| 5.10. | byla dodatečně zjištěna a zajištěna devětatřicetiletá recidivistka E. D., pachatelka krádeže dvou horských kol, které se dopustila v noci z 1. na 2.10. 2004 v Lovosicích v ulici Sady pionýrů a způsobila tak poškozené škodu ve výši 28 500 Kč. Obě kola byla nalezena : jedno prodané do Ústí nad Labem, druhé v zastavárně. |
| 7.10. | byla odstíhána osmadvacetiletá pachatelka A. K. pro trestný čin výtržnictví, kterého se dopustila napadením jiných návštěvnic Půda Baru v Lovosicích v noci ze 23. na 24. července 2004. |
| 11.10. | byl odstíhán třiapadesátiletý pachatel J. D. pro trestný čin násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci, kterého se dopustil 30.9. v odpoledních hodinách ve Velemíně tím, že fyzicky napadl poškozeného a způsobil mu těžkou újmu na zdraví. |
| 12.10. | byl odstíhán pětadvacetiletý pachatel J. K. z Teplic pro trestný čin podílnictví, jehož se dopustil zprostředkováním prodeje mobilních telefonů, o nichž věděl, že pocházejí z trestné činnosti. |
| - | tentýž den byl dodatečně zjištěn a odstíhán třiadvacetiletý pachatel recidivista P. Š. pro trestné činy poškozování cizí věci a krádeže vloupáním, jichž se dopustil v květnu 2004 ve Velemíně, kde se vloupal do kanceláře čerpací stanice pohonných hmot a způsobil tam škodu ve výši 50 200 Kč. |
| - | stále týž den byli ještě zjištěni a odstíháni pachatelé recidivisté sedmadvacetiletý M. Š. a J. F., ročník 1979, pro trestné činy poškozování cizí věci a krádeže vloupáním, jehož se dopustili v noci z 15. na 16. července 2004, vloupali se do výlohy prodejny mobilních telefonů a způsobili majiteli prodejny škodu 32 250 Kč. |
| 13.10. | byl odložen případ přepadení, který byl hlášen 18. září 2004, protože bylo šetřením zjištěno, že mladistvý M. Ch. si přepadení vymyslil. Svěřil 200 Kč kamarádovi, který mu slíbil, že mu je na hracím automatu rozmnoží. Když tento svěřený obnos prohrál... |
| 15.10. | byl odstíhán pro držení a distribuci omamných látek čtyřiadvacetiletý pachatel V. C. který distribuoval marihuanu v Diagnostickém ústavu Čížkovice, kde je chovancem. |
| 18.10. | byl odstíhán sedmadvacetiletý pachatel D. B. pro trestný čin ublížení na zdraví, kterého se dopustil v noci ze 7. na 8. srpna 2004 u Bílinky. |
| 19.10. | byl odstíhán pro trestný čin zanedbání povinné výživy pětapadesátiletý pachatel recidivista T. H., který od 1.4.2003 dluží na výživném 9 000 Kč. tatíneček... |
| 21.10. | byl odstíhán jedenatřicetiletý pachatel P. E. pro trestný čin neplnění vyživovací povinnosti, když od 1.6.2003 dluží na výživném 31 200 Kč. Přímo tatínek tatínkovič... |
| - | týž den byl rovněž odstíhán devětačtyřicetiletý pachatel P. D. pro trestný čin ublížení na zdraví, kterého se dopustil 19.4.2004 ve Velemíně. Poškozený incident neohlásil a policie začala s vyšetřováním až na základě hlášení zdravotní pojišťovny. |
| 22.10. | byl zjištěn a odstíhán jedenačtyřicetiletý pachatel recidivista M. P., který se dopustil 28.5.2004 v časných ranních hodinách vloupání do budovy fary v Třebenicích a způsobil tam škodu ve výši 4 800 Kč a 27.5.2004 ve večerních hodinách se vloupal do domu v Třebenicích se škodou 4 000 Kč. |
