Bitva u Lovosic

Bylo krásné slunečné odpoledne 29. září a na Osmičku směřovaly zástupy zvědavých Lovosičanů. Maminky s kočárky, děti, výrostci, ale i zvědaví dospělí toužili zhlédnout, jak se cizí vojska ubytují u Labe. Někteří skončili již u občerstvovacích stanů, jiní se pídili podívat na různé barevné uniformy rakouských i pruských vojínů a důstojníků, kteří posedávali nebo postávali u svých stanů u Labe. Byli tam dokonce i dva koně a několik děl. Vojenský tábor byl otevřen ve čtyři hodiny odpoledne a jeho součástí byl také historický hostinec, pro návštěvníky přístupný.

První bitva, byť jen na stole, se odehrála v sobotu v 10 hodin dopoledne ve velkém sále Kulturního střediska Lovoš (znovu ve 14 hodin). Uskutečnila se zde rekonstrukce bitvy s dvanácti sty figurkami na ploše 2 x 4 m, postaveny zde byly Lovosice, Vchynice, vojáci bojovali, děla střílela a asi dvě stě přítomných bylo okouzleno. Kromě Bitvy u Lovosic zde řádila ještě americká občanská válka Sever proti jihu a nedávná válka v Somálsku. Zájemci si mohli prohlédnout i některé válečné hry deskové (např. Vylodění v Normandii) nebo si koupit miniaturního vojáčka.

Zatím se už před zámkem už spořádaně řadili další zájemci, tentokrát o slavnostní průvod historických vojáků rakouských i pruských. Při slavnostním zahájení zazněl výstřel z děla a starosta Jan Kulhánek odhalil tabuli Bitvy u Lovosic. Zahájení oslav se rovněž zúčastnili starostové okolních obcí, návštěva z partnerského města Coswigu, členové DELITEUS a další hosté. Zástupci obou vojsk byli zatím markytánkami osvěžováni nápoji z polních lahví.

Přítomni se pak přesunuli do kostela sv. Václava, kde se uskutečnila Mše usmíření pro obě bojující strany současně (tehdy před 250 lety byla pruská mše díkůvzdání v Lovosicích a rakouská v Budyni). Mši celebroval generální vikář litoměřické diecéze Mons. Karel Havelka, koncelebranty byli lovosický farář P. Pavel Mikeš a třebenický farář P. Tomasz Dziedzic. Mši zpěvem doprovázel smíšený sbor sbormistra Jiřího Stýbla z Třebenic a na závěr všichni přítomní zazpívali svatováclavský chorál.

Odpoledne na Osmičce proběhla bitevní scéna „Obrana Lovosic“. Účast byla hojná, počasí oslavám přálo. Opět se střílelo z děl a vojáci projevovali svou statečnost. Po boji vojska i civilisté navštívili vojenský hostinec.

Radeckého marš zahájil podvečerní koncert asi šedesátičlenného orchestru Posádkové hudby Praha, hráli bývalí absolventi Vojenské konzervatoře z Roudnice nad Labem. Známé skladby B. Smetany, J. Fučíka, J. Strausse, E. Bernsteina a dalších skladatelů dirigovali major Kamil Mezihorák a nadporučík Tomáš Kopp. Vojáci hráli hudební klasiku, ukázky z filmové a taneční hudby až po muzikál. Návštěvníci nešetřili chválou, líbilo se také Střídání hradní stráže pojaté jako určitý druh baletu.

Večerní pochod s pochodněmi ke kapličce Panny Marie Einsiedelské byl sice velmi atraktivní a přitáhl mnoho návštěvníků, bohužel část zájemců se nedozvěděla, kudy průvod půjde a o akci přišla. Podchodem byli ke kapli přivedeni i koně. U kaple byly položeny na památku 6 200 padlých vojáků věnce. Ve 23 hodin byl u Labe ohňostroj a lidé seděli u občerstvovacích stanů dlouho do noci.

