Z historie Lovosic

Historie židovské čtvrti i komunity, synagogy a koželužny v Lovosicích (část 1.)

Lovosická židovská čtvrť, zvaná Judenstadt, s vlastní synagogou se kdysi rozkládala v mírně svažitém prostoru pod Václavským náměstím a pod domy na ulici Osvoboditelů, zhruba až k restauraci Sarajevo. Dnes je v tomto prostoru Penny Market s rozlehlým parkovištěm, silniční obchvat města (Zámecká ulice) a také nové objekty pana Vladimíra Johna. S existencí celé židovské čtvrti a s životem židovské komunity v Lovosicích byla pevně spjata také existence místní koželužny. Bývalá lovosická koželužna stávala přímo u původního koryta potoka Modla, pod židovskou čtvrtí se Studničním náměstím (Brunnenplatz) a zároveň pod starou synagogou. Mnoho lovosických Židů patřilo k významným obchodníkům, podnikatelům i veřejně činným lidem. O historii židovské čtvrti a synagogy, ale i o některých významných osobnostech a funkcionářích této komunity bude něco více řečeno v průběžném pokračování tohoto příspěvku.

Zpracovávání kůže mělo v lovosické židovské komunitě dlouhou tradici. Zmínku o židovském koželuhovi v Lovosicích nacházíme již v Tereziánském katastru z roku 1757. Židovské rodiny s příjmením Wohl a Fischl zde již kolem roku 1800 provozovaly dvě jirchárny. Další koželužnu měl také založit kolem roku 1875 Leopold Wohl.

Pohled na židovskou čtvrť od západu, vlevo je objekt koželužny s komínem. Fotografie je z 30. dubna 1929.

Lovosická koželužna, jejímž posledním majitelem byl Paul Müller a o níž budeme dále hovořit, byla založena v roce 1810. Jako její majitel je v literárních pramenech v pozdějších letech uváděn podnikatel židovského vyznání Friedrich Gratum. Ten se však narodil až v roce 1850 a tak nám dosud zůstává utajen její původní majitel či zřizovatel. S největší pravděpodobností se však jednalo o přímého předka Friedricha Gratuma. Majitel koželužny Gratum je totiž uváděn již v roce 1872 jako jeden ze zakládajících členů lovosického Dobrovolného sdružení hasičů. Mezi zakládajícími členy byli mimo jiné také hoteliér Anton Bergmann, JUDr. Fakel, MUDr. Kubitschka, statkáři Lauterbach, Anton Pfannschmidt senior i junior, Franz Pfannschmidt, továrníci bratři Franz a Anton Tschinkelové, obchodník Anton Löwy a majitelka realit paní Anna Zape.

Dne 7. června 1892 vypukl v koželužně požár. Ve spojitosti s výše uvedenou skutečností to byla tak trochu ironie osudu. V onom roce vlastnili lovosičtí hasiči již 7 mechanických stříkaček, ale po požáru Gratumovy koželužny, jež si vyžádal škody za 50.000 zlatých, byl vznesen požadavek na zakoupení moderní stříkačky parní. Ta byla zakoupena až v roce 1903 a hasičskému sboru předána 26. října. Byla to moderní dvouválcová stříkačka teplické firmy Reginalda Czermaka. Její první zkouška se odehrála za velkého počtu přihlížejících u Modly u Gratumovy koželužny, kde proud vody dostříkl na střechu koželužny do vzdálenosti 50 m.

Majitel koželužny Friedrich Gratum zemřel 1. prosince 1902 v 53. roce života. V roce 1903 byla továrna již vybavena novým strojovým zařízením a díky tomu produkovala týdně 115 kusů stélek obuvi a zaměstnávala 20 dělníků. V tomtéž roce je jako majitel koželužny uváděna firma M. Glässner & synové a ředitelem koželužny byl Žid Paul Müller, který bydlel v Terezínské ulici č.p. 164.

