Koutek poesie

Barvy září Léto zas uteklo jako sen, v září se pozvolna krátí den. Pobledne zeleň a zešedne nebe, občas už ráno tě rosou zazebe. Září však má i své veliké klady – otevři oči a hleď do zahrady: Zraje tu víno a astry tu kvetou, slívy a jablka barvy si pletou. Ty barvy bezmála do očí bolí když koukneš dolů, k Labi, do údolí: Zeleň, červeň a žluť svádí tu klání na lukách, ve křoví i v lesích strání.. Schází ba – chybí mi docela idyla, obrázek z mládí: Pečené brambory z popela vytahují kamarádi…. Pryč je ta idyla, tradice – zůstala jen šedá ulice. Jenom já – snad času navzdory – vzpomínávám na ty brambory. Tom Ha

Kam s rodinou na výšlap?

K rybníku Březina…

Nejlepší výchozí místo je Milešov. Už sám o sobě stojí za shlédnutí, je velice malebný a nalezne tu inspiraci oko objektivu stejně jako štětec a paleta. Vyrazíme, nebo vyjdeme po klidné a většinou lesem vedoucí silnici směrem na Kostomlaty pod Milešovkou. Stoupání je dost prudké. Do prava odbočuje silnička na Černice, známé letovisko na úpatí Milešovky. Vlevo od silnice, po níž jdeme ke Kostomlatům je bývalý ovčín, v němž je dnes kozí farma, kde si můžete koupit a ochutnat lahodný zcela čerstvý »kozí mok«. Vejdeme do lesa, za zatáčkou je silnice lemována krásnou kaštanovou alejí. Vpravo mezi stromy jsou průhledy do kouzelné krajiny pod Milešovkou. Ještě stále, ale již mírně stoupáme, překračujeme vlastně hřeben Středohoří v jednom z nižších míst. Vlevo mineme stezku odbočující k rašeliništi Březina, o němž jsme už též v minulosti psali. Dnes máme namířeno jinam: zahneme na další úzkou lesáckou asfaltku prudce stoupající vlevo až na náhorní plošinu, rovněž zvanou Březina. Znalci vědí, že dříve tu býval vojenský prostor; jednu dobu tu bývala i sovětská posádka a bylo lépe se těmto místům vyhnout. Po sametové revoluci byl prostor opuštěn, co zůstalo bylo rozebráno, ba přímo rozkradeno, zbytek už přikrývá příroda bujným porostem a zdá se, že postupně tato památka zmizí zcela a skoro beze stop.

Vyšli jsme tedy až nahoru, vpravo zahlédneme zbytky bývalé hájovny, později velitelství vojenského prostoru. Jsme ve výšce asi 670 metrů nad mořem a je to znát i na teplotě, která je tu o poznání nižší, než ve výchozí obci. Hájenka byla postavena u pramene, z něhož je napájen v této výšce neočekávatelný rybník, který teď vidíme nalevo od naší cesty. Je tady přímo božský klid a nabízí se zde příjemná forma relaxace a duševní pohody. Přiblížíme-li se blíže k vodě vyplašíme hejno různých druhů šídel, vážek, z nichž některé vypadají velice exoticky. Ve vodě je možno spatřit i vodní rostliny, z nichž mnohé právě kvetou. V rybníku se koupá ojedinělý mladý pár, což působí v tomto prostředí velmi romanticky. Mnohahektarová louka je celkově lehce podmáčená a poskytuje dostatek vláhy i třeba obyčejným vlčím mákům k tomu, aby své květy rozvinuly do neobyčejné velikosti, bohatosti a krásy. Ve velkých trsech se vyskytuje i chráněný kosatec sibiřský. Pokud vydržíme dostatečně dlouho v klidu, bez pohybu, určitě se dočkáme příchodu srnčí, která tu má dostatek stravy, ale i klidu a samoty. Místní tvrdí, že tu rostou i houby. Místy vidíme rozrýpaný, myslivec by řekl rozbuchtovaný, terén typický pro pobyt černé zvěře. I pro milovníky procházek je okolo rybníka řada lesních cest a stezek. Nejjednodušší návrat je zpět, do Milešova. Krásný výlet končí, ale sváteční pocit z něj přetrvává ještě řadu dní…

Foto i text Roderich Slavík

DRAMA VE STŘEDOHOŘÍ

Dnes to nebylo putování po Středohoří, ale jenom letmé a krátké pozdravení této krajiny. Cílem bylo místo " u křížku" v polích poblíž Chodovlic, které se nacházejí jižně od Třebenic směrem k Hazmburku.

