V předchozí části jsme opustili našeho uprchlíka v okamžiku, kdy vstoupil na kanadskou půdu. Začátky byly trudné. Rodina z vyspělé oblasti střední Evropy, z průmyslového městečka v Čechách, se dostala do velmi primitivních podmínek kanadského venkova, kde byla nucena těžce pracovat na neúrodné půdě. Přesto byli uprchlíci rádi, že zachránili alespoň holé životy. Vzpomínali často na domov a scházeli se s ostatními. Všichni tři starší chlapci postupně nastupovali do kanadské armády, aby z poroby osvobodili svoji okupovanou vlast.

Vzpomínky na II. světovou válku a Kanadu

V daleké severozápadní kanadské provincii Saskatchewan, kde jsme zakotvili teprve před dvěma měsíci, kde nebyla k dispozici žádná elektřina, kde nám nehrálo ani bateriové rádio a kde nevycházely žádné deníky, obdrželi jsme velmi pozdě zprávy, že v Evropě vypukla válka. Pak jsme se dozvěděli, že první obětí této války byla dopravní loď Athenia, která byla potopena ponorkou 320 km od irského pobřeží. Byla to ta loď, která přivezla devadesát pět z nás, sudetských uprchlíků, 10. června 1939 z Liverpoolu do Kanady. Naše myšlenky směřovaly k zaměstnancům lodi, kteří se o nás při plavbě tak přátelsky starali. Zákeřným činem byli tito lidé vydáni všanc ledovému Atlantiku. Také jsme se museli vyrovnat s vědomím, že nyní bylo přerváno veškeré spojení s našimi známými, přáteli a příbuznými v naší vlasti a že od nich nadále nedostaneme zprávy. Napsali jsme přece teprve první dopisy na druhou stranu. Museli jsme zpravidla šest let čekat na odpověď, v mnoha případech nepřišla potom žádná...

Ale život musel pokračovat, byl to život velmi odlišný od života ve vlasti. Kdo už trochu porozuměl kanadskému zemědělství? A to bylo nyní naším osudem. Ta většinou primitivní obydlí v Saskatchewanu, žádný elektrický proud, žádný vodovod, záchod několik metrů ve křoví. Žádné potěšení při třiceti stupních pod nulou, ale to bylo ještě před námi. Každá rodina osadníků, kterou jsme se právě stali, obdržela čtverec půdy, který měl stranu jednu míli (800 m) a jehož plocha činila 160 akrů (asi 60 hektarů). Tyto nám přidělené díly byly z větší části houštiny. Obydlí byla některá postačující, mnohá také velmi primitivní, většina z nich byla zanedbaná. Chlévy nebyly v lepším stavu. Jedna kráva, dva koně, dvě prasata (jedno z nich plemenná svině) a několik slepic bylo naším živým inventářem. Bylo tu také terénní auto. Zemědělské stroje byly společné pro čtyři nebo více osadníků. Pro domácnost obdržela každá rodina kuchyňské a jídelní nádobí a náčiní a další potřeby, mnohé z toho nepotřebné. Jiné věci, které jsme nutně potřebovali, nebyly přiděleny nebo byly k dispozici jen v malé míře. Každá rodina obdržela také finanční výpomoc, která činila dle velikosti rodiny asi 10 dolarů na měsíc. Náš rodinný majetek sestával ze srubu, kurníku, stájí a stodoly (prázdné), všechno bylo rovněž postaveno z kmenů stromů. Z našich 160 akrů bylo pouze 35 akrů zemědělské půdy. Bylo dobré, že jsem naučil v Anglii dojit krávy. Díky tomu jsme měli mléko a máslo. Vejce dodaly naše slepice, a brambory, které nám byly přiděleny, a vlastnoručně upečený chléb, byly našimi hlavními potravinami. Občas musel obětovat svůj život kohout. Několikrát jsme si mohli kus masa odpracovat u farmáře zde už delší dobu usedlého. Několik těchto farmářů pocházelo z Německa, někteří byli obdivovatelé nacistů. Z našeho okolí byl dokonce jeden z nich internován. Několik farem z těch, které převzali naši lidé, patřilo předtím německým osadníkům, kteří poslechli volání „Domů do Říše“ a vrátili se zpět. Stal se případ, že německý osadník poslal výtěžek za prodej farmy do Německa. Než ale on a jeho rodina mohli z Montrealu odplout lodí, přišla válka a oni vše ztratili. Musí ale být řečeno, že většina německých osadníků byla k nám přátelská a ochotna pomoci. V naší oblasti bylo asi 80 % osadníků německého původu.