Koželužna měla v roce 1903 popisné číslo 268. Firma M. Glässner & synové vlastnila také další objekty, které využívala k podnikání. Byla to například budova bývalé sýpky č.p. 89 ze 17. století v ulici U Skladiště (dnes v prostoru obchodního střediska Centrum naproti Besedě), kde měla firma od začátku 20. století sklady olejů a petroleje. Kromě toho vlastnila také objekty č.p. 110 a 111 vedle koželužny, které byly neobydlené a sloužily též jako sklady. Podobný účel měl objekt č.p. 2 v židovské čtvrti. Naproti tomu byly domy č.p. 176, 177 a 178 na Václavském náměstí využívány pro bydlení některých z početných členů rodiny Glässnerů a zároveň zde byl obchod s koloniálním zbožím, zemědělskými produkty a obilím. Velkoobchodník a starší šéf firmy M. Glässner? synové Massin Glässner zemřel 4.dubna 1936 v Lovosicích v 83. roce života. Rodina Glässnerů měla v Lovosicích mnoho svých členů a tvořila tak výraznou část místní židovské komunity.

Dne 8. srpna 1907 proběhlo v sálu hostince „U Zlaté lodi“ (Beseda) zasedání obecního výboru, při němž městské zastupitelstvo za předsednictví starosty JUDr. Josefa Kolba mělo na programu jednání mimo jiné přípis c. k. Okresního hejtmanství v Litoměřicích z 27. července 1907, týkající se povolení výroby kůží pana Paula Müllera v Lovosicích. Rozhodnutí bylo přečteno, jakož i žádost více obyvatel, v níž bylo žádáno o nápravu zdraví škodlivých vlivů koželužny. Po delší diskusi bylo jednomyslně rozhodnuto, podat v tomto smyslu proti rozhodnutí c. k. Okresního hejtmanství z 27. července 1907 odvolání. C. k. Místodržitelství chtělo v rámci nápravy tohoto reklamovaného rozhodnutí zakázat povolení majitelem živnosti žádaného způsobu výroby a přikázat mu zredukování provozu na dřívější míru a opětovné užití starých způsobů řízení živnosti. Přečtené odvolání bylo schváleno. A tak byl Müller patrně donucen k určitým úpravám ve výrobní technologii, neboť koželužna nadále fungovala. Paul Müller tedy pravděpodobně v roce 1907 zakoupil koželužnu od firmy M. Glässner & synové poté, co zde již několik let působil jako ředitel. V adresářích z let 1912 a 1923 jsou již jako majitelé koželužny uváděni manželé Paul a Anna Müllerovi.

Majitel koželužny Paul Müller zemřel ve čtvrtek 13. listopadu 1924. Jeho pohřeb se konal za hojné účasti v neděli 16. listopadu, přičemž smuteční průvod vyrazil v půl druhé odpoledne od domu zemřelého na hřbitov. Spolek na podporu nemocných (Krankenunterstützungsverein), jehož byl zesnulý čestným členem, ho rovněž doprovodil na poslední cestě. Pohřeb vedl diplomovaný rabín Ignaz Löwy a věnoval zesnulému vřelý proslov nad hrobem. Manželka Paula Müllera, paní Anna Müller, zemřela 17. července 1931. V majetku manželů Müllerových byl také dům č.p. 97 na ulici Osvoboditelů, kde je dnes Domov mládeže. Za války zde také sídlil Úřad práce. V prvním patře této budovy ještě za 2. sv. války visel velký obraz s výjevem bitvy u Lovosic, který zabíral celou stěnu. Jeho poválečný osud je bohužel zahalen tajemstvím. Spolu s úmrtím ředitele a majitele Paula Müllera došlo v roce 1924 také k ukončení provozu jeho koželužny. Podnik se záhy dostal do finančních potíží s vyplácením povinných odvodů svým zaměstnancům a daní a musel provoz ukončit. Následně byl objekt koželužny, stejně jako několik domů ve vlastnictví Paula Müllera, dán do exekuční dražby a zakoupen městem. Někteří zaměstnanci bývalé koželužny našli zaměstnání v Koželužně v Žalhosticích.

Další zásadní událostí v historii koželužny a zároveň v historii židovské čtvrti a židovské komunity v Lovosicích bylo obsazení Sudet jednotkami německé armády v říjnu 1938. V Lovosicích se tak stalo 10. října 1938 za bujarého veselí německých obyvatel, kteří zde byli v naprosté většině. Lovosice tak byly zahrnuty do okupačního pásma, které mělo být připojeno k Německu. Nastalo překotné stěhování Čechů, ale také některých předvídavějších Židů i německých antifašistů, podobné spíše útěku. Objevovaly se také případy sebevražd. Zvláště Židé pak byli pronásledováni a museli již na počátku války nosit na rukávu označení žlutou Davidovou hvězdou. Byla jim odepřena téměř všechna občanská práva, zkonfiskován majetek a byli postupně odesíláni na sběrná místa. Nejprve byli odvlečeni do Dlažkovic a pak odtud odesláni do Terezína, Osvětimi a dalších likvidačních táborů. Jejich zabavené domy byly ve správě zvláštního komisaře spolu s domy, které opustili Češi.

