Pohledy do historie

Historie plavby po Labi

Část I. Když se ještě Labe (ne)jmenovalo Albis.

Voda a řeka dávaly od počátků dějin lidstva možnost obživy lovcům, rybářům, později i řemeslníkům, proto u řek nacházíme nejstarší místa osídlení. Labe je největší českou řekou, délka jejího toku na našem území je 368 kilometrů a 789 km teče mimo území naší země, Německem, kde v Hamburgu ústí do moře; patří rovněž mezi největší řeky evropské. Pramení v Krkonoších a teče v současnosti přes čtyři chráněná území – Krkonošský národní park, České středohoří, Labské pískovce a Národní park České Švýcarsko. Jeho okolí bylo odedávna osídleno a velká splavná řeka byla už v pradávnu užívána pro obchodní i dopravní účely. Obchodní cesty totiž od prvopočátku využívaly řeky a příhodná přístaviště na jejich březích. V době laténské bylo Labe už hranicí, a to hranicí mezi keltským obyvatelstvem na české straně a Germány na straně saské.

Jméno dali řece snad Keltové, kteří její povodí (včetně českého území) obývali už v pozdní době halštatské a laténské. Původní keltské slovo (snad 'elb') znamenalo prostě „(velká) řeka“ a objevuje se v názvech mnoha řek ve Švédsku (älv v Ume älv, Lule älv, Pite älv atd.). Podle některých jiných pramenů má jméno původ v indoevropském základu, znamenajícím bílý, světlý, čistý. v antických pramenech se řeka zmiňuje jako Albis rovněž ve významu bílý, světlý, čistý. České jméno je pravděpodobně odvozeno z germánského názvu Alba (německy Elbe), ve slovanském tvaru se výraz změnil na Olba a přesmyknutím pak ve staročeštině Laba. Česká podoba názvu Labe je údajně poprvé doložena v Kosmově kronice z roku 1125 (musím tomu věřit, Kosmovu kroniku vlastním ale jen česky a nemohu tedy zjistit, zda je tam Laba nebo Albis). Osobně jsem název našla v Kosmově kronice už v roce 1117, možná, že mám jiný překlad.

Oficiálně ale jméno řeky Albis (Labe) není do období Augustova známo ze žádných známých písemných zpráv, např. ze zpráv o tažení Kimbrů a Teutonů na jih ze svých původních sídel (2.polovina 2.stol. před Kristem) nebo v díle Poseidonia (1.polovina 1.stol před Kristem), kde se autoři podrobně zabývají Galy a tažením Kimbrů. První větší povědomost o řece Labi lze předpokládat až po roce 12 před Kristem z důvodu zájmu Říma o podmanění si oblasti mezi Rýnem a Labem. Cassiodorus k roku 8 před Kristem uvádí, že všichni Germáni mezi Rýnem a Labem (Albis) jsou Tiberiovi a Neronovi podrobeni. Básník Florus zmiňoval posádky a ochranné oddíly na Labi dokonce už v době vojevůdce Drusa st., tj. od r. 9 před n.l. Mezi lety 6-1 před n.l. překročila římská vojska Labe někde v dnešním Sasku. První samostatný písemný údaj o Labi nacházíme až v Zeměpisném návodu alexandrijského učence Klaudia Ptolemaia z druhé poloviny 2. století našeho letopočtu. v jiných pramenech, například u Strabóna nebo Tacita, se řeka připomíná jako Alis, později jako Alba nebo Albis.

Poslední řecký autor píšící o Labi je Markianos z Pontu (3.-5 st. n.l.) a přináší o něm zajímavé informace. Ve svém výtahu z Artemidórova světového zeměpisu uvádí vzdálenost od Weseru k ústí Labe 625 stádií (= 123 km), Labe k Saským ostrovům 750 stádií (=147 km) a celkovou délku Labe nejvýše 5370 stádií a nejméně 3300 stádií (=1053 až 647 km). Ve spise Cosmographia anonyma z Raveny (kolem roku 700 n.l.) už je uvedeno, že Labe protéká územím Markomanů (zkomolené znění Maurunganů), že pramení v tzv. Baiahaimu, protéká zemí Sasů a ústí v Oceánu. Později za Karla velikého už je o Labi více zpráv (Franské anály, Vita Caroli). Adam z Brém ve svých Hamburských dějinách církve z 2. poloviny 11. století o Labi píše také a upozorňuje, že dříve byla nazývána Albis, ale že nyní je známa jako Albia. (Až do poloviny 17. století se o Labi psalo v ženském rodu, teprve od té doby ve středním.)

