S listopadem v duši Listopad ráno mžourá líně uslzenýma očima louží. Den ještě s těžkými víčky se na polštáři spadlého listí převaluje pod tíživou peřinou mlhy. Rozbřesk to nelepší. Kalné ráno se prodírá pod mraky holými větvemi stromů a mrazem sežehlé mokrožluté listy je pleskají po rosou navlhmém čele. Poslední barvy se rozsvěcují cladnými paprsky slabého slunce a zvolna v poledne rozpustí neoholená strniště jínovatek. V zahradě věčbosti opadávají okvětní lístky dušičkových chryzantém na splihlé stuhy a zbytky vyhaslých svíček... Za zdí na stromech svítí poslední zlaté hvězdy renet, zářivě červené pod nimi šípků značkují podzimní jídelnu nestěhovanvých ptáků. Ty světlé body na nebi zasijí naději do lebi, s ptačími hlasy v tom smutnění veselé časy snad věstí. Kdyby ne občas stísněni nevážili bychom si štěstí... Tom Ha

Skalní sloupy jsou zároveň důstojné i bizarní

Národní přírodní památka Dubí hora

Vstavač osmahlý zde roste četně

Tato památka, vyhlášená roku 1966,je snad nejmenší ze všech – má výměru pouhých 9 arů. Leží v katastru obce Konojedy v litoměřickém subregionu v nadmořské výšce 362 až 372 metrů. Je to bývalý malý kamenolom. Ve stěně lomu je těžbou kamene odkryté čelo lávového proudu a v něm výrazně znatelné sloupy analcimického, nefelinického tefritu s následně vyvinutou příčnou odlučností, která vzbuzuje dojem, že sloupy jsou naskládané z bochníků. Eroze je různě pokročilá v různých místech, někde je ukončena a tam jsou „bochníky“ již zcela volné. Jedná se o do jisté míry rarity v neovulkanitech zdůrazněnou zúžením sloupců v jejich horních částech.

Na protáhlém zalesněném masivu Dubí hory vzniklém z několika zbytků lávových proudů je malý lom na kámen vynikajících mechanických vlastností. V lomu i dnes pokračuje práce na horní planince vrcholové partie kopce – vyrábí se zde štípaná a řezaná dlažba, zkouší se i leštěná. Objem prací je ale tak malý, že nemá dopad na předmět ochrany.

Malá plocha chráněného území leží mimo lesní plochu. Roste zde ale několik zvláště chráněných druhů rostlin, z nichž jmenujme například vstavač osmahlý – Orchis ustulata a mochnu skalní – Drymocallis rupestris. Význam zvířeny vzhledem k rozloze i předmětu ochrany je zanedbatelný.

Hospodářské využití je mimo toto chráněné miniúzemí. Jiné využití je jen pro osvětovou a ekologickou činnost. Plato bývalého lomu zarůstá zvolna náletovými dřevinami, najmě keři a tak se musí přibližně jednou za pět let vyčistit.

Motokrosová trať v těsném sousedství chráněného území se současně neprovozuje a zarůstá. Plato lomu se občas využívá k nepovolenému táboření.

–jč-

Jistě mnohé napadne, že to asi bude pes. A taky ho napadne, že to nebude žádný pekinéz, srnčí ratlík, nebo pražský krysařík. A to je tedy pravda: Kazan byl - bohužel byl - sousedův šedesátikilový německý ovčák. Černý, jak moje svědomí po nevěře, širokoplecí, tlapy jak medvěd, nádhernou hustou, lesklou srst, ohon jak liška (hustý - ne rezavý), uši jak kornouty z kartonu a ten pohled: směs vyčůranosti a nevinnosti tak homogenní, až k nevíře.

