Pohledy do historie

Začátky byly krušné

(Obecná škola v Lovosicích – II. část)

Počátkem školního roku 1945-46 přesídlila Obecná škola nakrátko do budovy měšťanské školy a odtud 1. října 1945 již do vlastní budovy; byla organizována jako pětitřídní s 5 pobočkami. Od 1. září byla povolena při škole pomocná třída, k otevření však došlo pro nedostatek učitelů až 1.2.1947.

Začátky výuky byly opravdu velice komplikované. V pořádku nebylo nic, ani školní zařízení, ani pomůcky převzaté po Němcích. Lavice byly zčásti vypůjčeny z okolních vesnic a ani zbylý nábytek naprosto nevyhovoval požadavkům. Školní potřeby dostávaly děti zdarma a učebnice byly v prvních letech získány od vnitrozemských škol. Posléze zakoupila školní rada učebnice nové a všem chudým žákům byly každoročně půjčovány zdarma. Celá budova školy byla v roce 1945 vymalována a do všech místností v přízemí a 1. patře bylo zavedeno elektrické osvětlení.

Z Fondu národní obnovy získala škola 2 harmonia, 1 pianino a 1 piano, 2 psací stroje, ruční rozmnožovací stroj, zvukový promítací přístroj a rozhlasové zařízení, které bylo v roce 1946 zavedeno do všech učeben. V roce 1946 byly pro školu zakoupeny za 12.000,- Kčs pomůcky a za 14.000,- Kčs učebnice a školní potřeby, v dalším roce pomůcky za 17.800,- a školní potřeby za 19.100,-. V roce 1947 bylo doplněno i zařízení tělocvičny, ve školním roce 1947-8 byla nákladem 45.000,- zřízena šatna, vyměněn plot kolem školní zahrady, vydlážděn chodník od vrat k tělocvičně, upraven dvůr a letní cvičiště a učitelé vlastními silami seřídili jeviště ve školním sále. Pro výzdobu školy byly zakoupeny obrazy, busty, plakety a reliéfy. Na škole bylo rovněž instalováno automatické elektrické zvonění a z výtěžku činnosti školy a darů byl zakoupen tiskařský stroj ROTAPRINT. Z dotace Ministerstva školství a osvěty ČSR byla nákladem 42.000,- vybavena školní dílna. Z prostředků místní školní radybyly zakoupeny nové lavice do 3 tříd v ceně cca 83 tisíce korun. Pro ulehčení školníkovy práce byl zřízen elektrický výtah na uhlí.

Rok od roku se vybavení školy zlepšovalo, z čehož měli pedagogové radost. Sice autoři ročenky nezakrývali, že se musí ještě mnoho udělat, budova například potřebovala opravit fasádu a měla pouze jednoduchá okna. Ve škole nebyly dosud splachovací záchody (!) a učitelé (marně) toužili též po zavedení ústředního topení. Byla ale zřízení letní tělocvična a zatemnění nutné k promítání filmů. Také byly plány zřídit ve škole ošetřovnu a Dětský koutek s hernou, čítárnou a hudebnou.

Velkým úspěchem bylo zahájení činnosti Loutkového divadla. Před okupací česká škola divadlo měla, ale po osvobození z něho byly nalezeny jen ubohé trosky. Zásluhou odborného učitele Antonína Baráka bylo darem získáno krásné nové loutkové divadélko od obchodníka. J. Hurycha z Prahy; městská rada osvětová ho darovala škole. Divadlo je velice pěkné, ale mělo jednu vadu: bylo malé a nevyhovovalo rozměrům sálu. Výprava jeviště byla ale velkolepá a obsahovala 45 proměn. Loutky byly 30 cm vysoké, byly krásně vypracovány a pěkně oblečeny; celkem jich bylo 115. Referentem Loutkového divadla byl p. učitel Josef Veleman. V lednu 1947 bylo sehráno první představení a pak každý týden další hra: Koření z černého vrchu, Kašpárek hledá princeznu, Kašpárek a hastrman, Jak Honza chytil vítr, Honza, kovář a čert, Posvícení v Hudlicích. V roce 1948 bylo zavedeno v divadle elektrické osvětlení. Přesto ale bylo snahou školy vyměnit toto sice krásné, ale příliš malé divadlo, časem za větší.