Na březích bílé a čisté řeky Albis, ať už tedy její pojmenování vzniklo jakkoli, vznikala významná sídliště, která obchodovala i se zahraničím. V případě Lovosic to lze doložit určitě už v době, kdy zde sídlili keltští Bójové a to na distribuci žernovů ve střední Evropě ve 3. až 1. stol. před Kristem. Lovosické žernovy jsou doloženy až ve středním Německu a odtud se po vodě do Čech naopak přepravovala sůl. Řeka Labe zde existovala jako důležitá spojnice mezi naší zemí a Saskem.

Na území dnešních Lovosic existovala totiž kamenická dílna na výrobu mlýnských kamenů; petrologickým rozborem lze jednoznačně zjistit původ suroviny u nalezených výrobků. Proto bylo zjištěno, že produkty nalezené u Malých Žernosek pod Maderovým lomem v 50. letech minulého století byly vyrobeny v Lovosicích a směřovaly zřejmě do Saska; po cestě loď ztroskotala. Využití řeky k transportu žernovů či jejich polotovarů je pochopitelné; žernovy byly těžké a lodní doprava byla snažší než po souši. Na vzájemné kontakty upozorňují i nálezy skla a švartnových náramků v Sasku (švartna je usazená druhohorní hornina). Obchod se kromě po řece odehrával asi i po souši, převážně formou směny.

Nálezy bronzů pod Tříkřížovým vrchem (1898 - bronzová dýka, v 30. letech při čištění dna nálezy různých předmětů, v r. 1951 velký depot asi 25 předmětů) svědčí o dopravě a obchodu se Saskem ještě asi o tisíc let dříve. Depot byl vyloven během několika desetiletí při úpravách říčního koryta, jde o meče, náramky, hroty šípů, apod., ale zbraně převládají. Názory o nálezu se různí: mohlo jít o ztroskotání plavidla, ale také o svržení nákladu či o kultovním vrhání jednotlivých předmětů na určité místo (tato domněnka není ale příliš pravděpodobná). V době, kdy tato zásilka padala ke dnu, asi tisíc let před Kristem v pozdní době bronzové, se odehrávala třeba Trójská válka.

Seriál článků o labské plavbě bude věnován propagaci řeky Labe a cestám po ní. (Při jeho zpracování bylo použito pramenů z internetu a některých článků Dr. Salače a seminárních prací jeho žáků. II. část bude věnována používaným starověkým lodím (prámy, dlabanky, kožené lodě, prkenné lodě). Seriál souvisí s plavbou seminární lodi Labe-Elbe, která pojede z Prahy do Hamburgu a na dva dny zakotví v Litoměřicích 7. září v 10 hodin; odpluje 8. září v 18 hodin. V Čechách se poté zastaví už jen v Děčíně.

Osudové osmičky

V minulém čísle Lovosického dnešku jsme si připomněli invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968. Osmičky v letopočtu jsou pro naši zemi významné odedávna, většinou, až na výjimky, spíše v tom negativním smyslu. Začalo to už Bitvou na Moravském poli 26.8.1278, na den sv. Rufa, ve které padl král železný a zlatý, Přemysl Otakar II. V roce 1378 zemřel král český a císař římský Karel IV. Pokračovalo to pro Čechy nešťastným Vestfálským mírem v roce 1648 (téměř 300 let habsburské nadvlády) a rovněž odstoupením Sudet do Velkoněmecké říše v roce 1938 a únorovým pučem v roce 1948. Tehdy v březnu přestřihly Sudičky také nit života Jana Masaryka. A ještě k jedné smutné události v tomto roce došlo. Před 60 lety zemřel druhý československý prezident