| 26.10. | byl dodatečně zjištěn a odstíhán dvaatřicetiletý pachatel recidivista L. Š., který se 14.5.2004 vloupal v Čížkovicích do vozidla Škoda Felicia se škodou 3 000 Kč a 16.5.2004 se dopustil opět vloupání do auta a opět to byla Škoda Felicia, v níž způsobil majiteli škodu ve výši 8 438 Kč. |
| - | týž den byli v Třebenicích zjištěni pachatelé neoprávněného užívání cizí věci malého motocyklu patnáctiletý M. H. a jedenáctiletý J. B. Protože se jedná o nezletilce byla věc odložena. Motocykl byl zajištěn a předán majiteli. |
| - | týž den byl zjištěn pachatel dvaapadesátiletý M. K. z Třebenic pro trestný čin násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci, jehož se dopustil vyhrožováním manželce likvidací způsobem, který vzbuzoval obavy, že pohrůžku splní. |
| 29.10. | byl odstíhán dvaatřicetiletý pachatel J. V. z Prackovic pro krádež motorové pily v hodnotě 10 000 Kč. |
| 1.10. | Jednotka byla povolána k odchytu vos na I. ZŠ v Lovosicích, |
| - | tentýž den likvidovali dopravní nehodu osobního automobilu Škoda Octavia a nákladního vozu LIAZ za Prackovicemi, směrem na Ústí nad Labem, jedna osoba byla při zraněna a odvezena RZS do nemocnice v Litoměřicích, |
| 2.10. | byl ohlášen požár pole v Lkáni ale po příjezdu jednotky na místo zjistili, že jde o neohlášené pálení rostlinných zbytků, |
| 7.10. | absolvovali námětové cvičení : požár kravína v Nových Kopistech, |
| 11.10. | likvidovali dopravní nehodu osobních vozů Renault Laguna a Mazda 323 na dálničním přivaděči v Lovosicích. Nehoda se obešla bez zranění, |
| - | týž den byla ohlášena ropná havárie při výkopových pracích pod Holoubkovem, došlo zde při průtlaku potrubí pod silnicí k Čížkovicům k proražení potrubního řadu s pitnou vodou a následnému zatopení jámy s vrtací soupravou. Uniklo 150 l oleje, který musel být z vodní hladiny sejmut. Na místě zasahovaly jednotky z Lovosic a Litoměřic s přívěsem vybaveným na likvidaci ropných havárií, |
| 15.10. | likvidovali následky další dopravní nehody na dálnici D 8 a to osobního vozu Misubishi, při které byla jedna osoba zraněna a dopravena do nemocnice, |
| 16.10. | byla hlášena další ropná havárie nad Velemínem ( jednalo se o únik nafty z proražené nádrže havarovaného kamionu ) |
| 18.10. | likvidace kyseliny fosforečné z převráceného kamionu ve Velemíně, zasahující jednotky PS Lovosice, PS Litoměřice, SDHo Chotiměř, HZS ČD Ústí nad Labem a další složky Integrovaného záchranného systému, |
| 21.10. | čerpali vodu ze sklepa domu č.p. 935 v ulici Osvoboditelů v Lovosicích, |
| 24.10. | likvidovali únik ropných látek z osobního automobilu v ulici Karla Maličkého v Lovosicích, |
| 26.10. | a opět likvidovali únik nafty z dodávky Peugeot na dálnici D8 směrem na Teplice, |
| 31.10. | likvidovali nehodu nákladního vozu Iveco a auta Opel Astra na nájezdu na dálnici D8 v Lovosicích, která se naštěstí obešla bez zranění. |
npor. Novotný Karel
OTTO SULEK V BOJI PROTI HITLEROVSKÉMU NĚMECKU A PO VÁLCE
Mladého Ottu jsme opustili ve dnech, kdy i on, poslední z dospělých mladých Sulků, vstoupil do kanadské armády k letectvu. Příběh, kterých se událo ve II. světové válce mnoho, měl v jeho případě šťastný konec. Vrátil se, i když už ne do bývalého lovosického domova. Ale on a jeho rodina přežila. Většina ostatních lovosických židovských občanů takové štěstí neměla.