Reportáž psaná na padáku

Čtvrtek 8. května 2008, letiště Dlouhá Lhota u Příbrami.

„Zujte si boty, obléknete si speciální kombinézy. Hele, popisujte těm nevidomým, jak se do toho leze. - Dole jsou to jakoby šponovky, takže ty pruhy pod chodidla… pomalu se narovnávej a uprav si svoje oblečení uvnitř… najdi si rukávy… Je to celodílná kombinéza až ke krku."

„Ten zip si mám dopnout?" „Nemusíš, až v letadle. a neboj se, my máme o vás větší strach, ale zvládneme to!" „Skáču poprvé v životě." „Já podruhé."

Tímhle druhem humoru mě Honza (jinak povoláním hasič) trochu uklidnil. Od rána to totiž má být jeho už šestý seskok padákem, při němž bude mít na těle připoutaného „zákazníka".

„Teď ti pomůžu navléknout postroj… opět začneme od nohou… ty dolní popruhy si dotáhni až do třísel. - Pánové si je pečlivě upraví, protože při otevření padáku nebo při dopadu na zem by mohli přijít k úhoně! Popruhy kolem těla a přes ramena vám zapnou a utáhnou vaši tandemoví nosiči. v letadle před seskokem ještě všechno překontrolují. - Brýle nech tady u někoho z vaší party a vyzkoušej si ty, co máš na karabině na pravém rameni… počkej, trochu je povolím, ale musí ti neprodyšně sedět kolem očí… Jo, už se můžeš obout. Já se taky připravím… Asi bych tu neměl zapomenout padák, co říkáš?"

Nevím, jak Honza poznal, že mě tímhle drsným humorem neodradí od tandemového seskoku z výšky čtyř kilometrů. Měl jsem v tu chvíli jinou obavu: „Stihnou nám známí udělat skupinovou fotku u letadla?"! „Právě vaší skupině hlásí deset minut do odletu. Stihnete nejen fotografování, ale nosiči vám předají ještě další důležité pokyny."

Vladimír Krajíček, nevidomý z Lovosic: Když se dříve tu a tam dozvěděl, že někteří zrakově postižení už s padákem skočili nebo se na to chystají, vnímal to s rezervovaným obdivem. Avšak přímou Iloninu pobídku zkusmo nadhodil kamarádům po jednom tréninku v posilovně. (Inu některé věci, jako třeba strach, se v partě překonávají líp.) Zájem byl takový, že zakládal dokonce nárok na slevu.

Zato doma! Manželka Stáňa ho od února častovala poznámkami jako: „V tvém věku už bys měl mít rozum…", anebo „Co z toho budeš mít, když na to neuvidíš?", případně „Co si tady s čubinkou počneme, jestli se ti něco…". v den D raději nechal svou vodicí labradorku Meneu doma. Usoudil, že ve známém prostředí bude spolu s paničkou lépe snášet jistou nervozitu "ve smečce. Samozřejmě slíbil, že hned po seskoku dá mobilem zprávu.

Berličkář Tomáš Voříšek z Lovosic byl jedních tandemistů: Cestou na maturitní ples naší kamarádky Jany z Mládeže ČČK jsem se Toma zeptal, jestli už má souhlas. „Zeptej se mamky, sedí vedle tebe u volantu."

Raději jsem se obrátil ještě jednou na Toma: „A mamka je povolnější při polce, nebo při valčíku?" Na plese paní Voříšková trochu víc poznala, do jaké party její osmnáctiletý syn zapadl a nadhodila, že by bylo nejsnazší jet do Příbrami auty. Zbývalo tedy získat písemné dobrozdání lékařů vzhledem k Tomově tělesnému i epileptickému postižení (například jestli zvládne obounož zakopnutí před opuštěním letadla a předkopnutí před dosednutím na zem).

