Září 2004 | Lovosický dnešek - Strana 10 |
Česká policie Výběrz ukončených případů šetřených v červenci Českou policií v Lovosicích:
kapitán Gertner Hasičský záchranný sbor Jak zasahovali v červnu:
Co řešili v červenci:
npor. Novotný Karel
LoučeníStíny letního podvečera se již prodlužovaly. Sluníčko se chystalo schovat za vysoký kopec Lovoš. V malém parčíku, u železniční zastávky Lovosice - město, se na lavičku posadili chlapec s dívkou. Nebylo to poprvé, co mladá dívka doprovázela svého chlapce k vlaku do Ústí nad Labem. To dnešní loučení však bylo jiné. Seděli tiše vedle sebe a neměli si co říct. „Co se to mezi námi stalo, že si nemáme o čem povídat?“ ptá se chlapec dívky. Dívka se zamyšleně dívá do země a mlčí. Chlapec se nevzdává: „Řekni mi, ublížil jsem Ti něčím? Nebudu se na Tebe zlobit, i kdybys mi řekla tu nejtvrdší pravdu.“ Dívka ještě chvíli mlčí a pak říká: „Víš, nezlob se na mě, ale já už Tě nemám ráda a nechci, abychom spolu chodili. Dnešním dnem naše známost skončila.“ Nastala chvilka ticha. Sluníčko se zatím schovalo za Lovoš, stíny se ještě více prodloužily. V tento okamžik nebylo o čem přemýšlet. Pravda, kterou chtěl mladík slyšet, byla příliš tvrdá, ale na jeho lásce k té, kterou miloval, to nic nezměnilo. Ve svém srdci nepociťoval žádný hněv. Naopak, měl pouze jediné přání, aby svou milovanou mohl ještě naposledy políbit. To se mu splnilo. Poté vstal z lavičky, na vlak ani nečekal a pěšky se vydal přes Lhotku na další zastávku do Malých Žernosek. Čím více se vzdaloval, tím silněji pociťoval, jak se vzdaluje od své první lásky, od té, kterou miloval a bude mít stále rád. Prožil již mnohá loučení, ale toto loučení bylo nejtěžší. Když nastoupil v Malých Žernosekách do vlaku, zůstal na chodbě a upřeně se zadíval na druhou stranu Labe, kde na jednom vrcholku stály tři kříže. Legendu o tomto místě, jak zde skončila nešťastná láska, dobře znal, ale nijak jej v této chvíli neinspirovala, pouze ji více chápal. Díval se tak dlouho, dokud se vlak natolik nevzdálil, že mu pohled na tři kříže zmizel z dohledu. x Přehnala se bouře, mračna vítr rozehnal a nad vzájemnou láskou obou dvou opět zasvitlo sluníčko. Opravdová láska vydržela v manželství až do dnešních dnů a bude-li zdraví sloužit, brzy oslaví zlatou svatbu. Martin H. Kdo je pan Otto SULEKNěkolik staletí byla v našem městě početná židovská obec, ještě v roce 1930 se k židovské víře v Lovosicích hlásilo 43 osob. Pokud z Lovosic neodešli, byli na podzim 1941 internováni v Dlažkovicích a z Dlažkovic pak odešli do Terezína a do koncentračních táborů. Většina z nich zahynula. Po válce se zpět do Lovosic vrátil z koncentračního tábora jen jeden a to řezník pan Nathan, kterého my starší ještě pamatujeme. (Ten ale v 60. letech odjel na Mistrovství v hokeji do Vídně a už se zpět nevrátil.) Někteří naši další spoluobčané unikli vyhlazení pouze tím, že včas opustili Československo a Evropu. Jedním z nich je i pan Otto Sulek, narozený v Lovosicích 1. dubna 1924. Jeho vzpomínky napsané v roce 1999 mi zapůjčil pan Löwy. Pokusila jsem se o překlad, který Vám zde nabízím. Snažila jsem se zachovat styl pisatele, nevím, zda se mi to povedlo. Zachováno je členění odstavců. Byla to těžká doba… Cesta do ciziny (Z pamětí pana Otto Sulka, dnes osmdesátiletého bývalého lovosického občana) Na podzim minulého roku tomu bylo šedesát let od chvíle, kdy jsme museli opustit svou vlast. Každý má určitě své vlastní zážitky, ale to právě činí vyprávění zajímavým. Pořád si ještě pamatuji na onu dobu v roce 1938, kdy se politická situace stávala stále kritičtější. Bylo mi teprve čtrnáct let. K nejhorším vzpomínkám z té doby počítám nenávist, se kterou jsme se setkávali u lidí, které jsme znali mnoho let. Někteří z nich byli dříve dokonce „u nás“ v sociálně demokratické straně. Snad bylo odmítání vztaženo zpětně na činnost našeho otce, který pravidelně míval na oslavách 1. máje hlavní projev jako odborář a městský radní v německé i české řeči. Několik týdnů před koncem jsem se zúčastnil ještě stanového tábora Socialistické mládeže v Bílině a slavnosti ATUS v Türmitzu. Ještě koncem srpna jsme podnikli jako členové ATUS cestu na Zadní Cínovec k „naší“ chatě, kterou jsme tak rádi navštěvovali. Při jednom výletu do Nollendorfu nám ovšem