Eduard (Edvard) Beneš se narodil 28.5.1884 v Kožlanech v č.p. 101. Byl nejmladší z 10 dětí Anny a Matěje Benešových (Václav, Regina, Jan, Barbora, Vojtěch /Vojta/, Bedřich, Ladislav, Eduard ); další 2 děti, Albert a Cilka, zemřely brzy po narození. Jeho bratr, spisovatel Vojta Beneš, napsal v roce 1903 knihu o obci Kožlany, svých rodičích a sorozencích „Za Kožlanskými humny“, v době, kdy naprosto netušil, že se jeho nejmladší bratr jednou stane prezidentem. Tím zajímavější je popis prostředí, ve kterém malý a podle staršího bratra zavalitý chlapec žil. Z knihy autorů K. Novotného a Z. Kufnerové ČLOVĚK EDVARD BENEŠ nedávno vydané... "Na gymnáziu se od svých spolužáků odlišoval. Byl velmi inteligentní, nepříliš družný, uzavřený, nesmírně pracovitý, s vyhraněnými názory i zájmy, se sklonem k asketismu. Stal se členem Sokola a občas ochotnicky hrál divadlo. Kopanou provozoval tajně, protože tehdejší střední škola tento sport zakazovala. (V letech 1900 až 1904 oblékal červenobílý dres fotbalové Slavie. Většinou v garnituře, co hrávala propagační zápasy po českém venkově. Hrál vždycky na levém křídle a nikdy ne pod svým jménem.) Měl v oblibě dějepis, přírodopis a fyziku, později i logiku a psychologii. Francouzštinu ovládl daleko nad středoškolskou úroveň; už na gymnáziu začal překládat Zolův román Zabiják - ten vyšel v roce 1905 v Praze knižně. Mladý překladatel, do té doby v dokladech vedený jako Eduard, na titulní straně Zolovy knihy poprvé uvedl své jméno jako EDVARD BENEŠ." (Konec citace). V roce 1908 dosáhl doktorátu práv na univerzitě v Dijonu, o rok později pak v Praze složil rigorózní zkoušky. Dne 10.12.1909 se oženil v kostele sv. Ludmily v Praze; jeho chotí se stala slečna Hana Vlčková. (Všichni, kdož ji znali, tvrdí, že bez paní Hany by se Edvard Beneš nestal tak oblíbeným.) Před válkou přednášel sociologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.

Po začátku první světové války organizoval vnitřní odboj (Maffie – český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde dále spolupracoval s Masarykem a M. R. Štefánikem. Dr. Edvard Beneš byl spoluzakladatelem Československé republiky a první její ministr zahraničí, po abdikaci T.G.Masaryka byl 18.12.1935 zvolen druhým prezidentem čsl. státu. Stál rovněž u zrodu Společnosti národů.

Po Mnichovském diktátu 5. října 1938 abdikoval a 22. října 1938 odletěl do exilu. Po okupaci českých zemí a vzniku Slovenského státu v březnu 1939 prohlásil Mnichov za neplatný a zastával teorii právní kontinuity Československa. v průběhu války dosáhl uznání čs. exilové vlády u všech spojeneckých států. Do Prahy se vrátil 16. května 1945 a byl nadšeně vítán jásajícími Pražany a dalšími českými návštěvníky Prahy. v říjnu 1945 byl potvrzen do funkce prezidenta a v červnu 1946 znovu zvolen prezidentem. Přes zhoršený zdravotní stav se snažil obnovit a udržet demokratické zřízení v zemi. Jeho choť Hana byla skutečnou první dámou, neposkytovala rozhovory novinářům, ale přesto se její fotografie objevovaly na titulních stránkách tisku. Prezidenta, který nebyl zcela zdráv, všude doprovázela a lidé ji zbožňovali. Když vláda jednala v roce 1947 o přijetí Marshallova plánu, postihla prezidenta silná mrtvice a v té době byla někdy paní Hana prostředníkem mezi prezidentem a ministry. Ve velmi složité poválečné situaci přijal nemocný Beneš v únoru 1948 po komunistickém nátlaku demisi 12 nekomunistických ministrů a jmenoval novou Vládu Národní fronty. v té době se prudce zhoršil jeho zdravotní stav, byl fyzicky i psychicky zesláblý, zhroutil se a odjel do svého letního domu v Sezimově Ústí. v květnu 1948 se ještě pokusil čelit nástupu nedemokratického režimu a odmítl podepsat komunisty připravenou Ústavu 9. května, která potvrzovala výsledky únorového převratu, pro její nedemokratický charakter. Dne 7.6.1948 rezignoval na úřad prezidenta ze zdravotních důvodů. Ani na zahradě své vily v Sezimově Ústí nemohl náš druhý prezident v létě r. 1948 v sokolském průvodu přeslechnout z rádia volání: Za Benešem půjdem stále, i když budem v kriminále. Na posledním Všesokolském sletu zazněla mezi účastníky slavnostního průvodu Prahou i slova: Rozbouráme celý svět, Beneš musí na Hrad zpět. Prezidentu Budovateli, jak se Benešovi přezdívalo po vzoru Masarykova prezidenta Osvoboditele - už ale chyběla tolik potřebná síla a na konci srpna se prezidentův zdravotní stav ještě zhoršil... Dr. Edvard Beneš, český a československý diplomat, politik a prezident, zemřel 3.9.1948 v Sezimově Ústí ve věku 64 let a je pohřben na zahradě rodinné vily v Sezimově Ústí. V roce 1984 ho následovala do hrobky i paní Hana.

