Pohledy do historie

Historie železnice - motorové vozy 120.4 a 130.3, zvané „věžáky“

V počátcích motorizace osobní železniční dopravy hledali konstruktéři řešení pro nová, pro železnici netradiční, vozidla. Jako první v Evropě uvedly do provozu motorové vozy, poháněné „Daimlerovým výbušným motorem“, Württemberské státní dráhy v roce 1893. Saské státní dráhy používaly podobné motorové vozy od roku 1904 na 46 km dlouhé trati Kamenz - Arnsdorf - Pirna se stoupáním až 17‰.

První tratí Rakouských státních drah, na které se v letech 1902 až 1904 zkoušel motorový vůz, byla trať Veselí nad Lužnicí (tehdy Wessely) - Jindřichův Hradec (tehdy Neuhaus). Vůz byl vyroben ve smíchovské vozovce Ringhoffer a měl čtyřválcový vodou chlazený motor Daimler o výkonu 30 koní (22 kW). Tento motorový vůz měl na svou dobu pokrokovou konstrukci. Motor měl samočinný regulátor výkonu motoru a čtyřstupňová mechanická převodovka měla reversaci. Vytápění bylo teplovodní (chladicí vodou z motoru). Prázdný vůz vážil 15 tun a měl 28 míst k sezení. Jak tento první motorový vůz na území Čech vypadal je vidět z následujícího obrázku.

Z dnešního hlediska moderní byly i vozy Dion-Bouton. Soukromá společnost na trati Arád - Csanádi (dnes Rumunsko) provozovala nejen 22 motorových vozů Dion-Bouton o výkonu 30 koní (22 kW), ale i 11 motorových vozů o výkonu 70 koní (52 kW). Uherské státní dráhy na 110 km dlouhé trati Miskolc - Čaňa - Košice provozovaly celkem 4 motorové vozy Dion-Bouton o výkonu 70 koní [52 kW]. Všechny tyto motorové vozy Dion-Bouton měly elektrický přenos výkonu. Čtyřdobý vodou chlazený benzinový motor poháněl kompaudní dynamo, které mělo svorkové napětí 500 V. Dva trakční motory byly zavěšeny tlapově na nápravách a výkonová regulace využívala jednak změnu zapojení motorů (za sebou nebo vedle sebe), jednak odporovou regulaci. Motorové vozy byly dvounápravové a měly již tlakovou brzdu. V rychlíkovém provedení (70 koní) měly 12 sedadel 1. třídy a 24 sedadel 2. třídy, v osobním provedení (30 koní) měly 17 sedadel 2. třídy a 25 sedadel 3. třídy. Těchto uvedených 37 motorových vozů obsazovalo v tehdejších Uhrách denně 58 vlaků, z toho 8 rychlíků.

Motorové vozy (včetně parních vozů Serpollet a Komárek) vykazovaly v letech 1904 až 1906 tyto provozní náklady:

1. Parní (motorový) vůz Komárek (ČSD M 124.0) 21 haléřů/km
2. Motorový vůz Daimler (Veselí n.L. – Jindř. Hradec) 22 haléřů/km
3. Parní (motorový) vůz Serpollet (ČSD M 113.0) 27 haléřů/km
4. Motorový vůz Dion-Bouton (30 koní) 30 haléřů/km
5. Motorový vůz Dion-Bouton (70 koní) 44 haléřů/km

V roce 1919 neměly ČSD ani jeden motorový vůz, ani jednu motorovou lokomotivu. Ale... dvacátá léta byla pro ČSD obdobím mohutného rozmachu parní trakce, která začala zplna využívat výhod přehřáté páry, dostatku uhlí a naprostého nedostatku nafty a benzinu. Motor dostatečně velkého výkonu k disposici nebyl, ale byl konstrukčně velmi dobrý motor menšího výkonu. A co bylo nejdůležitější: ČSD měly v Evropě jednu z nejrozsáhlejších sítí místních drah, na kterých byl provoz v parní trakci neúnosně drahý. Osobní dopravu na místních tratích zajišťovaly obvykle smíšené vlaky vedené parní lokomotivou, a od motorových vozů se očekávalo kromě zlevnění i zkrácení jízdních dob. Ke zkrácení jízdních dob mělo také přispět odstranění nezbytného objíždění soupravy hnacím vozidlem

Prvními motorovými vozy ČSD se spalovacím motorem byly motorové vozy řady M 120.0 (ČKD, od roku 1927) a M 120.1 (Škoda Plzeň, také od roku 1927), které měly jen jedno strojvůdcovské stanoviště. Ale toto řešení, které nezmenšovalo prostor, určený pro cestující, přineslo jinou nesnáz. Vozy obou řad musely být pro opačný směr jízdy otáčeny na výsuvné točnici.