Na letišti nejprve paní Voříšková sledovala bezpečné seskoky prvních skupin, potom pomohla syna navléknout do kombinézy a postroje, doprovodila ho k letadlu a pak bezmála půl hodiny trnula, jak to dopadne. Inu dopadlo to tak, že když uviděla spokojeného Toma, prohlásila, že ho příště doprovodí dál, než jenom k letadlu, protože chce ke svým čtyřicátinám jako dárek… Hádejte co?

Před malým dopravním letadlem L410 se sešla skupina tentokrát šestnácti pasažérů: pět tandemových dvojic, dva předobjednaní kameramani a čtyři individuální parašutisté.

„Do letadla vystoupíš po třech schůdcích a vlezeš hodně nízkým otvorem… rukou si raději chraň hlavu… a vevnitř se moc nenarovnáš. (Mých 180 cm je na tohle letadlo opravdu moc.) Lavice jsou podél stěn, tak zahni doleva a jdi dopředu až za křeslo pilota."

Byl jsem na seznamu skupiny uveden jako první, takže budu vyskakovat jako poslední, ach jo! Ale pozor na to, co Honza ještě říká: „Poletíme nahoru asi 15 minut. Pár minut před seskokem se mi posadíš na klín, zády ke mně. Já ti utáhnu všechny popruhy a přikurtuji si tě na sebe. Vstaneme až na nás přijde řada a po malých krůčcích půjdeme sehnutí ke dveřím… Víš co, nacvičíme si to… Před samotným vypadnutím si zaklesneš palce rukou za ramenní popruhy, já se rozkročím a ty se prohneš dozadu tak, že hlavu položíš na moje levé rameno a zakopneš obě nohy, jako kdybys mě chtěl kopnout do zadku… Víš co, nacvičíme si to…"

„Sakra, kolik toho uneseš?!"

„Můj nejtěžší zákazník vážil 128 kilo. Ale to je jen na moment. Až se dostaneme do volného pádu, klepnu ti na rameno a budeš si moct uvolnit ruce. Budeš chtít nějaké přemety?" „Sice jsem od rána raději nic nejedl, ale tohle taky raději né… Nesnáším dobře ani houpací a rotující pouťové atrakce."

„Jo, při tom pádu měj zavřenou pusu. a kdyby ti nějak moc zalehlo v uších, tak si zmáčkni nos a vyfrkni. Poletíme skoro minutu rychlostí skoro 200 kiláků v hodině. Pak to s námi škubne, jak otevřu padák."

„A když se neotevře?" oplatil jsem Honzovi drsný dloubanec.

„Bude to náš největší půlminutový zážitek v životě." (A taky nejspíš poslední!)

V rachotu leteckých motorů mi Honza houkl do ucha: „Jsme ve výšce 2200 metrů. Sedni si na mě!" Zapínal, utahoval…

Ještě chvíli jsme stoupali; pilot hledal nejvhodnější směr, abychom všichni přistáli co nejblíže odbavovacího prostoru. (Vždyť čekají už další skupiny a taky naši privátní fotografové na ploše.)

Závan vzduchu mě upozornil, že někdo vzadu zvedl roletu na dveřích. Honza musel křiknout: „4000 metrů. Nasaď si brýle a jdeme… Prohni se, zakopni a šup!"

Zkusili jste někdy v pořádně rozjetém rychlíku otevřít okno a vystrčit hlavu a ruku? Tak to můžete mít jen přibližnou představu, co s vámi vzduch udělá po vypadnutí z letadla. Naštěstí očekávané komplikace s dýcháním a s ušima se nedostavily - zaskočilo mě jen náhlé chvilkové ochlazení (to jsme prý prolétli mrakem). Padat bychom měli tak na úroveň vrcholu Sněžky. Škubnutí… Uf, padák se otevřel!

„Honzo, co je vidět?"

„Zrovna koukáme na Orlickou přehradu… na jihu jsou věže Temelínské elektrárny… Ještě se pootočíme… Svatá hora v Příbrami je kousek od nás… Počkej, musíme zarejdovat, nebo sedneme na strakonickou autostrádu… Zvedni ruce, nahmátni ovládací oka a zatáhni za to levé."