Již cestou vlakem do Lovosic jsem pozorovala rychle se měnící oblačnost. Zprvu bylo polojasno, bílé, načechrané kumuly se honily po modrém nebi a nad nimi se všemi směry táhly jemné řasy. Kumulů přibývalo, řadily se vedle sebe i za sebou, na některých místech se vrstvily a tmavly. Měnila se i nálada krajiny, zprvu jásající, ozářená sluncem, trochu posmutněla - sytě zelené louky a pole dostaly tmavší odstíny...

Z Lovosic pokračujeme autem po starých silničkách k Chodovlicím. Lovoš, Boreč, Milešovka, Kletečná a další vrchy Středohoří máme na dohled. Tu a tam ještě někde prokukuje sluníčko z mraků a jeho paprsky hladí majestátné kopce, které jsou chloubou tohoto kraje. Ale netrvá to dlouho - houstnoucí oblačnost vede boj se slunečními paprsky, kterým nakonec zakryje všechny cestičky ke krajině, ta upadá do jakési melancholie. Radostné tóny barev se vytratily z polí i luk, potemněly koruny stromů. Kopce vytvářejí jen tmavé siluety a ty, které jsou dál, se postupně ztrácejí v mlze. I vesničky s červenavými střechami domů se ponořily do smutku...

Přijíždíme na místo, mraky jsou již plné vody a nabité elektřinou, olověné a těžké. Pod nimi nízko nad zemí plují ještě další a další.. Přijíždíme k našemu křížku a začíná pršet. Zůstáváme v autě. Provazy vody bičují jeho kapotu i okolní krajinu. V hustém dešti se nám zcela schovala Milešovka. a postupně mizely i další vrchy. Rozpoutal se divoký vítr a smýkal větvemi stromů. Z hrozivého nebe sjel na severozápadě blesk kolmo k zemi, okamžitě následoval hrom.... Další blesky a rány - rozezněla se divoká symfonie nebeských bubnů.... Trvala asi 20 minut, doprovázena pláčem mraků.... Meteorologická observatoř na Milešovce pořizuje záznamy o další bouři, Milešovka je bouřemi pověstná, ne náhodou ji Němci nazývají "Donnersberg", což znamená hromová hora. Rachot nebeských bubnů pomalu slábne a nakonec ustává, i mraky přestávají plakat.

Konečně jsme vystoupili z auta, s chutí se nadechli čerstvého a voňavého vzduchu a rozhlédli se po krajině.Oblačnost byla světlejší, místy se protrhávala a nad ní se objevovaly ostrůvky modré oblohy a sluníčko začínalo nesměle ozařovat vrcholy mraků, které nás zaujaly svými tvary a odstíny barev. Ty barvy by se nedaly vystihnout akvarelem, to by bylo možné jen olejovými barvami...

