opak. Koncem padesátých let začala intenzita silničního provozu enormně narůstat a silnice přestávaly svou kapacitou motoristům stačit. V roce 1963 byla proto vymezena vybraná silniční síť určená k přednostní modernizaci a zároveň byly stanoveny podoba a rozsah dálniční sítě. V roce 1967 byla zahájena výstavba dálnice D1 Praha - Brno. První úsek z Prahy do Mirošovic v délce 21 km byl uveden do provozu 12.července 1971 a k propojení Prahy a Brna došlo v roce 1980, tudíž o 40 let později, než bylo původně plánováno. Nás ovšem zajímá nejvíce dálnice D 8 - Praha - Lovosice - Ústí nad Labem - státní hranice ČR/Německo. Tato dálnice (vedoucí přes České středohoří) byla odsouhlasena už vládním usnesením z 10. dubna 1963 č. 286 a vládním usnesením z 29. ledna 1987 č. 24. Vládním usnesením ze dne 22. května 2000 č. 509 byla uzavřena mezinárodní dohoda o společné výstavbě hraničního mostu, kterým se propojí dálnice D8 s německou A17. Dne 12. září 2000 byla dohoda podepsána ministry dopravy ČR a SRN. V současnosti jsou v provozu úseky z Prahy do Lovosic a z Řehlovic do Trmic. Než tento článek vyjde, je možné, že už bude hotov úsek dálnice 0807 Trmice - státní hranice ČR/SRN. Náklady jsou plánovány na 19 miliard Kč, z toho je 12 miliard Kč hrazeno prostřednictvím úvěru od EIB a 1,2 miliardy příspěvek z fondů ISPA. Náklady na dostavbu celé dálnice D8 by se měly pohybovat okolo 26 miliard Kč. Zbývá postavit ještě posledních 16,362 km – úsek Lovosice-Řehlovice.

Stavba 0805 Lovosice – Řehlovice

Dne 14. 2. 2001 byla potvrzena výjimka zákona č. 114/92 Sb. pro průchod dálnice CHKO České středohoří ministrem životního prostředí Milošem Kužvartem. Dne 28. března 2002 bylo vydáno územní rozhodnutí a nabylo právní moci. Byla zpracována dokumentace pro stavební povolení. Stavebním úřadem pro stavbu dálnice je Ministerstvo dopravy ČR. O stavební povolení bylo požádáno v roce 2004, v prosinci 2004 proběhlo na Obecním úřadu Velemín ústní jednání, při kterém bylo konstatováno, že chybí souhlas Chráněné krajinné oblasti formou rozhodnutí k povolení stavby v chráněném území. Řízení bylo přerušeno. 22.4.2005 bylo rozhodnutí vydáno a  v květnu 2005 bylo napadeno odvoláním (Děti Země Brno, Společnost ochránců životního prostředí Litoměřice). Stavební povolení nebylo tedy dosud vydáno. Na trase je plánováno (mimo jiné): 3 mimoúrovňové křižovatky, 29 mostů, z toho 19 dálničních a také 2 dálniční tunely, tunel Prackovice (270 m) a tunel Radejčín (620 m). Dálnice podle projektu povede přes Chráněnou krajinnou oblast České středohoří, proto je stavba vybavena nadstandardními ekologickými opatřeními v hodnotě 1 miliardy Kč.Trasa dálnice by se měla za obcí Habrovany svažovat k obci Řehlovice, kde by se měla napojit na již postavený úsek 0806 Řehlovice - Trmice. V místě napojení je plánována se silnicí I/63 dálniční křižovatka. V roce 2005 bylo na stavbu vyčleněno 405 mil. Kč. Začátek realizace byl plánován na rok 2006 a úsek by měl být podle plánu dokončen v roce 2009. Proběhlo ražení 150 m dlouhé průzkumné štoly tunelu Prackovice za 70,5 milionů Kč. 4. prosince 2004 byly zahájeny razící práce, slavnostní proražení bylo 18. dubna 2005.Protože chybí úsek dálnice Lovosice-Řehlovice přes České středohoří, připravuje Ředitelství silnic a dálnic ČR pro cestu do Drážďan dvě objízdné trasy, po nichž se bude jezdit do roku 2009, kdy by měl být úsek 805 dálnice hotový.

Zpracováno podle webových stránek http://www.ceskedalnice.cz/historie.htm a http://www.dalnice-silnice.cz/D8.htm. Dnes jsem zjistila (7.10.), že anonymní a neukončená webová stránka www.ceskedalnice pravděpodobně obsahuje ukázky z publikace Václava Lídla Poslové zapomenuté budoucnosti. Knihu vydalo asi Ředitelství silnic a dálnic České republiky 2006, kde je ji ale možno zakoupit, není na internetu uvedeno.

Hz