Náš senátor nám píše

Proč do Evropy

Dne 13. prosince 2002 ve večerních hodinách uzavřela Česká republika jednání o přistoupení k Evropské unii. Byla to politická událost prvořadé důležitosti. Škoda, že jsme ji neslavili celonárodními veselicemi, jako tomu bylo v ostatních přistupujících postkomunistických zemích. Odpůrcům vstupu do EU se v České republice podařilo vnést mezi lidi škarohlídskou mentalitu vypočítavých žebráků, kteří se hašteří o to, jak velikou almužnu se jim podaří získat a zda náhodou by se nedalo vychytračit víc. Je to škoda, protože ekonomická stránka sjednocování Evropy je sice důležitá, ale není rozhodně jediná a nejdůležitější.

To, že se podařilo dosáhnout dohody o vstupu je totiž historický krok v našich dějinách a diskuse o tom, zda jsme mohli vyjednat nějakou kvótu navíc anebo nějaký příspěvek ve výši 0,01 HDP jsou malicherné. Nenechejme se těmito malichernostmi zviklat v našem jasném, a jak doufám, naprosto většinovém ANO při referendu. Podmínky našeho vstupu jsou velmi dobré a kdo říká opak, vědomě lže. a navíc, nezapomeňme, že Evropa je v prvé řadě politickým projektem a ekonomická integrace je jen nástrojem, který k tomuto cíli má vést.

Myšlenka sjednocení našeho kontinentu je stará jako sama evropská civilizace. a říkám často s hrdostí, že český národ myšlenkově přispěl k formování ideálu sjednocené Evropy víc, než většina národů jiných. Zdá se mi nepředstavitelné, že bychom se právě my, Češi, v samotném závěru tohoto tisíciletého usilování najednou zastavili před dovršením tohoto úžasného dějinného procesu, který jsme tak účinně spoluvytvářeli.

Poprvé v dějinách se daří sjednotit náš kontinent ne pomocí válečné expanze, ale smluvním, dobrovolným vzdáním se části své suverenity i prosperity ve prospěch celku. Sjednocující se Evropa nechce být nějakým superstátem, ale naopak, je protiváhou k tendenci malých jednotlivých státečků budovat absolutistické superstáty na svém území. Vždyť největším nebezpečím pro člověka je právě ten místní despota, který se ho pokouší okrást a připravit o svobodu. Pro každého z nás jen výhodou, když se jakýkoliv lokální autokrat musí o svou moc rozdělit s někým dalším a podléhat kontrole ostatních. Právě tato myšlenka dělby a rovnováhy politické a ekonomické moci, která účinně chrání svobodu nejen států, ale každého jednotlivce, je mottem EU.

Evropa byla po celé své dosavadní dějiny místem neustálých mocenských sporů, válek, v posledním pak století zejména obětí dvou ďábelských ideologií: fašismu a komunismu. Proto druhou základní myšlenkou EU je mír a solidarita. Už T.G.Masaryk na počátku třicátých let upozornil, že pokud se evropské národy, zejména, jak on říkal, Němci a Francouzi, nedomluví na federativním uspořádání Evropy, spěje náš kontinent k nové válce. Masarykovo varování nebylo tehdy vyslyšeno a Evropa prožila nejhorší katastrofu v dějinách, druhou světovou válku.

Mnohokrát se již ukázalo v historii, jak je nebezpečné, když se v kterémkoliv bodě Evropy nepřiměřeným způsobem koncentruje ekonomická, nebo vojenská moc. v okamžiku, kdy se někdo stává výrazně bohatým, je spravedlivé a pro Evropu prospěšné, aby se s druhými podělil. Tento důsledný princip solidarity, na kterém je postulována EU, ještě nikdy nebyl v dějinách realizován. a pokud se z něj vyřadily dva státy, jejichž občané nadřadili svůj sobecký zájem nad princip solidarity, Švýcarsko a Norsko, pak je třeba říci, že oba tyto státy se nacházejí v podstatně jiné výchozí situaci při svých úvahách, než my.

Jsem pevně přesvědčen, že naprostá většina občanů přestane naslouchat českým Lukašenkům a pochopí velikost okamžiku vstupu do EU a vyjádří to svým hlasem v referendu. a to nejen proto, že v opačném případě by se z České republiky stal zvláštní ostrov uměle vytržený z kontextu ostatní Evropy a unášený proti proudu času, tedy nejen proto, že nám nic jiného nezbývá. Doufám, že lidé pochopí, že naším nejvlastnějším národním zájmem je přijmout evropanství po letech komunistické izolace opět za své. Že máme neopakovatelnou šanci spolupracovat se vztyčenou hlavou na spoluvytváření mírové, solidární, prosperující a kulturní Evropy.