Vynořily se i naše kopečky v plné kráse - Hazmburk s věžemi zříceniny hradu, Brník, Srdov, Oblík, Milá,. Křížové vrchy, Solanská hora, Děkovka, Lipská hora, Košťálov, Lovoš... a ještě Říp, nad kterým se objevila jen poloviční duha - moc zajímavý a neobvyklý úkaz. Nádhera! Jdeme polními cestami, boříme se sice v bahně, ale nevadí nám to. Kocháme se malebností krajiny, která nám ukázala svoji tvář za bouřky. I ted' je obloha plná dramatu - mraky mají moc zajímavé tvary, místy potrhané, jiné jsou bachraté. Znovu a znovu se rozhlížíme po krajině - a naši pozornost upoutá vrch Milá na Lounsku. Je to taková pěkná strmá čedičová homole, která teď,vystupuje stejně jako ostatní kopce ze světle narůžovělého pozadí. Nad jejím vrcholem se zvedá tmavý mráček, tak trochu připomínající kouř... že by se nám snad Milá chtěla po desítkách milionů let probudit? Ale ne, to je jen básnická metafora Středohoří, chtělo nám jen trochu naznačit jak začínalo drama jeho zrození.... Krajina ohněm zrozená k člověku promlouvá....

A ještě se pokocháme krásou sytě zeleného obilí, které čeká na další pohlazení sluníčka, aby dozrálo, těšíme se barevnou krásou květů kolem nás - je červen a vegetace na lukách a okrajích polí vrcholí. Zaujmou nás tmavě fialově modré ostrožky, které se zvedají v podobě svícnů z okraje pole, vlčí máky, světle fialové vikve, poměrně vysoký rmen, žlutá ohnice, mochny, modrý hadinec, keře šípků jsou obsypány růžovými květy a kvetou i keře černých bezů.... A nad námi se rozeznívá ptačí symfonie - skřivánek, strnad luční a dál v keřích se pokouší o trylek pěnice slavíková - a to už se sluníčko zase ujalo vlády a krajina se rozzářila radostí....

Bylo to jen malé krátké zastavení, ale nádherné - sedím ve vlaku nabitá dojmy z pouhých dvou hodin strávených v milovaném kraji. Díky za ty chvíle.

Jana Haasová

OTAKÁRCI Když sluneční žár zasáhne krajinu homolí něžně zelených a žhavé paprsky se dotknou tmavého kamene, pak přiletí pozdrav - snad z jižních krajin. Ttajemný přelud ze žluté krajky, černé proužky, červená, modrá očka, ostruhy na křídlech… Rychlý a třepotavý let, chvějivý horký vzduch na vrcholu čedičové hory A přilétají další. jejich svatební let barev divoký rej doprovází pěnice slavíková A moje srdce si vzali k sobě... Jana Haasová

Kolik je hradů v Českém středohoří?
ŠESTNÁCT

Nejbližší je hned nedaleko Lovosic, přímo pod úpatím Lovoše: zde se ukrývají zříceniny hradu Opárno. Původní hrad je ze třináctého století a byl postaven jako jeden z prvních v kraji. Ovšem už koncem šestnáctého století byl opuštěn a od té doby chátral. Dodnes se zachovaly pouze obvodové hradby, sklep a obranné příkopy.

Na Lovosicku též láká k návštěvě štíhlá válcová věž hradu Skalka. Zdejší hradiště je zaznamenáno již v Kosmově kronice, název vesnice pod ním stojící - Vlastislav samozřejmě souvisí s tehdy vládnoucím českým knížetem. Hrad byl roku 1639 dobyt a zničen Švédy, do dnešní doby se proto zachovala jenom ta věž na vysoké skále. Z méně strmé strany k ní přiléhá barokní dvoupatrový zámek, který je zásluhou místního obecního úřadu a hlavně paní starostky, částečně přístupný veřejnosti.

Dominantou této části krajiny je Košťálov, čedičový vrch nad Třebenicemi se zbytky gotického hradu. Jeho minulost je zahalena tajemstvím. Podle pověsti zde původně sídlil zeman Košťál, který měl za manželku Libušinu neteř Bělu. Zakladatele hradu z přelomu 13. a 14. století, jehož zbytky dodnes na skále vidíme, neznáme. Již jako zříceninu ho popsal až koncem 18. století August Sedláček.

Nad Děkovkou je další, velice malebná zřícenina zvaná Hrádek, ale známá i pod dalším názvem Oltářík. K ochraně majetku ho nechal postavit husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, který odtud - to je zajímavé - ovládal značnou část území Českého středohoří. Z hradu, který měl převážně vojenský charakter, se do dnes dochovaly zbytky obytné budovy a vstupní brány.

