Nádraží Lovosice před a po Mnichovu

Mnichovská dohoda byla podepsána v noci z 29. na 30. září a následující den s ní byla seznámena vláda. K předání odstoupených území byl dán termín od 1. do 10. října, přičemž vedení SDP (Sudetendeutsche Partei) prohlásilo, že od 1. 10. nemůže být na odstoupených územích žádný český úředník, protože od tohoto data nemůže ručit za jeho bezpečnost.

Jednou z hlavních německých zásad pro stanovení nových hranic bylo přerušit všechny důležité spoje a zbavit tak „zbytek ČSR“ jakékoliv smysluplné obrany. Některé tratě byly přerušeny novou hranicí několikrát (například traťové úseky Brno - Břeclav, Přerov - Ostrava, Česká Třebová - Olomouc, nebo Pardubice - Liberec). Čeští železničáři ale dokázali během dvou dnů odsunout téměř všechny vozy a lokomotivy, a teprve jednání, které spolu vedly ministerstvo železnic ČSR a Československé státní dráhy „druhé republiky“ a ministerstvo železnic Großdeutsches Reich a Deutsche Reichsbahn Gesselschaft, stanovila, které vozy a lokomotivy ČSD předají ve prospěch DRG. Protože Lovosice byly od 1. října 1938 součástí Velkoněmecké říše, bylo obnovení provozu z Lovosic do Ústí n.L. „vnitroněmeckou záležitostí“, a první vlaky mezi Lovosicemi a Ústím n.L. vyjely již 16. října 1938. Jak dokládá jeden ze snímků, osobní vlaky byly složeny výhradně z německých vozů.

Československá „druhá“ republika i Velkoněmecká říše měly zájem co nejdříve obnovit na nových „přeshraničních“ tratích provoz a proto byla již 27. října 1938 uzavřena mezi ČSD a DRG (Deutsche Reichsbahn Gesselschaft) předběžná dohoda „O opětovném zavedení provozu přes nové německo-čs. hranice“. Definitivní znění dohody bylo podepsáno 17. 11. 1938 a řešilo i obnovu dorozumívacího zařízení. Železniční stanice Lovosice se obnovením provozu na trati Praha - Dresden stala pohraniční stanicí. Všechny vlaky zde musely zastavovat kvůli celní a pasové kontrole. Stanici Lovosice jako pohraniční stanici ukazuje další z přiložených snímků. Výměna lokomotiv se ale v Lovosicích neuskutečňovala, protože kvůli nižšímu nápravovému tlaku na českých tratích musely jezdit české lokomotivy až do Podmokel. A rychlíky, jedoucí ze severních a severovýchodních Čech přes dnešní nádraží Děčín-východ, měnily lokomotivy až v Drážďanech, protože omezením pro německé lokomotivy byl nízký nápravový tlak na mostě přes Labe u stanice Prostřední Žleb.

Železniční stanice Lovosice byla jednou z uzlových stanic Společnosti státní dráhy (StEG). Původně měl být úsek Praha - Lovosice otevřen pro železniční provoz již 1. srpna 1849, úsek z Lovosic do Ústí pak 1. října 1849. Ale v té době se ještě dokončoval karlínský (Negrelliho) viadukt i tunely u Nelahozevsi a hotovy nebyly ani nádražní budovy ve Veltrusech, Roudnici n.L., Lovosicích ani v Ústí n.L. Proto se přestalo o termínu 1. srpna 1849 mluvit a teprve po úspěšné zkušební jízdě z Prahy do Lovosic 3. května 1850 byl stanoven termín zahajovací jízdy z Prahy do Lovosic na 1. července 1850. Úsek Lovosice - Ústí n.L. byl uveden do provozu 1. října 1850. Již od září 1850 se vozilo z Ústí n.L. do Prahy uhlí, a ostatní nákladní doprava byla zahájena 15. listopadu 1850. Provoz na celé trati z Prahy do Drážďan byl slavnostně zahájen 6. dubna 1851.

Železniční stanice Lovosice nezůstala stanicí na jediné trati. 22. října 1882 byl zahájen železniční provoz na trati Lovosice - Libochovice (i tuto trať postavila StEG), a v prosinci 1897 byl do železniční stanice Lovosice (Lobositz St.bf.) zaústěn první úsek severočeské transversálky z  Řetenic. O necelý rok později, v létě 1898, byla do stanice Čížkovice na trati z Libochovic do Lovosic zaústěna trať z Obrnic. Poslední tratí, zaústěnou do železniční stanice Lovosice, byl druhý úsek severočeské transversálky, vedoucí přes železniční stanici Litoměřice horní nádraží. do České Lípy. Provoz na prvním části druhého úseku severočeské transversálky (z Lovosic do Litoměřic hor.n.) byl zahájen koncem roku 1898.