Zatáhl jsem. Padák šel do zatáčky a zrychlil. „Trochu to vyrovnej doprava… Teď už máme před sebou vysílač Cukrák u Prahy."

Užívám si přibližně sedm minut houpavé pohody. Honza mi kromě popisu krajiny občas přidá informaci o výšce. Když jsou její hodnoty už hodně malé, připravuji se na poněkud tvrdý náraz o zem. Ale nic takového! Na pokyn předkopávám nohy a lehce dosedáme na trávu.

Dostavuje se lehká euforie. a vzápětí gratulanti.

V partě skákajících byli ještě: Nevidomí Karel Mihalovič a Oldřich Mach, který se kvůli seskoku musel dokonce oženit a instruktorka Kateřina Slivová, všichni tři z Ústí nad Labem, slabozraká Ilona Vobrová z Chomutova, nevidomá Eva Motyčáková z Hostivic a tělesně postižený Pavel Volák z Brna. i oni sdělili své pocity, ale my jsme se soustředili na naše, lovosické účastníky.

Dojmy a zážitky před akcí, v jejím průběhu a po ní posbíral

Ing. Vladimír Krajíček
pro tisk redakčně upravil –jč-

Výlet do Krásného Dvora u Podbořan, tentokrát se SPCCH

Tip na druhý prázdninový výlet.

Celodenní výlet podnikli členové (převážně tedy členky) Svazu postižených civilizačními chorobami a jejich rodinní příslušníci ve čtvrtek 5. června na Žatecko. Prvním cílem cestovatelů byl zámek Krásný dvůr nacházející se asi 12 km od Žatce. Historie zámku je spjata s rodem Černínů; František Josef Černín jej na počátku 18. století nechal přestavět věhlasnému architektovi Františku Maxmiliánu Kaňkovi, který zvelebil i park. Sluníčko svítilo a hřálo, a proto se výletníci před prohlídkou zámku také parkem prošli. Dnešní anglický park je největší u nás a kromě různých romantických drobných staveb, např. je to poustevnická jeskyně, památník vítězného rakouského vojevůdce z bitvy u Lipska Karla Schwarzenberga (dříve sloužící i jako rozhledna) nebo pavilon Gloriet, budete určitě obdivovat obrovský Goethův dub, snad 1000 let starý, staleté lípy, platany a jiné krásné stromy. Torzo dubu má obvod 9 metrů.

Zámecké komnaty obsahují historický nábytek, holíčskou fajáns a původní kamna. Jedinečná je sbírka 42 obrazů Petra Václava Bergera, barokní soubor psích portrétů, ale k vidění jsou i další cenná malířská díla českých i evropských malířů, grafiky, sklo a porcelán i hodiny. Pro 2 dospělé osoby a až 3 děti je od letošního roku do zámku nově zavedené rodinné vstupné 150 Kč. V zámku se konají také svatební obřady a mnohdy natáčejí filmy (Konec starých časů, pohádka o víle Arnoštce, To horké léto v Marienbadu aj.).

Jako druhý jsme navštívili zámek Líčkov, o němž Václav Hájek z Libočan uvádí, že zde byla tvrz už kolem roku 766. Ovšem první věrohodná zpráva o tvrzi pochází až ze 14. století; v 15. století pak byla tvrz Václavem Vlčkem přestavěna na středověký hrad. V 18. století koupil Líčkov Josef Vonibald z Edenu a nechal ho přestavět na zámek v pozdně barokním a až rokokovém slohu. V té době byla postavena též krásná rokokově dekorovaná vstupní brána. Poté zámek vystřídal různé majitele i různé účely využití, až v roce 1925 jej koupil akademický malíř Oskar Brázda, opravil jej a ještě stačil malovat (výstavy v Lounech a Žatci 1930). Až do r. 1938 zde žil s první manželkou, význačnou švédskou spisovatelkou Amélií Posseovou, a dvěma syny. Tehdy se manželé rozvedli a paní Amélie odešla se syny Bohuslavem a Janem do Švédska; Brázda byl za okupace ze svého zámku vyhnán a žil na Dobříši. Hned v květnu 1945 se do zdevastovaného zámku vrátil a znovu se dal do jeho obnovování. V roce 1948 byl zámek zestátněn, malíř směl ale na zámku zůstat jako nájemník.