Antonio della Porta proměnil v 17. století hrad v Milešově na rozsáhlý barokní zámek. Na protějším čedičovém kopci nalezneme zříceninu hradu Ostrý z 15. století. Postavila ho osterská větev rodu Kaplířů ze Sulevic. Již od 16. století však hrad pustnul a dnes z něj zbývá jen zbytek okrouhlého stavení a část vstupní brány. Je odtud překrásný výhled na Milešov, milešovský zámek a královnu Středohoří Milešovku.

Jsme na hradě sedmém… Nikdo neví, co vedlo Václava Hájka z Libočan k tomu, že hrad v Kostomlatech pod Milešovkou nazval - nesprávně - Sukoslav. První zmínka o tomto hradě pochází z roku 1355, kdy se stal jeho vlastníkem moravský markrabě Karel, pozdější český král a římský císař Karel IV. Uprostřed zříceniny byla ještě po druhé světové válce v provozu výletní restaurace. Všeobecně je Kostomlatský hrad považován za jednu z nejkrásnějších a nejromantičtějších zřícenin. Potřebuje však naléhavě záchranný konzervační zásah, který by zabezpečil rozpadající se zdivo.

Hrad Děvín nad Mostem je rovněž součástí Českého středohoří, stejně jako hrad Doubravská hora nad Teplicemi, která pochází z doby po roce 1478. Stavba měla původně osm okrouhlých věží, ze kterých se dvě dochovaly.

Ves Kamýk u Litoměřic je velice zajímavým objektem pro fotografy i malíře. Nad ní je na vrcholku strmé čedičové skály zřícenina stejnojmenného hradu. Z jeho věže je i dodnes široký rozhled do kraje, takže posádka mohla spolehlivě chránit cestu do Litoměřic. Z příkazu krále Jana Lucemburského kontrolovala také obchod na Labi podobně, jak Střekov.

Na přelomu 16. a 17. století se Kamýk přeměnil ve zříceninu a život se přenesl do kamýcké tvrze v podhradí. Na místě tvrze později, v devatenáctém století, vyrostl zámeček Otto Poláka, jehož sestra byla druhou manželkou Bedřicha Smetany. V roce 1860 zde Smetanovi strávili část své svatební cesty.

Jedenáctý hrad, Střekov, je neodmyslitelnou součástí panoramatu Ústí nad Labem. Ve snaze zajistit bezpečnou plavbu po Labi dohodl se v roce 1316 Jan Lucemburský s pražským měšťanem Peškem, že na sto metrů vysoké skále postaví nový hrad. Od roku 1563 vlastní hrad Lobkowiczové. V 19. století obdivovali romantickou hradní zříceninu velmi slavní lidé, mezi nimi J. W. Goethe, hudební skladatel Richard Wagner, básník Karel Hynek Mácha, či malíř Ludwig Richter. V roce 1992 obdrželi hrad v restituci Lobkowiczové, kteří úspěšně zajišťují jeho provoz.

Nedaleko od Ústí nad Labem se tyčí na mohutné dvě stě metrů vysoké čedičové skále zřícenina hradu Blansko. Postavili jej původně ve 14. století Vartemberkové. Na tomto hradě a panství se vystřídala řada majitelů až skončil po třicetileté válce jako zřícenina. Dochovalo se hodně zdiva i několik celých místností.

Až u Děčína, ale ještě stále v Českém středohoří je Vrabinec, hrad stojící na příkré rozeklané skále nad údolím řeky Labe, nedaleko vsi Babětín. Kdy byl postaven není známo. Je obestřen řadou pověstí a nepochybně již v prehistorických dobách zde bylo kultovní místo.Zdi jsou zachovány jen ve zbytcích. Z Vrabince je překrásný pohled do labského údolí.