Železniční stanice Lovosice byla zajímavou stanicí, která občas zaznamenala „neobvyklou událost“. Jednou z nich je zastavení zvláštního vlaku ruské carevny Marie Hessensko-Darmstadtské, který zastavil při jejím návratu z Karlových Var dne 1. listopadu 1858 v Lovosicích.

Na dalším snímku je fotografie stanice Lovosice po příjezdu osobního vlaku z Prahy v roce 1910. Překvapující je délka osobního vlaku i osobní vozy se samostatnými oddíly a s podélnými stupátky po celé délce vozu (za jízdy byl odtud vstup do každého oddílu). Na snímku jsou také vidět vyvýšené brzdařské budky, protože průběžná sací brzda (a posléze brzda tlaková) se zaváděla postupně a bývalo běžné brzdit párou nebo sací brzdou (tedy podtlakem) pouze lokomotivu. Brzdění vlaku obsluhou vřetenové nebo pákové ruční brzdy vozů, vybavených brzdařskou budkou a zmíněnou ruční brzdou, zajišťovali (až „do našich časů“) brzdaři, kteří utahování nebo povolování brzd prováděli podle zvukových signálů, dávaných strojvedoucím lokomotivní píšťalou.

Na závěr připomenutí některých historických událostí z Lovosic z doby, kdy Lovosice byly součástí Velkoněmecké říše, uvádím snímek jedné železniční stavby z Ústí n.L., z města, jehož železniční význam byl založen na uhlí a jeho přepravě do Saska i do Čech a na Moravu. Obrázek ukazuje železniční budovu stanice Ústí n.L., postavenou Společností státní dráhy (StEG), v podobě, která existovala od roku 1850 do dubna 1945, kdy byla tato budova zničena bombardováním.

Tento příspěvek využívá informace a vyobrazení z knihy autorů Bufe a kol., „Železnice v Sudetech“ (vydalo nakladatelství Růžolící chrochtík, Praha 2006).

František Ptáček

Původní lovosická radnice oslaví 100 let

Historie lovosických radnic je trudná a složitá. V 18. století řádily v Lovosicích často velké požáry a při jednom z nich 31.3.1796 vyhořela lovosická radnice. Pak bylo město bez této důležité budovy, až v roce 1830 pomýšleli měšťané na postavení radnice a přeměnu z města poddanského na město podléhající císařské ochraně. Zakoupili tenkrát usedlost č.p. 98, na které ale vázla robotní povinnost. Vrchnostenská správa zproštění nepovolila a ani nepřipustila, aby si město postavilo radnici novou z vlastních prostředků. Město nakonec usedlost prodalo.

Teprve v roce 1848 byl koupen dům č.p. 41 (jednopatrový hostinec s velkou zahradou a dvorem), který byl adaptován pro účely městské správy. Bylo to v místě, kde po letech, v roce 1907, skutečně stavba radnice začala. A svobodná obec Lovosice byla konstituována 29. července 1850. Rovněž od roku 1850 začal v Lovosicích pracovat C.k. okresní soud.

Dne 21. ledna 1903 se lovosičtí konšelé rozhodli založit novou ulici, která byla tehdy pojmenována po německém dramatiku Schillerovi – Schillergasse. A pak se konečně rozhoupali a rozhodli se postavit na místě té staré honosnou novou radnici, která by odpovídala významu města Lovosice. Autorem návrhu byl ústecký architekt a stavitel Karl Rzehatschek. Poslední zasedání obecního zastupitelstva ve staré budově se konalo 27. prosince 1906. Další jednání po dobu stavby nové radnice se konala v sále hostince „U Zlaté lodě“ (dnešní Beseda – je zajímavé, že některá zasedání se tam konala i po roce 1989). Secesní radnici s historizující věží postavil litoměřický stavitel Alexander Grandissa. Kolaudace proběhla 21. prosince 1907 a slavnostní otevření se uskutečnilo 8. ledna 1908. V sérii knih Album starých pohlednic, České středohoří, jsou dvě krásné kolorované pohlednice naší radnice, na jedné z nich je asi v den slavnostního otevření, na druhé možná trochu později – leč na každé pohlednici je radnice jinak vybarvená; na jedné z nich je dokonce dvojbarevná šedá se žlutou. A ty malé věžičky jsou jednou zelené a jednou červené! (Ve zmíněné knize je také uvedeno, cituji: „Zůstává paradoxem přežívajícím z minulého období, že Městský úřad sídlí v protějším objektu na nároží ulic Školní a Osvoboditelů, zatímco původní radnice slouží potřebám zdravotnictví.“)