...Po výcviku v Manitobě a Montrealu, kde jsem byl v kontaktu s naší skupinou, jsem byl poslán na Ostrov Prince Edwarda, kde jsem absolvoval školu pro palubního střelce. V březnu 1944 jsme pak přešli do Anglie a po dalším výcviku jsem přišel ke kanadské těžké bombardovací letce 429 v Yorkshire, severní Anglie, jako MG- střelec na jednom bombardéru Halifax. Křest ohněm jsem prodělal 24. září 1944, kdy jsme v pozdním odpoledni bombardovali obranná zařízení na pobřeží v Calais pouze z výšky 550 m. V této nízké výšce jsme pociťovali exploze našich vlastních bomb, které letadlem házely nahoru a dolů. Příští ráno jsme uskutečnili naši druhou návštěvu v Calais, bohudíky ve výšce 2700 m. V této době kanadská armáda město obklíčila. Náš první noční útok se odehrál 6. října, a to na plavidlovou komoru u Dortmundu. Ačkoli jsme střídali denní a noční útoky, přece jsme byli většinou na cestě v noci. V listopadu jsem měl týden dovolenou. Navštívil jsem bratra Franze ve vojenské nemocnici v jižní Anglii. Na zpáteční cestě jsem v Londýně potkal Wenzla Jaksche (pozn. sociálně demokratický politik). Poznal jsem, že není optimistou, pokud jde o budoucnost našich venkovanů ve vlasti. Já osobně jsem byl již přes dva měsíce kanadským občanem a dávno jsem se rozhodl, že v Kanadě zůstanu.
Na Silvestra večer jsme letěli za jasného měsíčního svitu do Norska. Bylo to téměř strašidelné, když jsme letěli přes město Oslo, které pod námi leželo ozářeno pouze měsíčním svitem. O půlnoci jsme byli zpět na našem stanovišti. Ačkoli právě probíhala velká silvestrovská oslava, neměli jsme chuť na ni jít. Večer 12. ledna 1945, na našem 21. nepřátelském letu do oblasti Flensburgu k minonoskám, jsme byli sestřeleni letadlem Junkers 88, které řídil kapitán Eduard Schröder. Ačkoli jsme se nezřítili, byl náš Halifax tak silně poškozen, že jsme to nad dánským ostrovem Als museli vzdát a sestoupili jsme. Druhého dne v poledne jsem byl v jedné malé vesničce polapen námořní hlídkou. Na námořním stanovišti Sonderburg, kam jsem byl odveden, už bylo shromážděno šest členů z našeho mužstva. Tak pro nás začalo válečné zajetí. Z Dánska jsme byli převezeni za dozoru čtyř mužů přes Hamburg do Berlína, kde jsme z jednoho nádraží na druhé museli jít pěšky, dále přes Lipsko do Halle. Eisenachu, Fuldy a Frankfurtu, kde jsme byli přes noc uvězněni v nádražním sklepě. Ráno jsme jeli tramvají do vyšetřovacího tábora Oberursel. Denně jsme byli jednotlivě vyslýcháni. Můj vyšetřovací důstojník, který mluvil perfektně anglicky, chtěl vědět všelicos. Ale především o škodách, které vznikly bombardováním v Londýně a o nových zaměřovacích přístrojích v bombardérech. Vždy se znova k těmto otázkám vracel. O škodách vzniklých bombardováním jsem řekl, že jsem v Londýně byl často, ale škod jsem mnoho neviděl, což ho překvapilo. O zaměřovacích přístrojích jsem nic nevěděl, neboť byly zabudovány nejdříve do letadel typu Lancaster a my létali na stroji Halifax. Najednou se zeptal: „Sulek, to je přece české jméno?“ Ano, řekl jsem, můj otec odešel jako mladý muž do Kanady. A pak: „Jak to, že mluvíte německy?“ Když jsem mu chtěl namluvit, že jsem se učil ve večerní škole, to se na mě jen nedůvěřivě díval.
