Z historie Lovosic

Historie židovské čtvrti

i komunity, synagogy a koželužny v Lovosicích (část 3.)

Není vůbec snadné s určitostí říci, jak daleko do historie sahala existence lovosické židovské komunity. Je pravděpodobné, že se zde Židé a zejména různí židovští obchodníci nahodile objevovali již před husitskými válkami. Židovská komunita v blízkých Litoměřicích žila i po nich nadále odděleně od ostatního obyvatelstva. Ve vztahu k této menšině vládlo v Litoměřicích trvalé napětí a objevovaly se různé antisemitské nálady. Král Ferdinand I. věnoval litoměřickým Židům 24. května 1539 listinu, jíž přikázal měšťanům, aby byli nápomocni při uplatňování jejich požadavků a nebránili jim v obchodu s vínem. Pro odpor představitelů města však již 30. ledna 1540 své ustanovení zrušil, neboť odporovalo městským právům. Panovnická politika tedy chránila Židy nedůsledně a město se této politice úspěšně protivilo. Židé byli nadále diskriminováni a měšťané usilovali o jejich vypovězení. To nakonec potvrdil podzimní zemský sněm roku 1541, který jim poskytl k vystěhování ze země velmi krátký termín do 11. listopadu. Za tímto usnesením stála fáma, že Židé, přicházející tehdy do Čech zejména z Balkánu, pomáhají Turkům. Dodržení tohoto ultimativního termínu však bylo velmi obtížné. Nakonec bohužel došlo k pogromům. Stalo se tak nejen v Litoměřicích, ale například také v Žatci a Roudnici nad Labem. Litoměřičtí měšťané napadli židovskou čtvrť v sobotu 19. listopadu 1541, vyplenili židovské příbytky a násilně vyhnali jejich obyvatele bez ohledu na pohlaví či věk z města. Iniciátoři i účastníci pogromu byli přísně potrestáni a zodpovídat se musel i magistrát. Tyto události pak ukončila všeobecná královská amnestie krále Ferdinanda I., vyhlášená pro Litoměřice 15. Června 1543. I přes pozdější panovníkovy snahy o odškodnění vyhnaných a oloupených Židů vládl ve městě nadále setrvalý stav. Židovská komunita z Litoměřic tak v roce 1541 nadlouho vymizela z města. Podle některých pramenů vzniklo lovosické židovské osídlení právě tak, že Židé vyhnaní z blízkých Litoměřic přišli se dvěma svitky Tóry a zařízením modlitebny do Lovosic a usídlili se zde.

Jisté je, že židovské osídlení v Lovosicích existovalo již v 17. století. Počátek místní židovské náboženské obce je kladen do roku 1688. Na samotném začátku 18. století byla založena první zvláštní židovská pozemková kniha, která k roku 1702 registrovala 9 židovských domů a jejich první nabyvatele. Záznamy obsahovaly zejména četné údaje o změnách majetnických práv jednotlivých domů. Jako první vlastníci byli uvedeni: Joachim Salomon, Eyserich Salomon, David Salomon, Sara Schmulin Wittib, Noe Hörschel, David Moyses, Benedix Salomon, Jacob Veit a Simon Josef. Domy byly mnohonásobně změněny různými novými výstavbami a přístavbami a byly rozděleny mezi dětmi majitele takovým způsobem, že byl mnohdy jeden dům rozdělen také na čtyři různé díly patřící různým majitelům. Stejným způsobem, jako domy, byla rozdělována nebo prodávána také pánská a ženská sedadla v synagoze. Ve dvou svazcích židovských pozemkových knih o tom byly vedeny podrobné záznamy.

Pozdější uváděná příjmení majitelů židovských domů byla: Katz či Kaz, Kaan, Woll nebo Wohl, Schulhof, Kayl nebo Kail, Ascher, Budlowsky, Lewit, Pick, Körner, Freund, Schüller nebo Schiller, Eiszler, Tiersch nebo Dirsch, Fischl, Gläszner, Freudenfels, Pinter nebo Binder, Heim, Pollak, Richter, Klein, Kellner, Geduldiger a Schefteles. Josef Pinter byl vrchnostenským židovským ochranným řezníkem, tedy košerovačem masa. Ferdinand Wohl byl mistr sklenář a v roce 1831 byl řeznickým mistrem Samuel Freund. Jako židovští soudci jsou uváděni: 1750 Samuel Katz, 1788 Nehemias Richter, 1798 Wolf Körner. Jako ověřující úředník židovské obce je k roku 1794 uváděn Markus Schüller a coby představený židovské obce v roce 1791 Michael Kail. Židé se do Lovosic přistěhovali také z různých míst v okolí. Pro příklad lze uvést třeba Libochovany, Košťálov u Třebenic, Milešov, Vlastislav či Jenčice. Mnoho Židů bydlelo také v Sulejovicích.

