Koutek poesie
|
přírodu? tu mám rád... ...jejda, zimo!
pro dnešek vyhasínající slunce
Jejda, Zimo!
a z posledních sil Rabb, 2007 |
Pohled předjarní
Kluci a holki, Oldjerry 2008 |
České Středohoří
MAGICKÁ HORA ŘÍP
Není možné pozorovat Říp jen z okna vlaku, a tak jednoho dne vystoupím ve Vraňanech a přesednu na motorový vláček, který mě doveze do stanice Ctiněves. Po této trati jedu poprvé a pozoruji krajinu polí a luk, jíž dominuje osamělý čedičový bratr Českého středohoří, Říp. Hora, vysoká 456 m nad mořem, vystupující náhle z roviny, opředená pověstí o praotci Čechovi, se stala symbolem našeho národa. A není divu. Při pohledu na ni se zatají dech i nám.
Krajina hýří různými odstíny zelených barev a některá pole, kde obilí teprve začíná růst, se mohou pochlubit načervenalou barvou země. Úrodná a zdravá krajina, kde je dobře i zvěři. Svědčí o tom několik zajíců, srnek a bažantů, které spatřím během jízdy. Svěže zelený Říp je porostlý listnatým lesem, ale lnebylo tomu tak vždy. Byl zalesněn v 19. století, původně byl bezlesý, podobně jako středohorské kopce na Lounsku.Zdá se, že ve Ctiněvsi vystoupili téměř všichni cestující, kteří se vydávají po červené značce k vrcholu Řípu - inu poutní místo. Cesta vede alejí starých hrušní a pokračuje polní cestou. Někde nad námi zpívá skřivánek. Sluníčko svítí a na obloze můžeme pozorovat zajímavou oblačnost - zejména na jihozápadě a na západě výrazné řasy, rozbíhající se do různých stran a vytvářející tak vějíře, které dodávají krajině ještě větší malebnosti. Nad polem krouží káně. Z rostlin mě zaujme snědek chocholičnatý se zářivě bílými květy, rožec polní, jitrocel prostřední, růžová vikev a modrý rozrazil perský. Tu a tam z trávy vykoukne žlutý květ kozí brady. Začíná kvést žlutý pryšec chvojka a v blízkosti úpatí hory na sebe upozorní jediná rostlina svými nápadně žlutými květy - starček přímětník. Vstupuji do lesa, v němž převládají duby. Cesta, vedoucí napřed po rovině, lemovaná kvetoucím jahodníkem chlumním a mařinkou vonnou, se stáčí vpravo, začíná stoupat a mění se v úzkou kamenitou stezku. Už mi zbývá vystoupat posledních, dost obtížných 500 m k vrcholu, ale za námahu to určitě stojí.
Čedič, z něhož je Říp tvořen, obsahuje více magnetovce, což způsobuje odchýlení střelky kompasu. Ten však u sebe nemám, abych se o tom přesvědčila, ale věřím tomu. Stezka mě dovedla k jednomu z nejkrásnějších míst těsně pod vrcholem. Po jejích obou stranách jsou skalky s kvetoucí šalvějí, mateřídouškou a lomikamenem. Úzasná scenérie plná barev a vůní. Posadím se na kámen, očarovaná kouzlem tohoto místa. V dálce se ozývá kukačka a kolem mě poletují motýli, většinou hnědásci a menší žlutaví motýlci s černými skvrnami (snad by to mohly být samičky některého druhu ohniváčka). Občas prolétne velký čmelák skalní, je černý a má oranžový zadeček. Objeví se i skvost z říše brouků - zlatohlávek, jehož krovky se na slunci kovově zlatozeleně lesknou. Brouk při letu skutečně bručí. Dříve byli zlatohlávci v přírodě dost běžní, ale teď jsou bohužel vzácnější. Rozhled do krajiny je mírně zacloněn oparem, ale i tak je pěkná vyhlídka na Středohoří. Je příjemné teplo. Po chvíli pokračuji k vrcholu, kde jsou davy turistů nejen pěších, ale i cyklistů, kteří tu pořádají okružní jízdu. Místní restaurace nabízí občerstvení a suvenýry. Rotunda svatého Jiří na slunci téměř svítí. Je postavena ze světlé opuky. Obejdu ji zvenku, prohlédnu si místo, odkud pochází základní kámen Národního divadla a ještě vyhlídky k Mělníku a k Praze.Protože sestup bývá obtížnější než výstup, zvolila jsem pro návrat prozaičtější panelovou cestu, vedoucí do Krábčic. Ale i zde se setkávám s krásnými skalkami u cesty a s koberci rozrazilů. U parkoviště odbočím vpravo a pohodlnou cestou na okraji lesa přicházím k červené značce, která mě dovede do Ctiněvsi na nádraží. Ještě jedno posezení na vyhřátém kameni a pohledy na proslulou horu a okolní krajinu. Její krásou se shora kochá i několik rogalistů.
