Koutek poesie

Koloběh

Na snímku Rodericha Slavíka je romantický výhled z Kuzova směrem k Blešnu do malebného údolí potoka Granátka.

Pohledy na Milešovku a z Milešovky

Každý rok je tradiční výstup na Milešovku jedním z vrcholů sezóny naší skupiny. Tak jsme se i letos vypravili na Milešovku pozdravit naše kouzelné České středohoří. Jeho kopečky se nám přibližovaly, chvílemi mizely za přírodními kulisami podél naší cesty na Bílku. Nejdříve to byl Lovoš, za nímž jakoby nesměle vykukoval vrchol Milešovky, trochu vpravo Kletečná a další, menší sousedé… Zanedlouho jsme mohli obdivovat Milešovku v celé její kráse. Tyčila se - jak se nám zdálo - hrdě nad ostatními kopci a kopečky okolo jako královna kraje.

K vrcholu se vydáváme - stejně jako loni - po severním svahu z Bílky. Cesta vede lesem, což je dnes obzvláště příjemné a milé, neboť slunce začíná citelně připalovat. Libujeme si, že jdeme ve stínu, ale i tak začíná být vzduch horký… Přestože je již dlouho velké sucho, stromy a keře jsou zatím svěží, krásně zelené. Tráva a některé rostliny však už suchem trpí. Kvetou drobné zvonky - někde jsou pěkně rozkvetlé, na některých místech však mají květy seschlé a listy povadlé, svěšené. Kousek dále kvete růžová věsenka nachová. Kolem nás poletují porostem i nad cestou hnědí motýlci, které nelze přesně určit, neboť ani chvilku neposedí na květech, abychom si je mohli pořádně prohlédnout, ale asi jsou to okáči pýroví. Tu a tam se ozve nějaký ptáček, ale poskrovnu. Ptáci během dne zcela utichnou, i na ně je příliš velké vedro. Nakonec i turistů, kteří se dnes vydali na Milešovku, je jen několik. Pomalu vystupujeme dál a obdivujeme krásy zdejší přírody. Znělcové kameny nám pod nohama zrovna zvoní. Sem tam zastavíme ke krátkému odpočinku. Jednu zastávku věnujeme prohlídce mocně rozvětvených kořenů velkých buků, které rostou na jedné straně cesty a na druhé straně nás zaujal mezerou mezi stromy průhled na v mírném oparu zahalené protější kopce. Při tomto pohledu mi vytane na mysli závěrečná pasáž z Beethovenovy Ódy na radost. Středohoří tu radost zrovna rozhazuje plnými hrstmi…

Blížíme se k vrcholu, cesta je strmější a kamení přibývá… a náhle je před nám zídka postavená ze znělcových desek, která opticky ohrazuje areál meteorologické observatoře. Jsme u cíle.

Vycházíme na vrcholovou planinku, odkud je překrásný rozhled na jižní stranu Středohoří. Kopce jsou rozděleny do pásem a my některé kopce identifikujeme: Ostrý, Milešovský Kloc, Děkovka, Solanská hora, Srdov, Brník, Oblík, Raná a další a další… Přestože nás slunce svým žárem skoro spaluje, stojíme tu v úžasu: Středohoří se prostírá kam až jen dohlédneme, za ním je obrovská rovina zakončená krajinnou vlnou, v níž se vypíná osamělý Říp. Pokračujeme výstupem na rozhlednu na meteorologické observatoři. Teploměr tu ukazuje 28,5 stupně (samozřejmě Celsia), tedy o půl stupně více, než bylo včera. Tady, na rozhledně, ovšem pofukuje větřík a příjemně nás ochlazuje. Ani se nám nebude chtít dolů.

Rozhlížíme se dál a vyhledáváme jména vzdálených kopců podle mapy a nákresů přímo na rozhledně. Krajina je sice zahalena lehkým oparem, ale viditelnost je dobrá. Na východě pásmo Lužických - tolik podobných Středohoří Ralská pahorkatina, hřebeny Krušných hor. Fotografujeme je co. Pod námi poletují i v této výšce otakárci fenykloví, případně zvaní perly Českého středohoří.

V horku, které dnes panuje, jsme vypili všechnu vodu už při výstupu nahoru a tak jsme vděčně přijali vodu od muže, který měl na observatoři službu (stánek s občerstvením je ve všední dny zavřený). Pak jsme se už obrátili k sestupu a cestě domů. Výlet se vydařil nad očekávání, romantická krajina Českého středohoří nás - pokolikáté již pohladila po duši.