A zde začíná příběh, který by se mohl stát podkladem pro telenovelu. Malíř se narodil v roce 1887, v roce 1904 vstoupil na Akademii výtvarných umění, v roce 1915 se oženil, v roce 1925 koupil zámek Líčkov a po válce, v květnu 1945, se na zámek vrátil. Celý život maloval své upřímně milované Žatecko, skvostné portréty, květinová zátiší a rozsáhlý cyklus pláten Vesmír a lidstvo. Když se do Líčkova po válce vrátil, bylo mu tehdy 58 roků.

Mařenka Weissová se narodila ve vsi Liběšice v roce 1929 a malíři nosila ovoce, otec byl sadařem. Mařenka mu stála modelem a malíř se do ní zamiloval; není divu, podle obrazů to musela být překrásná dívka. Přes značný věkový rozdíl i Mařenka se do Mistra Brázdy hluboce zamilovala. Do zámku se ale nastěhovala až v době, kdy už zámek malíři nepatřil; byl znárodněn. Umělec byl jako malíř vzhledem ke své minulosti (přátelství s Masarykem a Benešem, dokonce nakreslil první mapu Československé republiky) ignorován, nedostával žádné společenské zakázky. Byl rád, když mohl namalovat portrét nějakého brigádníka za 300 korun. Marie si ho ale vzala až po smrti paní Amélie v roce 1957 a až do malířovy smrti v roce 1977 se starala o všechny praktické záležitosti, aby měl klid na malování. Díky ní žil celkem spokojeně v důvěrně známém prostředí. Malíř zemřel v 90 letech a v posledním roce před smrtí mu konečně byla v Lounech povolena velká výstava.

Paní Marii Brázdové byl jako umělcově zákonité dědičce zámek v restituci v 90. letech vrácen. Ta se tehdy už v pokročilém věku pustila do další obnovy zámku a jeho okolí a vybudovala a zpřístupnila i Galerii Oskara Brázdy. Součástí zámku je také zámecká kaple sv. Anny. Statečně odolává nabídkám na prodej a mnohdy i po zámku sama provádí. i naše skupina měla to štěstí, že nás po galerii provázela malířova Múza. Souborná výstava Brázdova díla se uskutečnila v červnu 2004 v Galerii Petra Brandla v Praze.

Pak jsme přejeli do Žatce, města chmelu a filmařů, krátce si ho prohlédli (někteří vylezli i na městskou věž) a kolem 18 hodiny už jsme byli doma. Hezký výlet, nabídka na letní prázdniny.

Lesní pych není trestným činem?

V posledních měsících došlo v katastru obcí Vchynice a Radostice k nárůstu případů nepovoleného kácení stromů a také zakládání černých skládek. Těmto nešvarům se Obec Vchynice rozhodla čelit několika způsoby. v prvé řadě Obecní úřad ve Vchynicích vydal a vyvěsil, nejen na úřední desce, ale i na informačních tabulích po celé obci, „Oznámení obecního úřadu,“ ve kterém byli a jsou všichni občané i návštěvníci obce upozorněni na to, jaké sankce hrozí při porušování zákonů chránících životní prostředí v obci, která se nachází v CHKO České středohoří a rovněž na to, že obecní úřad ve spolupráci s dobrovolníky z řad občanů zahájil preventivně zvýšený dozor nad ohroženými lokalitami na katastru obce. Při něm budou využity také moderní digitální technologie a to jak ty, které jsou a budou v majetku úřadu, tak technické prostředky, které k tomuto účelu poskytnou sami občané.

Spolupráce obce s dobrovolníky z řad občanů při ochraně životního prostředí v těchto dnech přinesla první výsledky, když byl zachycen, zadokumentován a předán k prošetření České inspekci životního prostředí, inspektorát Ústí nad Labem (dále jen ČIŽP) případ nepovolené těžby dřeva.