Smrt prezidenta Dr. Eduarda Beneše, i když její blízkost veřejnost již tušila, zachvěla celým národem. Hluboký smutek opanoval tehdy českou veřejnost. Triumfální státní pohřeb se konal 8. září, po převozu presidenta Beneše ze Sezimova Ústí do Prahy; byl vypraven z Pantheonu Národního musea. Již před tím sjíždělo se množství lidu do Prahy, že někdy nestačily vlaky a byla činěna policií bezpečnostní opatření. Poklonit se zemřelému prezidentovi, jehož ostatky byly vystaveny v Památníku odboje na Žižkově, přicházely tisíce lidí. Statisíce občanů se zúčastnily smutečního průvodu 7. září Prahou. V mnoha obcích se konaly tryzny za zesnulého prezidenta. Dominujícím dojmem pohřbu byl upřímný smutek nad odchodem politika, který byl symbolem konce jedné epochy českých dějin... (Mezi statisíci lidmi, kteří se přišli rozloučit se svým prezidentem, byl i můj tatínek..) V Lovosicích bylo asi v té době dost politicky dusno (ostatně asi všude), cituji z Jednacího zápisníku České obce sokolské, členská schůze 19. září: „Pokud jde o události při pohřbu pana prezidenta, nebude u nás snad dalších řízení (pozn. myšleno Akčního výboru Národní fronty), neboť z Jednoty nebyl pohřbu nikdo oficiálně přítomen. Od župy přišel přípis k účasti na pohřbu, byl však odvolán.“ (Konec citace.) V Kronice Sokola však jsou ztrátě bývalého prezidenta věnována vskutku vřelá slova – vždyť Dr. Beneš byl také Sokol.

V roce 1945 byly v Lovosicích přejmenovávány ulice, hlavně ty, které nesly jméno německé. Znelíbil se tehdejším konšelům i německý básník a dramatik J. F. Schiller a ulici, která se v letech 1903-1945 nazývala Schillergasse – Schillerova, přejmenovali po prezidentovi a nazvali ji ulicí Dr. Edvarda Beneše. Od roku 1950 se ulice jmenovala Gottwaldova, nyní nese název Školní. Přejmenovávat se už asi nebude.

Názory na prezidenta Edvarda Beneše jsou dnes rozporuplné, mně je nepatří hodnotit. Jen na upřesnění uvádím, že tzv. „Benešovy dekrety“ byly pochopitelně dílem kolektivním, prezident Beneš je pouze podepsal. V únoru 1948 byl již vážně nemocen, kdyby byl zdráv, možná, že by situace dopadla jinak.

P.S. Abychom ty Osmičky jen nepomlouvali, uveďme alespoň pár těch kladných:

1198 15. srpna byl Přemysl Otakar I. korunován Filipem Švábským na krále
1348 7. dubna vydal král Karel IV. spolu s dalšími 13 listinami zakládací listinu obecného učení v Českém království stvrzenou nejváženější panovnickou pečetí, zlatou bulou (tak byla založena 1. univerzita ve střední Evropě, Univerzita Karlova).
1458 V březnu je zvolen českým králem Jiřík z Poděbrad, „husitský král“, král obojího lidu (katolíků i podobojí). Své zvolení ale musel potvrdit vojenskou výpravou do Rakous.
1848 Na kroměřížském sněmu byla 7. září zrušena robota, v listopadu zrušeno poddanství.
1918 Zrodila se Československá republika.