Hradem hradů je však v chráněné krajinné oblasti Českého středohoří nepochybně Hazmburk se svou známou siluetou. Gotický hrad nad vsí Klapý byl kolem roku 1270 postaven Lichtemberky. Později ho vlastnili i Jan Lucemburský a Zajícové z Valdeka. Zbytky šlechtického sídla charakterizují dvě vysoké věže. Hrad i s podhradím byl opuštěn již v husitských válkách, přilehlé tržní městečko zaniklo a stavba se nakonec v 16. století změnila ve zříceninu. Dnes se dá vystoupit na rekonstruovanou Bílou věž, která slouží jako rozhledna.

S Hazmburkem bezprostředně souvisí i hrad v Budyni nad Ohří. Gotický vodní hrad byl rovněž královským majetkem, ale Jan Lucemburský ho vyměnil se Zbyňkem Zajícem z Valdeka za hrad Žebrák. Jeho vnuk, Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka, vynikl zájmem o kulturu, alchymii a astronomii. V objektu, romanticky upraveném na počátku 20. století, se dochovaly pozdně gotické interiery a ve Zlatém sále i pozoruhodné nástěnné malby ze 16. století.

V krajině polabí měl kdysi výsadní postavení roudnický hrad, později přeměněný na zámek.

Podobně i hrad v Úštěku, jehož sláva zase skončila přeměnou a přestavbou na pivovar.

Blízko Úštěka, hlouběji ukryt v lesích, stojí Helfenburk. Před rokem 1375 jej postavil Jan z Klinštejna a ještě v témže roce jej získalo pražské arcibiskupství. Hrad se souvisle zachovaným cimbuřím patří mezi největší na území severních Čech. Byl zpustošen za třicetileté války a změnil se ve zříceninu obdivovanou mezi jinými též K.H. Máchou. K prvním úpravám, záchranným pracem došlo již ke konci 19. století, od roku 1967 zde pokračují systematické práce na konzervaci hradu před dalším chátráním. O víkendech tu dokonce funguje průvodcovská služba. Z vrcholku hradní věže lze pozorovat a obdivovat okolní krajinu.

Text i foto Roderich Slavík

Putování za stromy

Při našem putování se zastavíme u dřeviny, která roste na několika místech v Lovosicích a jmenuje se hlošina úzkolistá, latinsky: Elaeagnus angustifolia. Tato dřevina může růst jako keř nebo strom, mající někdy až bizardní tvar kmene.

Hlošina úzkolistá tak trochu připomíná olivovník evropský, latinsky: Olea europaea, dřevinu rozšířenou ve Středomoří. Olivovník evropský patří mezi pomalu rostoucí, dlouhověké, dřeviny. V literatuře je uváděno, že roste až 2000 let. Plody olivovníku evropského zná snad každý, ať již jako zelené či černé olivy, konzervované v nálevu nebo olej, z těchto plodů vylisovaný.

Zatímco pro pěstování olivovníku evropského nejsou u nás vhodné klimatické podmínky, (chladnější podnebí), hlošina úzkolistá, pocházející z jižní Evropy, západní Asie kupodivu snáší zdejší klima dobře a je u nás běžně pěstovaná v parcích i zahradách. Jedná se o dřevinu světlomilnou, nenáročnou a co je důležité, snáší dobře městské prostředí zatížené výfukovými plyny apod..

Hlošina úzkolistá má, jak sám název napovídá, úzké, kopinaté listy jejichž povrch je matně zelený a spodek stříbřitě šedý, opatřený chloupky. Nevelké květy jsou uvnitř žluté, vnější část je zbarvena stříbřitě a stojíme-li blíže rozkvetlého keře, můžeme cítit zajímavou vůni květů. Plody mají elipsovitý tvar a v době zralosti jsou žlutavé. Pravděpodobně stříbřitým zbarvením listů a tvarem plodů si hlošina úzkolistá vysloužila též pojmenování „česká oliva“, které je sice botanicky nepřesné, avšak v povědomí lidí známější.

Ing. Dagmar Robková PhD, dendrolog, ilustrační foto (hv)