Třídění odpadu IV., Nebezpečné odpady (1. díl)

Hrozivým přívlastkem “nebezpečné“ se označují odpady, se kterými se denně setkáváme: vyřazené ledničky a televize, staré barvy, postřiky, vyjeté oleje, autobaterie atd. Čím si tuto negativní nálepku vysloužily? Mohou za to v nich obsažené látky škodlivé pro lidské zdraví nebo životní prostředí, popřípadě – nejčastěji – pro obojí. Příroda nebo lidské tělo si jen s obtížemi poradí například s těžkými kovy (rtuť, olovo apod.), ropnými uhlovodíky, freony, kyselinami, organickými a anorganickými jedy a dalšími „lidskými produkty“.

Abychom se vyhnuli zbytečným škodám, je v první řadě nutné nebezpečné odpady ODDĚLIT od odpadů kategorie „ostatní“, tj. těch, které z domácností putují do popelnic a kontejnerů na ulicích a následně jsou sváženy popelářskými vozy.

Vhodíme-li do popelnice se směsným komunálním odpadem například zářivku, nenávratně ztrácíme možnost bezpečně odstranit nebo opětovně využít rtuť, hliník, železo a sklo, které obsahuje, a navíc ohrozíme naše prostředí možným únikem toxických látek. Právní předpisy upravují nakládání s nebezpečnými odpady tak, aby každý občan měl možnost separátně odevzdat nebezpečný odpad ať už při pravidelném mobilním svozu, nebo na sběrném dvoře odborně způsobilé firmě. Občanům Lovosic tuto možnost nabízí a poskytuje ve spolupráci s Městem Lovosice společnost BEC odpady s.r.o. Úlohou odborně způsobilé firmy je pak nejen eliminovat rizika, která nebezpečné složky představují, ale i v maximální možné míře zajistit opětovné využití odevzdaných materiálů. Tak se do výroby vrací například kovové složky televizí, ledniček, baterií, olejových filtrů, ale třeba i ustalovačů. Materiály, které nelze recyklovat, lze mnohdy využít alespoň energeticky, tj. k uvolnění tepla. Takto se zpracovává třeba část vyjetých olejů, znečištěné plastové obaly, nebo organické pesticidy. Zbytkový nebezpečný odpad, který alespoň prozatím neumíme lépe využít, končí na speciálně zabezpečené skládce. Potěšitelné je, že tento podíl odpadu se daří díky novým technologiím a zlepšování separace snižovat.

Přispívá k tomu i nová legislativa, která například již nepohlíží na staré lednice, televize a světelné zdroje jako na odpad a přenáší zodpovědnost za jejich sběr a recyklaci přímo na výrobce nebo dovozce. Ti si plní tuto povinnost většinou společně vytvořením sítě sběrných míst, dopravců a kvalitních koncových zpracovatelů. Vyřazená zařízení se do systému dostávají na sběrných místech nebo od jejich prodejců, neboť každý prodejce musí bezplatně odebrat od svého zákazníka starý spotřebič stejného druhu, jaký mu prodává, popřípadě ho v dané obci odkáže na místo zpětného odběru.

Ing. David Klouda, BEC odpady s.r.o.

Historie Městské knihovny v Lovosicích

V letech následujících sídlila knihovna dále na ulici 8. května. V roce 1962 měla Městská lidová knihovna 15 346 svazků, ani po převzetí místností po muzeu skladové prostory nestačily. Uvažovalo se o tom, že pro knihovnu bude uvolněno pět kanceláří po Jednotě v zámku, ale nedošlo k tomu. Dětských čtenářů bylo v tomto roce 291 a dospělých 573 (údajně to bylo 10% z počtu obyvatel – je zajímavé že kolem těch 10% registrovaných čtenářů se knihovna pohybuje celou dobu). Zapůjčeno bylo celkem 45 148 knih, uspořádáno 11 besídek pro mládež a 4 besedy pro dospělé (návštěva celkem 819 osob). Během roku bylo zakoupeno 1480 svazků. V přízemí domu byla umístěna Drogérie. Pracovnice knihovny i po zrušení lovosického okresu pomáhaly s metodickou prací rovněž v okolních vesnických knihovnách, například v Libochovicích, Čížkovicích, Keblicích Solanech, Slatině, Litochovicích a ve Vchynicích. Hlavním okresním metodickým centrem se po roce 1960 ovšem stala litoměřická knihovna.