Znal jsem ho - jak se říká - od štěněte. Bylo mi tehdy čtrnáct let, chodil jsem do devítky a jak jsem se zbavil školních i mimoškolních povinností, už jsem si s ním hrál, vyrážel do blízkého a později i do dalekého okolí. Umíte si jistě představit, co dokáže bláznivý čtrnáctiletý kluk a osmiměsíční štěně. Není třeba vysvětlovat, že naše vazby se utužovaly natolik, že soused nakonec na moje přátelství s Kazanem začal žárlit. Byl to ale jinak moudrý muž a dobře věděl, že končím základní školu, že prázdniny jsou tu co nevidět a po prázdninách že odjedu z rodného města. Když jsem odjížděl do Lovosic, bylo Kazanovi něco přes rok. Vídal jsem ho občas při svých návštěvách rodičů; občas, protože hodně času trávil se svým pánem, naším sousedem, na chalupě kdesi v Krušných Horách. Čas tenkrát lehce plynul, šel - dnes letí. Občas jsme se s Kazanem vídali, ale nevěděl jsem nic o tom, jak se vyvíjel jeho charakter. Výchova jeho pána byla asi na trochu jiné úrovni, než než moje hravá společnost a taky pes stárne - prý sedmkrát rychleji, než člověk. To bylo nutné předeslat, abychom trochu upravili úhel pohledu na události příští. Nemohli jsme se ani rozloučit, když jsem odcházel na vojnu. Kazanovi to asi tak nepřišlo, ale já jsem ho trošičku považoval za svého psa - a kamaráda. Pes to asi cítil jinak...

Z vojny jsem se vrátil do Lovosic a domů, do Kladna jsem jezdíval jen každý druhý, či třetí víkend: podívat se na bratry, na rodiče, pro čisté prádlo a tak... Začátkem září jsem ssebou vzal i svou dívku, nastávající manželku - předvést ji, představit, seznámit. Shodou okolností soused nějak onemocněl, či co a stáhl se i s Kazanem a rodinou z chalupy zpět, do města. Září bylo teplé, slunné. Vyšli jsme na zahrádku prohlédnout, kde co ještě táta nesklidil a trochu se uvolnit: to víte - první seznámení. Na vedlejší zahrádce se poflakoval Kazan. Když jsem ho zavolal, přiběhl k plotu. Chtěl jsem ho trochu povískat, jak jsem to dělával štěněti, ale ucukl, krátce ostře štěkl a odběhl. Bylo mi divně. Soused uslyšel štěknutí a vylezl z domu: Nazdar, Jardo ! Tak jak je? Postěžoval jsem si na Kazanovu nepřízeň. Soused se usmál: To víš, už to není štěně. Žárlí... Cítí z tebe tu tvoji holku, víš? No jo, kývnul jsem si jen tak pro sebe, já leccos taky dnes cítím jinak. Nakonec co? měl jsem se komu věnovat a taky jsem to činil. Večer jsem chtěl udělat trochu romantiky a protože - jak jsem už napsal - bylo teplo, chystal jsem se grilovat nějaké maso na zahradě před domem. První dvě kotletky jsem dal mámě a Jarce, druhé dvě jsem udělal pro sebe a pro tátu. Když to bylo hotovo, vzal jsem tátovu porci a odnesl mu ji do domu. Vracím se zpět, jazyk až na vestě, v tom se odkudsi přihnal Kazan jak vítr, sebral moji kotletu, protáhl se živým plotem a zmizel. Říci, že jsem byl namíchnutý, by zdaleka nevyjadřovalo skutečnost. Jarka se se mnou chtěla rozdělit o svou porci, ale tvrdošíjně jsem odmítal a přitom přemýšlel, jak bych se tomu lupiči pomstil. Skončil jsem naprosto neromanticky o chlebu se škvarkovým sádlem a za chvilku rezignoval na pomstu. Sedíme na lavičce, zapadá slunce a je nám fajn. Najednou se z živého plotu vynoří Kazan, v tlamě svou prázdnou misku... Mizero, povídám už bez zlosti: mizero jeden, to myslíš, že dostaneš ještě? Kazan kouká svýma vyčůraně nevinnýma očima a pochopitelně neodpovídá, jenom misku klade k mým nohám. Najednou mi svitlo: ona ta kotleta byla docela dost opepřená. Ha, tedy žízeň tě přivedla, hade! Myšlenka na pomstu se mi jen prokmitla hlavou, jsouce ihned zavržena. Vzal jsem misku a naplnil ji vodou. V mžiku byla pryč a po ní i druhá. Kazan ke mě přišel a olízl mi tvář jazykem, který připomínal horkou měkkou lopatu. Pak se obrátil a lehl si tak, že mé Jarce dal hlavu do klína.a nechal se vískat a drbat za ušima, jen slastně přivíral oči jak kocour, nevěrník jeden....