Konec padesátníků v Čechách

Poslední hliníková mince zmizí z našich peněženek po prvním září. Kovové zůstanou koruny, dvoukoruny, pětikoruny, desetikoruny, dvacetikoruny a padesátikoruny – všechny tyto mince potom v budoucnu nahradí euro. Kdy to bude, neví ani žádný prognostik či věštec. Původně byl nejbližší možný termín vstupu ČR do eurozóny určen na 1. leden 2010. Tento termín však nebude naplněn, a přijetí eura se tudíž posunulo do pozdějšího, zatím blíže nespecifikovaného, období. Záměrem ministerstva financí údajně je zavést euro v ČR k 1. 1. 2012 (ale snad ani renomovaný astrolog a bývalý ministr obrany Antonín Baudyš by nevsadil svůj věštecký věhlas na toto datum).

První haléře byly v Čechách raženy v 90. letech 19. století. Haléřové mince (dvacetníky a padesátníky) byly v Československu zavedeny v roce 1921, ale do oběhu byly uvedeny až v únoru 1922, platily za protektorátu a dokonce i po osvobození; jejich platnost byla prodloužena do 31.12.1947. Krátce byly raženy dvouhaléře, které ale přestaly roku 1928 platit. Sběratelskou raritou je údajně pětihaléř z roku 1924, repliky prý razila i kremnická mincovna; sběratelé prý za originál zaplatí až 100 000,- Kč. V roce 2006 byl pětihaléř vydražen za 253 000,- Kč. Přes okupaci byly zabaveny německými úřady mosazné mince (5haléř a 10haléř) a 20haléř z mědiniklu. Po měnové reformě (1.6.1953) byly všechny nové mince z hliníku, před měnou byly tajně raženy v SSSR, po měně pak v kremnické mincovně. Hitem je pětadvacetník z roku 1953.

Po změně ústavy v roce 1960 se na mincích změnil státní znak, který už neobsahoval českého lva s korunkou a štítkem na hrudi se slovenským znakem, který za války používal „Slovenský štát“. Tehdy byly také vydány mince-tříkoruny, které pasovaly do prodejních automatů v tehdejším Západním Německu. Opět byly vydány haléře, 3haléře, 5haléře, 10 haléře, 25haléře, padesátníky a koruny. Tříkoruny byly po velké ostudě staženy z oběhu. V roce 1972 byly zrušeny 25haléře a začaly se opět razit dvacetníky, tentokrát ze žluté mosazi.

Po novém federativním uspořádání Československa v roce 1990 byl na mincích změněn státní znak a odstraněna pěticípá hvězda.. Po získání samostatnosti České republiky jsme měli se Slováky až do 8. února 1993 společnou měnu a československé mince byly ještě několik měsíců v platnosti. V roce 1994 vyhlásila Česká národní banka soutěž na výrobu mincí v České republice a vyhrál ji podnik Bižuterie v Jablonci nad Nisou. Pro svou činnost spojenou s ražbou mincí začal podnik používat název Česká mincovna.

Padesátihaléře končí, ale k žádnému velkému zdražování asi nedojde. Zaokrouhlovat se bude až hodnota celkového nákupu u pokladny a za jednotlivý padesátník už se stejně nedalo nic koupit. Problémy prý mohou vznikat u placení složenek na poště, platby mají být zaokrouhleny na celé koruny; to je ale spíše věc podniků, které složenky tisknou. Na výměnu padesátníků budou mít občané jeden rok. Hůře jsme se loučili s dvacetníky, byly potřeba na mariáš – karbaníci si jich ale hodně schovali (dvacetihaléře přestaly platit v říjnu 2003). Tentokrát je budou ve větší míře schraňovat jen numismatici. Sbohem, padesátníky, chybět nám asi příliš nebudete!

Obecná škola v Lovosicích IV. část - Péče o děti

Zpracováno podle Ročenky vydané v r. 1948.