V březnu 1965 byla v rámci Měsíce knihy uspořádána beseda s ústeckým autorem knih 36 hodin pod zemí (1959), Kariéra a Šel pěšky za sluncem (1964), Eduardem Hončíkem. V květnu téhož roku vystoupilo v knihovně Divadlo hudby a poezie. Po otevření JONG-KLUBU v Palackého ul. 910 (Společenský klub Severočeských chemických závodů) 2. května 1966 se pak většina kulturní akcí konala zde – například Večer milostné poezie (připravil Ing. Václav Sobotka), hudební pásmo z repertoáru Valdemara Matušky (Karel Hájek), večer Okolí Lovosic v dílech Svatopluka Čecha a Václava Beneše Třebízského (připravil František Frühauf), Večery nad knihou (knihkupec Bret a RNDr. Křížek).

V roce 1967 bylo v knihovně zaregistrováno 792 čtenářů a byly zakoupeny nové knihy za 10.000,- Kčs - to bylo hodně peněz, výpravná publikace s fotografiemi stála v té době maximálně 200,- Kčs, pěkná dětská kniha s ilustracemi max. 50,- Kčs (bez obrázků max. 25,- Kčs), beletrie pro dospělé 30,- až - 50,- Kčs. Knihovna nezahálela ani v roce 1968, bylo uspořádáno 7 přednášek pro mládež a 3 přednášky pro dospělé a zřejmě i z důvodů pořádání těchto akcí byla Státní knihovnou ČSSR v Praze vybrána pro výzkum společenské funkce knihoven (registrovaných čtenářů bylo 988). V roce 1969 čtenářů bylo celkem 908, z toho 283 dětí, knih přibylo 651, opět se konaly různé přednášky pro mládež a metodické návštěvy na venkovských knihovnách. Knihovnice odborové knihovny SCHZ Jana Vorudová uspořádala počátkem roku 1969 v sále SECHEZY besedu se spisovatelem Vladimírem Škutinou, autorem bestselleru „Prezidentův vězeň“, účast přes 600 lidí. Koncem října 1969 odešla paní Vorudová do důchodu, mnozí se domnívali, že to bylo kvůli té besedě.

Po roce 1970 došlo opět k vyřazování knih, tentokrát ale spíše „nevhodných“ autorů než „nevhodných“ knih (z pultů prodejen byla například stažena kniha Ernesta Hemingwaye „Komu zvoní hrana“, protože měla doslov od Eduarda Goldstückra). V městské kronice o tom není pochopitelně ani zmínka, i když se knih vyřazovalo hodně, a to nejen v městské a odborových knihovnách, ale i v technické knihovně SCHZ – došly k tomu dlouhé seznamy (viděla jsem je, protože jsem v té době v technické knihovně a vědeckotechnických informacích SCHZ pracovala). Městská knihovna měla v té době 860 čtenářů, kteří za rok přečetli 33 500 knih. V tomto roce byla uspořádána beseda nad knihou „Na lovu v Bambusce“ s roudnickým rodákem Janem Kozákem o lovecké výpravě do tajgy – velká účast 52 osob. Byly prováděny metodické návštěvy v Čížkovicích, Libochovicích, Keblicích, Solanech a dalších knihovnách. Fakulta sociálních věd UK Praha prováděla v naší knihovně „Průzkum naučné četby“. V roce 1970 bylo v knihovně zavedeno plynové vytápění a pořízeny police na nové knihy.

V roce 1972 se konalo 7 přednášek pro dospělé, 4 akce pro mládež (průměrná návštěva 40 osob – do místnosti se lidé stěží vešli) a 12 výstavek. Mezi jiným se 14.2. uskutečnil literárně hudební večer „Období F. L. Věka a Litoměřice“ v podání literární skupiny „SLOVO“ (Zdeněk Zvěřina – recitace, Irena Finálová – klavír, Josef Bechyně – průvodní slovo). 27. března 1972 se konala beseda s malířem Františkem Horou z Třebenic, která byla doplněna promítáním barevných diapozitivů z jeho tvorby. 18.9.1972 proběhla beseda ke Dni tisku „Jak se dělají noviny“ a 25.9. beseda s Dr. Bradáčem „Naši brouci – živé drahokamy“, promítány barevné diapozitivy. V roce 1974 měla knihovna 1178 čtenářů, z toho bylo dospělých 818. Půjčeno bylo celkem 62 750 svazků a v knihovně přibylo 1617 knih v celkové hodnotě 34 000, - Kč. V knihovnách v okolí bylo provedeno 46 metodických návštěv (to je hodně!).