Jelikož ČIZP v této věci zahájila správní řízení, není možné v tomto okamžiku zveřejnit bližší informace. Obecně je ale samozřejmě možné popsat spolupráci občanů a obce v této věci:

Dne 26.4. 2008 v dopoledních hodinách byl občany v katastru obce Radostice zaznamenán pohyb terénního vozu s přívěsným vozíkem, který opakovaně odvážel z lesa přívěsným vozíkem nařezané již dřevo. Občané vyrozuměli dalšího dobrovolníka s fotoaparátem a kamerou. Našli místo, kde v docházelo ke kácení a také pořídili fotografie nejen samotného kácení, ale zadokumentovali i pohyb vozu se dřevem po lese a při výjezdu z katastru obce a vyrozuměli vchynickou starostku. Společně pak ohledali a místo kácení a zdokumentovali i vzniklé škody. Součástí dokumentace je i hybridní mapa z internetu se záznamem pohybu vozu.

Veškeré zpracované materiály a podklady poté vedení obecního úřadu po předběžném právním zhodnocení předalo spolu se záznamem na CD České Inspekci Životního Prostředí. Všechny dostupné informační a datové podklady byly ČIŽP předány jako příloha písemného oznámení obecního úřadu v této věci. Celá věc, její prošetření i případné potrestaní pachatele, resp. pachatelů, je nyní v kompetenci příslušeného úřadu státní správy. Vedení obce, obyvatelé a dobrovolní ochránci přírody z řad občanů, kteří jsou nespokojení s pokusy o poškozování jejich bezprostředního okolí, věří tomu, že zákon bude státním orgánem uplatněn v plném rozsahu.

Dále byl citován Zákon o ochraně životního prostředí i s možnými sankcemi.

Informaci otiskujeme jednak jako upozornění těm, kteří by měli podobné úmysly a také dalším obcím, které by nenechavci mohly být podobně napadeny. Pro ty je tady obrysový návod k obraně proti zlodějům, kteří – podle auta soudě – rozhodně nemají nedostatek prostředků k tomu, opatřit si palivo legálně. Trochu nás udivuje postoj Policie, která odmítla se tímto případem zabývat, protože škoda podle prvního odhadu nedosáhla 5000 Kč, což je limit škody pro kvalifikaci trestného činu. Domnívali jsme se, že polní a lesní pych spolu s poškozováním životního prostředí a přírody je trestným činem bez rozdílu, jaká finanční škoda činností pachatelů vznikla.

Ing. Jana Chládková, starostka Vchynic (redakčně upraveno)

Kuriozita

Využití PET lahví na výrobu různých praktických nebo ozdobných předmětů se stalo pro mnohé zábavou. Snad se tyto předměty i někde prodávají. Pan Václav Grusser z Lovosic využil PET lahve, respektive víčka z těchto lahví, k praktickému účelu – zateplení stěn zahradní chatky. Z nasbíraných víček, které vložil do malty na způsob dlaždic, vytvořil na stěnách chatky obložení, navíc ještě s barevnými ornamenty. Sice jen černobíle můžete jeho fantazii posoudit na fotografii. K zateplení chatky bylo zapotřebí 38 tisíc víček. Na každém čtverečním metru jich je 8100, na běžný metr jedné řady 90 kusů víček. Dva roky trval sběr víček a práce s jejich roztříděním a vytvořením ornamentů na zateplení. Chatka tak úplně změnila podobu.

Pan Grusser není v Lovosicích neznámý. Je to manuálně zručný člověk, který má doma celou řadu překrásných řezbářských prací. Svými řezbami se zúčastnil se výstavy betlémů v Litoměřicích a jarních výstav v Kulturním středisku Lovoš v Lovosicích. V současné době vystavuje některé své práce také v galerii Porta Bohemika vedle Městského úřadu. Na fotografii je ukázka jednoho z mnoha betlémů, které vytvořil.

(hv)

Lovosický Dnešek

červenec 2008 - strana 7