V neděli ale počasí na 100% zklamalo. Ranní dobový výcvik vojsk na Osmičce vůbec neproběhl a i odpolední Bitva měla na kahánku. Nakonec se vojevůdci dohodli, že přes silný déšť Bitvu u Lovosic svedou. Děla ovšem musela do svých pozic přes prkenné přechody a vojákům dalo počasí zabrat. Hodinovou ukázku historické bitevní scény sledovaly v dešti asi dva tisíce lidí, moderoval ji Mgr. Jan Morávek, jeden ze dvou hlavních organizátorů vojenské části EUROPA Prima Plana o.p.s. (druhým byl Ing. Jiří Sissak). Z vchynického bojiště se zbylí vojáci přesunuli ke kapličce a tam je Ing. Jiří Sissak, jinak „plukovník rakouské armády“ dekoroval válečným křížem. Tím byly celé třídenní oslavy řádně zakončeny. Všem se líbila nejen samotná rekonstrukce bitvy, ale uniformy vojáků a repliky palných i chladných zbraní.

Přípravy oslav 250. výročí Bitvy u Lovosic začaly už v roce 2005 a náklady akce přišly cca na půl milionu korun. Finanční prostředky pocházely ze strukturálního fondu Evropské unie, návštěvníci se dobře bavili a měli veškeré akce zdarma. Je pravděpodobné, že další slavnost se bude konat až za 50 let, proto lze sumu vynaložených prostředků považovat za přiměřenou. Poděkujme našim organizátorům, mezi ty hlavní patří ředitel Kulturního střediska Lovoš Miroslav Šanda, pracovnice Městského úřadu Alena Zelenková a Jana Hejdová, MgA. Lhotský, ale kromě nich se podílelo i mnoho dalších skrytých organizátorů.

Další druhá bitva sedmileté války proběhla 6. května 1757 u Štěrbohol zase mezi vojsky pruskými a rakouskými. Pokud je mi známo, opět se připravuje k tomuto výročí v Praze 11 slavnost a rekonstrukce bitvy. Komu se letos Bitva u Lovosic líbila, může se za půl roku těšit na opakování (a jsem-li od pražského kolegy-kronikáře dobře informována, bude rekonstrukce v ještě větším rozsahu).

Ke slavnost byla vydána řada upomínkových předmětů, například klíčenka, tužka, igelitová taška s potiskem, upomínkové mince, záložka, cínoví vojáčci a pamětní mapa bitvy. Všechny zbylé předměty lze zakoupit v Informačním středisku na Městském úřadu v Lovosicích.

Ing. Sissak jako rakouský plukovník vyznamenává po bitvě bojovníka své armády. Oslavy končí...

Ing. Hozmannová
Fotografoval Hvorka.

Je na světě dost vody?

Motto: Rostoucí napětí v dostupnosti vody je výsledek špatné alokace vody, nešetrného využívání zdrojů, a absence správného hospodaření (Craigh, Vaughan, Skinner, 1996: Resources of Earth: Origin, Use and Enviromental Impact)

Jak jsem již uvedl v úvodním článku, podle Bjorna Lomborga, autora knihy „Skeptický ekolog“, nelze opakovaně hlásaný špatný a stále se zhoršující stav Země potvrdit oficiálními statistikami (většinou se jedná o statistiky organisací OSN, jakou je např. FAO). Jednou z vážných hrozeb, na které Litanie upozorňuje, je očekávaný nedostatek vody.

Na Zemi žije stále větší počet lidí, a ti spotřebovávají stále větší množství vody. Její spotřeba od roku 1940 vzrostla téměř čtyřikrát. Zpráva OSN o životním prostředí GEO 2000 tvrdí, že „světový koloběh vody zřejmě nebude v nadcházejících desetiletích schopen uspokojovat požadavky na něj kladené.“ Časopis Population Reports tvrdí, že „sladká voda začíná být pro lidstvo jedním z nejkritičtějších problémů přírodních zdrojů“, a magazin Time opatřil článek o nedostatku vody titulkem „Prameny vysychají“. Organisace OSN pro meteorologii (WMO) a pro kulturu a vzdělání (UNESCO) tento problém charakterisují větou „světu dochází voda“. O údajné hrozbě „válek o vodu“ již bylo napsáno bezpočet článků. Worldwatch Institute tyto obavy shrnul takto: „Nedostatek vody může být pro 90. léta tím, čím byly ropné šoky pro léta sedmdesátá - zdrojem mezinárodních konfliktů a významných změn národních ekonomik.

Tyto názory ale nejsou správné. Může docházet k regionálním a logistickým problémům se sladkou vodou. Budeme muset lépe využívat její zdroje.

Kolik vlastně vody na světě je?