Kopřivnická vozovka proto přišla ještě v roce 1926 (rok je zřejmý z továrního modelu) s originálním řešením - strojvůdcovské stanoviště vysunula nad střechu doprostřed vozidla - vzniklo „věžové stanoviště“, k němuž byla ještě na střeše umístěna benzinová nádrž a chladič. Řešení bylo nejprve odzkoušeno na třech nákladních motorových vozech M 140.1 v roce 1928. Na obrázku (M 140.101) je vidět, jak tyto vozy, určené pro rychlou přepravu novin a rychle zkazitelného zboží (zejména mléka) v okolí Prahy a Brna, vypadaly. Zajímavostí je centrální nárazník shodný s tramvajovým. V letech 1928 až 1931 vyrobila Kopřivnice 26 kusů motorových vozů 120.3, a ve stejném období ještě 9 kusů motorových vozů M 11.0 pro rozchod 760 mm.

V letech 1930 až 1935 vyrobila Tatra Kopřivnice celkem 89 motorových vozů řady 120.4, zvaných „věžáky“. Tento motorový vůz byl vybaven řadovým benzinovým šestiválcem o výkonu 100 koní (74 kW při 1200 ot/min), který řešil pro dnešní dobu neobvyklým způsobem změnu směru jízdy - reversací chodu motoru. Strojvedoucí kvůli změně směru jízdy nejprve zastavil motor, pomocí pedálu a přestavovací kliky přesunul do záběru jiný (druhý) vačkový hřídel, a druhým startérem nastartoval motor. Přenos výkonu byl mechanický, čtyřstupňovou planetovou převodovkou se všemi koly ve stálém záběru. Rychlostní stupeň se zařazoval zabrzděním příslušného oběžného satelitu převodovky (při „neutrálu“ se satelity volně odvalují a roztáčejí duté hřídele s brzdnými kotouči. Proto toto řešení nepotřebovalo reversační nápravovou převodovku ani spojku. Strojvedoucí oceňovali jednoduchost řešení a tyto motorové vozy byly v provozu oblíbené. Posledních 19 vozů (z 89) mělo výkon motoru zvětšením vrtání válců zvýšený na 120 koní (88 kW). Při umístění stanoviště strojvedoucího do věže na střeše bylo ztíženo dorozumívání mezi strojvedoucím a dopravními zaměstnanci při posunu, a proto byly tyto motorové vozy vybaveny potrubím až do věže. Na obou koncích mělo náústek. Kromě devětaosmdesáti těchto motorových vozů M 120.4 bylo vyrobeno i 63 motorových vozů M 130.2. Od výchozího typu se lišily pouze jiným převodovým poměrem, který jim umožňoval dosáhnout rychlosti až 60 km/hod. První z dalších dvou obrázků (M 120.4) ukazuje renovovaný motorový vůz tohoto typu. Na druhém z nich (M 130.2) je ona rychlejší varianta. Je ale samozřejmé, že během výroby se vnější vzhled trochu měnil (například rotační větráky na střeše byly u pozdějších výrobních čísel nahrazeny nadokenními, okno z WC na čelní stěně bylo u pozdějších provedení zaslepeno, první vozy měly místo přechodového zábradlí jen řetízky, posledních 10 vozů mělo prodloužený rozvor a obdélníkový rám (starší vozy měly rám osmiúhelníkový), a od výrobního čísla 25 byly použity delší nárazníky.

V roce 1939 převzaly Říšské dráhy (mimo jiné) 45 motorových vozů M 120.4 (přeznačeny na CivT 136 371 až 115) a 15 motorových vozů M 130.2 (přeznačeny na CivT 136 051 až 065). Byly nasazovány i v Bavorsku a hodně se jich po válce k ČSD nevrátiloPoslední motorové vozy řady M 120.4 byly vyřazeny z obozu ČSD v roce 1957, řada 130.2 u ČSD skončila v roce 1959.

K dnešnímu dni je zachován v majetku NTM zejména díky nadšencům ze Šumperka motorový vůz M 120.437, který jste mohli vidět koncem června 2007 v Lužné.

