Koutek poesie
StáříRytíř co před léty už z koně spad' dál
Co taky – tentam je dávno
Dnes živ je zpěvem ptačím
Jak málo k životu stačí, oldjerry 
|
Srpnová Milešovka
V pohoří rozvlněném
Vichr je tu doma
Průhledy do údolí
Barevné obrazy
Teď už jen štětec Jana Haasová |
České Středohoří
Hradiště za deště
Když venku prší, říká se, že by ani psa nevyhnal. Nás vyhnala touha po našem milovaném Středohoří. Téměř každou sobotu se vydáváme za poznáním tohoto kraje. Vlak míří tak trochu uplakanou krajinou k Lovosicím. Obrysy Hazmburku a dalších dramaticky se zvedajících kopečků tušíme v mlze.
Z Lovosic pokračujeme autem přes Litoměřice do Skalice a odtud už po svých po žluté značce na Hradiště - čedičový vrch s nadmořskou výškou 545 metrů, který je cílem našeho dnešního putování.
I přesto, že mrholí, ptáci vesele prozpěvují a kdesi v dálce se ozývá kukačka. Cestou, tak jako vždy, sledujeme květenu. Naši pozornost upoutaly bílé květy rožce polního a ptačince velekvětého. Tu a tam objevujeme trsy drobně modře kvetoucího popence. Tato rostlina s výraznou kořeněnou vůní byla používána kdysi v kuchyni jako koření.
Mrholení se mění v déšť. Obdivujeme svěže zelenou trávu a výstup pokračuje kolem opuštěných sadů ohraničených valy z kamenů a smíšeným lesem s převahou dubů. Potkáváme hlemýždě a černě zbarvené plže se šedozelenými proužky na hřbetě. Všude nás doprovází kámen, ať již osamělé jednotlivé kameny či zmíněné hranice mezi bývalými sady a políčky anebo přirozená suťová pole. Mezi kameny se uchytávají rostlinky. Mnohé z nich teprve pokvetou. Pórovitý čedič, který mokrý je ještě černější, kontrastuje zeleni. Žlutá značka nás vede úzkou cestičkou lemovanou hustým křovím, kde ještě dokvétají trnky. Pásma keřů ve Středohoří jsou rájem ptactva a u nás působí dost exoticky - připomínají teplé krajiny na jihu Evropy.
A již jsme na vrcholu, odkud je za pěkného počasí krásný rozhled na další středohorské kopce. Dnes jsou obestřené mlhou. Nevadí. Svoji pozornost soustředíme na to co máme v bezprostřední blízkosti. v přírodě se dá pozorovat mnoho zajímavého i za deště. Stojíme na okraji jižního svahu, spadajícího velmi strmě dolů a obdivujeme obrovské kameny oživené zářivě žlutými květy tařice skalní. Mezi kamením nás zaujme souvislý porost méně nápadně žlutě kvetoucí tařice chlumní a shluky rozrazilu s něžnými modrými kvítky. Na západní straně kopce již odkvetl koniklec. v podrostu keřů a stromů doslova svítí květy ptačince velekvětého, vytvářejícího místy husté koberce. Na zarostlé cestičce začíná kvést žlutá mochna plazivá, která má teď květy zavřené. A pak se zcela poprvé setkáváme s bíle kvetoucí rostlinou podobnou mochně. Atlas nám napoví, že se jedná o mochnu bílou (Potentilla alba), která roste v teplejších oblastech...
Takové je tedy Hradiště, ale i další středohorské kopečky, za deště... Až vysvitne slunce, okouzlí nás další rostliny svými barevnými květy a přilákají motýly. A prohřáté kameny při vrcholu přilákají ty nejvzácnější létající perly - otakárky.... A to se pak rozehraje středohorská jarní tarantella v doprovodu ptačích trylků naplno.... Nenechte si ji ujít... A já Vám k tomu přeji hodně jižního sluníčka a krásných zážitků.
