Rezonance končí

Vzhledem k novému Zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a několika jeho prováděcím předpisům, které nabyly účinnosti 1. ledna 2007, nedosáhla pobočka o.s. Rezonance v Lovosicích na dotace a ukončila k 31.12.2007 svou činnost. Nový zákon změnil od základů systém financování sociálních služeb. Sdružení se proto sloučilo s celostátní organizací Svaz postižených civilizačními chorobami, základní organizace Lovosice. Na výroční členské schůzi 3.1.2008 bylo zvoleno nové vedení – pětičlenný výbor ve složení Vlasta Hyklová, Libuše Žamberská, Mgr. Zdena Dragounová, Věra Tomášková a Ing. Jaroslava Kratochvílová. SPCCH v ČR, o.s., je samostatným nezávislým občanským sdružením s plnou právní subjektivitou, sdružujícím 65.000 členů postižených civilizačními chorobami, především osob dlouhodobě a trvale nemocných a seniorů. Základní organizace SPCCH Lovosice má v současnosti cca 110 členů a zaměřuje se na potřeby a zájmy občanů se zdravotním postižením, například na osoby postižené kardiovaskulárními chorobami, respiračními chorobami, diabetem, postižené roztroušenou sklerózou, onkologickými onemocněními, dialyzované pacienty, postižené únavovým syndromem, vertebrogenním onemocněním a další. Přihlásit se nebo si přijít jen zacvičit může kdokoli. Zájemci mohou navštívit:

V pondělí SKUPINOVOU RELAXACI s Líbou Žamberskou od 8.30 a cvičení od 10.30, v úterý dopoledne od 8.30 a od 10 hodin také zdravotní cvičení (tyto akce se odehrávají v Domě dětí a mládeže Lovosice). Pro seniory se koná v úterý odpoledne ještě další cvičení v Domě s pečovatelskou službou, a to od 13 hodin. Konají zájezdy do Centra volného času v Mostě za bylinkářkou Mirkou Juslovou a do Ústí nad Labem za Venuší Studničkovou, která poradí, čím posílit organizmus. Kulturní středisko Lovoš také pořádá Nedělní zábavy s Jitkou Dolejšovou, konají se rovněž poznávací zájezdy a zájezdy do divadel. 25. dubna proběhl v Kulturním středisku též Jarní bál s tombolou. Jsou prováděny i další zájmové činnosti v rámci ergoterapie ( malování na hedvábí, kraslice, košíčky z pediga aj., k dispozici jsou počítače).

Počátkem května se uskutečnil Jarní víkendový pobyt v Doksech, další se chystá na podzim v říjnu (3.-6.10.2008). Všechny zájemce zveme rovněž k moři. SPCCH ZO Lovosice pořádá ve dnech 5.9. – 13.9.2008 Ozdravný pobyt ITÁLIE – BIBIONE / VINOBRANÍ/. Cena 3 750 Kč - v ceně: doprava, ubytování- apartmány 5-6 osob, bez povlečení Přihlášky paní Tomášková 777 117 733, Žamberská 603 230 513, Hyklová 737 743 390/ s polovinou platby možno vyzvednout v DDM Elko každé pondělí a úterý v dopoledních hodinách.

Rekondiční pobyty pro diabetiky, onkologické, kardiologické, vertebrenogenní pacienty: Jánské lázně 3. 8. – 13. 8.2008, jde o 10 denní pobyt pro onkologické pacienty za 4 000 Kč, Deštné v Orlických horách 25.8. – 4.9. 2008: 10 denní pobyt pro diabetiky za 4 200 Kč. Další ozdravné pobyty jsou přichystány na Slovensku v Podhajské, v Méderu, v Lázních Bohdaneč, v Luhačovicích nebo v listopadu v obci Mšené-lázně - na 10 dní od 23.11.- 3.12. za 5 000 Kč včetně procedur).

Členky SPCCH se zúčastní také některých akcí společně s DDM ELKO Lovosice, např. Pálení Čarodějnic (členství v porotě, dohled na děti), Dne dětí, Běhu Terryho Foxe aj. Členky SPCCH vás rády uvítají mezi sebou. Informace poskytla paní Líba Žamberská.