V našem kraji jezdily tyto vozy v oblasti Vraňany - Lužec, Vraňany - Straškov - Libochovice, Roudnice - Straškov - Zlonice, a Louny - Libochovice - Lovosice. Měl jsem to štěstí, že jsem při jedné návštěvě své babičky v Lužci n.Vlt. jel díky svému otci i „ve věži“ tohoto jedinečného stroje. Vzhledem k tomu, že mi bylo jen asi 7 nebo 8 let, nepamatuji si, bohužel, z té jistě krásné jízdy nic.

Literatura: (1) Bek - Atlas lokomotiv 2, NADAS Praha 1969; (2) Bufe, Schröpfer, Losos - Železnice v Sudetech, Růžolící chrochtík Praha 2003

František Ptáček

STO ŠEST LET

V domcích, které tu stály už před válkou, lze tu a tam najít na půdě lecjaké překvapení. Paní Černá objevila kapesní jízdní řád lodí, které jezdily po Labi z Drážďan až do Litoměřic a zpět. Jízdní řád je psán německy a je z roku 1901. Lze z něj například vyčíst, že z Litoměřic až do Drážďan bylo možné jet od května až do září lodí třikrát denně. V 6,45, v 8,30 a v 11 hodin. Cesta trvala devět a půl hodiny. Loď stavěla v každé vesnici. Mezi Litoměřicemi a Ústím stavěla desetkrát. Stanice uvedeme v němčině, tak, jak jsou v jízdním řádu uvedeny: Prosmik, Lobositz, Czernosek, Lichtowitz, Praskowitz, Zirkowitz, Salesel, Sebusein, Birnai, Wannow. Více než polovina knížečky je věnována reklamám. Velká města podél Labe upozorňují většinou na své hotely a restaurace, kde je možné se občerstvit. Lovosice tam reklamu nemají, ale přece nás jedna bude velmi zajímat. Drážďanská firma bratří Pfundů, která měla pobočku v Lovosicích, tu má reklamu přes celou stránku. Pro nás je tato reklama unikátní proto, že plechovka, kterou máte možnost vidět, je obal na kondenzované mléko, které se vyrábělo i v Lovosicích. Exportovalo se přes Hamburg do všech světových přístavů. Máme možnost si prohlédnout i způsob otvírání konzervy. Byl to vynález starý teprve 17 let.

Lovosická „Pfundovka“ vznikla až v roce 1904. (Vyšly o ní dva články - čísla 9 a 11/2006: Zapomenutá pýcha Lovosic a Mléčné závody Dr.Pfunda aneb Překvapení ukryté v Drážďanech).

Zkuste prohledat půdu. Budeme rádi, když se s námi podělíte o radost ze svých objevů.

Anna Stará

Otázka pro zastupitele

Patří parlamentní manýry do komunální politiky?

Již při první, ustavující, schůzi Zastupitelstva města Lovosice po volbách se objevil v jednání čin některých zastupitelů, který nebyl dosud nikdy uplatněn. Sedm občany řádně zvolených zastupitelů před hlasováním opustilo jednací sál. Myslím, že není podstatné, o čem bylo hlasováno (o čem na ustavující schůzi může hlasování být?), ale o samotný projev nesouhlasu tímto způsobem. Tato forma protestu byla použita i na 2. mimořádném jednání ZM zastupitelem Janem Pieglem ml. Zeptali jsme se proto na jeho názor.

Pane Piegl, na posledním mimořádném zasedání ZM jste před hlasováním odešel ze sálu. Je tento způsob nehlasování odpovídajícím způsobem vyjádření protestu a nesouhlasu vhodný i pro řádně zvoleného zastupitele občany města? Odpovídá to Vašemu mandátu?

„Překvapuje mě, že Vaše otázka směřuje k mému odchodu ze sálu a nezkoumáte obsah mimořádného zastupitelstva. Myslím, že odchod ze sálu je nestandardní postup, který se má využívat co nejméně. Na druhou stranu nestandardní bylo celé to zasedání. Je to krajní způsob jak upozornit na, z mého pohledu, netransparentní získání velké zakázky a rozpoutat diskuzi. V úvodu zasedání jsem položil otázku proč záměr nevisel na úřední desce a nebylo vyhlášeno výběrové řízení. Diskutovat nad těmito otázkami však nikdo nechtěl. Celé mimořádné zastupitelstvo a jeho průběh se mě nedotknul jako politika, ale jako člověka, proto jsem, možná pod vlivem emocí, opustil sál“.

Jakým způsobem můžete zasáhnou do dění ve městě a jaké jsou Vaše další možnosti jako zastupitele?