Jana Hassová
Foto: archiv LD
-
Houbařské sny
Tenkrát se mi o nich zdálo celé noci. O houbách. Že to bylo celé noci - to byl asi jen můj pocit, ale jistě ty sny přicházely vždy k ránu. Vědci dokazují, že vlastní sen je projev rozvíjející se činnosti mozku pár sekund před vlastním probuzením. Nebudu s nimi polemizovat, s těmi vědci. Já měl pocit, že to bylo celou noc. Tehdy jsem byl s manželkou na první společné dovolené v Beskydech, v Bílé. Léto bylo ten rok studené a mokré. v našem kraji houby nerostly pro chladné noci a můj sen, jak si v Beskydech zahoubařím, jsem opatrně korigoval směrem k menšímu zklamání. Dovolená byla vlastně posezonní, zlevněná: mladé manželství zřídka oplývá penězi. Jeli jsme nočním vlakem, v obyčejné druhé třídě, dokonce té nejobyčejnější, v létě se samozřejmě vlaky nevytápějí, venku za okny nejvýš osm stupňů, jediná malá výhoda nočního vlaku je málo cestujících a tak pro každého volné dvojsedadlo, prostě: nebyla to skromnost, která nás nutila, abychom byli co nejmenší... Snažil jsem se tu atmosféru nacpat do jediné věty, dostatečně bezútěšné. Do Bílé nás dotáhla dýchavičná lokomotiva, vystupovali jsme do drobného deště, nad údolím v nevelké výšce cancoury vlhkých mraků, po silnici potůčky vody, na nichž bylo jasně vidět, že tu netekou první den. Do hotelu naštěstí snad nejvýš dvěstě metrů. Zhruba jsme vybalili a do oběda jsme doháněli noční spánkové ztráty. Po obědě krátká procházka, ale déšť nás brzy zahnal zpět, do hotelu, kde sice nebylo veseleji, než venku, ale bylo tam alespoň TEPLO. Poléhávali jsme až do večeře a po večeři neuvěřitelnou rychlostí opět do postele. Byl to prostě den blbec. Při večeři jsem se - opatrně - zeptal člověka v zeleném, kterého jsem považoval za hajného (pak se ukázalo, že jsem se výjimečně nemýlil), jak to vypadá s houbami. Podíval se na mne s despektem, že jsem si připadal jak kreten a povídá: U VÁS v takovém sajrajtu rostou? Posekáno, vymláceno. Nebylo dál o čem mluvit. A pak tedy koupel a postel.
Ráno bylo opět pod mrakem, ale přestalo pršet, procházkou po silnici pod Kyčeru a zpět, po obědě se dokonce i oteplilo, pěšmo a kolektivně (jak to bylo tehdy zvykem) do Starých Hamrů za Petrem Bezručem, nebo Maryčkou Magdonovou, nebo za kým. v pondělí ráno jsem se probudil v půl páté a to už vykukovalo slunce za protější strání a osvětlovalo hřeben za hotelem se zdvihající příslibem zlepšeného počasí. Slib byl dodržen, ale to bylo jasné až později. Nechal jsem Jarku spát, hodil na sebe potichu něco oblečení a hurá za hotel a do stráně. Námahu stoupání jsem necítil - vždyť mi bylo šestadvacet! Za pár minut jsem se koukal na hotel průsekem z asi dvěstěmetrové výše. Byl maličký a neodolatelně srandovní. Obrátil jsem se k němu zády a uviděl Ho: suchohřiba hnědého, ale mně připadal jako zlatý. Ošmejdil jsem okolí, ale byl jediný. Potěšen z nálezu a zklamán jeho osamělostí sestupuji ze stráně. Tady si někdo udělal obrázek ze šišek, nebo co to je? Skloním se a naráz vyjekl samým potěšením: obrázek si udělala sama příroda ze dvanácti maličkých bratříčků toho, jehož už jsem držel v hrsti! Opět šacuji okolí, ale zase už nic. Nevadí, povídám si pod neexistující knír, vždyť včera nerostlo nic. Bude lépe! A bylo. Seběhl jsem dolů, v pokojíku ještě půlnoc, seřízl jsem hříbečkům nožky do