Rozpočet stavby prý činil 204 562 koruny (od 1.1.1900 se začalo platit v Čechách korunami – 1 zlatka se rovnala 2 korunám). Věžní hodiny dodali lovosičtí hodináři Eduard Sallaba a Anton Klein za 1.270,- korun. Na štítě radnice je usazena socha medvěda, který drží městský znak – obojí je z pískovce.

Radnice si prožila různé historické přemety na své kůži. V letech 1949-1960 zde sídlil Okresní národní výbor Lovosice. Budovu po rekonstrukci převzalo zdravotnictví, které ji zaplnilo zvláště zubními ordinacemi. V roce 1992 byla budova původní secesní radnice z roku 1907 (nyní zdravotní středisko) opravena.a dostala také novou fasádu. Při její rekonstrukci, kterou provedla firma Harting, došlo rovněž k výměně hodin; ty dnešní pocházejí z poloviny roku 1992. Montáž provedla firma ELEKON z Vyškova na Moravě ve dnech 1. – 4. září 1992. Nešlo ani tak o úpravy, jako spíše o kompletní výměnu. Předmětem dodávky byl nový mechanický hodinový stroj se samočinným elektrickým nátahem a půlovým odbíjením, 4 ks nových plastových číselníků o průměru 139 cm s měděnými číslicemi a ručkami, bronzový cimbál o hmotnosti 35 kg a mechanické rozvody, to vše v ceně 114.200,- Kčs.

Stavební dozor při této akci měl tehdejší stavební technik Městského úřadu Lovosice Jiří Popelka, který se na výběru hodin podílel. Uvádí, že v prostoru, kam byl umístěn nový hodinový stroj, byl letitý nepořádek (hnízdili zde holubi) a okénka tohoto prostoru byla prý celá léta zazděna. Po vsazení nového hodinového stroje se až do svého odchodu z Městského úřadu o hodiny staral.

Parta horolezců vedená Václavem Michálkem provedla 25.8. výstup ke kulové schránce na špičce věže bývalé radnice. Schránka byla bohužel prázdná (podle stop byla pravděpodobně vykradena, snad v roce 1986). Při novém uzavření kopule radnice byly zde pro naše potomky uloženy fotografie současných Lovosic, kniha PhMr. Jaromíra Kozlíka Pohlednice z Lovosicka, několik výtisků Lovosických listů a mapa Lovosic. Předchozí oprava radnice proběhla v 60. letech.

Když se měly Lovosice stát od 1.1.2003 obcí s rozšířenou pravomocí, bylo zřejmé, že dosavadní radnice nebude úředníkům postačovat. I byla vypsána anketa, zda upravit a opravit krásnou původní radnici nebo postavit přístavbu radnice dosavadní. Hlasovalo jen asi 1200 osob, cca 800 bylo pro novou radnici a jen asi 400 pro renovaci původní radnice; hlavní důvod pro postavení nové radnice – ve staré jsou lékaři, zhoršila by se zdravotní péče. Členové zastupitelstva se podřídili vůli obyvatel a postavila se radnice nová. Jenomže lékaři se větší mírou z budovy odstěhovali.

Radnice se chystá na narozeniny a proto jí město chce dát dárek – opravit ji, aby byla hezká. Opravu a nátěr fasády a radniční věže na budově Školní ulice provádí firma Roman Štěrba, Lovosice. Rovněž budou opravena a natřena okna, což je úkolem firmy Miloslav Nekolný, Lovosice. Je to skutečně překrásná budova a je chloubou Lovosic – myslím, že si ji také návštěvníci nejvíce fotografují. Takových památek v Lovosicích příliš nemáme: zámek, kostel sv. Václava, sochy svatých v lapidáriu za kostelem, sochu sv. Václava na náměstí, Pfannschmidtovu vilu, secesní evangelický kostel (také z roku 1907) a tuto stoletou radnici. Važme si jí a udržujme ji v dobrém stavu. Ať je stále krásná, ta naše stoletá oslavenkyně!

