Před 50 lety, 21. srpna 1968, obsadila vojska pěti „spřátelených“ armád Varšavské smlouvy (SSSR, NDR, Polska, Bulharska a Maďarska) tehdejší Československo bez souhlasu československých státních orgánů a za vydatné pomoci různých kolaborantů. Vojska překročila hranice v nočních hodinách v tancích bez výsostných znaků, pouze s bílými pruhy. O invazi informoval československý rozhlas i televize. Pokusím se zde vylíčit několik mých vzpomínek na toto období, aniž bych se inspirovala dobovým tiskem.
První vjem byl pocit obrovské zrady ze strany našich tehdejších spojenců. Bývalí osvoboditelé se stali v srdcích mnoha mých spoluobčanů okupanty země, která v té době chtěla vybudovat socialismus „s lidskou tváří“. Někteří lovosičtí občané odjeli do Prahy na výzvu rozhlasu, aby se dostavili k jeho budově na Vinohradské třídě. Mezi nimi i můj muž. Já jsem šla do práce, kde jsme rokovali o tom, co bude, zda se nás zastane OSN a sbírali podpisy proti okupaci (ještě je mám schované). Protože jsme chtěli pomoci republice, jeli jsme sbírat chmel. Kolem chmelnice jezdily sovětské tanky a my poslouchali rozhlas, co se děje s našimi unesenými představiteli. V době, když jsem byla doma, poslouchali jsme vysílání televize, která vysílala, odkud se dalo.
22. srpna byl v Praze zahájen mimořádný XIV. sjezd KSČ, na který z Lovosic odjeli i delegáti Ing. Miloslav Kessler, ředitel Severočeských chemických závodů, a Antonín Barák, ředitel 3. ZDŠ Lovosice. Na výzvu XIV. sjezdu proběhla i v Lovosicích 23. srpna od 12 do 13 hodin generální stávka. Ulice byly bez označení, silnice i některé domy popsány českými i ruskými protisovětskými hesly. Pamatuji se na to, že na litoměřických hradbách bylo azbukou napsáno DUBČEK a že dlouhé měsíce zabílený nápis vystupoval, tak poctivě byl napsán. Šestiletého syna jsem měla u babičky v Chomutově a trnula jsem hrůzou, co je s nimi. Později mi maminka říkala, jak ji nutil syn číst ruské nápisy a zlobil se, že jí to nešlo. Na jeden nápis se pamatuji – Lenin, prosnis, Brežnev sešol s uma (Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil). Sovětské tanky tehdy také zničily nově vybudovanou silnici Ústí nad Labem – Lovosice, po které do Lovosic přijely.
Většina mých známých i já jsme doufali, že je to pouze zlý sen. Ale nebyl. Sovětská armáda zde „dočasně“ zůstala (ta dočasnost zůstala do 23. června 1991) , protagonisté Pražského jara byli odejiti ze svých funkcí na základě Poučení z krizového vývoje (to okresní se týkalo i mnoha lovosických občanů) a začala léta normalizace. To už se národ, který byl tak jednotný v oněch srpnových dnech opět rozdělil: na ty spolehlivé, na mlčící většinu a disidenty. Ti spolehliví měli funkce, výjezdy do zahraničí i toaletní papír. Mlčící většina, pokud mlčela spolehlivě a občas kývala, měla víceméně pokoj – na fronty jsme si museli zvyknout. A neplnoprávní z poučení pracovali v kotelnách a jejich děti nemohly na školy, o výjezdu do zahraničí nemluvě. Tak skončil jeden český sen…
Eva Hozmanová, kronikářka města Lovosice