Studniční náměstí se studnou, která mu dala jméno (Anton Josef Lewy, kolem roku 1880, akvarel).

V roce 1724 žilo v Lovosicích 17 židovských rodin čítajících 98 osob. Podle Tereziánského katastru z roku 1757 bylo v Lovosicích 16 židovských rodin ve vlastní židovské čtvrti, z toho bylo 6 obchodníků plátnem, vlnou, kůžemi, obilím a jiným zbožím, 1 obchodník dobytkem, 1 obchodník obilím na lodi, 1 zlatník (obchodoval též plátnem a kůžemi), 1 obchodník koloniálním zbožím (byl zároveň představeným židovské obce), 1 koželuh (obchodoval též kůžemi), 2 krejčí (jeden z nich byl poslíčkem židovské obce), 1 učitel a 1 zpěvák a školník, oba bydleli v domě patřícím židovské obci; dále vinopalnice (vdova), která pálila kořalku ve dvou kotlech a všichni šenkýři a hostinští na panství byli povinni od ní kupovat, přivydělával si též výkrmem volů. K datu 7. února 1786 žilo v Lovosicích 89 Židů, z toho 16 mužů ženatých, 30 svobodných či ovdovělých a 43 žen. V letech 1793 - 1811 zde žilo asi 25 rodin. V roce 1831 bylo ve městě 177 osob židovského vyznání. V roce 1833 je pak mezi 1122 obyvateli města započítáno celkem 117 osob židovského vyznání. K roku 1849 je udáváno 85 osob. Při sčítání lidu 31. října 1857 bylo zaznamenáno 129 Židů a 17 domů židovské čtvrti. V roce 1880 je udáváno již 184 osob židovského vyznání a v roce 1900 pak maximální počet 286 osob (6,2 % všech obyvatel). Podle údajů z roku 1903 byly v tehdejším lovosickém okrese 3 větší židovské obce, a sice v Lovosicích, Milešově a Třebívlicích dohromady s více než 400 členy. V roce 1909 byla v Lovosicích evidována židovská obec s 286 členy židovského vyznání. Podle sčítání lidu z 15. února 1921 bylo v Lovosicích přítomno 43 osob židovské národnosti a celkem 225 obyvatel židovského vyznání. Sčítání lidu z 1. prosince 1930 vykázalo 43 osob židovské národnosti a celkem 201 obyvatel židovského vyznání.

Řada konkrétních údajů o stavu lovosické židovské obce pochází z ledna 1933. Tehdy měla celkem 320 členů, z toho bylo 105 osob daňovými poplatníky a celkem 250 osob bydlelo přímo v Lovosicích. Obec měla jednoho rabína a jednoho sluhu pro účely obce i synagogy. Dále vlastnila několik málo nadací a kromě budov a hřbitovů jen nepatrné nadační jmění. Vlastnila též jeden větší fond s názvem „Kobi-Glässnerův obecní fond údržby“ za účelem případného zachování existence židovské obce v případě dalšího poklesu počtu členů. Rozpočet židovské obce byl v roce 1933 ve výši 43000 korun československých.

Staré židovské matriky Lovosic počínaly až rokem 1807. Od téhož roku se nacházely záznamy o Židech také v lovosických křesťanských farních knihách, a sice v úplné shodě s židovskou matrikou až do roku 1884.

Židovská obec v Lovosicích nakonec zahrnovala celý soudní okres Lovosice, část okresu Libochovice a z litoměřického okresu ještě obec Prosmyky. Dříve existovaly židovské obce Lovosice, Čížkovice, Milešov a Třebívlice. Většina dříve na vesnicích žijících Židů se, stejně jako všude tak i zde, přestěhovala do měst. Třebívlická židovská obec, založená roku 1857, zanikla v roce 1924 z důvodu nízkého počtu členů. Z jejích členů bydleli 4 rodiny v Třebenicích, jedna v Pnětlukách, jedna v Dřemčicích, tři v Třebívlicích, jedna v Solanech, jedna v Podsedicích a jedna v Šepetelech.