Již od jara osudného roku 1938 byla při jednáních městského zastupitelstva opakovaně diskutována otázka rozšíření Tržního náměstí (Václavské nám.). Více o tom vypovídají citace novinových zpráv od projektantů V. Krauseho, stavitele z Litoměřic a A. Webera, stavitele z Lovosic: „Tržní náměstí je příliš malé, kosoúhlé a nedůstojné pro město usilující o rozvoj. Tradiční výroční a týdenní trhy v Lovosicích jsou roztahané, musí probíhat v několika ulicích s obráceně postavenými stánky, vyžadují tudíž zesílené bezpečnostní nasazení a mohou být příčinou vážných dopravních nehod. ... Podle regulačního návrhu by mělo být náměstí prodlouženo o více než celou délku schwarzenberských stájí na 135 m, přitom však má být uzavřeno ve směru k Labi řadou domů. Náměstí tak má získat nutný uzavřený vzhled. Rohy náměstí zvýrazněné domy s podloubími a Přívozní ulice balkónovitě přemostěná vzpěrným obloukem, stejně jako dvě studniční plastiky (kašny), dodají náměstí s pěknou stranou u radnice uzavřenou architektonickou podobu. ... Nové náměstí je projektováno na konečnou šířku 75 m.“ Tyto velkorysé plány však neustále narážely na určitý odpor, zejména ze strany české menšiny a zčásti i židovských majitelů některých objektů, které by musely přestavbě náměstí nutně ustoupit z cesty.

Při poslední schůzi městského zastupitelstva před německou okupací, konané 30. srpna 1938 bylo projednáno: „zmocnění k zakoupení židovských domů na Studničním náměstí, ležících v zakázaném stavebním obvodu a náležejících Müllerovým dědicům, na něž byl svého času dán rozkaz k zbourání a které přijdou do dražby. Do výboru byli zvoleni pánové: Kaftan, Kerta, Kunze a Walter.“

Po obsazení Sudet v říjnu téhož roku se situace radikálně změnila, a tak bylo možné si již v prosinci přečíst řádky tohoto znění: „Projekt rozšíření náměstí může být znovu zahájen. Jak jsme slyšeli, byl již přes Zemskou radu v Litoměřicích postoupen Pracovnímu úřadu v Ústí nad Labem. Rozšíření náměstí bude nyní v nejbližší době možné, neboť město při exekuční dražbě Müllerových domů ve staré židovské čtvrti tyto získalo, stejně tak starou koželužnu. Celkem se jedná o domovní komplex 10 budov, které byly vydraženy za levnou cenu. Domy jsou pod stavebním zákazem a budou v nejbližší době zbourány, čímž bude možné znovu přijmout velmi mnoho pracovních sil. V pásmu demoličních prací bude podle předpokladu zbourána také zbytečná židovská synagoga, ležící uprostřed potřebného prostoru.“

(Podle historických pramenů zpracoval Miroslav Radoň)

-

Lovosický špitál a chudobinec - dodatek

V minulém čísle Lovosického dnešku jsem popsal historii bývalého lovosického špitálu a chudobince. Shodou okolností se mi však dodatečně podařilo zjistit některé zajímavé informace, které považuji za natolik závažné, že je zde chci uvést. Dotýkají se totiž zásadním způsobem historie špitálu.

Ve fondu Státního okresního archivu Litoměřice se sídlem v Lovosicích jsou mimo jiné uloženy rukopisné kroniky jednoho z bývalých lovosických starostů, Franze Pfannschmidta, ve dvou různých provedeních. Na jejich stránkách jsem objevil drobnou zprávu z roku 1848, dotýkající se špitálu. Podle ní stávala původní budova špitálu, založeného roku 1656 markraběnkou Sylvií Kateřinou z Baden Badenu, nikoliv v Terezínské ulici, ale na západním konci dnešní ulice 8. května. Budova však byla postupem času ve stále horším a nakonec až havarijním stavu. Proto nechal v roce 1848 kníže Jan Adolf Schwarzenberg postavit úplně nový špitál v Terezínské ulici č.p. 115. Stará budova špitálu byla panstvím prodána. Jejím majitelem se stal Anton Finze. Ten ji nechal zbourat a v roce 1858 na jejím místě nechal postavit velký obytný dům č.p. 20. Dům byl pak později stále v majetku stejné rodiny, v roce 1903 ho vlastnil Reinhold Finze, potom v roce 1912 paní Auguste Finze. V roce 1923 ho již vlastnila Československá společnost pro vývoz a dovoz. Dnes je v tomto domě prodejna a pekárna pana Johna.

