Koutek poesie
Zítra bude léto
Konec jara se podepsal
A hudba?
Sta včel brumendem
Očima široce sajeme obraz
V barvách i zvucích
Jenže ... oldjerry |
Obvod kmene pět metrů půldruha metru nad zemí, výška pětačtyřicet... Naposledy jsem se mu poklonil před jedenácti lety. Letos jsem ho už nenašel… Král
Korunovaný
Kolkolem kmene oldjerry |
České Středohoří
Borečská sonatina a velká symfonie středohorská
Dnešní den se probouzí do husté mlhy, která mě doprovází cestou do Lovosic. Krajina je obestřena tajemstvím, jen pestrá květena podél trati dává tušit další krásy a zajímavosti pokračujícího jara. v okolí Roudnice už svítí žluté květy kozí brady, ve stejné barvě začíná kvést starček přímětník, fialově modrá šalvěj luční a kostival lékařský, růžová vikev, zelenkavě bílá rezeda a tu a tam se červenají vlčí máky. Zaujmou mě žlutě kvetoucí keříky štědřence obecného.
Z Lovosic se přesuneme autem do Režného Újezda, odkud pokračujeme už po svých naší známou cestou k naučné stezce Boreč. První zastavení patří jako každoročně naší studánce a pak už vzhůru do listnatého lesa zajímavého znělcového vrchu s nadmořskou výškou 446 m, proslulého v zimě ventarolami (výdechy teplého vzduchu) a v jarním a letním období naopak výdechy vzduchu studeného (ledové jámy). Lovoš, za nímž se rádi ohlížíme, je stále v mlze, počasí nejisté.
Úpatí Borče nás vítá kantátou pěnkavovitých ptáčků, vůní rozkvetlého hlohu a ostrůvky drobně bíle kvetoucí mařinky vonné, která upoutá naši pozornost i svými listy uspořádanými do hvězdic. Tu a tam kvete rozrazil, hluchavka bílá a fialově růžový kakost smrdutý - má sice zvláštní kořeněnou vůni, ale mně se nezdá smrdutý. Nápadné lesklé nové listy jaterníků, jejichž typický tvar dal rostlině název, napovídají, kde brzy byly jejich nádherné modré kvítky a rozhodně jich tu nebylo málo. Listy svízelu přítuly a dalších rostlin. Obdivujeme mohutný, nejméně stopadesátiletý dub letní. v ohybu cesty na sebe upozorní nápadnou svítivou zelení několik větších kamenů, jsou celé potažené "jemným sametem", který si mohu pohladit. Je to druh lišejníku a mně se tak potvrzuje domněnka z minulého výletu, kdy jsem pátrala po záhadě nezvykle ostře zeleného Radobýlu.
Les je svěží a stejně tak i malá loučka, která si rozhodně nemůže stěžovat na nedostatek vláhy. Tak vysokou a sytě zelenou trávu jsme tu nikdy neviděli. Objevíme v trávě nápadně modré květy zběhovce plazivého, žlutého pryskyřníku a trochu přerostlého pryšce chvojky. O místo na slunci tu musela bojovat i prvosenka jarní, teď již odkvetlá. Sluneční paprsky začínají svádět boj s mlhou, která jen nerada ustupuje. Loučka ožívá. Pozorujeme množství drobného poletujícího hmyzu, různých malých můr zalétávajících do trávy a menších motýlů. Představí se nám babočka síťkovaná (naše nejmenší babočka), která usedne na list trávy a roztáhne křídla proti slunci. Velkou záhadou zůstane drobný světle okrově žlutý motýlek, který při letu tak trochu připomíná suchý akátový list, s nímž si pohrává vítr. i on usedne a předvede se nám. Na křídlech má droboučké černé skvrnky. Motýlek připomíná samičku ohniváčka celíkového, ale je trochu jiný a atlas mi nic bližšího nenapověděl..
Pokračujeme v cestě, která se zužuje a stoupá. Po levé straně si povšimneme otvoru mezi kameny. Vložíme do něj ruku a zjistíme, že to tam pěkně studeně táhne. Kolem nás přeletí strakapúd velký s varovným pokřikem. Potkáváme další květenu, tu pomněnky, ostrůvky rozrazilu, listy kozince sladkolistého a dokonce i listy lilie zlatohlávku.
