Lovosický dnešek

Rozhovor měsíce

Poprvé jsme se setkali před dvaceti léty. Ona, krásná a atraktivní dívka a já, fotograf. Potom jsme se celou dobu neviděli. Nedávno, při hledání zajímavých lidí, jsem dostal typ na keramičku, která žije a tvoří v Kocourově. Už asi tušíte, že tato nejen keramička, ale i malířka, ilustrátorka a básnířka, paní Miroslava Dostálová, je právě ona dívka. Setkání po dvaceti letech bylo velmi milé a dost se protáhlo, ale rozhovor byl o to snazší. Jen velký rozsah jejích zájmů se nějak nechtěl vejít do několika otázek.

Jaká byla Vaše cesta od absolvování průmyslové školy sklářské v Kamenickém Šenově k volné tvorbě v keramice? Je mezi tvorbou se sklem a keramikou nějaká souvislost?
Výtvarnou školu jsem absolvovala v roce 1980. Zjistila jsem, že bez výtvarnictví nemohu být. Snažila jsem se a našla práci jako výtvarnice na tehdejším Okresním kulturním středisku. To mě vyhovovalo, protože to byla práce „od každého trošku“. Tato etapa skončila mateřskou dovolenou. Jen pro sebe jsem si kreslila a psala. Po přestěhování do Ústí nad Labem jsem nesehnala nic výtvarnějšího, nežli místo kresličky na útvaru hlavního architekta. Ovšem při tom jsem si pořád psala básničky, kreslila obrázky, pro sebe, pro rodinu, pro známé. Pár let jsem dělala výlohy, na nichž jsem se dost „vyřádila“. Přišlo ale další stěhování do České Lípy a musila jsem se s výtvarničinou úplně rozloučit. Moje nová pracovní činnost byla hrozně suchá. Proto jsem v práci měla šuplík, kde jsem měla utajený papír a barvičky a alespoň občas jsem si musela napsat básničku, nebo namalovat malý obrázek, abych „neuschla“. Když firma začala snižovat počet zaměstnanců, tak jsem si řekla: Dostálová, ty bez výtvarničiny stejně nemůžeš být a pustila se do keramiky, s kterou jsem stejně již několik let koketovala. Otevřít keramickou dílnu by bylo pro mne i finančně snazší, než si otevřít sklářské studio. Mezi keramikou a sklem je ta souvislost, že sklářské práce se uvádějí v život nejprve tím, že se v  modelárně vymodelují z hlíny, aby na trojrozměrném modelu bylo vidět, jak bude hotový výrobek vypadat. Proto škola dává základ i v práci s hlínou. Byla jsem „ kulič“, to znamená umělecký brusič, jenž s otlačenými lokty a pod vodou tvoří na skleněných výrobcích právě ty krásné, broušené vzory.

Keramiku dotváříte i jinými materiály. Jak jste mi prozradila, chcete se pokusit i o kombinaci se sklem. Stýská se Vám po sklu?
Jak říkají mojí přátelé, všechno již bylo vymyšleno. Nepřicházím s něčím novým. Myslím si, že jde všechno kombinovat se vším, že záleží jen na nápadu a na rozpoložení výtvarníka, co využije a co si představí - když dělají dva totéž nikdy to není totéž. Zkoušela jsem kombinaci vyplaveného dřeva s keramikou, zkoušela jsem natavovat kousky skla na keramiku, zkoušela jsem kamínky, písek a spoustu jiných věcí. Pokud jde o můj vztah ke sklu: Škola nám dala základy výtvarničiny a vlastně z nás ty výtvarníky udělala. Kdybych nemohla pracovat se sklem právě v kombinaci s keramikou, tak by se mi po něm stýskalo podobně, jako by se mi stýskalo po obyčejné tužce a papíru, po šicím stroji a kousíčcích různých látek, ze kterých mohu „spíchnout“ nějakou fantazii. Výtvarná činnost poskytuje velkou škálu možností a já žádnou nechci vynechat, připadalo by mi, že mi něco schází…