„Do dění ve městě mohu zasahovat přeci i jako obyčejný občan a také to dělám. Jsem jednatelem neziskové organizace, která pořádá v Lovosicích kulturní a volnočasové akce. Jako komunální politik mám možnosti omezené, neboť jsem opoziční zastupitel. Což však neznamená, že se aktivně nezapojuji do různých oblastí, které město bolí. V otázce energetické koncepce nebo bytové politiky je třeba všeobecné dohody a já byl vždycky zastáncem diskuze, nikoliv silové politiky. Proto na těchto problémech aktivně spolupracuji s koaličními představiteli i úředníky města. Prioritou pro mě zůstává Strategický plán města a v návaznosti na něj, čerpání evropských peněz. Zde mohu pomoci svými zkušenostmi z profesního života“.

Neradi bychom řešili přes naše noviny sporné otázky z jednání Zastupitelstva. V tuto chvíli nám jde jen o princip a o tuto formu nesouhlasu obecně. Myslím si, že zde chybí to podstatné, a to je diskuze na místě jednání nebo i jinde, přímá odpověď na položené otázky a vyjasnění všech nejasností před hlasováním o usnesení.

Vyjádření názoru je právem každého zastupitele a dokonce i povinnost danou mandátem svých volitelů. Stále je zde možnost hlasovat proti, dát poznámku do zápisu z jednání a pod. Podle mého názoru, opuštění sálu před hlasováním neřeší vůbec nic. Ani na zastupitelstvu obce, ani v parlamentě. Je to jen útěk před odpovědností.

Minirozhovor připravil (hv)

Žijí mezi námi

Pokoj plný pohárů

Musím se přiznat, že jméno Jiří Kasal jsem poprvé zaregistrovala v souvislosti s Lovosicemi v loňském roce v článku V. Sedláka o jeho stříbru z rakouského závodu MS Masters v St. Johannu in Tirol. Není divu, cyklista-veterán Jiří Kasal jezdí totiž za KC Kooperativa Liberec. JUDr. Kasal dokonce v Libereckém kraji pracuje, je právníkem Všeobecné zdravotní pojišťovny v České Lípě (Liberecký kraj). Koho by napadlo, že je občanem našeho města? Ale nezaváhala jsem a požádala jsem ho o jeho cyklistický příběh.

Kasalovi mě pozvali k nim domů a já jsem po vstupu do pokoje jen zírala: to nebyl obývací pokoj, ale přímo svatyně cyklistiky – přes devadesát poháru, nespočetně medailí, vítězné dresy, fotografie ze závodů, co jen si člověk pod cyklistikou dokáže představit. A pan Kasal vyprávěl, jak to všechno bylo…

Na kole začal asi tak ve 13-14 letech v Lovosicích, pochopitelně u pana Jaroslava Harvánka. Brzy ale přešel do terezínského oddílu, byl v juniorské reprezentaci u trenéra Jaroslava Menharta a 2 roky na vojně v RH Plzeň (zde zažil srpnovou okupaci 1968). Po návratu z prezenční vojenské služby se oženil, narodily se mu dvě děti, syn a dcera. Závodně jezdit na dlouhou dobu přestal, staral se o rodinu. Na kolo znovu usedl po pětačtyřicítce, když zjistil, že si ho váha neváží a nasadil tedy zdravý životní styl. Z počátku jezdil jen nezávazně, ale rozhodl se, že si zkusí zazávodit. A ono to šlo. Jeho kamarád ho přesvědčil, aby jezdil za liberecký klub KC Kooperativa, kde je soustředěno asi 50 veteránů. V Lovosicích o „starého“ pána příliš nestáli, i když veteráni nasadí třeba i rychlost přes 40 km/hod.

Které závody si vybíráte, za jakou kategorii dnes jezdíte?

Z počátku jsem jezdil hlavně závody Severočeské amatérské ligy, dnes už si vybírám. Závodně jezdím 9 let. V posledních letech jsem se stal 3x ve své kategorii mistrem republiky, loni jsem skončil třetí. Soutěž se jmenuje Silniční Extraliga Masters. Můj cyklistický klub KC Kooperativa Liberec uspořádal letos 29.4. časovku jednotlivců na trati Český Dub – Buřínsko a zpět jako první z jednadvacetidílného seriálu závodů seniorů. Zatím se odjelo 17 závodů. (Pozn. : ke konci července byl stav v kategorii pana Kasala, tj. cyklisté ve věku 55-59 let, kde bodovalo 56 jezdců následující - v čele je trojice Jiří Kasal (KC Kooperativa – 700 b.), Josef Burgr (HIC Markus – 609 bodů) a Jaroslav Pařík (Hermann Lucky Bike – 580 bodů).