Voda je pro přežití lidí naprosto rozhodující. Země je označována za „modrou planetu“ právě proto, že je na většině svého povrchu pokryta vodou. Přesněji řečeno – vodou je pokryto 71% zemského povrchu, a její objem se odhaduje na 1,37 miliardy krychlových kilometrů (km³). Z tohoto množství je 97,2% vody v mořích a oceánech, a 2,15% tvoří polární led. Mořská voda je příliš slaná a člověk ji nemůže spotřebovávat přímo. Polární led sice obsahuje pitnou vodu, ale z praktického hlediska je to špatně dostupný zdroj. Lidé jsou tak odkázáni na 0,65% z celkového množství vody na Zemi.

Již ve škole jsme se učili o koloběhu vody v přírodě. Slunce odpařuje vodu z oceánů, vítr přenáší vodní páry ve formě mraků i nad zemský povrch, kde voda spadne v podobě deště a sněhu. Srážková voda se pak vypaří, nebo z jezer a řek nateče zpět do moří, nebo si najde cestu do podzemí.

Každoročně spadnou na zemský povrch srážky v celkovém objemu asi 113 tisíc km³. Asi 72 tisíc km³ se odpaří, a na povrchu Země zůstane jako čistý přísun asi 41 tisíc km³ sladké vody za rok, což odpovídá vrstvě asi 30 cm vody na celý pevný povrch Země. Velká část vody spadne v Amazonii, Kongu, a v povodích málo dostupných severoamerických a euroasijských řek. Geograficky přístupné množství vody se odhaduje na asi 33 tisíc km³ vody. Další nesnází je, že velké množství této vody spadne v krátkém časovém období (např. v období monsunů). Celosvětově se odtok vody ze záplavových dešťů odhaduje na téměř 3 celkového odtoku, takže z oněch 33 tisíc km³ se zachytí asi 9 tis.km³. Ze záplavových dešťů zachytí přehrady asi 3.500 km³ vody. Celkový dostupný objem sladké tekoucí vody tedy je asi 12,5 tisíc km³. Toto množství ale znamená, že na každý den a na každého člověka na Zemi připadá asi 5.700 litrů vody. Pro srovnání – spotřeba vody na obyvatele v EU je kolem 570 litrů denně, v USA to je asi 1.440 litrů na obyvatele a den.

Pro lepší porozumění úvahám o světové spotřebě vody a o dostatku nebo nedostatku jejích zdrojů je třeba rozlišovat mezi odběrem vody a její spotřebou. Odběr vody znamená „celý objem fyzicky použité vody“, což ale není v souvislosti s diskusí o dostatku nebo nedostatku vhodné, protože velká část odebrané vody se vrací do koloběhu vody v přírodě (v EU i v USA se asi 46% odebrané vody používá k chlazení v elektrárnách a okamžitě se vrací k dalšímu využití do vodních toků; většina průmyslových spotřebitelů vody vrací až 80% použité vody, a dokonce i ze zavlažování se vrací 30% až 70% zpět do řek a jezer). Užitečné měřítko spotřeby vody je objem, který je kvůli této spotřebě ztracen tím, že se odpaří buď přímo nebo prostřednictvím rostlin). A toto je spotřeba vody, o které je třeba dále mluvit. Na následujícím obrázku je porovnání světového ročního odběru a světové roční spotřeby vody.

Zdroj: Shiklomanov, Water Intenational 25(1), 2000 (horní odhad; World Water Council, 2000 (dolní odhad)

Obr. 1 – Světový roční odběr a světová roční spotřeba vody (tis.km³) a jako procento vody dostupné v tocích v letech 1900 až 1995 a předpověď do roku 2025

Porovnejte si údaje o množství odebrané a spotřebované vody v roce 2000 (odběr kolem čtyř tisíc km³ vody za rok, spotřeba asi 2,1 tisíc km³ vody za rok) s výše uvedeným dostupným množstvím kolem 12,5 tisíc km³ za rok. Z těchto čísel je zřejmé, že vody je dost, ale …

První problém tkví v tom, že srážky nejsou po zeměkouli rozloženy rovnoměrně. To znamená, že některé země disponují mnohem menším množstvím vody než je průměr. Vzhledem k tomu, že na Zemi je stále více lidí a rozsah srážek je prakticky stále stejný, lze v budoucnu očekávat více případů nedostatku vody.

Druhým problémem je, že mnohé země získávají velkou část vody, kterou spotřebují, z řek. 261 říčních systémů, které odvodňují asi polovinu zemského povrchu, sdílí společně dvě a více zemí. Nejméně 10 velkých řek teče přes pět a více zemí. To znamená, že fenomén voda má i mezinárodní aspekt a že se v případě selhání mezistátní kooperace může voda stát zdrojem mezinárodních konfliktů.