Jana Haasová

Dlouhý jako Lovosice…

Kde se vzalo toto přirovnání, které bylo dříve docela běžné v hovorové češtině, zatímco dnes je již neuslyšíte ? Možná, že se používá jinde, ale nám asi naše město nepřipadá nikterak mimořádně dlouhé. Abych zjistil, co je pravdy na rčení »Dlouhý jako Lovosice«, vzal jsem plány, vzal jsem mapu, měřil a počítal. Přesnost ? No možná tak plus/minus 100 metrů…

Kdy toto rčení vzniklo nevím, proto taky nemohu s určitostí říci, co autora tohoto výroku vlastně vedlo. Když jsem se do Lovosic přistěhoval, mělo město 5 200 obyvatel a vypadalo dost jinak, než dnes. Tah Praha Ústí nad Labem vedl přes město, kolem Besedy Dlouhou ulicí (tehdy Ústeckou), přes Lhotku nad Labem a Malé Žernoseky podjezdem pod tratí na zhruba dnešní silnici. Kvalita této cesty není předmětem dnešní úvahy. Je však jisté, že řidič auta začal vnímat Lovosice u viaduktu na trati Lovosice Litoměřice, kde začínala továrna Synthesia a končily pro něj (ty Lovosice) vlastně až u zastávky Malé Žernoseky na železniční trati do Ústí. To je s jistou malou nepřesností 5 800 metrů. Pokud by jel na Teplice končily Lovosice Teplickou ulicí (tehdy byla Teplická už od Besedy) za hřbitovem. To bylo pouhých 4 500 metrů. Tedy žádné velké délky. Ve srovnání třeba s Maršovem v Krkonoších, které jsou dlouhé přes 14 kilometrů, je to skoro k smíchu.

Dnešní Lovosice, bez přihlédnutí k dopravnímu značení, začínají opticky železničním viaduktem vlečky do Lovochemie a končí směrem na Ústí za benzinovou pumpou, což je čtyři kilometry, nebo směrem na Teplice křižovatkou se silnicí od Besídky do Čížkovic a to je 4 600 metrů.

Největší přímá vzdálenost, tak zvaně vzdušná přímka začíná viaduktem lovochemické vlečky a končí na Teplické ulici v místě, kde kdysi býval Svazarm, nebo autoškola. Bratru 4 200 metrů.

Tak: Asi jsme teď pohřbili mýtus, který Lovosice pomáhal uvést do povědomí Čechů…

Jarča

CHKO perla českého Severu

Přírodní památka KUZOV

Skalnatý vrch porostlý nepůvodní borovicí černou (Pinus nigra) vystupující na přechodu Českého středohoří do Dolnooharské tabule nad údolím potoka Granátka je předmětem ochrany již od roku 1949. Nalézá se nedaleko Dřemčic v nadmořské výši od 331 do 414 metrů a jeho rozloha je sedm hektarů. Z hlediska geologického jde o menší žilové útvary tvořené čedičovou horninou - nefelinickým bazanitem, vypreparované z okolních turonských usazenin se zastoupením produktů tepelné metamorfózy a druhotné mineralizace hydrotermálními roztoky. Dva téměř na sebe kolmé skalní hřbety vzniklé ve spodnoiocenní neovulkanické fázi jsou budovány čedičovou horninou, která tepelně ovlivnila okolní slínovce a způsobila jejich kontaktní přeměnu. Leží na průsečíku dvou trhlin sahajících hluboko do spodních vrstev zemské kůry. Na západní a jihozápadní straně je vypreparovaný žilný výchoz Kuzova lemován středoturonskými slínovci, na severní a také východní a jihovýchodní straně jsou svrchnoturonské slínovce a jílovce. Turonské vrstvy jsou ovšem v blízkosti skalisek pokryty balvanitými sutěmi.

Z Kuzova a potoční nivy Granátky pod Kuzovem jsou známy nálezy měkkýší fauny, které mají širší význam pro poznání vývoje přírody v rámci celého podcelku Milešovského středohoří. Z hmyzí fauny jsou pozoruhodné některé zajímavé nálezy drabčíků, například Anthofagus praeustus, nebo Lathrobium dilitum, které se vyskytují v potoční nivě v ochranném pásmu přírodní památky. Vyskytuje se tady také reliktní plž Pupilla sterri.

Lesnicky bezvýznamná monokultura borovice černé tvoří v úpatích skalních útvarů sevřený, nerozšiřující se porost s okrajovým křovinatým lemem, prakticky bez bylinného patra. Do chráněného území byla pojata k vytvoření příznivějšího tvaru a k odfiltrování negativních vlivů z okolních intenzivních zemědělských kultur. Členité skalní hřbítky vystupující nad geograficky nepůvodní, ale neexpandující porosty borovice černé hostí rostlinná společenstva skalních stepí s důležitým zastoupením zvláště chráněných druhů jako tařice skalní (Aurinia saxatilis), koniklece lučního českého (Pulsatilla pratensis bohemica), kavylu Ivanova (Stipa joannis), bělozářky liliovité (Anthericum liliago) a česneku tuhého (Allium strictum).

Dvě vypreparované žíly Kuzova jsou nalezištěm řady významných organizmů. V současnosti je území prakticky bez hospodářského využití. Turistický provoz není příliš frekventovaný, přesto však jeho některé formy spojené s tábořením v lese a rozděláváním ohňů jsou nebezpečné, v rozporu se zákonem a mohou mít pro chráněné území nedozírné následky.

Připravil a foto Roderich Slavík