Největším úspěchem cyklisty Kasala je zatím 2. místo na Mistrovství světa Masters v St. Johannu in Tirol – 2006. Tato akce probíhá koncem srpna celý týden od neděle do neděle. První tři dny do úterý se závodí ve Světovém poháru. Loni se Radweltpokal konal už po osmatřicáté. V současné době je pořádán pro cyklisty veterány bez licence. V pondělí bývá vložen závod do vrchu. Téměř na stejném okruhu se od čtvrtka do neděle jezdí Mistrovství světa Masters. Muži jezdí ve 12 věkových kategoriích, náš Jiří Kasal jel v kategorii 56-59 let. Jedou se dva okruhy v celkové délce 76 km v krásném prostředí rakouských Alp. Vítěz dostává krásný velký pohár a dres, i ti další obdrží mnohem větší trofeje než bývá zvykem v Česku.

Kolikrát jste už v Rakousku závodil, kolik tam zavodí cyklistů?

Mistrovství světa jsem se zúčastnil zatím osmkrát, je to závod s velkou tradicí. Přijede kolem 2500 veteránů z celého světa – Austrálie, Nového Zélandu, Ameriky i Evropy. Loni se mi podařil únik 2 km před cílem, dojel jsem druhý za Italem, který byl o 29 vteřin rychlejší. Závod do vrchu jsem jel už šestkrát a vždycky jsem byl mezi třemi nejlepšími. Mám doma i Radweltpokal. (Rakouské poháry mají vlastní místo, jsou opravdu obrovské.).

Jezdíte ještě některé další závody, a to i v okolí. Můžete nějaký zajímavý jmenovat?

Mám rád maratón Král Šumavy, který se jezdí z Klatov přes Sušici a Velhartice, cíl je opět v Klatovech. Jezdím nejdelší trať – 260 km – také už z něho mám cenu (Pozn.: Pan Kasal závod už 2x vyhrál). Proti rakouskému je pohár malý, ale hezký. V okolí jezdím třeba závod GIRO DE ZAVADILKA (to je takový zajímavý závod, soutěží se třeba i na historických kolech) – letos jsme vyhráli družstva se součtem věku nad 180 let:

1. místo: LOBKOWICZKÉ ZÁMECKÉ VINAŘSTVÍ ROUDNICE - Linek Josef 58, Kasal Jiří 59, Jerman Petr 64

Na takovou řadu závodů (a úspěchů) musíte mít ale také nějakou fyzičku a pořádný trénink. Kdy se vlastně na závody připravujete?

Pracuji ve funkci právníka ve Všeobecné zdravotní pojišťovně v České Lípě. Od února do října vstávám ve čtyři hodiny a v pět ráno vyrážím do práce – trasa měří 55 km. Nazpět jedu také na kole a obvykle si cestu prodloužím přes České středohoří, tj. jedu do Benešova nad Ploučnicí a přes ústeckou cyklistickou stezku domů. Také se snažím zdravě jíst, třeba cereálie apod.

Jezdí ještě někdo z rodiny?

Syn kdysi v mládí jezdil v mládežnických kategoriích, ale brzy toho nechal. Vnučky jsou zatím malé, na kole mě občas doprovodí jen manželka.

Chtěl byste ještě něco vzkázat na závěr našim čtenářům?

Místo pana Kasala se slova ujala manželka Hana, doprovázená malou vnučkou Karinkou a usměvavou kokršpanělkou Barčou. Konečně prý jim upravili parkoviště vzadu na konci ulice a dokonce prý jim z Městského úřadu slíbili i lavičky. Bývalo to prý místo pro ostudu, teď je to příjemný prostor, takže děkují novému vedení města.

Pan Kasal se opět chystá na závody do Rakouska a tak mu držme palce, ať se mu jednou splní jeho touha, vystoupat na stupeň nejvyšší.

Děkuji za rozhovor.

Eva Hozmanová

Zachránila život

I když jsme se o této příhodě dozvěděli se čtyřměsíčním zpožděním, jsme přesvědčeni, že do začátku nového školního roku podobné příběhy patří.