rovna a podle velikosti nastavil na kraj stolu, aby je Jarka po probuzení ihned uviděla. Natáhl jsem se na rozestlanou postel a zavřel oči. Probudila mne slova: Jé, ty jsou krásné! Odpoledne jsme opět kolektivně vyrazili na Bumbálku, večer seznamovací program. Spát později, proto ráno nastalo až před snídaní a z časného výletu sešlo. Polodenní výlet na Lysou horu (výstup pěšky), pozdní oběd, bolavé nohy. Ne ale tolik, aby je zvědavost nepřinutila podívat se do stráně, jak se vyvíjí situace v mykologickém subsystému. Žena se mnou, nohy-nenohy. A hudrovala: ježíš, to je ale kopec, to ještě půjdeme výš? pojď se vrátit, vždyť vidíš, že nic neroste! A podobně. Musíme výš, ještě kousek; sem prostě slunce svítí až moc pozdě, protější hřeben je dost vysoký. A šli jsme ještě kousek výš i když za cenu, že jsem musel uříznout klacek, hůl, která jí pomáhala stoupat. Pár metrů a pak to začalo: tu jeden, tu tři, pak celá skupina, Jarka zahodila hůl, běhala po lese jak utržený vagon po nádraží, nosila mi houbičky a já čistil a čistil a čistil... Tak jsme našli i místo - asi deset čtverečních metrů - na němž jsme jich sebrali skoro sto. Ke cti přišla taška, kterou jsem pro jistotu, z obavy před výsměchem, tajil, i sáčky, kterými mne vyzbrojil (rovněž potajmu) můj - jak vidno oprávněný - optimismus. Pak se vytasila s taškou a sáčkem Jarka - také je měla schované - z podobných důvodů jako já. I ty byly za chvíli plné a tak šel dolů svetr, zavázat rukávy. I ten jsme naplnili a s lítostí, kolik hub tam musíme nechat, jsme šli dolů s několika stovkami hub, z nichž ani jedna nebyla větší, než palec. Skoro samé suchohřiby, sem tam pravý borováček. Tak to pokračovalo skoro každý den po celou dovolenou. Na procházkách, na výletech, kdy jsme chodili za "štrůdlem" tři čtyři metry mimo cestu a vždy jsme přišli do hotelu s kořistí. Po pár dnech nastal úkaz, kterým jsem povídku uvedl: zdálo se mi, že stoupám strání a že na mne zpod jehličí vykukují desítky hříbečků. Ten sen provázel mé noci ještě dlouho potom, když jsme se vrátili z dovolené. Musím říci, že ani po mnoha reprizách mi nebyl protivný...
-džej sí-
Kam na výlet
Prázdninový výlet po vodě i železnici
Od 8. května letošního roku slouží výletníkům loď pro 249 pasažérů Porta Bohemica, která pluje 41 km mezi Roudnicí nad Labem a Ústím nad Labem. Do projektu veřejné lodní dopravy na Labi se zapojilo šest obcí a měst ležících na březích řeky. Porta Bohemica tak zastavuje ve Vaňově v Ústí nad Labem, Velkých Žernosekách, Píšťanech u Mariny, Lovosicích, Litoměřicích a Roudnici nad Labem. Rozhodly jsme se dětmi udělat si výlet lodí také, až trochu poleví tropická vedra. Volba padla na čtvrtek 24. července.
Itinerář výletu jsme s přítelkyní připravily tak, aby poskytl kombinované cestovní prožitky. Ráno jsme s holčičkami odkráčely na Osmičku na nové přistávací molo, které zářilo modrou barvou (původně bylo někde u sila). S hrůzou jsme zjistily, že stejný nápad mělo asi dalších 30 lidí a 1 pes. S obavami jsme vyčkávaly příjezdu plně vytížené lodi, která ještě, aby zvýšila strach čekajících, před přistáním jela jakoby dále. Ale dobře to dopadlo, část pasažérů vystoupila, a loď nesoucí název Porta Bohemica nás tedy nalodila. Plavba lodi Porta Bohemica je podporována sdružením obcí Labská paroplavební společnost.