Výše popsaná skutečnost nemá jinak vliv na veškeré ostatní údaje, které jsem ve svém příspěvku uváděl. Takto doložená přítomnost původního špitálu v ulici 8. května naopak vysvětluje její pojmenování na mapě stabilního katastru z roku 1843 (viz příloha), kde je nazvána jako „Spital Gasse“, tedy Špitální ulice.

–mr-

-

Adam z Valdštejna a jeho záliby

V 16. a 17. století bývalo zvykem, že mladí pánové ze šlechtických rodin prošli důkladnou výchovou; buď měli soukromého učitele nebo několik chlapců navštěvovalo stejnou tzv. „zámeckou školu“. Zpravidla se obstojně naučili několik jazyků (evropským jazykem byla tehdy španělština, ale obvykle ovládali slušně i latinu a němčinu, čeští šlechtici především i češtinu), trochu zeměpisu, trochu počtů, náboženství, základy práv, zabývali se i rétorikou a hudbou… K dobrým mravům patřila výtečná znalost jízdy na koni, a jak by se dnes řeklo sportovní hry (zápas, šerm, lov). Ve 12-13 letech následovala pážecí služba u nějakého významnějšího šlechtice a pak tzv. kavalírská cesta někam na univerzitu do ciziny. Výběr univerzity záležel na náboženské orientaci rodiny (například synovec pana Adama z Valdštejna Albrecht v roce 1599 začal studovat na evangelické univerzitě v německém Altdorfu - studia ale nedokončil, po roce byl ze školy vyloučen). Majitel vsi Lovosic a dalších vesnic, významný velmož a dlouholetý politik u císařského dvora tří císařů, ale kupodivu na rozdíl od svých mnoha vrstevníků kavalírskou cestu neabsolvoval. V kariéře mu to ale nechybělo.

Vzdělaní velmožové té doby mezi sebou hojně korespondoval či si dokonce psali obsáhlé deníky. A na štěstí pro nás v Lovosicích si velmi podrobné zápisky psal též pan Adam ml. z Valdštejna (*1570 – 1638), díky němuž byla ves Lovosice 4. července 1600 povýšena na město. A dalším štěstím bylo, že Doc. Mgr. Marie Koldinská, Ph.D., si právě jeho deníky vybrala ke studiu a v roce 1996 je připravila k vydání (Deník rudolfinského dvořana : Adam mladší z Valdštejna 1602-1633, Argo 1997, spolueditor Petr Maťa). Na druhou stranu je smůla, že publikace je zcela rozebrána a nevlastní ji už ani sama paní doktorka. Pokud bychom práci chtěli získat pro naše muzeum, museli bychom požádat některou knihovnu o zhotovení kvalitní kopie.

Než začneme psát o jeho zálibách, jen si stručně zrekapitulujeme jeho životopis. Rod Valdštejnů byl v 16.století rozdělen do několika větví, a tak bohatstvím žádná z větví až na moravské Valdštejny z Brtnice nevynikala. Ani nejbohatší Valdštejn - Jan na Hrádku nad Sázavou – otec Adama ml. z Valdštejna, se nemohl měřit třeba s Vilémem z Rožmberka. Byl to ale po mnoha letech první Valdštejn, který v zemi něco znamenal. Své postavení si vysloužil nejen množstvím majetku, ale i osobními schopnostmi. V letech 1554 – 1570 byl nejvyšším sudím a poté až do své smrti nejvyšším komorníkem.

Adam z Valdštejna se narodil v roce 1570 (uváděno je ale také 8. 6. 1569), už roku 1576 mu zemřel otec. Panství spravovala po dobu nezletilosti chlapců Adama a Karla jejich matka, Mandalena rozená z Vartemberka. Adam zvaný Dlouhán byl svou matkou vychováván jako vlastenec a schopný hospodář. Ke dvoru císaře Rudolfa II. přišel někdy před rokem 1590.

