První historická zmínka je uvedena v listině tehdy ještě knížete Vladislava II. (od r. 1158 krále Vladislava I.) Titul mu udělil Friedrich I. Barbarossa za pomoc proti odbojnému Milánu.
Lovosice v té době patřily klášteru na Strahově, kníže je premonstrátům povolaným ze Steinfeldu spolu s obcí Žernoseky věnoval. Zakládací listina Strahovského kláštera se nedochovala v originálu. Nejstarší známý opis pochází z roku 1410 a je neúplný. Jeho latinské znění bylo vydáno v edici Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae (I, č. 156). V této zakládací listině Strahovského kláštera je první písemná zmínka o Lovosicích.
Původní listinu napsal roku 1143 olomoucký biskup Jindřich Zdík, diplomat knížete Vladislava II. Strahovský klášter byl postižen 19. října 1258 požárem. Listina Jindřicha Zdíka se nedochovala.
Přepis zakládací listiny kláštera Strahov se dochoval jen v papírovém vyhotovení urbáře kláštera z roku 1410. Opis je takřka úplný, chybí ovšem závěr listiny, část dispozice, datování a také kdo ji napsal či vydal. Papírový urbář s opisem listiny Jindřicha Zdíka je chráněn jako kulturní památka.
Překlad Zakládací listiny
(Ve jménu Páně. Amen). Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice. Jindřich, z Boží milosti pokorný sluha olomouckého kostela, všem křesťanům jak nynější, tak budoucí doby. Protože podle znamenitého apoštola každý, kdo touží „zůstávati v Kristu, tenť má i sám tak choditi, jakž on chodil“ [I. Jan 2, 6], aby, když přijme skrze víru Krista jako obyvatele do srdce, mohl býti i sám chrámem Božím a příbytkem Ducha svatého, je slušné a spravedlivé, aby se ti, kdož jsou údy nejvyšší hlavy, připodobnili své hlavě i svatostí života a čestností mravů a honosili se, že duchovním životem tvoří s Bohem jednoho ducha. Neboť na jeden každý článek křesťanského náboženství je přemnoho vzorů svatých otců předcházejících příkladem, že se jedni na hoře rozjímání z lásky k hledání pravdy povznášejí v mysli k Bohu, druzí však, spojeni příbuzenskými svazky, neupouštějí pro pouto té lásky, kterou je příbuzný milován, od zbožných skutků; a když se přízní Boží všichni věrní horlivě snaží ty skutky následovat, každodenně se staví chrám pravého Šalamouna z kamenů v přítomné době jemně opracovaných údery a těžkostmi ne v této [pozemské] Sýrii, nýbrž v onom nebeském Jeruzalémě bez zvuku kladiva a sekery.
A tak, když jsem toto v mysli pečlivě rozvažoval a pozoroval, že po cestě Boží jedni jdou tak, druzí onak, já Jindřich, z Boží milosti nehodný sluha olomouckého kostela, zatoužil jsem, abych byl včleněn mezi syny Boží, a uvažoval jsem i o tom, jaké dary bych dal za hojné dary Bohem mi udělené; a proto jsem začal ve starostlivém rozjímání pátrat, který způsob života by byl nejvhodnější, abych mohl šťastně kráčet ve stopách svatých kněží, do jejichž řádu mě, třebas hříšníka, povolal Bůh. A vskutku v tom přemýšlení, v tom vzrušení planoucího ducha přišlo mi, jak doufám, vnuknutím Božím na mysl, abych se vydal na zbožnou pouť do Jeruzaléma navštívit slavný hrob Páně a ostatní svatá místa a na místě, kde stanuly jeho nohy, pomodlil se k Pánu svému Ježíši. A když jsem se tam s pomocí Boží milosti dostal a na svatých místech nějaký čas pobyl, častěji jsem si opakoval onen výrok svatého Jeronýma: „Je chvalitebné, ne že jsi v Jeruzalémě byl, ale že jsi v Jeruzalémě dobře žil“, a vnuknutím Boha, od něhož všechno dobré vychází, jsem si umínil, abych svlékl starého člověka s jeho skutky a v spravedlnosti a svatosti pravdy oblékl nového, který byl stvořen podle Boha, a abych se snažil pod řeholí svatého Otce Augustina v řádovém rouchu sloužit Bohu. A tak když jsem oznámil přání své mysli jak panu patriarchovi, tak všem bratřím u hrobu našeho Vykupitele v témž řeholním rouchu Pánu sloužícím, dosáhl jsem toho, po čem jsem toužil, a vzav na sebe na místě našeho vykoupení roucho svatého života, pospíšil jsem vrátit se domů.