V tomto roce byl také vypracován jednotný plán kulturně výchovné činnosti ve městě. Plán dle kroniky vycházel z ideového zaměření s tím, že … „má-li kultura v naší společnosti plnit své úkoly a funkci, musí vycházet z marxisticko-leninské ideologie“ (konec citátu).

V roce 1976 zahájilo činnost nově vybudované oddělení pro děti a mládež. Knižní fond vzrostl v roce 1978 na téměř 30.000 svazků, čtenářů bylo 910 (z toho cca 500 mladých) a zaměstnanců knihovny pět. V souladu s ústředními instrukcemi bylo opět zřízeno samostatné oddělení politické literatury.

K 1. září 1980 se stala vedoucí knihovny paní Vlasta Somrová (nastoupila do knihovny v červnu 1967). Počet čtenářů se v 80. letech pohyboval kolem tisíce, počet mladých čtenářů kolísal mezi 200 a 300.

Hz

ČAS TANEČNÍCH A PRVNÍCH LÁSEK…

Nevím, jestli se dá zjistit, kdy byly v Lovosicích první taneční, ale že tu byly v roce 1937, to můžeme říci s určitostí. Fotografie z té doby to dokazuje nade vší pochybnost. Asi se už nikdy nedozvíme, jakými cestičkami se tento obrázek dostal na mezinárodní sběratelskou burzu do Prahy. Známý lovosický sběratel historických pohlednic pan Jan Rössler se ve správnou chvíli ocitl na správném místě a tak se fotografie stala jeho majetkem.

Byl - jak již bylo napsáno - rok 1937. Karel Čapek napsal Bílou nemoc – umělecký obraz zrůdnosti a nebezpečí fašismu. Lidé už tušili, že bude válka, ale mladí měli ještě šanci absolvovat taneční hodiny. Snad byl podzim. Snad i tehdy probíhaly tyto události ve stejnou dobu. Někteří tanečníci a tanečnice vypadají starší. Možná je to účesy a oblečením, možná tím, že plnoletosti dosahovali tehdy mladí lidé až v 21 letech a šli do tanečních později. Fotograf Ullrich z Lovosic zvěčnil na fotografii je z lovosického kulturního domu 52 chlapců a děvčat s tanečním mistrem a dvěma dámami. Pamětníci poznali čtyři opěrné sloupky, které symbolicky držely balkón. Prostřední dva byly v roce 1956 – 57 odstraněny a zbylé dva se zachovaly bez ozdob až dodnes. Nahoře uprostřed je vidět část balkónu, která vystupovala dopředu. Byl to prostor pro dirigenta. V novější podobě je zachován také až do dnešní doby.

Ale vraťme se k tanečním hodinám. Věneček bývá před vánocemi. Končil rok 1937. Člověk, kterému bylo kolem dvaceti let byl už dostatečně dospělý, aby chápal, co se děje. Pan Václav Borovička (ročník 1919) z Lovosic sice nechodil do tanečních, ale dobře si vybavuje atmosféru roku 1937: „Vnímal jsem jako osmnáctiletý kluk, že válka je na spadnutí. Po Lovosicích chodily skupiny henleinovců v bílých podkolenkách a v krátkých kožených kalhotách a heilovaly. V okolí (hlavně u mostů) se budovaly bunkry. Když byla v roce 1938 vyhlášena mobilizace, naši tátové narukovali. Pak přišla kapitulace a oni se vraceli zkroušení, zklamaní a nestyděli se za slzy. Cítili se bezmocní a ponížení.“

Pamětnici (ročník 1921), která nechce být jmenována, bylo v té době 16 let. Poskytla několik velmi zajímavých informací. Potvrdila, že v Lovosicích – v dnešní Dlouhé ulici – dříve Ústecké – byl skutečně fotograf Ferdinand Ullrich. Doložila několika fotografiemi s jeho razítkem, že tam skutečně působil. Svůj ateliér měl po levé straně při výjezdu z Lovosic na Lhotku. Dům je již zbořen, byl v místech mezi dnešní rehabilitací a panelovým domem zvaným „Itálie“. Pan Ullrich působil v Lovosicích v době, kdy ve městě provozoval stejnou činnost fotograf Bobysud.