česká vojenská hlídka poradila, abychom v cestě nepokračovali a vrátili se. Blízkost hranic už byla příliš nebezpečná. Chamberlainova ústupná politika vůči Hitlerovi nás nechala brzy vytušit, že připojení vlasti k Velkoněmecké říši nebylo už možno zadržet. Začátkem září po prázdninách jsem přece jen navštěvoval 4. ročník měšťanské školy v Lovosicích. Většinu svých spolužáků jsem znal od 1. třídy, ale veškerá přátelství náhle přestala. Po asi dvou týdnech, po rozdělení státu Mnichovskou Dohodou, řekl otec, že v české části nalezl nové bydlení a my že se tam musíme přestěhovat. Odhlásil jsem se proto ze školy. Matka dala výpověď ve svém dlouholetém zaměstnání v Olejně. Otec chtěl ale i nadále dojíždět do Ústí (Aussig) na své pracoviště v odborovém svazu továrních dělníků v Karlově ulici. Také moji bratři Walter a Franz si zpočátku ponechali svá učňovská místa v Lovosicích. 5. října 1938 jsme šli s matkou do Lovosic, abychom si odnesli rádio, které české úřady všem Němcům několik týdnů předtím odebraly. Značný počet lidí tam už čekal, ale nikdo s námi nemluvil. Ze zástupu k nám pak přistoupila jedna soudružka (v originále skutečně Genossin, pan Sulek asi myslel členku Sociální demokracie) a řekla matce, že před naším domem stojí nákladní auto. Teprve potom když jsme dostali zpět naše rádio, spěchali jsme domů. Nákladní vůz byl už téměř naložen a brzy byl také zbytek našeho majetku dobře uložen na autě. Franz a já jsme se pak měli odebrat do místa našeho nového bydliště na kolech. Tak jsme z Lovosic odjeli, Ústeckou ulicí, pak hlavní ulicí kolem radnice, kde otec působil dlouhá léta jako městský radní a školní rada, kolem tržiště, kde se konávaly oslavy 1. máje a pak dále Terezínskou ulicí. Vyhýbal jsem se pohledům lidí. Jeli jsme tak rychle, jak jsme mohli. Teprve když už jsme byli kus za městem, zastavili jsme a pohlíželi jsme zpět na město, které mi třináct let z mých čtrnácti bylo domovem: komíny továren, věže kostela a radnice a v pozadí Lovoš, náš domácí kopec a cíl mnoha procházek. Museli jsme ale pokračovat v jízdě. U města Terezín byl už vystavěn nový hraniční přechod. Jeli jsme městem na pražskou silnici, ze které jsme pak odbočili na Dolánky. Tam jsme si lehli do trávy a čekali na náš nákladní vůz. Kolem nás jezdily nejdříve jiné, rovněž nábytkem naložené vozy, dříve než přijel také „náš“. Nový domov byl selský dům na vesnici. Později, jednoho večera jsme stáli před vesnicí a viděli na výšinách Středohoří oslavné vatry nacistů. Se slzami v očích jsme šli opět domů. Příštího rána odjel otec do Prahy. Tam odborový svaz továrních dělníků založil obchodní zastupitelství, které mělo poskytovat uprchlým členům pomoc. Uprostřed listopadu přijel otec opět domů. Obstaral pasy a sdělil nám, že zemi brzy opustíme. On sám byl velmi ohrožen a odjel proto příští den do Prahy zpět a brzy potom prvním transportem do Anglie. O několik dnů později jsme také obdrželi naše cestovní doklady. 1. prosince jsme se museli hlásit v Praze. Předtím jsme prodali všechno, co jsme měli, mimo našeho ošacení a několika osobních věcí. Pak jsme odjeli ze stanice Hrdly do Prahy. Už následující den jsme byli zařazeni do ženského a dětského transportu. Pouze Walter zůstal nejprve u strýce v hlavním městě, protože už mu bylo osmnáct let. Jeli jsme přes Slovensko do Polska a dále směrem na Danzig. Toto město bylo plné praporů s hákovými kříži. Naše nálada byla stísněná. Ve Gdingen (Gdyni) se šlo na polskou loď Warszawa. Plavba západní částí Baltského moře probíhala klidně, pouze u kanálu West-Ost u Brunsbüttelkoog jsme narazili na mlhu a uvázli jsme. Nám sice radili, abychom nechodili na palubu, ale dva nebo tři mladíci šli přece a bavili se s pracovníky zdymadla, jejichž dialektu jsme sotva rozuměli. Na večer jsme dosáhli nehledě na mlhu dolního Labe našeho Labe a konečně i Severního moře. 5. prosince 1938 jsme po bouřlivé plavbě a přesně po dvou měsících našeho rozloučení se s Lovosicemi přistáli v Harwichi ( v Anglii). Tak končí první část moderní Odyssey jednoho čtrnáctiletého chlapce z Lovosic v roce 1938. Autorem německého textu je dnes osmdesátiletý pan Otto Sulek, v současnosti žijící v Kanadě. Překlad Eva Hozmanová. |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Strana 10 |