Ranní Když brzo ráno jde spát hvězdná líheň Slunce rudé, jak kovářova výheň, razí si cestu v tmavých mraků sboru - modrých až rudých pruhů na obzoru. Světla města již notnou chvíli blednou, jsou ale ještě stále slepé oči domů. Mhouřená víčka před paprsky zlomů, když tmavé stóry nočních stínů zvednou. Většinou spím… však jsem-li někdy vzhůru sleduji chvalozpěvy světelného kůru, jenž symfonii světel hraje ti. To každodenní slunce zbrození je jak života nové zrození. Přemáhá mne chvilka dojetí… oldjerry

LOVOŠ V ZÁŘÍ

Lovoš je obdobně jako Milešovka jakousi Mekkou milovníků Českého středohoří. Poutníci vystupují každým rokem k jeho vrcho-lu, aby se poklonili krásám středohorské krajiny včetně Labe, které jí protéká v hlubokém nádherném kaňonu.

Vydali jsme se z Malých Žernosek po žluté značce podél Milešovského potoka, jehož průzračnou vodu jsme obdivovali. Příroda na nás dýchla už podzimem, listy stromů a keřů začínají chytat ponenáhlu nažloutlé a karmínové odstíny a některé se již snášejí k zemi. Naše cesta vede smíšeným lesem dubů, habrů a buků. Náš obdiv vyvolal na západní straně Malého Lovoše (Kybičky), který je tvořen znělcem, i teplomilný kaštanovník jedlý (Castanea sativa Miller). Kvetou už jen ty opozdilejší rostliny, zvonky, řebříček, chrpa luční a jestřábník.

Tušíme, že v čedičových skalkách Velkého Lovoše se setkáme s více druhy květů. Počasí nám přeje, i když předpověď pro severní Čechy příliš příznivá nebyla. Je typické „babí léto", sluníčko příjemně hřeje. V lese na nás občas upozorní svým křikem sojka, poznáváme hlas žluny, datla černého a brhlíka.

Naše cesta pokračuje po modré značce, a to už jsme ve svahu Velkého Lovoše. Po chvíli se nám otevře překrásný pohled na Kletečnou, Milešovku, Ostrý, Milešovský Kloc a další kopce. Díváme se na ně s nábožnou úctou. Pak pokračujeme dál. Po levé straně nás zaujmou skalky poskládané pravidelně i nepravidelně z různě velkých čedičových kvádrů. Zdejší pórovitý čedič víc než kde jinde vydává svědectví o vulkanických dramatech Země.

Vpravo je jeden z nejstrmějších a nejhlubších srázů kamenné suti, s jakým se můžeme ve Středohoří setkat. Úžasné kamení, v němž rostou duby a lípy. Otevírá se před námi další úchvatný panoramatický pohled na Hazmburk, Ovčín, Boreč, Sutomský vrch, Jezerku, Košťálov, Vršetín, Děkovsku, Solanskou horu, Brník, Srdov a Oblík.

Prohlížíme si pozorně i skalky. Ohněm zrozený životadárný kámen je často ozdoben kresbou různě zbarvených lišejníků, mezi jednotlivými kameny se uchycují rostliny. Ty odkvetlé nás zaujmou zajímavými tvary listů. Některé ještě kvetou - žlutá drobná mochna, hvozdík kartouzek, hadinec obecný, zvonek kopřivolistý s velmi drobnými květy, bílý čistec přímý, kakost krvavý. Mate-řídouška na sebe upozorní vůní. Na skalním ostrohu pod příkrým suťovým svahem kvete žlutě rostlina s dlouhými stonky, k níž si netroufáme slézt, abychom ji blíže určili. Tu a tam prolétne motýl - menší perleťovec, žluťásek. Potkáváme turisty, samotné i skupinky a také skautské oddíly.