Zatím spravoval Pražský kostel důstojný biskup Jan, svatostí života vynikající a ve veškeré počestnosti mravů znamenitý. Ten, dozvěděv se o touze mé vůle, jakož byl muž bohabojný, zbožně skrze nás obětoval Bohu statky a ostatní potřebné věci na stavbu příbytku pro bratří toho řádu. A ačkoli předčasná smrt předčasně urvala hojnější ovoce jeho dobré vůle, přece neumenšila, jak věříme, jeho zásluhu před očima velebnosti Boží, které každé srdce je otevřeno a k níž každé přání hovoří.
A tak když v krátké zatím době odešli z tohoto světa jak český vévoda blahé paměti pan Oldřich, tak svrchuuvedený důstojný pražský biskup, zaujali, byvše na jejich místo řádně zvoleni, slavný kníže Vladislav sídlo otcovského knížectví a pan Ota, muž v Kristu ctihodný, stolici pražského biskupství. A ti, osvíceni milostí Ducha svatého, velmi ochotně si přáli dostavět dílo Boží a projevovali radost nad tím, že v jejich dnech jak počtem, tak zásluhou přibývá lidu sloužícího Bohu, a proto si žádali knížecí
štědrostí dát pevný základ tomuto místu, na které také přemnoho potřebných věcí v bohatě plynoucí dobročinnosti věnovali jak pan vévoda a důstojná a Bohu oddaná paní vévodkyně, tak svrchujmenovaný pan biskup.
A aby toto všechno nemohlo být v budoucnosti žádným úskokem od toho místa odcizeno, potvrdili to pan vévoda zněním knížecí listiny a pan biskup vyhlášením věčné klatby. A protože bylo hodno, aby jako tam řízením Božím vzrůstala zbožnost řeholních mužů, aby tak, ba ještě více měla v něm vzrůstati řehole svatého života a klášterní dokonalosti, začal jsem v starostlivém rozjímání pátrati, odkud by se takové osoby pro to místo přízní Boží obstaraly. Protože se pak o steinfeldském klášteře rozšířila častá pověst a nás uvědomila, že jak pan probošt, tak všichni bratří pod řeholí svatého Augustina Pánu tam rytěřující i mezi vynikajícími muži toho řádu září jako světla na klenbě nebeské, zatoužil jsem, abych zasloužil dostat z jejich svaté a Bohu milé společnoszi opata s konventem, poprosil jsem o ně pana probošta a obdržel jsem je a odevzdal jsem jim s pomocí Boží správu toho místa. A aby se všechno darování tomu místu jak knížat naší země, tak ostatních dobrých Kristových věrných a také svrchuuvedené ustanovení naší nepatrnosti stalo na věky platným, požádal jsem, aby bylo potvrzeno listinou našeho pána svaté Apoštolské stolice, nejvyššího biskupa, a utuženo vyhlášením věčné klatby, a dosáhl jsem toho.
Obdarování pak toho kostela je toto: Jan, pražský biskup, dal celý svůj majetek, který měl ve vesnici Lochenicích a který tamtéž koupil od svého příbuzného jménem Mstěna a jeho synů a jiných příbuzných, a země, které získal od zbožného vévody Vladislava, a újezd, řečený Skalka; v Lužanech celou vesnici s celým lesem Mezným a tamže Újezd až k hlídce, které se ve zdejším jazyce říká „stráže“; ve Veliši majetek, který tamže koupil od Beneše, syna Markova; v Černoticích co měl; v Rašíně celou ves s lesem; tamže daroval kobyly, kterým říkáme chovné; v Třebnouševsi zemi na popluží; v Hořicích polovici vsi Hradiště a les; v Chudonicích co měl; a v téže vsi daroval Myslibor a jeho manželka zemi na tři popluží. Týž biskup ve vsi Libonicích daroval, cokoli měl; v Jenišovicích celou ves; v Nedělišti zemi; v Konicích zemi. Čeleď biskupa Jana: Muniš, Radovan, Utěcha, Ratva, Malava, Maňka, Bohumila, Mošna, Milgost, Branka, Čichta, Agta, Pivoňa, Haňata, Nepřivad, Moravka, Toma, Mstiš, Boletag.