Lovosickou sociální demokracii povede Tomanová

Novou předsedkyní sociálních demokratů v Lovosicích byla 10. dubna zvolena Bc. Lenka Tomanová, dosavadní šéfka klubu zastupitelů. Do výboru organizace byl dovolen Stanislav Pecka.

Tomanová se ve svém nominačním vystoupení zaměřila především na komunální politiku. „Naše voliče nezajímá, že jsme v opozici, chtějí výsledky. Můžeme současné vedení města kritizovat, ale to nestačí. Musíme lidem představovat naše řešení každodenních problémů a zkoušet je prosadit. Lidé musí znát nás a naše názory, potom nás budou volit“, sdělila svou představu o práci zastupitelů. „Město realizuje mnoho investičních akcí v řádech desítek milionů. Řada těch projektů je zbytečným mrháním peněz a nemají žádný smysl. Kontrolovat hospodárné nakládání s majetkem města musí být další prioritou naší práce“, dodala Tomanová.

„Chodím na zastupitelstvo pravidelně a Lenka patří mezi naše nejaktivnější zastupitele. Jsem přesvědčen, že bude dobrou předsedkyní. Jako člen výboru chci pomáhat v propagaci naší práce a hlavně zlepšit komunikaci naší organizace ve směru k občanům. Nejhorší v politice je arogance, a já mám bohužel pocit, že v Lovosicích je jí přespříliš“, řekl po svém zvolení za člena výboru Stanislav Pecka.

Bratrská jednota

Pravidelné bohoslužby Sboru (Bratrské jednoty) baptistů v Lovosicích ul.Dlouhá 84, www.bjblovosice.cz

Neděle:	9:30h – společné shromáždění
Čtvrtek:	18:30h – studium Bible
Pátek:	setkání dorostu: 17:00h setkání mládeže: 19:00h

Každé 1.pondělí v měsíci: setkání sester od 17:00h. Srdečně zveme!

Českobratrská církev evangelická

Bohoslužby se konají v Lovosicích každou neděli v 10:15 v kostele v ulici Karla Maličkého. Farář: Štěpán Brodský

Československá církev husitská

Bohoslužby se v Lovosicích konají 1. a 3. neděli v měsíci v kostelíku v ul. Karla Maličkého. Farářka: paní Libuše Mikušková

Římskokatolická církev

kostel sv. Václava

neděle	8:30 hodin
středa	16:30 hodin
pátek	16:30 hodin
Fara - úterý	15:30 hodin
modlitební skupina	16:30 hodin
čtvrtek	16:30 hodin

farnost Lovosice, farář P. Pavel Mikeš

Geografická přednáška

Albánie – Země hor a bunkrů

Trochu neobvyklá byla přednáška o zemi, která byla dlouho skryta zrakům ostatních Evropanů. V úterý 18. března ji totiž pořádal Klub českých turistů v Lovosicích a Albánií posluchače prováděl jeden z členů Klubu, pan Miroslav Radoň, který s cestovní kanceláří loni Zemi Orlů navštívil (sám ji překřtil na Zemi hor a bunkrů, orla prý tam neviděl).

Albánie byla vždy jednou z nejchudších zemí Evropy. Po válce ještě v letech 1946-1991 velice utrpěla komunistickou diktaturou Envera Hodži. Spolupracoval nejprve s Jugoslávci, pak se Sověty, dále s Číňany, až nakonec vyhlásil, že Albánci budou soběstační. V roce 1967 byla Albánie prohlášena prvním ateistickým státem světa. Mešitám byly ustřeleny minarety a staly se z nich stodoly, skladiště, pekárny, kina apod. Totéž se stalo s katolickými a pravoslavnými kostely. Jen ty největší a nejkrásnější památky byly zachráněny. V zemi se nachází 750 000 malých (i středních a větších) bunkrů, většinou pro 3 osoby. Bunkry jsou všude v přírodě, i na pláži nebo hřbitově. V zemi prý ještě existuje krevní msta.