Hz

Ke svému stoletému výročí dostala historická radnice nový kabát. Byla to náročná práce ipro horolezce. Lovosická dominanta tak získala na kráse.

Poklad ze zapadlého krámku

Kluk, který odstartoval první světovou válku, zemřel v Terezíně

Zaprášená kniha z roku 1933 „se tvářila“ na první dojem jako román od L.Y. Erskina „Dobrodružství jízdního policisty“. Při bližší prohlídce se ale ukázalo, že více, než polovina knihy obsahuje 330 zpráv o událostech z té doby. Zprávy se týkají různých míst na zeměkouli. Od džungle až po Ameriku. Informace jsou někdy pro zasmání, jindy poučné. Často se týkají sportu, obzvláště rohování (box), které bylo tehdy zřejmě velmi oblíbené. Občas se tam objeví zmínka o nějakém Čechovi, ale přímo z naší země je tam pouze jediná zpráva. Zato je tak zajímavá, že stojí za zveřejnění. Týká se blízkého Terezína a jednoho velmi proslulého vězně. Jmenoval se Gavrilo Princip. Než si článek (i s češtinou z roku 1933) přečtete, vysvětlíme, kdo to Gavrilo Princip byl:

Narodil se 25.července roku 1894 v Obljaji. Byl to bosenskosrbský politický aktivista, který 28.června 1914 spáchal v Sarajevu atentát na Františka Ferdinanda d‘Este a jeho manželku Žofii Chotkovou. Tato událost podnítila Rakousko-Uhersko k akci vůči Srbsku, která vedla k zahájení 1.světové války.

Popis události: Gavrilo Princip vystřelil asi ze vzdálenosti jednoho a půl metru na auto. František Ferdinand byl zasažen do krku, Žofie do břicha. Žofie, o které se později zjistilo, že byla těhotná, zemřela okamžitě. Ferdinand na ní volal: „Sopherl! Sopherl! Sterbe nicht! Bleibe am Leben für unsere Kinder!“ (Žofinko! Žofinko! Neumírej! Zůstaň naživu pro naše děti!). Poté upadl do bezvědomí a po příjezdu do nemocnice zemřel.

Gavrilo Princip byl v roce 1914 odsouzen. Jako mladší dvaceti let nemohl být popraven. Dostal maximální možný trest 20 let vězení. Byl držen v krutých podmínkách, ještě zhoršených válkou. Například byl dlouhé dny zavřen v cele v naprosté tmě. Zemřel na tuberkulózu 28.dubna 1918 v českém pevnostním vězení Terezín. V době smrti vážil pouhých 40 kilogramů.

Jak zemřel Gavrilo Princip (zpráva z roku 1933) - Bývalý strážce v terezínské pevnosti Josef Bleier učinil zajímavá sdělení o životě Gavrila Principa, který vypálil smrtící výstřely na bývalého rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda, v kasematech terezínské pevnosti. Bleier vypravuje, že spolu s Principem bylo v terezínské pevnosti uvězněno na 1 200 Čechů, kteří byli hlídáni 36 strážci. Gavrilo Princip byl uvězněn v dokonale osamělé cele a jeho strážcem byl Josef Bleier, který měl přísný rozkaz nespustit vězně ani na nejmenší okamžik s očí. Princip snášel své vězení s hrdinným klidem. Ani mu nic jiného nezbývalo, neboť vedle okovů to byly ještě těžké souchotiny, které strašlivě hlodaly na zdraví mladičkého vězně. Gavrilo Princip v době atentátu neměl ještě ani dvacet roků. Většinu hodin strávil Princip v horečkách na své tvrdé pryčně. Nesměl s nikým promluvit ani jediného slova. Jednoho dne však, jak alespoň tvrdí Bleier, počal Princip k němu mluviti: „Pomozte mi z tohoto vězení,“ pravil prý k Bleierovi. „Nebudete toho litovat, mám venku velmi vlivné přátele.“ Bleier mu namítl, že kvůli němu začala ta strašná světová válka. Na to Princip prohlásil se vší určitostí a rozhodností, že by byla světová válka vypukla tak jako tak i bez jeho činu. Principova choroba se tak zhoršila, že měl být převezen do městské nemocnice. Cestu z pevnosti k městu musil těžce nemocný Princip jít pěšky. Provázel ho Bleier a čtyři vojáci s nasazenými bajonety. Pochopitelně, že Princip byl v železných poutech. Během cesty se dal Princip pojednou na útěk, ale hned po několika málo krocích se musil zastavit. Místo do nemocnice, kam patřil, byl po tomto „pokusu o útěk“ uvržen Princip zpět do svého nelidského vězení. Utrpení Principova začala znovu. Tuberkulosa zachvacovala jeho tělo čím dále více. Nedlouho před skončením světové války počal Princip trpět i chrlením krve a zemřel mlád a dříve, než se dočkal konečného vítězství své vlasti.

