Rozhovor měsíce

Rozhovor

s Jiřím Bartůňkem, malířem a profesorem UJEP Ústí nad Labem

Malíř, grafik a pedagog Jiří Bartůněk patří mezi nejvýznamnější severočeské výtvarníky posledních třiceti let. V Lovosicích se sice nenarodil, ale prožil v našem městě dětství a jinošský věk. Protože zde bydlí i jeho maminka, Lovosice občas navštěvuje. Požádali jsme ho proto o rozhovor.

Pane profesore, představte se prosím našim čtenářům. Kdy jste se přestěhovali do Lovosic?

Rodiče se do Lovosic přestěhovali v roce 1948, takže jsem měl možnost od svých dvou let pozorovat překrásnou siluetu Lovoše. Bydleli jsme v Pětidomí, v těch pěti za války postavených domech v ulici 28. října hned vedle železniční trati Praha – Ústí. Odtud byl báječný pohled na panorama Českého středohoří. Tam jsem s rodiči a s bratrem Petrem, který je o sedm let mladší, bydlel do roku 1962, kdy otec zemřel.

Od kdy trvá Váš vztah k výtvarnému umění, kreslil jste už jako dítě? Chodil jste do lovosické Lidové školy umění? Kdo Vás nejvíce ovlivnil?

Nemohu říci, že jsem od dětství byl zaměřen výhradně na výtvarné umění. Dokonce ani nevím, jestli výtvarný obor na LŠU tenkrát existoval. Vnímal jsem spíše umění a kulturu jako celek s tušeným vědomím, že v této oblasti jde spíše o životní postoj, než o dovednosti v některém z uměleckých médií. Na střední škole jsme hráli divadlo pod vedením báječné profesorky Ivy Maříkové, pod okny jedenáctiletky jsem poslouchal muziku při zkouškách smyčcového kvarteta svých vrstevníků Ondráčka, Vladyky, Arazima a Šandy, sjížděl jsem Radio Luxembourgh, ale hlavně jsem četl. Počátkem šedesátých let už bylo co číst – především literární, výtvarná a filmová periodika. Výtvarné umění samotné bylo pro mě od dětství něco běžného – otec byl amatérský malíř a kreslíř. Byl velmi dobrým akvarelistou a v dobách svých studií publikoval své kresby v humoristických časopisech. To bylo samozřejmě zásadní ovlivnění. Ale podobně mě fascinoval svými prácemi starší ze sourozenců Řízkových, kteří bydleli v ulici K. Maličkého - jeho tvorba byla vzhledem k jeho věku podivuhodně vyzrálá a profesionální.

Po maturitě na Jedenáctileté střední škole v Lovosicích jste začal studovat výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Jaké výtvarné možnosti Vám nabízela tehdy (kolem roku 1968) škola? Kam jste po skončení školy nastoupil, učil jste třeba v Lovosicích?

Po skončení školy jsem asi rok pracoval jako dělník na Lhotce v podniku Zemědělských meliorací. Dělal jsem potom přijímačky na DAMU a byl jsem přijat do nultého ročníku na dramaturgii. Zároveň jsem udělal přijímačky na výtvarku na Pedagogické fakultě a paradoxně jsem zvolil studium v Ústí nad Labem. Na katedře výtvarné výchovy v těch letech (1964 – 1968) působili velmi osvícení učitelé a jejich úroveň a charisma na mě měly velký vliv. V té době jsem také začal malovat nejenom proto, abych získával zápočty a zkoušky, ale malba se pro mě stávala komunikací, ve které jsem mohl formulovat některá témata. Bylo příznačné, že v normalizační době byla tato katedra rozmetána. V té době také, už po vojně, jsem se rozhodl ve školství nepracovat, nedovedl jsem si totiž představit, že bych ustál politické nároky a šikany, se kterými se každý učitel musel vyrovnávat. Pracoval jsem tedy jako výtvarník v reklamním družstvu Kontakt v Ústí nad Labem.

Jako malíř jste působil více méně mimo oficiální proud. Kdy jste vlastně začal vystavovat? Před rokem 1989 se na internetu Vaše výstavy neobjevují. Po změně politických poměrů, tzv. „Sametové revoluci“, vystavujete poměrně dost (samostatné výstavy: 1997 Obrazy 1991-97, Státní galerie výtvarného umění - Most, 1995, Obrazy 1993-94, Galerie moderního umění - Roudnice, 2000 Anoneneví, Galerie Václava Špály - Praha, 2001 Veřejné průzkumy, Galerie E. Filly - Ústí nad Labem, 2002 Janeinweissnicht, Tschechisches Zentrum - München, SRN, 2004 Umělec je cizinec. Dům umění města Brna – Brno). Nedávno (20.12. 2006-10.2.2007), jste spolu s výtvarníky Milošem Michálkem a Jaroslavem Prášilem měl společnou výstavu „Pardálové“ v ústecké Galerii Emila Filly, kde právě díla z období před rokem 1989 vystavujete. Proč k tomu došlo až nyní?

První výstavu jsem měl v Praze ve výstavní síni Kotva v roce 1983. Rok nato jsem vystavoval v Klubu v Řeznické. Většina mých výstav v osmdesátých letech se ale odehrávala mimo severočeský region – ten byl lehce přehlédnutelný a oficiální výtvarníci, vnitřně svázaní s režimem, si ho hlídali. Žil jsem v jakési vnitřní klauzuře a to, že některé mé obrazy byly vystaveny až na zmíněné výstavě ve Fillovce, myslím, nebylo výsledkem nějakých politických nebo osobních manipulací. Prostě výstavních možností bylo málo a většinou v nevyhovujících prostorách. Ty obrazy byly na tyto prostory příliš velké.