Zprávy o jednotlivých funkcionářích místní židovské obce jsou ojedinělé, ale přesto si z nich lze udělat poměrně slušnou představu o historii těchto postů. Představenými židovské obce byly postupně tyto osoby: Jakob Glässner, Hermann Schiller, dále pak Max Gans-Schiller. Koncem června 1896 došlo k reorganizaci židovské obce a na základě nového statutu proběhly 8. července 1896 volby jednotlivých funkcionářů. Představeným židovské obce se stal opět Max Gans-Schiller, jeho zástupcem byl zvolen Friedrich Gratum, Wilhelm Roth se stal pokladníkem a účetním, Max Schiller představeným synagogy a MUDr. Heinrich Ritter s Alexandrem Ascherem byli zvoleni za poradce. Po M. Gans-Schillerovi byli dalšími představenými postupně Friedrich Gratum, Dr. Karl Glässner, Wilhelm Bergwein (zemřel 19. května 1920). Již v adresáři z roku 1912 je pak uveden jako další představený židovské obce obchodník Max Wilhelm Schiller (zemřel 2. ledna 1914 v 62. roce života). V letech 1914 až 1930 byl představeným MUDr. Markus Löwith (zemřel 12. února 1932) a po něm Ernst Schwarz, spolumajitel firmy M. Glässner? synové.

Z dřívějších duchovních představitelů, tedy rabínů, židovské obce lez jmenovat v postupném pořadí nejprve rabína Heinricha Saara v letech 1886 až 1904. Dne 15. listopadu 1896 rabín Saar již celkem 25. služební výročí ve funkci kantora a učitele náboženství. Saar byl oblíben také po lidské stránce a v lovosické židovské obci v té době působil již téměř 10 let. U příležitosti tohoto jubilea byl poctěn mnoha gratulacemi i dary ze strany členů židovské obce i vedení místních škol, učitelů, přátel a známých. Zajímavé údaje uvádí adresář z roku 1903. Kromě údaje o rabínovi Saarovi přináší také údaj o tom, že v domě číslo 4 bydlel Markus Stein, který byl nejen sluhou v synagoze, ale také košerovačem. Tato funkce spočívala ve zvláštním způsobu porážení jatečního dobytka a úpravy masa i jiných potravin a nápojů podle židovských rituálních předpisů. O starých jatkách v židovské čtvrti si povíme něco více až níže. Markus Stein byl také dozorcem židovské obce a zemřel v Lovosicích 16. června 1925 v 76. roce života. Rabín Heinrich Saar zemřel v Lovosicích 19. listopadu 1904. Podle drobné novinové zprávy nastoupil na uvolněný post rabína od 1. srpna 1905 rabín Salomon Löwy, přičemž byl na tento post jmenován již 9. března. Jeho předchozím působištěm byl Štýrský Hradec (Graz). Podle novinové zprávy z konce srpna 1907 byl na postu rabína v Lovosicích od začátku května 1906 Ignaz Löwy, který se těšil všeobecné oblibě. S platností od 1. září 1907 byl přeložen ve stejné funkci do Bíliny a na jeho místo byl z Bíliny dosazen rabín Heinrich Brock. Ani tento rabín zde však nebyl dlouho, protože již v následujícím roce 3. dubna 1908 zemřel v 43. roce života. Po něm se místním rabínem stal na období let 1908 až 1912 Dr. Salomon Frankfurter, který byl od 4. září 1912 ustanoven také matrikářem židovské obce. Jeho pozdějším působištěm byl Berlin. V následujícím roce nastoupil 15. srpna 1913 do úřadu rabína v Lovosicích PhDr. Emil Friedmann z Horažďovic. Byl zde až do roku 1916, později v Pardubicích. V letech 1917 až 1920 byl lovosickým rabínem Dr. Moritz Müller. Později byl ve stejné funkci od 12. prosince 1920 v České Lípě a od roku 1923 v Klatovech. Od roku 1921 se pak do funkce lovosického rabína vrátil Ignaz Löwy, který zde již krátce působil v letech 1906-1907. Není jisté, zda byl již posledním rabínem, ale v této funkci byl ještě v roce 1933.