Sama jste se charakterizovala jako romantická, ale velmi uzavřená bytost. Odtud už není daleko k poezii a písemnému projevu. Napsala jste mnoho básní, kde se vyznáváte lásce k přírodě, k obyčejným věcem a ke svým nejbližším a přátelům. Některé tyto básně jsou doprovázené i Vašimi ilustracemi. Jaký vztah máte k této tvorbě?
Zjistila jsem, že život, jak jím jdu, připraví nesmírně krásné chvilky, ale na druhé straně i těžké, smutné situace. Že je přesto krásný by si lidé měli uvědomovat, tak jako já. Jak stárnu, začínám intenzivně vnímat krásné věci, jako je ranní sluníčko, večerní pohoda, to, že si udělají čas a přijedou přátelé, že mám dvě hodné děti, že mám zdravé ruce, které mohou tvořit, že mám hlavu plnou nápadů, které můžu uskutečnit, když mi vyjde čas. To všechno je tak nesmírně krásné a vzácné, že mi připadalo úplně přirozené občas o tom něco napsat. Na něco se podívám a řeknu si, to je nádhera a už jdou slova sama šup s tím na papír, protože je škoda myšlenku nezaznamenat. A tak vznikají básničky. Píši i veselé příběhy, malinkaté povídky do dopisu přátelům, které chci pobavit. Všechno musím střídat: keramiku, malování, básnění, procházky v přírodě… Čeká-li mne žehlení, musím si před tím vytočit nějaké hrníčky, napsat si básničku, usušit bodláky, udělat aranžmá, vylisovat krásné listy a zpracovat je potom do obrázku, prostě se to všechno pořád střídá, aby ten život byl pestrý a bohatý, aby člověk nikdy nevyčerpal nápady a inspiraci. Jak je člověk šťastný a spokojený, tak dokáže to vše předávat dál, obohacovat rodinu a přátele, vlastně roztáčí spirálu pozitivní energie.

Celá Vaše tvorba je jistě ovlivněná přírodou. Žijete v Českém středohoří, obklopená krásným prostředím svého domova a blízkého lesa, s výhledem na Košťál, Skalku a Házmburk. A máte jistě i oporu ve své rodině. Jak Vám to pomáhá při tvorbě? Jak toto prostředí vnímáte?
Zjistila jsem v průběhu let, že člověk je tvor přírodní. Když jsme sem jen dojížděli, tak nám zdejší prostředí začalo scházet a pouze víkendy zde pro nás bylo málo. A tak jsme zůstali v lůně krásné přírody a přes to, že už tu, v Kocourově, bydlíme čtvrtým rokem, tak každý den v úžasu otevřeme oči. Z postele vidím louku a stromy a pro mě je to nejkrásnější, co na světě je: příroda. Když jsou mraky a prší. Když svítí sluníčko - já jsem takový sluneční typ - nevadí mi i když je vedro. Sluníčko mám ráda, miluji ho a pro jistotu ho každý den pozdravím, aby to vědělo. Město je nepříjemné, na ulici mezi motoristy, v obchodech v tlačenicích... Pak přijdete sem, vyndáte nohu z auta a položíte ji na trávník a najednou všechno je pryč. Úžasná, čistá síla přírody člověka obohacuje, naplňuje a dokáže vyléčit naprosto všechno. Mám štěstí, že se v rodině v lásce k přírodě doplňujeme. Nemusíme žít ve městě a navštěvovat rušné podniky. Všichni rádi utíkáme sem, do toho klidu přírody, která mne nabíjí, léčí a inspiruje. Stačí vidět nějaký klacek, kámen a člověk už ví, jaký by to byl krásný malovaný obraz, grafika, nebo součást keramické plastiky. Přírodou je prostoupeno naprosto všechno.

Jakých jste dosáhla ve své tvůrčí činnosti úspěchů a co máte ještě zatím jen ve svých představách?
Chci vystavovat a neustále se chystám k tomu, že se vykašlu na domácnost, že pojedu si po své koleji a budu připravovat ohromnou výstavu. Jenže mateřské srdce to nikdy nevydrží a začnu péct koláče, chystat vánoce, velikonoce, oslavy narozenin a Bůhvíčeho ještě a práce zůstane zase v podobě jednotlivých kusů, které putují do galerií, obchůdků, nebo firem, které si objednají dárky pro své zaměstnance.

Co kdyby někdo chtěl Vaší tvorbu vidět. Kde je to možné?
V Lovosicích na dvorečku u mojí maminky.

Na závěr našeho rozhovoru poslední otázka. Jaké je Vaše životní přesvědčení?
Protože už nejsem tak úplně nejmladší (i když si uvnitř stále připadám na osmnáct let), tak jsem přece jenom už něco zažila. Dospěla jsem se k tomu, že pro mne nejvyšším zákonem je neubližování. Člověk by neměl jakkoliv ubližovat slabším, ať už to jsou nejmenší broučci, zvířata, ale především jeden člověk druhému - ani slovem, ani zbraní, pletichami, nebo zlým skutkem. Neměl by ubližovat ani přírodě. Váhy toho, co je ubližování, jsou velmi jemné. Někdy naváží jen zlo. Přála bych si, abychom se všichni trpělivě učili, navážit sobě i druhým více toho dobrého.

Rozhovor připravil
Miroslav Hvorka