Toto pak jest, co daroval vévoda Vladislav, zbožný a vznešený zakladatel řeholní čistoty v celých Čechách, se svou manželkou, paní Gertrudou, zbožnou matkou kněží, mnichů a všech sirotků, za spásu své duše bratřím a sestrám sloužícím Bohu a svaté Boží rodičce i svatému Augustinovi: dvě stě denárů z mince každý den sobotní; svůj dvůr Radonice s veškerým příslušenstvím, totiž vesnicemi, sluhy, služkami a jinými rozličnými jejich příslušnostmi. Jména pak sluhů jsou tato: Buš, Miloň, Blaž, Oňata, Všan, Ban, Drugan, Jakub, Bohdan, Ostoj, pastýř kobyl, Čelek švec, Modlák, Nedoma, Lubata, Radosta kovář, Dědoň, Straš jsou soustružníci nádob. V téže vesnici se do služebnosti dobrovolně poddali: Gradata, Cudař, Bohdan, Božepor, Gogol zahradník, Vlkoň, Bohuta, Soběstoj. Toto pak jsou voláci: Buďata se čtyřmi jinými, Peztek se třemi jinými, Utěch s dvěma jinými, Žirák se čtyřmi jinými, Lutoň s dvěma jinými, Goliša, Mikeš, Bula služka, Naděj, Bohdan. Ve vesnici Orasicích čtyři země, v Lahovicích země, v Hřivčicích 20 zemí, ve Vrbně Srn oráč a šest zemí. Týž vévoda také daroval vesnici Chyšku za duši Michaelovu a Lašovice dvojí, dal také vesnici Ouhonice s touto čeledí: Běl se čtyřmi jinými, Radák, Postan se čtyřmi jinými, Křižan se sedmi jinými, Modliboj se třemi jinými, Chropoň, Radosta, Dobrotag, Bohdan se třemi jinými, Božana služka s dvěma jinými, Lýsek s čtyřmi jinými, Borek s druhem, Vácemil, Dalata s pěti jinými, , Dievek, Přěmil s čtyřmi jinými, Bieška s třemi jinými, Milejší, Nubil s třemi jinými, Pomněn, Krátký s třemi jinými, ves Holonohy a Lovosice s jedním hájem, Na Konopnici, Telčice, které jeho otec za sto…
Zbytek listiny chybí.
Zdroje: Český překlad zakládací listiny: Letopis Vincenciův a Jarlochův, Praha 1957, s. 188-190 (www.strahovskyklaster.cz/ Premonstráti/Dokumenty/Zakládací listina).
Urbář Kláštera Strahovského: Národní archiv, Praha 2008
Poznámka kronikářky Evy Hozmanové: Někdo neznámý, někdy pravděpodobně v 19. nebo 20. století, uvedl falešné datum sepsání listiny 12. dubna 1143 a všichni to od něho opisují. V pražském archivu nám ale v roce 2008 potvrdili, že je datum vymyšlené, protože konec opisu Zakládací listiny z roku 1410 je utržen a nikdo neví, kdy byla listina Jidřichem Zdíkem skutečně sepsána. Prosím, ať už to nikdo nikam nepíše. Všimla jsem si, že to někdo napsal i do Wikipedie – měl by to opravit. Není to pravda, datum se pravděpodobně vztahuje k povolání premonstrátů ze Steinfeldu , což bylo určitě nejméně o ½ roku dříve než byla sepsána Zakládací listina kláštera. Nikdo skutečné datum nemůže vědět, ledaže by osobně žil ve 12. století.