Zastavili jsme se v kamenné suti, kde, k našemu údivu roste i borůvčí, které bychom tu nehledali. Posadíme se a nasáváme vůni lesa a celkovou krásnou a klidnou atmosféru tohoto zajímavého a proslulého koutu Českého středohoří. Kvete jeřáb ptačí. Znovu se ozval varovný křik strakapúda a kdesi v dálce i bažanta, jako by mu snad chtěl odpovědět. Kolem nás proletí větší perleťovec s rezavými křídly a černými skvrnami, po chvíli bělásek řepkový - ten má pro změnu rezavé okraje křídel. Delší dobu si prohlížíme hnědáska kostkovaného, který se usadil v naší blízkosti a nebyl plachý. Svojí přítomností nás potěšil okáč luční. Další zajímavostí byl malý štíhlý brouček s kovově modrými krovkami. Je tu klid, nikým nerušený. Při návratu do Režného Újezda nás potěšil všeobjímající Lovoš, který vystoupil z mlhy. i jeho skalnaté svahy se mohou pochlubit na dálku lišejníkem, i když méně intenzivně zbarveným.
A ještě navštívíme galerii Svazu ochránců přírody " Porta Bohemica" v Lovosicích, která je zasvěcena Českému středohoří. Milé překvapení nás čeká v jejím prvním patře, kde jsou vystaveny panoramatické obrazy Českého středohoří lovosického výtvarníka Antonína Baráka (2. 4. 1917 - 15. 8. 1999). Velké tempery a malé akvarely, vypovídající o velké lásce malíře, na nás dýchnou jedinečnou atmosférou naší milované krajiny, kterou malíř zachytil ve všech ročních dobách. Malíř nezapomíná ani na Říp. Obdivuji lehkost a zároveň i precizní provedení, zářivost barev, světla a stíny v korunách stromů i v polích, dramatičnost oblohy i kopců, shlížejících ve svých modravých a fialových tónech do údolí s malebnými vesničkami. Jsem nadšena kompozicí obrazů a jejich inspirativní barevností. Velice působivá a asi ne náhodná je častá kombinace škály fialových a modrých barev se žlutou, oranžovou a okrovou a kdesi uprostřed jsou tóny zelené a hnědé. Krásné a hodně blízké jsou mi i jednobarevné akvarely. Obraz je jako hudební skladba. Výstavu Antonína Baráka bych nazvala "Velká symfonie středohorská".
Sedím ve vlaku se svými krásnými a hlubokými dojmy z výletu i z výstavy. Vzdalující se homolovitá krajina má nafialovělý nádech...
Jana Haasová
-
Milešovka poskytne turistům lepší služby
Dlouho, velice dlouho trvala jednání s armádou o objektech na vrcholu Milešovky. Již v únoru 1992 se uskutečnila první jednání Společnosti přátel Českého středohoří s předsedou Miroslavem Soukupem v čele o budoucnosti této významné hory. Tehdy byly objekty na vrcholu kopce totálně zdevastované a všude, mírně řečeno, nepořádek. Poslední majitelem objektů byly v roce 1966 Restaurace a jídelny Litoměřice, které budovy převedly bezplatně na čsl. armádu (armáda objekt v roce 1969 zabrala). Miroslav Soukup měl v plánu vybudovat na vrcholu pro turisty výletní restauraci (šlo tehdy o část polorozpadlé turistické noclehárny). Předpokladem byl souhlas ministerstva obrany, ke kterému po dlouhá léta nedošlo. Čas od času v novinách pan Soukup informoval, že v jednání nedošlo ke změně a převzetí objektu že je v nedohlednu. Potom v roce 1996 byla založena Obecně prospěšná společnost Milešovka, ve které byl i starosta Velemína Skalický, která se snažila o totéž.
Za více než 10 let se sice podařilo zbavit horu odpadu, opravit ochozy vyhlídkové věže a od roku 1999 provozovat malé občerstvení s malou útulnou proti nepohodě, ale k tomu hlavnímu, převzetí, pronajmutí nebo zapůjčení části objektů, nedošlo. Až teprve po jednání se senátorem Alexandrem Vondrou došlo k dohodě s náčelníkem generálního štábu Armády České republiky generálporučíkem Pickem, že armáda část svého objektu Obecně prospěšné společnosti Milešovka pronajme. (Připadá mi jen divné, že se tímto problémem musel zabývat vicepremiér a dokonce se domnívám, že bez jeho přítomnosti by záležitost tak zdárně a rychle uzavřena nebyla.)