Po sedmi dnech jsme byli posláni do průchozího tábora u Wetzlaru. V tomto táboře jsem byl jen přes noc, pak příští den byla jedna skupina z nás „Kriegies“, jak jsme se nazývali, převedena s doprovodem do Norimberku do stálého tábora 13D. Byl to barákový lágr pro nacistické sjezdy strany, který byl přestavěn na tábor pro válečné zajatce. Ostnatý drát, světlomety, strážní věže, krvežízniví psi a jiné „zkrášněliny“. Shledával jsem ironickým, že se „Sozi“ (socialista) nachází v prostoru nacistického sjezdu strany, ale do smíchu mi nebylo. Během jednoho leteckého poplachu jsme zažili tři letecké útoky. Byl jsem chycen jedním strážným vojákem, když jsem chtěl jít z baráku na latrínu. To nebylo dovoleno, museli jsme zůstat v barácích, kde byla pro tento účel připravena káď. Strážní vojáci mě odvedli k veliteli tábora, který tím nebyl příliš potěšen a poslal mě zpět. Zeptal jsem se ho, odkud je. Z Ústí, řekl; také téměř bývalý soused. Když se pak přiblížil 1. duben, datum mých 21. narozenin, mohli jsme už slyšet dělostřeleckou palbu.
Americká armáda se přibližovala. Naše radost na brzké osvobození ale vyšla nazmar, neboť 4. dubna nám řekli: „Zítra ráno se jde pryč“. Ale kam, to zůstalo utajeno. A tak se šlo pěšky nejprve na východ, ale pak u Neumarktu jsme změnili směr a šlo se na jih dál přes Dunaj. Dvanáctého dne jsme dospěli do stálého tábora u Moosburgu na řece Isar v Bavorsku. Ale 3. armáda pod vedením generála Pattona se stále přibližovala. 29. dubna v 11 hodin tu konečně byli. Ve městě visely na všech domech bílé látky. Krátce před tím vběhli do tábora poklusem němečtí vojáci. Udělali jsme díru v plotě a oni šli dovnitř. Byli to chlapci asi 15 -17 let staří. 9. května letěla moje skupina z Landshutu do Bruselu a příštího dne jsme byli opět zpět v Anglii. Během nepřítomnosti jsem byl povýšen z nadrotmistra na poručíka. 1. června 1945, téměř šest roků po mojí první cestě do Kanady, opustil jsem Southampton směrem na Halifax, do Nového Skotska a Toronta. Jako poslední z bratrů jsem odešel a jako první jsem se vrátil zpět. O dva měsíce později přišel domů Franz, a potom co skončila válka na Dálném Východě, vrátil se také Walter. Tak jsme všichni tři válku téměř zdrávi přestáli.
Začal nový život. Walter nastoupil do tiskárny, oženil se s jednou dívkou narozenou v Mnichově a měli dvě děti. V dubnu 1995 zemřel v Britské Kolumbii. Franz dostal místo u tramvají v Torontu a oženil se s jednou dívkou z Podmokel. Zemřel v Torontu v září 1989. Rodiče odešli do Aurory, 50 km severně od Toronta. Otec tam pracoval v soukromé škole. Zemřel v září 1974 ve dvaaosmdesáti letech. Matka se dožila 99 let a zemřela v srpnu 1996. Náš nejmladší bratr se oženil se svou kanadskou přítelkyní ze školy. Měli dva syny. Já zůstal dále u letectva, musel jsem se ale vzdát důstojnické hodnosti, byl jsem pouze v záloze. Těžké bombardéry už také neexistovaly. Tak jsem přešel do zásobovací sekce a začínal opět od píky. V roce 1951 jsem přišel k první stíhací skupině do Anglie a pak v roce 1953 ke třetí skupině do Zweibrückenu ve Falci. Byl jsem tam dva roky a měl jsem příležitost potkat příbuzné a známé, kteří se do Spolkové republiky uchýlili. Moje další návštěva Kanady se uskutečnila v roce 1955. V témže roce jsem se oženil se svou ženou, která pocházela ze Severního Ontaria. V roce 1961 jsem byl 2. května povýšen na poručíka. V roce 1966 jsem přesídlil služebně do Londýna. Po třech letech jsem se vrátil zpět do Kanady. V roce 1974 jsem odešel do důchodu. Staré muže nemůže letectvo potřebovat. Od té doby bydlím se svou ženou v Campbellfordu, malém městečku s asi 300 obyvateli. Je to 160 km od Toronta, kde je také domov našeho syna.