Rezignovat na toto světodějné spoluvytváření projektu jednotné Evropy, o kterém snili od nepaměti naši největší duchové by bylo možná vítězstvím domácích kupčíků moci, ale zcela jistě hanbou celého národa.

Exkluzivně pro Lovosický dnešek
Zdeněk Bárta
Senátor PČR

Čtenáři nám píší

Hitchcock pod Košťálovem.

Před mnoha, snad skoro třiceti lety jsem byla se synem na horrorovém filmu Ptáci. To bylo ve čtvrtek. v sobotu bylo krásně a tak jsme se vypravili pod Košťál, na houby. Rostly (jakpak asi dnes) bedly v lese, žampiony na louce.

Když na okno v autobuse narazil neopatrný pták jsem ještě nějak neakceptovala. Při cestě za žampiony na louku nás ve vsi přepadlo husí hejno v čele s velkým a nepříliš přátelským houserem. Nebýt pomoci kolemjdoucích místních lidí, asi bychom se nikdy k žampionům nedostali. To už se mnou hnulo, ale … Vrchol tomu nasadila situace, kdy při zpáteční cestě se u lesa ohlédnu a ejhle! za námi kráčí pták. Zdál se mi být aspoň metrový. Zastavíme, pták se zastaví taky. Jdeme dál a pták nás následuje. Nějak se mi vybavily scény z předvčerejšího filmu a začala jsem přidávat. Pták popoletěl. Už jsem přemýšlela co udělám, jestli zaútočí… U první chalupy stála starší paní a začala se zlobit: Káčo jedna bláznivá (ani jsem se nestačila urazit), Káčo jedna bláznivá, už zase někoho obtěžuješ? Aha, pomyslila jsem si, tak ono to na mně nebylo! Káča, kavka, doprovázela nejen místní, kteří ji znali a občas něco dali, ale i zcela cizí lidi. s chutí jsme se zasmáli všemu dohromady.

Když má někdo slabší nervy a bujnou obrazotvornost nemá chodit na horrory…

Hz

Nešlo by to jindy?

Někdy si připadáme, jako když bydlíme v blázinci. Spíše ale tomu blázinci křivdíme. Rámus, rámus, rámus… Co je platné, že verbálně bojujeme proti hluku, když v praxi děláme, že jsme o tomto boji nikdy neslyšeli. Zdá se, že každý očekává, že s hlukem dá pokoj ten druhý, třetí, prostě ostatní.

Teď máme pod okny místo stromů parkoviště, místo zpěvu ptáků skřípění brzd, sténání studených motorů při startování, práskání dveřmi a ostatní motoristické zvuky. Nad to máme v domě lidi, kteří se do svých padesáti let nenaučili chovat jako lidi a připomínají na schodech spíše splašené stádo bizonů prchající před jistým Williamem Codym, známým jako Buffalo Bill. Každé ráno v šest deset víme, že paní - řekněme Ema - jde do práce, nebo do zaměstnání. Občas mladí muži z vyšších pater to berou i dolů po dvou schodech a z posledních třech skáčou. Bouchnou dveře se stále neseřízeným zavíracícm automatem. a když tohle všechno o svátcích, kdy si i paní Ema přispí, není slyšet, probudí nás v šest hodin hukot vypouštěného tlakového vzduchu z podniku Aniveg. Před časem ve vašich novinách byla chvála na Aniveg a jeho ekologické chování. Ten, kdo to psal, jistě nebydlí v sousedství Anivegu. Sledovali jsme to o svátcích Vánočních: řev tlakového vzduchu nebo čeho byl k slyšení každý sváteční den a to i v časných ranních hodinách. Poslední takový rámus zazněl v noci z 21. na 22. 1. a to dokonce ve 3 hodiny ráno a podobně 25. 1. ve čtvrt na tři. My to kvalifikujeme jako bezohlednost pracovníků Anivegu. Když už - snad - skončilo období odporného zápachu, když snad už nebudeme mít na oknech, nebo autech kapičky zatuhlého oleje, snad po tomto upozornění skončí i stresující ranní budíčky způsobené vypouštěným tlakovým mediem.

-osp-

ODPOSLECHNUTO

Občas si zajdu na pivko - tak asi v intervalu deseti dnů. Jednou si zase dopřávám a u vedlejšího stolu se dost nahlas baví dva hosté:

Já jdu na pivo jednou za týden, ale to mám pak dost velkou spotřebu piv na čtvereční hodinu….

Prosím tě, co je to za jednotku - čtvereční hodina …?

Pane Bože, on má dvě maturity a neví … no přece: Hodina má 60 minut. Minuta má 60 vteřin. No a 60 krát 60 je přece 3 600 vteřin!

Šik