Na letošní čarodějnice Veronika s Terezou do smrti nezapomenou. 30. dubna měla Veronika Anderková z Lovosic hlavu plnou starostí. Čekala jí důležitá zkouška na Obchodní akademii v Ústí nad Labem. Kdo by nechtěl úspěšně složit počítačové zkoušky s mezinárodní platností? Nic netušící devatenáctiletou budoucí maturantku ale čekala to dopoledne mnohem těžší zkouška…

Ve vedlejším panelákovém bytě bydlí Schmiedlovi. Dvanáctiletá Tereza byla sama doma. Byla nemocná. Společnost jí dělali její miláčci – morčata v akváriu. Třída měla jít ten den na výlet. Otevřeným oknem bylo slyšet, že kolem domu prochází větší množství dětí. Tereza chtěla vyhlédnout z okna, jestli neuvidí spolužáky. Ale už nedoběhla. Zakopla o akvárium a upadla. Akvárium se rozbilo tak nešťastně, že si padající Tereza na trčící střepy napíchla nohu a přeřízla si šlachy. Rána velmi silně krvácela. Naštěstí Tereza dokázala vyskákat na chodbu a  s křikem bouchala na dveře u Anderků. Veronika vyděšeně vyhlédla kukátkem, uviděla Terezu a s úlevou, že vidí známou tvář, otevřela. Uviděla chodbu plnou krve a zakrvácenou Terezu s otevřenou ránou na lýtku. Neztratila duchapřítomnost. V této situaci si ověřila, jak cenný je kurz první pomoci, který absolvovala jako skautka. Posadila Terezku na židličku přede dveřmi a bylo jí jasné, že rychlost a správný zásah je v této chvíli jenom na ní. „Tlakové obvazy…“ blesklo jí hlavou a už vytřásala lékárničku. Krve bylo tolik a vytékala tak rychle, že jí bylo jasné, že to nestačí. Kapesníky…celý balíček koupila tátovi k narozeninám…stiskla jimi ránu a zaškrtila nohu pod kolenem. Obě dvě ruce měla plné práce. Ačkoli se obě děvčata pokoušela volat záchranku, měla smůlu. Na záchranku volá tolik dětí z legrace, že na to Tereza málem doplatila. Na záchrance jim nevěřili. Mysleli si, že je to zase nějaký hloupý vtip. Nezbývalo než křičet o pomoc na celý panelák. Chvíli nikdo nereagoval. Tehdy si Veronika na vlastní kůži vyzkoušela trpkou pravdu, že „v tom lítá“ s Terezou sama, i když jsou v domě lidi. Než někdo vykoukne ze dveří, než mu dojde, že jde o vážnou věc…konečně vyběhla první sousedka. Když pochopila o co jde, okamžitě donesla další obvazy a běžela telefonovat. Další sousedka sehnala mokrý ručník na hlavu. Tereze se udělalo špatně, před očima měla tmu. Byla v šoku, pod očima se jí udělaly tmavé kruhy, upadala do bezvědomí…Veronika zpětně hodnotí situaci slovy: „Tereza byla velmi statečná, neplakala, celou dobu jsme spolu komunikovaly.“

Záchranka přijela za osm minut. Veronika sklidila pochvalu za perfektně poskytnutou první pomoc. Ale nebyl čas přemýšlet. Před Veronikou byla ještě jedna důležitá zkouška ve škole, která neměla druhý termín. A už jí ujely dva autobusy. Čas letěl…koupat, převlékat, poslední autobus stihla tak tak…zkouška trvala tři hodiny. Celou dobu cítila na rukách pach krve. Ale Veronika zvládla situaci i tentokrát perfektně.

Až v sedm večer dorazila domů do Lovosic. Všechno jí došlo až druhý den…co všechno se mohlo stát… Ještě dnes se leká, když někdo zazvoní.

Uplynuly čtyři měsíce. Terezce se úspěšně zahojilo 21 stehů na lýtku. Dodnes chodí na rehabilitaci a čekají ji ještě další vyšetření. Na noze jí zůstávají pořád necitlivá místa a nohu dostatečně neovládá. Maminka Terezky má dodnes pocit, že za takovou pomoc nejsou schopni Veronice nikdy dostatečně poděkovat.

Veronika mezitím úspěšně zvládla maturitu i zkoušky na vysokou školu. Starosta Jan Kulhánek pozval budoucí vysokoškolačku Veroniku Anderkovou na Městský úřad. Tady jí čekalo drobné pohoštění, poděkování starosty a dárek jako ocenění za příkladnou a pohotovou pomoc.

Anna Stará