(Podle historických pramenů zpracoval Miroslav Radoň)

-

Po stopách holocaustu

Dne 28.3. jsme se všemi spolužáky navštívili Židovské město – Josefov. Po příjezdu se nás ujala naše průvodkyně a zavedla nás do židovské synagogy a dále na židovský hřbitov.

Před vstupem do synagogy jsme každý obdrželi modrou židovskou čepici, které se říká jarmulka. Před vstupem do synagogy si ji museli všichni kluci nasadit na hlavu a mít ji po celou návštěvu v synagoze na hlavě. Dívky si ji uschovaly, nesměly ji v synagoze nosit. Po všech stěnách synagogy byla napsána jména obětí Holocaustu a obětí v koncentračních táborech. V prvním patře jsme si mohli prohlédnout obrázky židovských dětí, které namalovaly za 2.světové války. Poté jsme se přesunuli na holešovský židovský hřbitov. Nejvýznamnější osobností pohřbenou na holešovském židovském hřbitově je rabi Šabataj ben Meir ha-Kohen, jeho hrob je dodnes navštěvován poutníky z téměř celého světa. Je označován za zázračného rabína, a proto také kolem jeho hrobu bývá často mnoho lístečků s přáními.

Po prohlídce jsme se přesunuli do připravené místnosti, kde jsme se rozdělili do skupin a přisedli ke stolkům s připraveným materiálem. Každá skupina zpracovávala jedno téma, které pak před všemi měla prezentovat. Mezi přidělenými úkoly bylo i poznávání tradiční kuchyně a košer pokrmů, židovská domácnost, náboženské zvyky a obřady, mimo jiné i svatební obřad a jeho průběh. Skupina, která to měla za úkol, nám svatbu i předvedla. Obřad provádí rabín, který zde slouží i za soudce. Nevěstě je dána svatební smlouva – ketuba – kterou opatruje po celou dobu trvání manželství. Svatba probíhá pod baldachýnem –chupou – bývá zvykem, že chupu drží čtyři svobodní mládenci. Nevěsta sedmkrát obejde ženicha, poté započne samotný svatební obřad. Ženich navlékne nevěstě prsten na ukazováček a dá jí napít vína – první pohár, který musí oba vypít až od dna - symbolizuje podle tradice manželské štěstí, druhý pohár, ze kterého se oba napijí jen trochu, pak nutné manželské a životní strázně. Na konci obřadu ženich rozdupne sklenici, což je obřad, který připomíná zničení Chrámu. Poté započne všeobecné svatební veselí.

Náboženský život Žida začíná již osmý den po narození a obřízce. Obřízka je v judaismu znamením smlouvy s Bohem, kterou uzavřel Abrahám, praotec židovského národa. Provádí se osmý den po porodu. Během obřadu dostává chlapec hebrejské jméno. Dívka dostává hebrejské jméno po první sobotě po narození.

Dozvěděli jsme se ještě mnoho dalších zajímavostí a odnesli jsme si z výletu do Židovského města plno zážitků a nových zkušeností. Výlet nám určitě pomohl porozumět životu a kultuře tohoto národa.

Anna Přistoupilová a Michaela Tajčová
žákyně 9. roč.

Historické osobnosti

Jezdecké umění napomohlo k svatbě

(Z deníků Adama ml. z Valdštejna.)

Zanechali jsme pana Adama ml. z Valdštejna, truchlícího po smrti manželky Alžběty, v březnu 1614 (13. ledna 1614 jeho první žena zemřela, pohřeb se konal 17. března). Podle toho, co o jeho životě víme, byl v té době majitelem rozsáhlých statků (Hrádek nad Sázavou, Lovosice, Tryskovice, Vchynice, Kozomín, Dymokury, Běrunice, Veltruby, atd.). Byl rovněž otcem nejméně čtyř nezletilých dítek (nejstarší Maximilián * před rokem 1600, ale nejdříve 1592, maximálně dvanáctiletý, druhorozený Rudolf, pak Pertolt *8.11.1604 a dcera Polyxena). Kvůli dětem i kvůli statkům bylo zřejmé, že se musí brzy znova oženit. Kromě toho je skutečností, že v té době měli lidé ke smrti jiný vztah než my.