Cesta se uskutečnila v červenci 2007 a vedla přes Maďarsko, Srbsko, Černou Horu a Kosovo do Albánie. Nejprve se cestovatelé zastavili v srbském klášteře Studenica a někteří navštívili Poustevny sv. Sávy v horách, kam prý nesmí ženy (jak turisté viděli, nebyla to pravda). Čekala je také procházka po Novém Pazaru, kostel sv. Petra z 10. století a klášter Sapočani. Další den přejeli přes Černou Horu do Kosova, navštívili Peč na úpatí Proklatých hor a tam viděli jednotky K-F. (Místním, jak se zdálo, vojáci nevadili.) Prošli se po orientální bazaru v městě Prizren a konečně přejeli do Albánie. V Kosovu i v Albánii je vítaly mnohé skládky, ale příroda byla úchvatná. Přejeli trajektem z přes jezero Fierzë do Komanu, cesta připomínala plavbu norskými fjordy. Cestou potkávali malé rybářské čluny a občas bylo vidět malá políčka a obydlí, jinak jen hory a hory, většinou pískovcové. Po vylodění museli projet tunelem, bylo to spočítané na fous.

Prohlédli si Skadar s pevností Rozafat, v městě Lezhe zhlédli mauzoleum národního hrdiny Skanderberga, bojovníka proti Osmanské říši a rodný dům v Krujë – památky i příroda byly překrásné, ale vesměs všude ve vsích i městečkách velký nepořádek a nečistota. Albánci jsou velmi přívětiví a družní, ale umějí většinou jen albánsky, výjimečně anglicky. Turisté ale měli sebou fantastického průvodce, který znal několik řečí, mezi nimi albánštinu, srbštinu, chorvatštinu, takže jim dorozumění nečinilo potíže, ani při nakupování. Většinou se nakupuje v krámcích nebo na tržištích, malé samoobsluhy jsou tady také. Ovoce a zelenina ale velice chutné a nehnojené, výborné jsou rovněž sýry. Platí se zde leky – 1 EURO = 124-133 leků, tj. cca 4 Kč. Káva stála asi 12,- Kč, rakije také, jídlo v restauraci 120-150 Kč,- a voda 12,- Kč.

Turisté nevynechali ani Gjirokaster u řeky Drino, které nese označení „město bílých střech“ a je to rodné město diktátora Hodži. Navštívili i místní etnografické muzeum se zajímavými exponáty zbraní a válečných sousoší a bývalé vězení, které svému účelu sloužilo až do 70. let minulého století. V citadele je také umístěno americké bojové letadlo ze 70. let. Je ale vidět, že albánská vláda nevěnuje městu dostatek prostředků, protože některé domy jsou již částečně zborcené. Na většině z nich ale dominují nádherné bílé, vlastně stříbrné, střechy.

V Tiraně si prohlédli Skandebergovo náměstí, Národní historické muzeum s velkou socialistickou freskou, Edhem Beyovu mešitu, sídlo vlády a ostatní honosné budovy, jakož i Mauzoleum Envera Hodži postavené v 80. letech. Centrum města je pěkně udržované, předměstí jsou chudá. Od 90. let zde vyrostly nové mešity a kostely; je prý zde 67 náboženství, ale věřící jsou velice snášenliví. Odpoledne přejeli cestovatelé k Ochridskému jezeru a stanovali u rybářské vesničky Lin, kde pojedli místní specialitu, Ochridského pstruha. Vypravěč doufal, že byli vypěstováni v sádkách, je to ryba chráněná.

V bývalém římském amfiteátru Butrint na poloostrově Ksamili si prohlédli zříceniny bývalého římského města a další den navštívili také prý nejkrásnější albánské město,“Město tisíce očí“, Burat. Ke konci zájezdu je ještě čekal přístav Drač (Durrësi). Nedávno zde byl odkryt amfiteátr a stále zde archeologové pracují. Je tu k vidění také jediná dochovaná albánská mozaika. Projeli též novým velkým letoviskem s plážemi Saranda.