Naše nejmenovaná pamětnice chodila do tanečních s největší pravděpodobností v témže roce – bylo jí 16 let, ale chodila do Besedy. Doložila svou fotografii z tanečních, kde jsme napočítaly 54 tanečníků a tanečnic. Nezapamatovala si jméno tanečního mistra. Ale na naší fotografii poznala několik svých spolužaček z rodinné školy. V první řadě dole zleva je její bývalá spolužačka Kratochvílová. Bydlela na internátě, z čehož paní vyvodila závěr, že byla zdaleka, ale neví odkud. Ještě z Roudnice se dojíždělo, ale z větších dálek už ne. Vedle ní je další spolužačka Eva Šušliková, která také bydlela na internátě. V druhé řadě děvčat – čtvrtá zleva je Světla Zikmundová z Karlových Varů. O jedné z dam, které sedí vedle tanečního mistra, se pamětnice domnívá, že to byla vychovatelka. Děvčata musela mít v té době bezpodmínečně doprovod.

Rok 1937, čas tanečních a prvních lásek…Ti mladí se narodili okolo roku 1920. Dnes by jim mohlo být kolem osmdesáti sedmi let. Pozná se ještě někdo? Ozvou se synové, dcery nebo vnuci? Tušíte-li, že na fotografii jste vy, nebo vaši blízcí či známí, zavolejte na číslo 603 927 128. Navštívím vás se zvětšenou fotografií. Možná, že někoho potěším a možná, že nám výměnou někdo poskytne další vzpomínky na doby, které jsme my mladší neprožili.

Anna Stará

Kanadské národní parky

V pondělí 25. září se poprvé představila lovosickým ctitelům dálek RNDr. Milada Matoušková, PhD., z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. A o dalekých krajích vskutku vyprávěla, přenesla nás svou přednáškou do kanadských států Alberty a Britské Kolumbie. Zmínila některé ekonomické, historické a přírodní aspekty celé Kanady, ale pak se soustředila jen na dva státy. Říká se, že Britská Kolumbie je nejkrásnější kanadská provincie; leží na západním pobřeží Kanady u Tichého oceánu. Je nejvíc navštěvovaná turisty a to pro rozlehlé prostory, uklidňující procházky, nádherné hory, divokou zvěř a ryby. Můžete zde jít přírodou, kam jen málokdy vkročí lidská noha, spíš potkáte medvěda. Je to nádherný pocit volnosti, kde se můžete ztratit od civilizace a nikdo Vás nikdy nemusí najít. Alberta je zase země prérií a rodea, obilnice Kanady a známá olympiádou v roce 1988 (Calgary)

Ve zmíněných státech s námi projela (na kole nebo autem, vlak prý je dražší) jen několik Národních parků, a to Banff, Rondon, Jasper, Waterton a Glacier. Zvláště oblasti národních parků Skalistých hor jsou překrásné - ledovcová pole, zasněžené vrcholky hor, členité kaňony, vodopády, horké prameny, jezera s průzračnou vodou přitahují každý rok přes 9 miliónů návštěvníků do chráněných území. Banff a Jasper se táhnou severojižním směrem na východních svazích Rockies v provincii Alberta. Ochrana Banffu byla vyhlášena v roce 1885; je to nejstarší a nejnavštěvovanější kanadský národní park a leží zde překrásné vysokohorské středisko Lake Louise. Dr. Matoušková nám také líčila těžkosti při stavbě transkontinentální železnice, jež měla spojit východní Kanadu s provincií Britská Kolumbie. Jedním z nejsložitějších problémů byl strmý úsek západně od Průsmyku kopajícího koně v Národním parku Yoho. Dnes zde vidí turisté nejkrásnější vodopády, kouzelné scenerie, které zahrnují ledovcová jezera s křišťálově čistou vodou a sněhem pokryté vrcholky hor.

Typickým rysem parku Waterton jsou hluboká údolí ledovcového původu, jezera, bezpočet horských řek a vodopádů. Zvláštností je, že horské hřbety parku se zvedají rovnou z mírně zvlněné prérie. Z vrcholu Bears Hump prý kdysi indiáni vyhlíželi stáda bizonů (pak jim je vyhubili bílí osadníci). Na stezkách lze potkat nejen horskou kozu, losa, ovci tlustorohou, ale taky vlky, nebezpečnou pumu i medvěda. Paní doktorka nadšeně povídala, měnila diapozitivy s přírodními i zvířecími motivy a lákala nás na návštěvu Kanady. Myslím, že se tam většina z nás už asi nepodívá, jednak je to daleko a jednak většina návštěvníků geografických přednášek není právě nejmladší a těžko už by asi cestu po národních parcích zvládala. Ale právě proto na ty přednášky chodíme, protože ukazovaná místa jsou krásná. Přijďte také, vítáni jsou všichni!

Hz