Naším prvním úkolem bylo opravit obydlí, pak přišla senoseč. O něco později přišla sklizeň zasetého obilí. To vše jsme se naučili vlastně docela rychle. Krátce před zimou jsme obdrželi zimní oblečení, neboť věci, které jsme přivezli sebou, nás před chladem neochránily. Každý dostal kabát s vložkou, teplé kalhoty, filcové boty, palčáky a kožešinovou čepici. Všechno bylo stejné barvy a střihu; oblečení jsme pokřtili „Sudetská uniforma“. Ve smlouvě s kanadským přistěhovaleckým úřadem byla podmínka, že nejméně dva roky musíme na farmě zůstat. Bylo nám brzy jasné, že málokterá část půdy je zvláště úrodná a že by se rodina nikdy nebo jen velice špatně mohla uživit. Také jsme se doslechli, že v průmyslové východní Kanadě jsou naléhavě hledány pracovní síly. Většina z našich dospělých lidí byla doma zaměstnána v průmyslu. Také jsme slyšeli, že je na východě k dispozici elektřina, vodovod a že domky nejsou v lese. Je jisté, že člověk se musel opět začínat znova od začátku, což nebylo pro rodinu s mladšími dětmi tak jednoduché. Potom bylo nutno zvážit, že v Ontariu by se mluvilo anglicky a Quebeku francouzsky, ale my jsme mluvili pouze německy. Bylo těžké se správně rozhodnout. Mnozí měli štěstí, že jejich půda byla úrodná. Také už zdomácněli a shledávali, že navzdory těžké práci, mnohým nepříznivým zvratům a studenému podnebí mohli přece svoje živobytí uhájit. Musí být řečeno, že to někteří také dokázali a proto získali opravdu dobrou pověst.

Zmíněná dvouletá smlouva nebyla pro nás děti závazná. V rodině jsme byli čtyři chlapci, nejmladšímu bylo ovšem teprve několik měsíců. Narodil se v březnu 1939 ve Skotsku. Já (ročník 1924) jsem odešel z farmy jako první, ale ne na průmyslový východ, nýbrž o několik kilometrů jižněji na jeden statek. Začal jsem tam pracovat na podzim 1940 a vydělával jsem velkou částku 10 dolarů za měsíc a ubytování. O něco později se odvážil skoku do samostatnosti můj nejstarší bratr Walter (ročník 1920) a to na statek (v originálu ranč) nedaleko od nás. Zůstal tam ale jen krátce, neboť se na Nový rok 1941 přihlásil jako dobrovolník ke kanadskému vojenskému letectvu, kde byl vycvičen jako letecký radiotelegrafista. Walter pak byl přidělen na východní pobřeží Kanady s letkou, která létala jako pobřežní hlídka. Později odešel do Severního Irska, rovněž k pobřežní hlídce. Krátce před vyloděním Spojenců do Normandie obdržela jeho letka dopravní letouny a ty pak létaly s výsadkáři a materiálem do Normandie. Nedlouho potom byla letka přemístěna do Barmy, kde byl Walter až do konce války.