–jč-

Spolupracovníci Lovosického Dneška

Paní Haasová v nejoblíbenějším prostředí - uprostřed přírody Českého Středohoří

Narodila jsem se 8. srpna 1946 v Praze, kde žiji. Od dětství jsem ráda kreslila, malovala a zajímala se o přírodu. Chtěla jsem studovat na přírodovědecké fakultě geologii a chemii, ale pro své tělesné postižení jsem nebyla na školu přijata a tak jsem pracovala v kanceláři jako sekretářka. Nyní jsem v důchodu. Malování zůstalo mým koníčkem - jsem samouk. Kromě toho se věnuji vulkanologii, botanice a ochraně přírody, píši básně a různá pojednání. České středohoří mě zaujalo již ve škole, kdy jsme se o něm učili, že je sopečného původu. Od dětství totiž moji pozornost přitahují sopky a krajiny sopečného původu.

České středohoří je krajina opravdu krásná a nemá u nás obdoby, ať jde o její zajímavý reliéf, tak přírodní bohatství - geologické zajímavosti - skalní útvary, kamenné sutě, mimořádně pestrou květenu i faunu. Mám však dojem, že tato krajina oproti jiným je u nás dost opomíjena. V povědomí lidí, kteří ji neznají je spojována s průmyslovou oblastí severních Čech. A přitom v sousedství průmyslu a dolů nacházíme přírodní skvost střední Evropy… České středohoří si zaslouží daleko více pozornosti, lásky a především ochrany.

Chodila jsem čtyři roky s Poutníky Českého středohoří na výlety za hlubším poznáním krás této krajiny. Sami jen tak z nadšení a svými prostředky jsme vydávali svůj časopis "Poutník Českého středohoří", kde jsem uveřejňovala své příspěvky "Z našich poutí" a občas básně. Články z našich poutí vycházely na pokračování v Lovosickém dnešku a Roudnických novinách.

V současné době svoji tvorbu o Českém středohoří, ale i o dalších vulkánech uveřejňuji na internetových stránkách jako "vesuvanka"....

podle webu -jč-

CO DODAT?

Jak v článku o sobě paní Haasová píše, publikovala v Lovosickém dnešku mnoho velice poeticky laděných zpráv o výletech po Českém středohoří. Dosti věcné psaní pana Slavíka o našich horách tak doplňovala pohledem z jiné strany. Otiskli jsme i několik jejích grafik a obrazů, bohužel velmi zmenšených a ještě více bohužel pouze černobíle, v šedých tónech.

Paní Haasová přestala pro naše noviny psát, aniž nám dala vědět proč. Nakonec není povinna nám skládat účty, ale patřilo by se to... Našla nový způsob prezentace na internetu, snad už jí naše noviny neposkytovaly tak širokou publicitu jako právě internet. Nakonec je to dobré: její psaní a kresby a mnohé básně by měly být přístupny více lidem, než jen asi 4 000 čtenářů Lovosického dneška. Je v tom ovšem čertovo kopýtko: zatímco její práce v lovosickém dnešku zářily, na internetu se ztrácí v obrovské záplavě nejrůznějších informací, které ne vždy respektují kvalitu.

-jč-