V souvislosti s nedostatkem vody se ještě mluví o dvou otázkách, které ale s nedostatkem vody nesouvisejí, z koncepčního hlediska jde o něco jiného. Jednou otázkou je znečistění vody, druhou pak je nedostatečný přístup k vodě v rozvojových zemích. Znečistění vody bude předmětem článku týkajícího se obecného znečistění životního prostředí. A nedostatečný přístup k vodě nesouvisí s nedostatkem vody jako takové, ale s chudobou.

Kolik vody je potřeba?

Nejobvyklejším měřítkem je použití takzvaného indexu vodního stresu, navrženého hydrologem Malinem Falkenmarkem. Tento index se snaží určit přibližnou minimální úroveň vody na obyvatele a to takovou, která udrží odpovídající kvalitu života ve středně rozvinuté zemi v suché oblasti. Tento způsob hodnocení je nyní využíván nejen řadou organisací včetně Světové banky, ale i standardní vědeckou literaturou o životním prostředí a v diskusích o nedostatku vody v publikacích World Resources. Tento index předpokládá, že člověk potřebuje pro pití, domácnost a osobní hygienu kolem 100 litrů vody denně, přičemž dalších 500 až 2 tisíce litrů na osobu a den spotřebuje zemědělství, průmysl a výroba energie. A protože vody bývá nejvíce zapotřebí v období sucha, je tento index nastaven ještě výše – pokud má země k disposici méně než 4.660 litrů vody na osobu a den, předpokládá se, že bude zažívat v dodávkách vody periodické nebo pravidelné napětí. A kdyby dostupný objem srážkové vody byl nižší než 2.740 litrů na osobu a den, mluvilo by se již o zemi postižené chronickou nouzí o vodu. Pod 1.370 litru na osobu a den země zažívá absolutní nedostatek vody a akutní nouzi.

V roce 2000 bylo na Zemi 15 států, celkem 3,7% obyvatel Země, které podle uvedeného měřítka trpěly chronickou nouzí o vodu. Na prvním místě to byl Kuvajt s pouhými 30 litry vody na den. Jak to Kuvajt dělá, že si vystačí s oněmi třiceti litry vody denně? Nevystačí si s nimi a proto odsoluje mořskou vodu. Odsolená voda je dražší než srážková, ale není nedostupná. To ale potvrzuje, že nedostatek vody není problém životního prostředí, ale chudoby.

Druhý problém se týká jak a jak rozumně se voda využívá. Například Izrael, který má k disposici 969 litrů vody na osobu a den, se docela dobře obejde s velmi omezenými zdroji vody, protože je účinně využívá. Izraelské produktivní zemědělství používá dávkovací zavlažovací systém a k zavlažování také recykluje vodu z kanalisace.

Největší část odebrané vody spotřebuje zemědělství - 69% celosvětového množství odebrané vody (průmysl 23%, domácnosti 8%). Řada zemí s nedostatečným množstvím dostupné vody její nedostatek nahrazuje dovozem zejména obilí. Protože na 1 tunu obilí je potřeba asi tisíc tun vody, jedná se o velmi efektivní způsob dovozu vody. Například Izrael dováží asi 87% své spotřeby obilí, Jordánsko asi 91%, a Saudská Arábie asi 50%.

Obavy o dodávky vody jsou obavami z toho, že se současná situace nedostatku vody na místní nebo regionální úrovni zhorší. Jde ale o to, že více lidí neznamená zvýšení počtu obyvatel s nedostatkem vody. Znamená to ale, že pokud nezlepšíme nakládání s vodními zdroji, budeme mít vody méně.