Na jaře roku 1941 jsme můj prostřední bratr Franz (ročník 1922) a já odešli do Saskatchewanu, kde jsme pracovali ve velkých obilnářských farmách. Většina farmářů byli Češi, kteří se po I. světové válce vystěhovali nejprve do USA a odtud přišli do Kanady. Měli tam značné majetky. Pracoval jsem na polích, která byla dlouhá 1 míli (1,6 km). Platili nám 40 dolarů/ měsíc a ubytování. V době žní jsem bral 7 - 8 dolarů denně. Žně trvaly tři týdny, takže jsme byli téměř na cestě, stát se milionáři. Po žních jsme odešli do North Battlefordu v Sakatchewanu, kam se mezitím naši rodiče s nejmladším bratrem přestěhovali. Otec tam pracoval jako krejčí, čemuž se doma vyučil, ačkoli mnoho let pracoval v Ústí na předsednictvu odborového svazu továrních dělníků. Rozhodnutí rodičů opustit farmu se opíralo o poznání, že výnos z polí by nikdy nebyl dostatečný, ani kdyby i další půda byla obdělávána. V zimě předtím také shořela stáj s plemennou sviní, takže se ztratil možný zdroj příjmů. Také my hoši jsme měli jiné plány. V lednu 1942 odešel můj bratr Franz do kanadské armády. Doma se začal učit v oboru elektro- a radiomechanik. Bylo tedy přirozené, že šel ke spojovací jednotce. Po roce tréninku v Kanadě byl přemístěn do Anglie. V pozdním létě 1944, když kanadská armáda bojovala v Holandsku, byl u Nimwegen zraněn. Rychle byl poslán do lazaretu na jih. Zůstal jsem prozatím v North Battlefordu, kde jsem nejprve pracoval v chemické čistírně. Pak se uvolnilo místo řidiče a závozníka pro jednoho nákupčího kůží. Tato práce se mi velmi líbila. Každý týden jsme projeli celý severozápadní Saskatchewan a severovýchodní Albertu, abychom nakoupili kůže. Ćastěji jsme projížděli naší dřívější farmářskou oblastí a potkávali osadníky ze Sudet, které jsem ihned poznal podle „sudetských“ uniforem. V této době se vypravil větší počet našich sudetských farmářů do provincií Ontario a Quebec do průmyslových měst.

V létě 1942 odešli také rodiče s nejmladším bratrem do Toronta. Otec dostal práci v továrně na letadla a matka v týdenní školce pro děti, jejichž matky pracovaly ve válečném průmyslu. Mohla si tam vzít také nejmladšího bratra sebou a oba se tam učili anglicky. Na podzim 1942 jsem do Toronta přijel také a ihned našel práci v bývalé továrně na hračky, která vyráběla válečný materiál. Velmi se mi tam líbilo, hlavně proto, že na jednoho mužského zaměstnance připadalo dvacet žen, převážně mladých dívek.

Život v Torontu byl ve srovnání s životem na farmě více než příjemný. Rodiče měli konečně byt s kuchyní, obývacím pokojem a ložnicí, elektrickým proudem, teplou a studenou vodou, koupelnou a dokonce i záchod byl v domě. Potraviny jako máslo, cukr, čaj, káva, čokoláda a většina masa byly vydávány na příděl, ale bylo to snesitelné, a protože jsme se dohodli se známými kupci, často pro nás zbylo něco navíc. Ovoce a zelenina nebyly v zimě k dispozici ve velkém výběru, byly ale přece k dostání. Benzin, pneumatiky a různé luxusní zboží bylo rovněž na příděl. Oblečení a obuv si mohl člověk volně koupit. Ženy si stěžovaly, že jsou jen těžko k dostání hedvábné punčochy. V Torontu nalezl nový domov značný počet našich lidí, kteří sem přišli ze Saskatchewanu a Britské Kolumbie. Často se ve svých bytech setkávali, hlavně v neděli. Po válce byl pak založen klub „VORWÄRTS“ („Kupředu“). Do města Hamilton, na západ od Toronta, se rovněž usídlila jedna skupina. Tito osadníci založili ještě ve válce Sudetský klub Hamilton. Byl to smělý čin, provozovat ve válce německy mluvící klub. Také do Montrealu a Quebeku přišli někteří z našich druhů a také zde vytvořili organizované skupiny.

Vše dobře spělo ke konci a já jsem v červnu 1943 vstoupil do kanadské armády jako letec.

(Dokončení příště.)

Přeložila Eva Hozmanová