Valdštejn se stihl oženit do roka po smrti své první ženy. Nevěstu našel v rodině Karla st. ze Žerotína, který se ve stejné době rozhodl pro sňatek s Adamovou ovdovělou sestrou Kateřinou Osovskou z Valdštejna. Podle deníku: 29. května 1614 – Dnes jest zamluvena sestra má panu hejtmanovi za manželku… Už 14. července 1614 se poprvé objevila v deníku zmínka o Johance Emilii ze Žerotína (…byl sem u paní Haukvicový, potom u šlečny) a 17.7. zní zápis: Dnes sem jedl ráno i večer u pana Drnovskýho, provázel sem šlečnu na komedii. Čerstvě ovdovělý čtyřiačtyřicetiletý šlechtic si vyhlédl opravdu mladinkou nevěstu, teprve čtrnáctiletou „Jožičku“ ze Žerotína, která v té době pobývala na zámku v Rosicích u svého poručníka Karla staršího ze Žerotína.

Zřejmě mladou dívku naprosto okouzlil, protože již 10. září panna Johanka „svůj oumysl panu hejtmanovi Karlu st. ze Žerotína vyjevila“. Pan Adam psal jednomu z poručníků Johanky, aby se mu „panna šlečna dostat mohla“. Poručníci souhlasili a tak 30. září v domě pana kardinála „se šťastně šlečna panu Adamovi zamluvila, vyprosila a den k dodání určen v neděli po Třech králích v Holomouci“.

Adam i poté svou vyvolenou často navštěvoval, vodil ji na divadelní představení a předváděl se před ní v sedle. Jezdecké umění urozeného muže v nejlepších letech upoutalo pozornost vyhlédnuté ženy. Jak by mohl dát lépe najevo dívce o 30 let mladší svou skvělou kondici a vitalitu než ovládnutím bujného koně! Jednou v listopadu 1614 si zapsal: „Dnes jsem na koni Nedvěd na Rosicích před svou šlečnou tumloval“. Sbližování s mladičkou šlechtičnou tak úspěšně pokračovalo a počátkem následujícího roku, 13. ledna 1615, si ji Valdštejn vedl k oltáři.

Svatba trvala několik dní, do Prahy mladá paní vjížděla spolu s manželem a honosným doprovodem a byla slavnostně uvedena do Valdštejnova pražského sídla. Brzy poté jeli novomanželé opět na Moravu a do Slezska, kde Adam zajišťoval majetková vypořádání těch panství, která vyženil. 22. dubna přivezl svou mladou ženu poprvé i do Lovosic. Manželství prý bylo velmi harmonické, i když jeho dcera Polyxena z Valdštejna se věkem rovnala novomanželce. Ale Polyxena se též v roce 1615 (svatba se konala 23. a 24. listopadu) provdala za Adama mladšího ze Šternberka a nebyla tedy doma na překážku.

4.1.1616 – Dnes sem jedl doma a vozil sem se na sáňkách a synové moji se mnou. (Poznámka o dětech je velice vzácná.) V dubnu 1616 se Valdštejn léčil ve Varech (Karlových) na dnu, 18.4. „přijímal počištění“, 20.4. “Dnes sem počal vodu píti, 31 hrníček“. 21.4. … 45 hrníčků“. 22.4. …55 hrníčků.“ 6.5. „Dnes sem přestal vodu píti, vypil sem jí po ty dny 276 žbánků. Jedl sem u pana Štefana.“ 18. května odjel z Varů a 26.5. se vrátil do Prahy. V říjnu 1616, dvanáctého, „Dnes se mý znejmilejší ženě zle vedlo, tak že jest potratila mezi desátou a jedenáctou hodinou o polednách“. Johanka Emilie byla pak dlouho nemocná, i ještě v prosinci 1617 (nakonec se uzdravila a poslední syn Karel Ferdinand se Adamovi narodil ještě v roce 1628). Adama zas trápila dna, nemohl jet ani na pohřeb své sestry Sibyly z Lobkovic. Starší synové z prvního manželství Rudolf a Maxmilián odjeli po Vánocích 1616 do Říma na kavalírské cesty. 30.1.1617 – Dnes sem vypravil posla zase ku panu Brumicovi a dětem sem psal do Vlach.