V roce 1591 se pan Adam oženil s Eliškou z Valdštejna (*1563-1614) z moravské větve (jinde je uváděna také jako Alžběta Brtnická z Valdštejna, ale jde o jednu a tutéž šlechtičnu, rod je uváděn také jako Brtničtí z Valdštejna). Pan Adam vlivem svého tchána rychle postupoval v hodnostech a patřil k oblíbencům císaře. V roce 1596 se stal císařským komorníkem a správcem císařských stájí. Roku 1603 byl jmenován radou české komory. V letech 1605 – 1606 byl nejvyšším maršálkem a v letech 1608 – 1611 nejvyšším zemským sudím. Když ho sesazený císař Rudolf II. v červenci roku 1611 propustil ze svých služeb, přiznal mu za odměnu titul tajného rady. Nový král Matyáš přijal Adama mezi své věrné a jmenoval ho nejvyšším hofmistrem. V roce 1627 se Adam stal nejvyšším purkrabím a tento úřad zastával až do své smrti. Jeho první žena v roce 1614 zemřela (synové Rudolf, Maxmilian a Pertolt) a v roce 1615 se oženil s o 30 let mladší Johankou Emilií ze Žerotína. Z druhého manželství vzešli synové Jan Viktorin a Karel Ferdinand. Císař Ferdinand II. povýšil jeho syny do hraběcího stavu. Adam však raději zůstal „českým pánem“.

Adam zemřel 24. srpna 1638, když před tím rozdělil svůj rozsáhlý majetek mezi své čtyři syny. Komorní Hrádek (původně nazývaný Hrádek nad Sázavou) dostal hrabě Jan Viktorín z Valdštejna, bohaté valdštejnské statky v severních Čechách (mezi nimi také Lovosice) obdrželi ostatní synové Karel, Maxmilián a Rudolf. Z nich Maxmilián získal po Albrechtovi z Valdštejna panství mnichovohradišťské a převzal i proslulý Valdštejnský palác na Malé Straně v Praze.

O čem se tedy v denících dočteme? Dávné zápisky před staletími zesnulého šlechtice nás zpravují o mnoha drobných příhodách, o lásce ke koním a psům, hrách a lovu, hostinách, ale i o kariéře. Mnozí šlechtici si zapisovali do deníků, které byly mnohdy koncipovány jako památka pro potomky, s kým významným obědvali, večeřeli nebo přímo pili, aby tak dokumentovali svůj význam. I Adam ml. z Valdštejna, dvořan Rudolfa II. Matyáše a Ferdinanda II., který završil svou úřednickou kariéru jako nejvyšší purkrabí a tajný rada, si ve svém deníku pravidelně zapisoval především u koho jedl, a teprve potom a jaksi na okraj, co jiného se ten den stalo.

Ve svých denících nám zanechává tento významný český šlechtic, strýc slavnějšího Albrechta, velmož, konvertita ke katolicismu, nejvyšší purkrabí Českého království a loajální úředník několika habsburských panovníků, poznámky rovněž o různých šlechtických kratochvílích.. Z jeho zápisků vyplývá, že to byly většinou nekrvavé disciplíny, které původně byly jen průpravou pro rytíře - např. "běhání ke kroužku nebo ke kvintaně". Z rytířů - válečníků se koncem 16. a počátkem 17. století stali diplomati a úředníci, proto jejich zábavy ztrácely na tvrdosti.

Pan Adam si asi každé takové zápolení zapisoval poctivě do svého deníku a tak si můžeme přečíst, že například v roce 1607 "běhal ke kroužku" hned sedmnáctkrát a nikdy neopomněl poznamenat, kdy byl vyhlášen nejlepším borcem soutěže. To byl ovšem v tomto ohledu velmi vydařený rok. Soutěž se mnohdy konala jen mezi dvěma šlechtici a sloužila k ukrácení dlouhé chvíle, někdy se ale i souboje zúčastnila větší společnost. Ceny pro vítěze byly symbolické. Nejzdatnější jezdec obvykle dostal od některé z přihlížejících dam věnec, někdy navrch prsten nebo koflík.