Protože zemědělství je největším spotřebitelem odebírané vody, je zřejmé, že v zemědělství se dá nejsnadněji voda ušetřit. Na základě porovnání způsobu zavlažování v Izraeli a v jiných zemích uvádí dokument World Resources 1996-1997, že většina zavlažovacích systémů vyplýtvá 60% až 80% odebírané vody. Příkladný izraelský způsob zavlažování již ale zavádějí tak rozličné země jako Indie, Jordánsko nebo Španělsko. V USA se v oblastech, kde došlo ke změně způsobu zavlažování, snížila spotřeba vody o 30% až 70% při současném růstu výnosů o 20% až 90%. A studie State of the World 1993 (editor Lester Brown, Worldwatch Institute) uvádí, že průmysl téměř bez investic může snížit spotřebu vody od 30% do 90%. Značné úspory jsou i v rozvodu vody pro domácnosti - jen v Evropě se údajně ztráty v rozvodech pohybují mezi 10% v Rakousku a Dánsku po 33% v Česku. V Manile mizí v rozvodech asi 58% vody, v zemích Latinské Ameriky průměrně kolem 40%. Průměrná domácnost třetího světa přitom za vodu platí jen asi 1/3 nákladů. A nejchudší země spotřebují k závlahám 90% své vody na rozdíl od bohatých zemí, kterým stačí pro zavlažování 37% odebírané vody. Jedním z rozhodujících důvodů je to, že velká většina zavlažovacích systémů na světě je založena na celoroční pevné sazbě za vodu, a nikoli na poplatcích podle spotřeby. Proto odběratelé vody spotřebují i tu vodu, kterou vůbec nepotřebují, protože ji mají předplacenou. Zdá se, že rozumnější cenová politika zabezpečí lepší dodávky vody se současným zvýšením společensko-ekonomické efektivnosti. Dodávka levné nebo dokonce bezplatné vody pro zemědělství představuje skrytou subvenci. Odhaduje se, že v USA je tato subvence ročně 3,5 miliardy USD. V rozvojových zemích subvence ceny vody pro domácnosti se odhadují na 22 miliard USD ročně, a do zemědělství na asi 25 miliard USD ročně.

Pro teorii „válek kvůli vodě“ nejsou k disposici žádné podklady. Ze 412 mezinárodních krizí za posledních 80 let byla voda alespoň částečnou příčinou jen u sedmi z nich. A nedostatek údajů o válkách o vodu je poučné srovnat s téměř čtyřmi tisíci mezinárodními dohodami o nakládání s vodními zdroji, o nichž máme záznamy z posledního tisíciletí. A jen za posledních sto let bylo podepsáno 150 takovýchto smluv. Výbor Mekongu pro vodu fungoval i v době války ve Vietnamu. Izrael i Jordánsko o vodě tajně jednaly celých 30 let, kdy byl mezi nimi oficiálně válečný stav. Komise pro řeku Indus přežila dvě války mezi Indií a Pákistánem. Po padesáti letech, kdy Indie uplatňovala své právo brát z řeky Gangy tolik vody, kolik chce, podepsala vláda v Dillí s Bangladéšem dohodu, zajišťující oběma zemím minimální garantovaný průtok vody v životně důležitých jarních měsících (v březnu, dubnu a květnu). Válka o vodu by neměla ani strategický, ani ekonomický smysl. Zvýšená hodnota tohoto zdroje ale může pomoci zaměřit se na vyřešení podstaty problémů s tímto zdrojem spojených.

Jedním z řešení tedy jsou měření spotřeby a reálné ceny vody, které zamezí neefektivní spotřebu resp. plýtvání. Zvýšení dovozu obilí (1 tuna obilí = 1 tisíc tun vody) uvolní vodu pro efektivnější spotřebu v průmyslu nebo v domácnostech. A odsolování umožní při dostatečném finančním zajištění téměř neomezené množství pitné vody.

Naše prameny nevysychají, naší budoucností není nezvládnutelná nouze. Musíme ale s vodou hospodařit šetrněji, stanovovat realističtější ceny za odebíranou vodu, a vzdát se these o soběstačnosti v produkci potravin v suchých částech světa. Máme vody dostatek, ale musíme s ní lépe hospodařit a učit se z minulých omylů. Když Sovětský svaz přesměroval vody Amudarji a Syrdarji z Aralského jezera, aby zúrodnil poušť Karakum, zničil čtvrté největší jezero na světě. Díky poučení z tohoto projektu byla voda, odkloněná z jezera Mono ve východní Kalifornii, vrácena v polovině 90. let zpět.

Poučení k tomuto problému je uvedeno v závěrečném mottu, které cituje ze zprávy nazvané World Water Vision, 2000 (vydala organisace World Water Council [Světová rada pro vodu]). „Zažíváme dnes krizi vody. Ale tato krize není v tom, že máme příliš málo vody k uspokojování našich potřeb. Je to krize v hospodaření s vodou, které je tak špatné, že tím těžce trpí miliardy lidí i životní prostředí.“

František Ptáček