„Tady je tak nádherně!", zvolá nadšeně ke svým kamarádům malý skautík - zřejmě tento oddíl navštívil Středohoří poprvé. Všichni se tu rozhlížejí do kraje a zajímají se o jednotlivé kopce. Máme radost, že Středohoří se těší velkému zájmu. A to už jsme na vrcholu, odkud je rozhled do všech stran. Velkým kontrastem středohorským kopečkům i Krušným horám je pak rovina směrem k Praze, jíž dominuje Říp. Panoráma krajiny dokresluje modrá obloha s bílými kumuly zajímavě seřazenými do řad. Rozhlížíme se do kraje, ale pozorujeme i všechno kolem nás, zejména skalky s květenou. Zaujmou nás zvláštně rostlé duby, které jsou nízké s rozložitými korunami, stromy podobných tvarů nacházíme na jihu Evropy.

K dovršení naší radosti přilétá „On".... „Podívejte se, to je perla Českého středohoří!", upozorním na otakárka fenyklového, kte-rý kolem nás poletuje, usedne na nejbližší kámen a rozevře svá něžná křídla proti slunci. Jakoby nám chtěl udělat radost... Po-zorujeme motýla nejméně dvě minuty než odletí. Poslední dotek léta...

A my pak usedáme na vyhřáté kameny plní krásných a hlubokých dojmů. Jsme šťastni. Všichni lidé, kteří doputovali až sem mají jistě stejné pocity jako my. A v tom je kouzlo Lovoše a celého Středohoří, které dovede pohladit po duši a rozdává lásku kolem sebe.

Emil Filla kdysi řekl: „Nikde není tak krásně jako tady..." i když samozřejmě i další naše krajiny mají své kouzlo, jen je umět najít.

Jana Haasová

Kukošky

Ne, nespletl jsem se: nejsou to kukačky s chybou. Kukoška je bulharsky slepice. Tím taky končím s kukačkami a Bulharskem. I já, jako mnoho jiných městských dětí, jsem měl příbuzné na vsi, kam jsem občas jezdil na prázdniny. Moje teta - Loudová - byla starostlivá hospodyně, která musela mít všechno v pořádku, jinak neměla jinou náladu, než špatnou. Tu měla pořád, protože nestíhala „to své“ a navíc i část strýcovy práce: ten zase až tak pracovitý nebyl. Ne, že by byl flákač, ale občas to „své" trošku ošidil. Bylo mi tuším dvanáct let, když jsem přijel na své poslední prázdniny u tety Loudové. Ledva jsem se převlékl do něčeho, v čem jsem se mohl pohybovat na vsi a blízkém okolí, šel jsem se přivítat s přáteli z minulých prázdnin. Olítal jsem půl vsi, až jsem je našel ve stodole řvoucí smíchy. Stěží jsem je přiměl k tomu, aby mi řekli, co je tak rozveselilo. Mirek Slonek, řečený Chobot, mi - ještě se zalykaje smíchy - vyprávěl, že jeho maminka vyhodila na kompost jakýsi zkvašený kompot. No a do tohoto kompotu se pustily slepice. Alkohol ze zkvašeného kompotu udělal své, namazané slepice byly rozhodně roztomilejší, než opilý člověk - nepraly se, nemluvily sprostě, jenom se potácely, potácely, až nakonec postupně ulehly tam, kde zrovna byly a usnuly. Už jsem ani nevyslechl konec a honem, honem jsem chtěl vidět kukošky mazavky. Kdepak, povídá Mirek, ty už zase zobou jak vzteklý. Máma myslela, že jsme jim něco provedli my, tak nás vyhnala ze dvora. Hrozně mne mrzelo, že jsem neviděl alkoholem zblblé slepičí hejno a muselo to být na mně vidět. Klukům se mne zželelo: nic si z toho nedělej, on se zase nějakej kompot zkazí a my tě určitě zavoláme... No jo, ale to víte několik dní a bůh ví jestli vůbec a nedočkavý zážitkuchtivý mladý muž musí za týden zpět domů... nějak mne ten slib neuspokojil. Řešení mne napadlo - jako už mnoho řešení i v mém dalším životě - na záchodě. Ani jsem klukům nic neřekl, došel jsem si do hospody se sklenicí od okurek a vyžebral na hostinském něco slitého zvětralého piva. Ten sice kroutil hlavou, nač mi to je, ale nakonec vzal mou sklenici a dal mi svoji s asi litrem nepříliš vábně vonící tekutiny. Mazal jsem domů a honem do špajzu, kus tvrdšího chleba a ten jsem namočil do starého piva. Nedočkavě jsem už za několik minut vyběhl a celý obsah sklenice vylil na kompost. Slepice se lajdaly kolem a skoro jako schválně obcházely předloženou návnadu. Jedna lest navazovala na druhou: trochu zrní (toho je na hospodářství vždy trochu po ruce) jsem pohodil mezi v pivě namočený chleba. To už jsem dlouho nečekal. Slepice, které začaly zobat zrní, pak braly všecko napořád a za chvíli byl chleba v tahu (vlastně ve slepičích žaludcích). No a? Ono nic! Pak si lehla první, druhá padla, třetí a za chvíli všech asi dvacet "kukošek" div nahlas nechrápalo. Slepice ležely už několik minut a mně najednou ten čas připadal nějak dlouhý. Vzal jsem jednu slípku za nohy a trochu s ní zatřepal. Kvok - pravila mroucím hlasem, pootevřela jedno oko a upadla opět do alkoholické agonie. Mezitím přišla teta odkudsi ze zahrady, kde okopávala cosi - nejspíš nějakou zeleninu - a poslala mne přes celou ves do prodejny pro kvasnice, potažmo droždí. Lidi, to byl fofr! jen aby mi něco neuteklo - a ono málem ano.