Hodně toho viděli v Albánii odvážní cestovatelé. Překrásné scenérie, vzácné motýly a rostliny, památky i přívětivé lidi, nezkažené turistickým ruchem. A o tom všem poutavě vykládal Miroslav Radoň, geolog a turista. (I tam se věnoval své lásce – zkamenělinám.) Nakonec podotknul, že loni v Albánii nebezpečno nebylo, ale že teď, po vyhlášení samostatnosti Kosova, zatím cestu do Albánie nedoporučuje. Snad se tam situace zase brzy zlepší. Přejme všem, kteří tam žijí, klid a mír.

Návrat Čechů do staré vlasti

Nevím, co „návrat Čechů do staré vlasti“ nebo také „návrat Čechů do země otců“ vzbuzuje v těch, kteří svoji domovinu nikdy neopouštěli anebo se do ní nikdy nevraceli, ale pro skupinu Čechů ze Svaté Heleny v Rumunsku, kteří z té „Země otců“ si vybrali právě Lovosice a okolí, tato formulace skrývá jejich skutečnou touhu začít nový život v zemi, kterou jejich předkové opouštěli kolem roku 1820, aby osídlili divoké končiny nynějšího rumunského Banátu.

Po Sametové revoluci se obyvatelům „českých ostrůvků“ v jihozápadní části Rumunska (Banát) dostalo nové a lepší příležitosti poznat krásnou českou zem, jejíž některé části měli možnost navštívit už za hluboké totality, avšak povolení zde pracovat a žít dostali až po této události, kdy jim nic nestálo v cestě.

Jsou tu však alespoň dvě otázky, které si kladli někteří místní lidé a nakonec sami krajané (tento název jsem znal už jako dítě z novin „Československý svět“, které Československo posílalo do svých „ostrovních území“ docela dlouhou dobu): Proč opustili svá bydliště, zaměstnání a příbuzné? Proč si krajané ze Svaté Heleny vybrali právě Lovosicko? Jaká je situace dnes?

Okolní obyvatelé to asi nevěděli, ale krajané to ví moc dobře a určitě na to nikdy nezapomenou. Byly to lidé a lidské vztahy, které vždy hrály tu nejdůležitější roli v dějinách lidstva. V roce 1991 mladé rodiny ze Svaté Heleny už neopouštěly své domy, práci a rodiče z ekonomických důvodů, jako generace jejich příbuzných hned po druhé světové válce, kdy nejen že pro vysoký počet obyvatel byla zemědělská půda nedostačující a v poválečném Československu byla území, která musela být osídlena, ale z čistě vlasteneckých důvodů. Příslušnost obyvatel Svaté Heleny k českému národu v jejich oficiálním postavení rumunských obyvatel Rumunska udržoval a posiloval český jazyk, kterým vesničané mluvili, kterému se žáci učili ve škole a který všichni, mladí i staří, poslouchali na nedělních bohoslužbách v kostele. Ačkoli byli všichni řádnými a váženými občany Rumunska, byli hrdí na svou českou národnost a nechtěli splynout s většinovým rumunských obyvatelstvem. K takovému splynutí by určitě došlo, poněvadž mladé rodiny podporovaly studium svých dětí, ale střední a vysoké vzdělání bylo možné jen v jazyce rumunském, takže po dokončení studia by mladí lidé museli pracovat v různých městech Rumunska, čímž by se soudržnost značně narušila.

Odpovědí na druhou otázku (Proč přišli krajané ze Svaté Heleny právě do Lovosic?) jsou právě Lovosice a lidé, kteří tu žijí a zejména ti, kteří patří do místního sboru Bratrské jednoty Baptistů. Někteří se před léty přistěhovali z Volyně, ze Svaté Heleny a někteří jsou lovosickými rodáky. Jejich pomoci a vstřícnosti ze strany vedení města si krajané (nyní už občané ČR) moc vážili a dodnes váží.

První krajané ze Svaté Heleny začali přicházet během roku 1991, byly to zejména rodiny, které se nejprve ubytovaly v Lovosicích Na Vápence a pak v Kostelní ulici, Nádražní ulici a v Sulejovicích: byli to Alois a Barbora Klepáčkovi (4 děti), Štěpán a Anna Klepáčkovi (2 děti), Petr a Marie Klepáčkovi (3 děti), Miroslav a Marie Klepáčkovi (2děti), Josef a Etelka Kopřivovi (3 děti) a František a Anna Hrůzovi (3 děti).