Od roku 1986 jste pracoval jako odborný asistent na PF v Ústí nad Labem, v roce 1994 jste se habilitoval na docenta v oboru malba. 15. prosince 1998 Vás prezident Havel jmenoval profesorem pro obor výtvarná výchova – malba. Kde v současnosti působíte, ještě také přímo vyučujete?

Působím pořád jako profesor na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Do roku 2006 jsem byl ve funkci vedoucího katedry.

V roce 2002 jste vydal pod hlavičkou Severská společnost dvě sbírky poezie, vlastní retrospektivu 15-51...1961-1997 a Alej na cestě k ničemu Jaroslava Jenčíka. Obě sbírky přinesly básně především z 60. let, (…cituji z recenze blogu uživatele ONDYS), kdy byli oba autoři oslnění beatnickou poezií a jazzem. I v oblasti výtvarného umění jste nezůstal jen u malby – tvořite i plastiky (Cesta za slávou). Zřejmě Vás kultura přitahuje v celé své šíři. Které spisovatele a skladatele máte rád?

Je to Kurt Vonnegut, Milan Kundera, Richard Brautigan a  Miles Davis, Eric Satie, Angelo Badalamenti. Ale po pravdě řečeno by ten výčet mohl být mnohem rozsáhlejší.

Podle Informačního střediska Unie výtvarných umělců ústecké oblasti žijete v Malečově, v malebné krajině Českého středohoří. Které vrcholky Středohoří a která místa máte rád?

Ta informace je už zastaralá. V současné době žiju v Ústí nad Labem. Ale středohoří je úžasné jako celek, krajina přiměřená člověku, jeho romantickým nárokům a přitom fyzicky zvládnutelná. Mám moc rád Portu Bohemicu.

Z Lovosic jste odešel už dávno, domnívám se, že asi po studiích. Za maminkou, paní Žižkovskou, sem ale pravidelně jezdíte. Připadají Vám dnes naše město jiné, snad přece jen trochu lepší než dříve? Mohl byste něco vytknout nebo naopak pochválit?

Bohudík jsem ještě nenašel odvahu projít všechna ta místa, která jsou v mé paměti nádherná bez ohledu na realitu. Až tu odvahu najdu, všechno zmizí a Lovosice, to skutečně krásné město mých vzpomínek, se rozplyne. A nemohu nic vytknout a nemohu nic chválit. Co se dá, proboha s tou jednou ulicí dělat!

V současnosti se OS Muzeum Lovosicka snaží, aby byla opravena Pfannschmidtova vila (bývalý ÚNZ), ve které by mělo být nejen muzeum, ale i výstavní síň, kde snad budou pořádány skutečně reprezentativní výstavy. Zatím je v Lovosicích možnost vystavovat jen v Kulturním středisku Lovoš nebo přímo na Městském úřadu. Byl byste ochoten několik Vašich obrazů třeba v nově rekonstruované obřadní síni vystavit, aby se občané mohli s Vašimi malbami seznámit? Nebo – kam byste je do blízkého okolí na Vaši výstavu mohl pozvat? Má Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích některý z Vašich obrazů?

Samozřejmě rád bych vystavoval v budově, kam jsem chodil s chřipkami a s angínami celé dětství. A nemyslím to ironicky. V současné době bohužel v blízkém okolí Lovosic žádnou výstavu nechystám. Severočeská galerie má jeden můj obraz. Ale pochopitelně v depozitáři.

Jste předsedou Správní rady o.p.s. "Lidé výtvarnému umění - výtvarné umění lidem". Co tato Společnost dělá a v jaké působí oblasti – jen v Ústí nad Labem?

Tato společnost vznikla těsně po roce 89 a snažila se a nadále se snaží v Galerii Emila Filly, kterou spravuje, nabízet celému regionu výstavní projekty a umělecké osobnosti současného umění. Neuskutečňuje žádné výhradně regionální strategie a nevychází příliš vstříc konzervativnímu divákovi, protože mu, jak se zdá, nevychází vstříc ani současné umění. Spolupracuje s galeriemi z posttotalitních států střední a jihovýchodní Evropy takže v některých projektech uvádí české současné umění za hranicemi.

Mimochodem, co říkáte jako výtvarník návrhu architekta Kaplického na novou Národní knihovnu? Mně se docela líbí, tvarově určitě – barvu bych asi zvolila stříbrnou (byla jsem na výstavě návrhů v Galerii Klementina), nejvíce se mi ale líbil návrh Vejce ateliéru HŠH – 3. cena.

Každé dílo, které za něco stojí, je kontroverzní, protože pojmenovává současnost a upozorňuje na nové estetické a kulturní kontexty. Kaplického návrh takový je. To je důležité. Fakt, jestli se mi líbí nebo ne, je podružný. Ale také vím, že takhle se v novinách odpovídat nemůže. Takže: líbí.

Každý dotazovaný má možnost si jednu otázku položit podle vlastního gusta. Nuže do toho…

Nerad bych hloupě odpovídal na své chytré otázky, případně naopak. Ale dovolte mi, abych pozdravil všechny čtenáře a popřál jim příjemný let létem.

Malíř Jiří Bartůněk tedy přislíbil výstavu v Pfannschmidtově vile (budoucím muzeu) - oprava budovy bohužel v dohledné době provedena nebude, ale doufejme, že by vila mohla být zrekonstruována a zpřístupněna alespoň tak do tří let. Pak pana profesora vezmeme za slovo.

Děkuji za rozhovor.

Eva Hozmanová