Císař a český král Matyáš byl starý a bezdětný a proto Habsburkové hledali následníka trůnu. Volba padla na Matyášova bratrance Ferdinanda Štýrského. V roce 1617 se proto v Praze konaly mnohé slavnosti (jezdecké a baletní kratochvíle a alegoricky bohatá divadelní představení), aby byli čeští stavové pro volbu Ferdinanda Štýrského českým králem získáni. 24. února v jezuitské koleji hrál jednu z rolí Valdštejnův syn Pertolt. Valdštejn jako představitel konzervativního křídla v české stavovské obci prý jako jediný z katolických úředníků poukázal na skutečnost, že pouhé přijetí Ferdinanda Štýrského za českého krále by mohlo ohrozit stavovská privilegia. Ovšem, bylo to také to jediné, co učinil. Stál totiž pevně v řadách stoupenců dynastie, se kterou spojil svou kariéru.

Ve snaze získat nejvyššího hofmistra Adama z Valdštejna pro volbu přijal arcikníže Ferdinand 16. dubna Adamova syna Maxmiliána mezi své komorníky a brzy nato, 21.4., přijal jeho druhého syna Rudolfa za komorníka arcikníže Maxmilián. Dne 7.6.1617 byl přijat Ferdinand Štýrský jako český král Ferdinand II. a koncem června jeli stavové (také Karel st. ze Žerotína) pro královskou korunu na Karlštejn. Adam opět ležel sklácen dnou. Dne 29. června se konala korunovace, Adam musel „svůj ouřad poručiti panu kanclířovi“ (Zdeňku Vojtěchovi z Lobkovic). Později si to vynahradil: 8. července – Dnes sem měl audienci při králi i při arciknížeti a jest mi dodán dekret z tejný rady na 20 000 kop. Konec měsíce července prožil Adam ml. z Valdštejna v přípravách na příjezd vzácné návštěvy do Lovosic.

Z deníku:

1. srpna 1617 – Dnes císař (Matyáš) na Lovosice s králem (Ferdinand II.), arciknížetem (Maxmilián Tyrolský) a panem kardinálem (Melchior Khesl) přijel.

2. srpna - Dnes jsme jeli do Těčína a já až do Žandova, tam sem kurfiřta našel.(Citované býčí zápasy na nádvoří zámku pro císaře Matyáše se musely konat 1. srpna; v deníku o tom ale není ani řádek.) Společně s panstvem odjel Adam ke kurfiřtovi Janu Jiřímu I. Saskému do Drážďan, kde se konaly různé zábavy a teprve 18.8. se vrátil do Prahy.

Deníky pokračují v srpnu a září na Moravě – stavové jednali s králem na moravském sněmu ve dnech 25.8. –23.9., kde byl Ferdinand II. uznán. Pak až do konce roku následují běžné zápisy: Jezdil sem s krahulcem (několikrát.). Jedl sem doma, měl sem hosty, žena má přijela z Milotic, byl sem na komedii. Dnes sem jezdil s chrty, uštval sem 4 zajíce. Dnes sem zůstal doma, jezdil sem s jestřábem. Dnes přinesli z Prahy koberečky, svíce, nachlichty a stříbrný medenice. 25.12. Dnes při jitřní sem od Jeho Milosti pana kardinála z Ditrichštejna velebnou svátost přijímal, zůstal sem tam. 31.12. Dnes sem zůstal na Kunderštorfu, i má žena, a honili sme na lišky, dostali sme dvě. Deníky z poklidné doby končí rokem 1617.

V květnu 1618 na Matyášem zakázaném sjezdu přiměl hrabě Thurn stavy a pražské obyvatele k defenestraci dvou císařských místodržících (Viléma Slavaty z Chlumu, Jaroslava Bořity z Martinic a písaře Fabricia) z oken české kanceláře na Pražském hradě 23.5.1618. České stavovské povstání začalo.

Citátů z deníku Adama mladšího z Valdštejna, informací o Valdštejnově životě a některých údajů z historických komentářů použito se souhlasem Doc. Mgr. Marie Koldinské, Ph.D. (Příště dokončení.)

Hz