Anna Stará

1. světová válka v Lovosicích

Takhle vypadala 1.světová válka v Lovosicích. Z fotografie je možné vyčíst, že se jedná o roky 1914 – 1918. Na obrázku pochoduje útvar vojáků v rakousko-uherských uniformách. Ale jen těžko lze z této fotografie prokázat, zda jde o začátek války, průběh nebo její konec.

Fotografie byla pořízena z balkónu staré lovosické radnice. Budova s nápisem „ATELIER“ byla ateilérem manželů Bobysutových – fotografů. Fotografovala především paní. (Ve stejné době byl v Ústecké ulici fotograf Ullrich.)

Po levé straně je budova konírny, která patřila k zámku. Bourala se v roce 1945. (Pamětník a majitel fotografie pan Borovička, nar. 1919, se aktivně bourání konírny zúčastnil). Vedle konírny je bývalá budova starého soudu. Byla zbourána kolem roku 1975. Před kostelem bylo tehdy ještě několik stromů. Není ale možné určit, zda na kostelní věži byly v ten okamžik zvony. Ing. Jiří Skalský ve své knize „Lovosice od pravěku do roku 1948“ píše: „Válečný průmysl začal trpět nedostatkem surovin, které se před válkou dovážely. Námořní blokáda ze strany Dohody si vynutila mobilizaci vnitřních zdrojů. Konaly se nejrůznější sběry surovin: kaučukového zboží, železné kulatiny, mosazné moždíře a měděné dráty hromosvodů se vyměňovaly za železné. 4. září 1916 došlo i na kostelní zvony. Poté, co s nimi bylo naposledy čtvrt hodiny zvoněno, byl nejtěžší zvon sv. Václava (856 kg., z r. 1691) a sv. Jan a Pavel (320 kg., rovněž z r. 1691) rozbity na kusy, dušičkový zvon (62 kg., z r. 1764) snesen celý a materiál odvezen do skladiště polního dělostřelectva v Terezíně. Jen díky srdnatosti faráře nebyly zabaveny i cínové píšťaly varhan.“

(Vítám každou další informaci, která doplní příběh této fotografie.)

/as/

Veteráni 2. světové války

Na frontách II. Světové války působilo několik stovek československých lékařů, lékařek a mediků. Studium někteří z nich dokončili až během války v Anglii, někteří dokonce a ž po válce, al aktivně se zúčastnili válečného dění. Část jich pocházela, nebo byla nějak propojena s českým severem. Vybral jsem tři z nich, abych na jejich příkladu ukázal i tuto stránku války.

Prvním z nich je MUDr. Pavel Ederer, narozený v Praze 6.3.1889. Promoval 18. ledna 193 na Karlovo- Ferdinandově univerzitě v Praze. Záhy po promoci byl odveden do rakousko-uherské armády, s níž se zúčastnil již první světové války. Sloužil v Turecku jako šéflékař nemocnice v hodnosti nadporučíka zdravotnictva. Mezi světovými válkami působil jako šéflékař Okresní zdravotní pojišťovny v Litoměřicích.

Po okupaci republiky odešel 24.8.1939 do zahraničního odboje do Francie. 8.12.1939 byl odveden do československého vojska ve Francii jako záložní nadporučík zdravotní služby. V květnu 1940 nastoupil do služby u francouzského ministerstva zdravotnictví.

Po kapitulaci Francie byl evakuován do Anglie a zde přidělen k Náhradnímu tělesu československého vojska v Southend on Sea východně od Londýna – na pobřeží Severního moře. 24.9. 1940 byl ze zdravotních důvodů propuštěn z čs. Vojska a v prosinci na to nastoupil do služby jako lodní lékař britského obchodního loďstva v Liverpoolu na pobřeží Irského moře. U obchodní flotily pak sloužil až do konce roku 1944. Do té doby se zúčastnil mnoha několikaměsíčních nebezpečných konvojových plaveb. Hned při první byla jeho loď potopena německou ponorkou, byl však mezi zachráněnými eskortní lodí konvoje.