Návrh smlouvy na nájem části vojenského objektu je připraven a smlouva by měla být záhy podepsána. Objekty Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR budou pronajaty na 25 let a díky tomu, že jde o dlouhodobý pronájem, lze žádat o dotace z fondů EU. Při žádání o dotace slíbil pomoc i KÚÚK. Objekt armády bude bohužel pronajat jen na 5 let, o dotace žádat nelze, pomoci musí sponzoři (na úpravy armádního objektu je potřeba cca 150 tisíc korun). Snad časem dojde ke změně nájmu na dlouhodobý a třeba i k pronájmu dalších prostor.
Pro úpravu vrcholu je zpracován revitalizační program; náklady na revitalizaci vrcholu činí přibližně 18 milionů korun (kromě jiného jde o energie, pitnou vodu a odpadové hospodářství včetně úpravy přístupových cest.. Pokud dostane Společnost dotaci letos, mohly by být práce do 2 – 3 let hotovy. V budově Akademie věd by mohlo být připravované Muzeum meteorologie, které v České republice dosud není. Plánuje se také naučná stezka. Ovšem i po úpravách bude Milešovka přístupná jen pěším turistům, ti ale budou mít mnohem lepší zázemí. Doufejme, že se všechny plány podaří v dohledné době uskutečnit a že královna Českého středohoří bude své poddané vítat ve slavnostním hávu.
Hz
Úvahy a zamyšlení
Malé příčiny
Dnes nějak nemohl dospat. Poslední jízda jeho Orchestrionu ( motorový vůz řady M 152), poslední snad na českých drahách. Už jde taky do lokomotivního důchodu, ovšem strojvůdce Martin si na důchod ještě dvacet let počká.... Teď dostane novou jednotku pro předměstský provoz. Jaká asi bude ... no, nějaká ... určitě. Ale co, dobře bude...
O deset kilometrů dál v malém městě stejně tak nemohl dospat třicátník Ivan. Je sobota, nikam nemusí, ale někam se těší... dnes si po snídani pojede pro nový počítač. Včera si vybral v bance čtyřicet tisíc. Velký monitor – to byla jeho touha.
Vezmi s sebou malýho, uklízela žena po snídani, já tu mám nějakou práci, ať se mi nemotá pod nohy.
To musím, sakra, mumlá si Martin, dát do auta sedačku, no dobrá...
Co bys dával sedačku – prosím tě, má tenké uši životní družka: na těch třech kilometrech se ti nemůže nic stát.
Ivan strká obálku se čtyřiceti tisíci do pravé kapsy, do levé klíče, prcka na ruku: ahoj. Za hodinku jsme zpátky. Sako na zadní sedadlo… Malý Ivánek se vydrápal na sedadlo vedle saka a zdá se, že se kochá pohledem z okna.
Auto dojíždí zatáčkou k železničnímu přejezdu za vsí, jo, on by mohl teď jet vlak, tak jen lehce ťuknu na brzdu. Je tu takový krátký ostrý sjezd ke koleji... No, to ťuknutí bylo trochu silnější, hrome! Ivánek letí obličejem proti přední sedačce. Velký Ivan to vidí koutkem pravého oka a instiktivně hrábne po dítěti pravou rukou. Levou přitom nepatrně stočí volant, vrací dítě do opěradla, stáčí se zpět dopředu a v tom rána jak... už nedomyslel, jak velká. Čelem vyrazil přední sklo a ustlal si na volantu... Starý masívní ocelový stojan od bývalých závor se před nějakou pojízdnou plechovkou jen tak neohne.
Martin dojíždí Orchestrionem k zastávce, ranní slunce svítí do očí, kdepak mám ty tmavé brýle – á tady jsou. Nasadí si je a už je zase přilepený očima na kolejích sto metrů před Orchestrionem. Tady je takový přejezd, říká si v duchu, řidiči tu občas člověku frnknou rovnou před vozem... co kdyby...
No vida zase! Ten si tu dokonce zaparkoval... ale má to nějaký... No jo, naboural... Orchestrion brzdí i reflektory, ale zastaví bezpečně osm metrů před nehybným autem. Martin vyskočí z kabiny strojvedoucího, k autu, otevírá násilím trochu zkřížené dveře škodovky. Řidič leží na volantu a nějak se mu nic nechce. Opatrně mu zvedne hlavu a ú-le-va: Řidič sice kouká přiblble, ale oči má otevřené a táže se udiveně: Co jééé? V tom pochopil a odvrací se s úlekem a starostí od Martina dozadu, k malému chlapci. Ten s mírně nakrčeným čelíčkem naprosto soustředěně a nevyrušitelně trhá poslední tisícovku...
-jč-