Vrátil jsem se v momentě, kdy slepice ležely na hnojišti jako bez života, teta nad nimi lamentovala něco o slepičím moru a jak v zoufalství spráskla ruce: pane Bože, to je škody! Jak ty ruce spráskla slepice, které na lamentování nereagovaly, najednou vyskočily, několik vteřin zmateně vrávoraly a pak podlehly své přirozenosti a pokračovaly v práci jim tak vlastní: v zobání čehokoli, co se jim jen trochu zdálo být k snědku. Protože jsem - naštěstí - byl ve správnou chvíli pryč, byl jsem mimo podezření. Když si teta polohlasem meditovala „co se to těm slepicím mohlo stát, no ale snad jsou už v pořádku, stejně je to divný - Franto (strýc), nevíš co by to mohlo být, no jo, ty nikdy nevíš nic" musel jsem se usmát – „no, co ty se směješ, víš co je to přijít o dvacet slepic? To by nebylo žádný vajíčko k snídani" a pak už jen brumlala něco, čemu jsem nerozuměl.

Víte, kdy jsem se přiznal? Bylo mi sedmatřicet let, tetě šestasedmdesát... smála se nejvíc, co jsem kdy pamatoval a smířlivě špitla: tak takhle ono to tenkrát bylo, ty jeden hajzlíku!

-jč-

Víte že...?

• by se Jaroslav Ježek, český hudební skladatel, klavírista, dramaturg a dirigent orchestru pražského Osvobozeného divadla, dvorní skladatel dvojice Voskovec a Werich, dožil 25. září letošního roku 100 let? Osud byl k němu krutý, téměř neviděl, špatně slyšel a zemřel v 35 letech na selhání ledvin v cizině v New Yorku 1. ledna 1942. Jeho skladby se však hrají dodnes a některé písně se stále zpívají u táboráků. Život je jen náhoda, Babička Mary, Klobouk ve křoví… Jaroslav Ježek je jednou z mála českých osobností, která má v Lovosicích cestu, o přejmenování ulice jeho jménem požádali v 90. letech sami obyvatelé.
• 16. listopad vyhlásilo UNESCO v roce 1955 Mezinárodním dnem tolerance? Tento významný den vyhlásilo Valné shromáždění OSN 12. prosince 1996. Buďme na sebe hodní, jednotlivci i národy, mezi lidmi je tolika zbytečné zloby…
• vždy poslední pátek v listopadu je věnován Mezinárodnímu dni boje proti konzumnímu způsobu života? Tentokrát je to pátek 24.11. (Také mezinárodní den nekupování ničeho neboli The International Buy Nothing Day!)
• 21.11. slavíme Světový den televize? (21.11. 1996 se uskutečnilo První televizní fórum, které uspořádala OSN). Významný den byl přijat Valným shromážděním OSN 17. 12. 1996, slaven je od r. 1997.

Hz