Tento rok jsme nyní už 60 let v Kanadě. Většina z nás uprchlíků, ať už zůstala na farmě nebo ne, našla ve zdejší zemi spokojený život. Z generace rodičů z roku 1939 jich zůstalo na živu již velmi málo. Také z první generace dětí už mnozí z nás odešli na věčnost. My, kteří tu ještě jsme, chceme naši sudetoněmeckou organizaci udržet tak dlouho, jak to bude možné.
Zde vzpomínky pana Otty Sulka končí. Chtěl se ještě podívat do Čech, ale pravděpodobně už asi nepřijede. I když, třeba se rozhodne přece jen Lovosice navštívit. Příště napíšeme ještě něco o těch, kteří se konce války nedožili.
Eva Hozmanová
Ze života
SUPERPERLA V NADŽIVOTNÍ VELIKOSTI
Dostal jsem e-mailem pěkňoučký příběh od paní Koutkové, vedoucí Centrální školní jídelny. Začíná:
Pane Čampulko, již dlouho jsem se neozvala, ale ten čas... Měla bych námět na článeček o názvech ulic. Vy ten námět,pokud se Vám bude líbit, lépe "učešete."
Nic nebudu česat, paní Koutková, ztratilo by to šmrnc. Takže pokračujte, prosím...
V ulice Všehrdově 1 je 4. základní škola, řečená na Soudě. Netuším, proč naše jídelna má adresu Všehrdova 924. Pochopitelnější je, že domy proti jídelně jsou v ulici 28.října, i když... Osamocený dům proti konci Všehrdovy ulice je v ulici Komenského. Jeden, jediný. Jen pro úplnost: Škola A. Baráka je v ulici Sady pionýrů.
Příhoda je čerstvá, z tohoto pondělka (8.11. pozn. redakce). Přijelo nákladní auto, které vezlo zboží do kantýny. Brambůrky,oplatky,coly,limo a jiné takové podobné. Řidič asi zazvonil na naše dveře, ale byla jsem na WC, kam zvonek v šumu není slyšet. Všechny pracovnice jídelny již byly ve výdejně. Řidič začal vykládat zboží z auta.Vše narovnal před dveře, skoro je celé zastavil, takže ani nešly pořádně otevřít. ( Na co myslel? Třeba to byla zlomyslnost, která se ale nakonec vymstila jemu...) Pak zkusil podruhé zazvonit. To jsem již slyšela a dveře se pokusila otevřít. Přes škvíru jsme se domlouvali, že zboží veze do školní kantýny. Já na to: "My zde kantýnu nemáme." On se držel svého: „Jaké jsou to dveře?" Odpovídám: „My jsme školní jídelna, ne kantýna. Jakou máte adresu na dodáku?" Řidič už trochu ubral: „Sady pionýrů". No vidíte, povídám:" My jsme Všehrdova ulice." On (nechtěl pochopit): „Ne, já jsem vjel do Komenského." Já (trpělivě): „To je jen ten jediný dům vedle. Vy jste ale vjel do ulice 28.řijna, odbočil do Všehrdovy, mrkl jste na Komenského a míjel jste školu, která je v Sadech pionýrů a opět jste vjel do Všehrdovy ulice. Ke všemu si nepamatuji, zda 1.ZDŠ má číslo 355/2 a jestli škola A.B., dříve 3.ZDŚ má číslo 361/4.“
Prostě zmatek (my, v jídelně neříkáme guláš) a možná by stačilo, aby byla cedule s názvem Komenského ulice z domu odstraněna a tento dům přiřazen do Všehrdovy ulice. Kolik vlastně je domů v Komenského ulici?
Jinak volám díky, noviny jsou stále lepší a čtivější. Zdraví Vás Koutková
Dobré, ne? I když si myslím, že školní jídelna je v Komenského ulici a ne ve Všehrdově. Jenže asi někde ve městě je odpovědný pracovník, který to posuzuje odborněji, než my oba, paní Koutková.
-jč-