Našli zaměstnání v místní chemické továrně, na Městském úřadě v Lovosicích a v některých nově vznikajících firmách, jako například Insky, s. r. o., Unima, s. r. o. a další. Nebylo pro ně těžké si zvyknout na průmyslové nebo stavební práce, protože v době, kdy bydleli ve Svaté Heleně, pracovali v nedalekém důlní podniku a ve zbývajícím čase pomáhali svým rodičům s hospodářstvím.

V roce 1992 se přistěhovali Josef a Kateřina Kučerovi (2 děti), Karel a Marie Kučerovi (2 děti) a také rodiny Havlíčková a Šrámková, pocházející z jiných českých osad v Banátu. I oni si úspěšně našli zaměstnání a bydlení a navýšili počet krajanů v Lovosicích.

Rok 1993 byl rokem, kdy mladé rodiny, které jakoby opustily své rodiče právě ve věku, kdy jim měly pomáhat, začaly naplňovat svůj slib, který dali při odchodu, že se o své rodiče postarají a tak neporuší dlouholetou tradici Svaté Heleny, podle které děti byly vždy oporou svým rodičům. Nebylo to snadné, ale slib byl splněn tehdy, když manželé Klepáčkovi (Miroslav a Anna), Kučerovi (František a Sofie), Jelínkovi (Jaroslav a Sofie), Hrůzovi (František a Anna) se přistěhovali ke svým dětem do Lovosic. Bylo to jako přesadit starý strom do nové půdy, ale ten strom byl tak silný, že změnu vydržel a ještě přinesl hojné ovoce v podobě práce, kterou tito lidé, ač v důchodovém věku, ještě dokázali odvádět.

Po roce 1993 přišly další rodiny a pak zase další, a Svatá Helena už začala silně pociťovat následky nezastavitelného exodu. Prázdné domy, opuštěná pole, úbytek dětí v místní moderní škole, prázdná místa v modlitebně a smutek těch, kteří tam ještě zůstali a jejichž děti odešli do Čech. Uvádíme jména dalších rodin, které se přistěhovaly po roce 1993: Alois a Ludmila Boháčkovi (4 děti), Václav a Rozálie Eliášovi, Štěpán a Ludmila Hrůzovi Ludmilou, Ferdinand a Marie Boháčkovi s dcerou Marií, Jan a Kateřina Holečkovi, Karel a Růžena Švejdovi (4 děti), Stanislav Salaba s manželkou.

Dnes všechny tyto rodiny pracují a žijí v Lovosicích, splynuly s místními rodinami. Setkávají se v místní modlitebně Bratrské jednoty Baptistů a v Kostele sv. Václava. S ostatními krajany, kteří žijí na jiných místech republiky a také pochází z jiných míst než ze Svaté Heleny (Gernik, Rovensko, Bigr, Eibenthal a Šumice), se setkávají v rámci celostátních setkání Čechů z krajanských osad v Rumunsku sdružených do Sdružení Čechů z banátských Karpat a jejich přátel. Osmého června 2002 proběhlo setkání právě v Lovosicích a bylo poctěno přítomností starosty Lovosic pana Jana Kulhánka, pana Františka Hrůzy (rodáka ze Svaté Heleny a autora knížky „Ze Svaté Heleny do Čech) a pana docenta Jiřího Felixe, vedoucího katedry rumunistiky FF UK. Vážíme si také pomoci, kterou nám při této příležitosti poskytl Městský úřad v Lovosicích, školní jídelna a Kulturní středisko Lovoš. V letošním roce sdružení slaví své desáté výročí založení a setkání se uskuteční 31. května v Chebu, kde tradice takových setkání začala z iniciativy pana Aloise Křivánka, rodáka ze Svaté Heleny, který svou rodnou ves opouštěl v roce 1962 a vždy se tam rád vrací jak ve vzpomínkách, tak jako návštěvník.

Sdružení je apolitické a usiluje o zachování tradic a morálních hodnot českých vesnic z Rumunska v nových podmínkách života a práce ve „vlasti otců“.

Mgr. Josef Kučera

Lovosický Dnešek

květen 2008 - strana 5