Povinností moderní školy není jen vyučovat, ale také vychovávat a starat se o zdravý tělesný i duševní vývoj svěřené školní mládeže. Na výchově dětí se podílejí 3 složky: rodina, společnost a škola. Po válce měla škola těchto povinností ještě více - musela napravovat nedostatky sociální a zdravotní; v této oblasti byla nápomocna hlavně Okresní péče o mládež (OPM) a školní lékaři. V roce 1946-47 prohlédl školní lékař MUDr. J. Čermák všechny školní děti a dentista V. Pinkas jim prohlédl chrup. Rodičům byl doporučen způsob léčení. o prázdninách byla za přispění OPM a tělovýchovné jednoty Sokol velká část dětí vypravena na čtyřtýdenní pobyt do Suniperku (dnes Výsluní) a Oparna. V roce 1947-48 začala péče o zdraví žactva odbornou prohlídkou chrupu, kterou provedla MUDr. Ludmila Švábová, zubní lékařka v Lovosicích.

Školní lékař postupně vykonal tělesnou prohlídku žactva všech tříd a jeho nálezy byly zapsány do „Zdravotních záznamů“, které se vedly o každém dítěti. Děti byly také očkovány proti záškrtu a žactvo se sklony k TBC bylo přešetřeno rentgenologicky v Litoměřicích. Chudokrevným dětem byl poskytován síran železitý a všem dětem bez výjimky vitamínový přípravek. Od začátku května byl všem žákům podáván rybí tuk. V červnu 1948 byly děti očkovány proti neštovicím.. Zdravotní stav dětí byl vcelku uspokojivý, vyskytovaly se jen všední formy nemocí z nachlazení, občas zranění a úrazy, výjimečně operace. Z infekčních chorob se vyskytly příušnice a spalničky, k epidemiím bohudíky nedošlo. Z kožních nakažlivých chorob se objevily impetigo a svrab.

Rada žen v Lovosicích poslala část dětí do ozdravovny v Bukovanech na Příbramsku. Okresní péče o mládež vypravila tělesně oslabenou školní mládež na prázdninovou rekreaci do ozdravovny ve Chvalšinách u Českého Krumlova.

O zlepšení sociálních poměrů se ve školním roce 1946-7 postarala Národní fronta žen. o Vánocích bylo 127 dětí poděleno většinou novými částmi oděvů a obuvi. Akce si vyžádala kromě značných darů a mnoha hodin šití i velký peněžitý obnos, sbíraly se i šatenkové body. Ve školním roce 1947-8 přispěly na ošacovací akci OPM – 20.000,- Kčs, Národní fronta žen v likvidaci 5.000,-, Místní školní rada 2000,-, a Místní národní výbor 1.500,-. 97 dětí dostalo boty s koženou podešví a 94 dětí cvičky. Z prostředků Rodičovského sdružení bylo zakoupeno ještě dalších 228 párů cviček, které byly bez ústřižků šatenek.

Ve školním roce 1946-7 se začalo od 1. prosince se stravováním dětí, a to až do 30. dubna 1947. Děti dostávaly denně mléko, kakao nebo polévku. Stravovací stanice byla zřízena při měšťanské škole. Ve 124 stravovacích dnech bylo vydáno 7.986 dávek mléka, 15.678 dávek polévky a 3.832 dávek kakaa. Stravovací stanici přispěl ČČK 253 kg kakaa a OPM 20 kg sušených vajec. Děti přispěly obnosem 22,504,- Kčs a odvedly potravinové lístky na 194 kg mouky, 80,60 kg masa a 12,25 kg tuku. OPM přispělo částkou 34,873,- Kčs. I v dalším roce se děti ve škole stravovaly, jídlo dostávaly o přestávkách. Při práci ochotně pomáhaly některé maminky stravovaných dětí.

Nejen o tělo, ale i o ducha se škola starala.. Znovuotevřená česká škola neměla v roce 1945 ani jednu českou knihu, ale v roce 1946 provedly děti sbírku, která vynesla 214 knih. V dalších letech byly knihy přikupovány z rozpočtu místní školní rady; v roce 1948 už měla obecná škola 471 knih a 341 čtenářů, kteří přečetli 4.661 knih. Na jednoho čtenáře připadlo 13 přečtených knih.

Lovosický Dnešek