Místo sportovního souboje se také někdy vyjelo odpoledne na lov se psy nebo sokoly, následovala opulentní večeře a poté třeba hra v pikety nebo vrchcáby. Deník Adama mladšího z Valdštejna se však nedochoval úplný, a tak nevíme, do kolika let se šlechtic této zábavě „běhání ke kroužku“ či „běhání ke kvintáně věnoval“, ale ještě v roce 1617, tedy v době kdy mu už bylo 48 let, se zúčastnil hned několika soutěží. Výhodou běhání ke kroužku byla jednoduchá pravidla a nenáročnost na rekvizity. Jezdec měl za úkol v trysku na své kopí navléct zavěšený kroužek. Z toho vyplývá, že se dalo provozovat prakticky kdekoliv a kdykoliv. Tedy žádná nákladná zbroj, žádné tribuny pro diváky, stačil kůň, kopí a kroužek.

Obdobou „běhání ke kroužku“ bylo „běhání ke quintaně (kvintaně)“. Jezdec na koni musel kopím zasáhnout v trysku daný cíl. Kvintanu představovalo většinou jednoduché zařízení tvořené otočným břevnem. Na jednom rameni byl upevněn štít, který měl jezdec za úkol trefit, na druhém konci visel těžký pytel nebo obušek, jímž byl neopatrný borec udeřen do zad, pokud se při průjezdu včas nesehnul. O této hře píše pan Adam v deníku jen 16x, o kroužku celkem 60x. Obě hry se hrávaly většinou na svatbách a jiných slavnostech.

Ještě v roce 1929 v deníku běhání "ke kroužku a ke kvintáně" zmiňuje, ale už jen jako divák. S pasivní úlohou se ale úplně nespokojil, osobně vybíral koně k slavnostem a alespoň jako rozhodčí se roku 1631 účastnil "běhání k nedvědu a k jelenu“.

Nejen sportem, ale i hazardními hrami trávili šlechtici volný čas. Podle deníku Adama mladšího z Valdštejna hrál tento český velmož často vrhcáby, hrával je dobře a o nemalé částky. Jeho častým spoluhráčem byl prezident říšské dvorské rady landkrabě Jiří Ludvík z Leuchtenberka. Ze záznamů pana Adama vyplývá, že spolu zasedali k vrhcábnici nejčastěji v letech 1602 - 1603. Od prvního záznamu do konce roku 1605 pan Adam vyhrál v hazardu obecně 20 358 tolarů a 870 dukátů. Za stejné období prohrál jen 4 680 tolarů a 1176 dukátů. Za toto období zasedl k hráčskému stolu v 92 dnech a byla období, kdy hrál i několik dní za sebou. Pan Adam byl tedy hráč úspěšný a vyhrával hodně.

Z deníků se také dozvídáme o jeho lásce ke psům – citace z deníku: „Dnes byla tři kázání, pan Adam Trčka včera večer sem přijel a přinesl od starýho pána pěknýho psíčka“, zapsal si 19. března 1633 pan Adam do deníku.

Ještě větší radost měl Valdštejn o pár měsíců později – do deníku zapsal narození štěňat, jež přivedla na svět právě chrtice červená, kterou dostal darem od hraběte Trčky. Ta chrtice červená od pana Trčky se oštěnila a má jich osm, zapsal si spokojený Valdštejn do deníku v červnu téhož roku.

V jiných dnech se zmiňuje Valdštejn o účasti na bohoslužbách, stolování s přáteli, sledování veřejné popravy, o lovech, ale také si stýskal na bolesti zubů či na dnu. Pisatel deníku nezanedbával však ani události celoevropského dosahu. O měsíc dříve, než se zmínil o psíčkovi, jehož mu věnoval hrabě Trčka, psal o chystaném pohřbu svého syna Pertolta, který padl v listopadu roku 1632 v bitvě císařských se Švédy u Lützenu. Padlého čekaly honosné pohřební obřady s vojenskými poctami a jeho památka byla zvěčněna v podobě nákladného náhrobku.

Z Valdštejnových deníků vyčteme i čilý diplomatický ruch u dvora císaře Ferdinanda II. Adam mladší z Valdštejna, který stál jakožto nejvyšší purkrabí v čele české zemské vlády a nacházel se tak ve svých třiašedesáti letech na vrcholu kariéry, nemohl politiku pominout. Svět jeho osobních zálib a všednodenních starostí i radostí se prolínal se světem vysoké politiky a dvorské diplomacie bez ohledu na jeho přání, přibývající léta a zhoršující se zdravotní stav. Do deníku psával pan Adam také o lovech, které se konaly u panovníkova dvora ve Vídni a jichž se zúčastnili jeho oblíbení chrti.

Konec I. části.

Hz, foto archiv LD