Lodníci včetně pana Juláka nás uvítali zpěvem; oblečeni byli v námořnických tričkách a velice jim to slušelo. Cestovatelů ale bylo na lodi Porta Bohemica opravdu hodně a tak jsme nakonec zakotvily na spodní palubě s pravým lodním barem. Protože jsme viděly dostatečně a protože začalo pršet, ani nám to nevadilo. Tady konečně došlo i na zaplacení „plavného“ (jízdné se na cestu lodí nehodí, nemyslíte?). Dostaly jsme také papírový náramek, abychom nemusely platit znovu. Děvčátka si dala něco k pití a my s kamarádkou presso. Byli tam ale i mlsnější a hladovější pasanti a ti si dávali podle jídelního lístku, k dispozici byl třeba „Pravý labský utonulec“, „Křupavé párečky kapitána Korkorána“ nebo „Lahodný námořnický koláček“ a další dobrůtky.
Ale i při konzumaci jsme pozorovali okolí řeky: viděly jsme volavky, rybáře, ale také jen prázdné židle (ty prý tam mají někteří páni nastálo, aby jim někdo nezasedl jejich vybrané místo pro rybolov), racky a mladé kačenky. Zaujala nás výrazná silueta vrchu Lovoše i rekreační a rybářský ráj Žernoseckého jezera. Reklamní slogan Není krásnějšího pohledu na krajinu v okolí řeky Labe než z lodi "PORTA BOHEMICA" můžeme klidně podepsat.
První zastávka pro nás lovosické byla na jezeře v Píšťanech u přístavu Marina Labe, kde kotvily desítky velkých motorových člunů. Další a na tomto výletě pro nás poslední zastávkou lodi byly vinařské Velké Žernoseky. Kdo má čas, může vystoupat na vyhlídku Kalvárie se třemi kříži z roku 1587. Ke křížům se víže pověst o lásce tří panen k rytíři z Kamýku. Dívky si prý přísahaly věčné přátelství a protože všechny si rytíře vzít nemohly, zvolily společnou smrt skokem ze skály. Rytíř pak na jejich památku nechal postavit kříže, od nichž je výhled na Radobýl, Lovoš, Milešovku a Hazmburk. My jsme ale volily další dopravní prostředek – přívoz lodí Ludmila do Malých Žernosek. Převozník vezl z druhé strany skupinu asi 10 cyklistů a tvrdil, že se jich i s koly vejde do lodi určitě 15.
Z Malých Žernosek jsme jely do stanice Lovosice-město vlakem kolem nových žernoseckých vinic a ve 13 hodin už jsme byly doma. Pro děti to byl zajímavý zážitek a určitě pojedeme někdy celou trasu do Ústí a zpátky do Lovosic. Alespoň jednou by se měl lodí do Ústí svézt každý výletník.
Hz
-
Soboty v CHKO České středohoří.
Správa Chráněné krajinné oblasti České středohoří začala pořádat pro zájemce sobotní výlety. První sobota se uskutečnila 12. dubna na Holém vrchu u Hlinné a zájemci viděli vzácné koniklece a slyšeli zpěv strnada obecného, budníčka menšího a dalších pěvců, a ještě viděli stádo daňků. Další sobota s pracovníky CHKO proběhla 14.6. a navštívena byla Martinská stěna u obce Čeřeniště.
Na sobotu 13. září se chystá výlet na Ptačí kameny u Bukové hory. Přesné informace získáte na www.ceskestredohori.ochranaprirody.cz, kde na "správa informuje" kliknete na "kalendář akcí". Na webu je uvedeno, kde je nástupní místo, i kde je možno zaparkovat.
Hz
-
Oblastní vlastivědné muzeum v Litoměřicích
je otevřeno celoročně kromě pondělí 10-17. Na Státním hradu Hazmburk je v září otevřeno od 10 do 18 hodin, na Státním zámku Libochovice v září denně kromě pondělí 9-17 a na Státním zámku Ploskovice je otevřeno v září od úterý do neděle 9- 17. Stálá expozice „Ulrika a Třebívlice“ v zámeckém parku Třebívlice je přístupná v so a ne 9-11 a 14-16 hodin, jinak po ohlášení.
Hz