1.2.1945 nastoupil do služby u mezinárodní organizace UNRRA (united Nations Relief and Rehabilitation Administration – organizace Spojených národů pro pomoc a obnovu válku poškozených zemí.

Po válce zůstal v Anglii, kde v červenci 1947 přijal britské státní občanství.

Dalším z trojice, o níž dnes píši, je MUDr. Gerhart Freund, narozený 19. 11. 1913 v Ústí nad Labem. Po Po promoci v roce 1936 na lékařské fakultě Německé univerzity v Praze nastoupil praxi v Baťově nemocnici ve Zlíně. Protektorát Čecha a Morava illegálně přes polskou hranici opustil záhy po vzniku tohoto neblahého státního zřízení. Z Polska se dopravil po moři do Francie, kde 5,121939 nastoupil činnosu službu u 1. československé divize v Agde na jižním pobřeží Francie u Středozemního moře v hodnosti svobodník – aspirant.

Po kapitulaci Francie byl evakuován do Anglie, kde nejprve sloužil u brigádní ambulance Československé samostatné brigády (Czechoslovak Indepehdent Bridade Group), posléze byl přeložen k čs. náhradnímu tělesu.

13.3.1941 dostal od prezidenta Beneše svolení ke službě u námořnictva Svobodné Francie (FNFL). Pod krycím jménem Gerard Freineau nastoupil 20.3.1941 službu lodního lékaře na francouzské obchodní lodi Ville de Amiens a zde sloužil až do 30.10.1942. Koncem téhož roku připlul do Anglie a 4.4.1943 byl přidělen na námořní základnu v Coxes na ostrově Wight jako lodní lékař v hodnosti Lieutenant de Vaisseau na francouzském torpedoborci Le Combattante, na němž sloužil až do 11.8.1945.

Deset týdnů působil na Hlavním ředitelství zdravotní služby námořnictva, odkud byl 25.10.1945 demobilizován.

Po válce se vrátil do vlasti a působil opět v Baťově nemocnici ve Zlíně pod přijatým jménem Gerard Fráňa. V šedesátých letech napsal autobiografickou knihu Sbohem moře, sbohem oceány. Měl jsem možnost tuto knihu číst, vypůjčil jsem si ji v lovosické Městské knihovně. Pokud je tam ještě k dispozici, vřele doporučuji její přečtení... Stojí opravdu za to.

MUDr. Gerard Fráňa zemřel před dovršením dvaašedesátého roku svého života...

MUDr. Karel Pekárek je další z trojice dnes vzpomenutých lékařů – veteránů II. Světové války. Narodil se v Brně 29.1.1913., tamtéž po letech vystudoval medicinu. V roce 1939 odešel z okleštěné republiky do Francie, kde pokračoval ve studiu mediciny na Sorbonně. Po vypuknutí války vstoupil 16.9.1939 k čs. vojsku do Agde a jako příslušník 2. čs. pěšího pluku se zúčastnil ústupových bojů ve Francii. Po okupaci Francie byl evakuován do Anglie, kde v letech 1940-1941 absolvoval školu záložních důstojníků. Nato dokončil studium mediciny na universitě v Aberdeenu a 27.2.1943 promoval v Oxfordu.

Vrátil se do armády k čs. vojsku a sloužil pak v 2. oddílu dělostřeleckého pluku čs. samostatné brigády.

29.1.1944 vstoupil se souhlasem prezidenta Beneše do RAMC (Královský armádní zdravotní sbor). Po třítýdenním základním šklolení v 1. výcvikovém středisku ve Swindonu mu byla udělena britská hodnost Lieutenant. V říjnu 1944 byl převelen do Indie, kde nastoupil do služby u 21. indického divizního obvaziště nedaleko Mádrásu. S touto jednotkou se v září 1945 vylodil v Malajsku. Na přelomu let 1945 a 1946 se vrátil do Anglie a sloužil až do července 1946 ve vojenské nemocnici v Colchestru. 16.10.1946 ukončil službu v RAMC a byl vyřazen v hodnosti britského kapitána (Captain).

Po návratu do vlasti sloužil nejprve ve Vojenské nemocnici v Praze a později na severu Čech. Patřil mezi zakladatele oboru pracovního lékařství v Ústí nad Labem a později pracoval v odboru radiační hygieny severočeského kraje.

S použitím zdroje – článku pana Ivana procházky v časopise Historie a vojenství 2/07.

Zdeněk Najman