Nezbývá než se rozloučit s Řípem a vydat se na nádraží. A snad, aby loučení nebylo tak smutné, přelétne kolem otakárek fenyklový...
|
Jana Haasová
-
Stalo se loni
Se šestým kouskem se odkudsi vynořila odpovědnost. Zaplatil jsem, zamáčkl nedopalek ( kouřím jen jednou týdně – právě tady, U Václava, dnes to byly dvě). Vyšel jsem do slunce, trochu mne trklo do čela, ale hned jsem to srovnal a docela svižně na svůj věk a na šest kousků vyrazil k domovu. Na rohu ulice, tam kde se stýká s jinou, podél trati vedoucí, mne najednou zarazila neočekávaná na tomto místě vůně. Silná, medově sladká - a přece příjemná...zapátral jsem ve svém registru vůní a listoval: ne, ta ne, tahle taky ne,tato....
Z šedého kouře
sluncem žhaveným vzduchem
do vůně lípy....
Rostla tam ne jedna, ale celá řada, v plném květu a jen proto, že vzduch byl jak olej, ani se nehnul, a slunce pražilo do právě dnes otevřených květů, byla ta vůně z výšky padající k asfaltu tak silná a kompaktní, že jsem si o ni málem udělal bouli na čele.
Proč to píšu? Je to snad banální, ale pro mne to byl zážitek, se kterým jsem o šest hodin později usínal...
Všímavost... chodím tudy snad patnáct let, ze začátku skoro denně – a nikdy jsem si těch lip nevšiml... až dnes a tak jsem si hned řek‘ – bůhví, okolo kolika jiných pozoruhodností všedního dne chodíš a ani je nebereš na vědomí. Možná jen proto, že zrovna v tu chvíli nevoní...
Sjezdil jsem Čechy, Slovensko i na pár místech v cizině jsem byl... a pak objevím po desítkách let lhostejnosti to opravdu krásné místo sto metrů od domova. Čím to, že je najednou člověk tak vnímavý, když smysly už začínají ztrácet na bystrosti?
Nevím... napadá něco vás?
-jč-
Z redakce
ZMĚNY V REDAKCI
V prosinci skončila svou práci v redakční radě našich novin paní Anna Stará, která se bude věnovat jiným, pro ni důležitějším aktivitám ve městě i mimo něj. Paní Stará napsala za čtrnáct měsíců svého působení v redakci řadu velmi dobrých článků a několik kritických pojednání, týkajících se zejména oblasti kultury. Výborným, ač nedokončeným seriálem nám přiblížila spolu s vlastními fotografiemi cestu Modly od pramene až k Sulejovicům. Obohacovala naše noviny zajímavými postřehy a pohledy z míst, na která se každý nejen nedostane, ale na která si dokonce ani nevzpomene. Pro paní Starou – podle jejích slov – byla práce na novinách jen okrajovou záležitostí, snad jen předpokládala, že jejich prostřednictvím naplní své sny o divadle v Lovosicích, výtvarném atelieru mládeže a dalších volnočasových činnostech. Přáli bychom jí to, nakonec by z toho měli profit i ostatní Lovosičané – mladí i ti, co mají školu dávno za sebou.
Mezera po paní Staré bude již v březnu vyplněna. Po ukončení pracovního poměru v Lovochemii se zapojí do práce v Redakční radě pan Jiří Veleman, bývalý redaktor závodního časopisu Lovochemik, tedy člověk, o němž se nechá předpokládat, že bude se svými zkušenostmi velmi platným členem naší skupiny. Již v tomto čísle od něj můžete číst příspěvek o situaci v přípravě stavby nového mostu přes Labe v Prosmykách a vůbec o budování protipovodňových zábran.
-jč-