Koutek poesie

České středohoří

ŠTASTNÉ KRAJINY

Snad každý člověk má svůj kraj, který miluje. Může to být rodný kraj nebo jiné místo, kde žije anebo je poznal při cestování. Někdy je naopak magicky přitahován určitým koutem na Zemi, vzdáleným třeba i tisíce kilometrů od místa kde žije.

Tím místem je pro mě Vesuv a jeho okolí. Poprvé jsem se s ním setkala ve svých šesti letech na staré dobové pohlednici Neapolského zálivu. Již tehdy mi učaroval  takže  ve škole při pohledu na mapu Evropy  nejednou můj pohled často sklouzl na jih Itálie k Neapolskému zálivu, k němuž neodmyslitelně patří panoráma Vesuvu. Láska k této hoře se ještě více prohloubila, když jsme ji s dcerou navštívily.

V Čechách máme mnoho krásných krajin, ale já hledala takovu, která by mi Vesuv připomínala. A tou je České středohoří. Ohnivé drama jeho zrození nesmazaly ani miliony let eroze a odnosu horniny. České středohoří mi dodává podobně jako Vesuv tu zvláštní hřejivou energii, radost a pohodu. Všude tu kypí bohatý život - mimořádně pestrá květena na loukách, hájích, na skalách i v kamenných sutích. Slunečné počasí vyláká motýly, kteří usedají nejen na květy, ale vyhřívají se i na kamenech. To vše je doprovázeno ptačí symfonií. Kámen, kdysi žhavá láva, je tu poslem života.

Při svých toulkách Středohořím, kdy obdivuji ráz krajiny a její rozmanitost, si nejednou vzpomenu na Vesuv. On se mi totiž připomene sám při pohledu na Lovoš s Kybičkou, kde tvar obou kopců vedle sebe připomíná Monte Sommu a Vesuv. Vesuvu se podobají také lounské kopce Brník, `Srdov a Oblík v určitém úhlu, kdy jsou Brník a Srdov v zákrytu (Monte Somma) a vedle je Oblík (Vesuv).

Krajina s teplejším a sušším podnebím působí tak trochu jihoitalským dojmem. Německý malíř Ludwig Richter nacházel v italské a středohorské krajině velkou podobnost, takže si po návštěvě Českého středohoří do svých zápisků poznamenal: "Proč hledáš v daleké cizině to, co máš v blízkosti domova?"

Procházíme středohorskou krajinou, kde se probouzí jaro a v listnatých lesích nás vítají koberce květů podléšek a sasanek, tu a tam kvere plicník lékařský a podběl.A já se najednou přenesu v myšlenkách do Kampánie k Vesuvu. Co asi tam právě teď kvete? O Kampánii se zachovalo ze starověku mnoho pěkných citátů. Tato krajina byla považována za nejkrásnější v Itálii a nejušlechtilejší pro svoji úrodnost. Plinius ji nazval "Campania felix" - šťastná Kampánie.

A České středohoří? I my je považujeme za jednu z nejkrásnějších a nejušlechtilejších krajin v Čechách a přejeme si, aby i ono mohlo být nazváno šťastnou krajinou

Jana Haasová

Na kresbě autorky zleva : Sutomský vrch za hřebenem Košťálu, Boreč, Ovčín, Lovoš, Milešovka, Kletečná

Jedna laickomyslivecká

Eda je můj kamarád, kolega, s kterým jsem se sblížil. Když jsem vlivem podnikových škatulí, které se hýbaly ( a ony se hýbou často), přešel na místo vymahače neuhrazených pohledávek, brzy jsem zjistil, že na tuto práci sám nestačím. Dnes snad už tím neporušuji povinnost mlčelivosti, když uvedu, že mému - tehdy - podniku chybělo skoro půl miliardy, které neuhradili odběratelé jeho výrobků. Nebudu líčit naše postupy. Ty v této povídce nejsou důležité. Tady je důležitý jen Eda. Hledal jsem i pomocí podnikových novin spolupracovníka. Zájemci, kteří se přihlásili, odpadli po zjištění, že při této práci se doma příliš neohřejí. Nakonec rozhodl můj vedoucí, který - jako tehdejší začínající myslivec - Eda objevil, místo mu nabídl a ten přijal. Už ani nevím, kdo to byl, kdo mne zrazoval od spolupráce s ním, ale i kdybych to akceptoval bylo to zbytečné: bylo rozhodnuto na úrovni o jeden stupeň vyšší - a basta. Trochu obav jsem měl, pravda, ono se nadarmo neříká o pravdy trochu na každém šprochu... ale v tomto případě šlo jistě o nějakou osobní antipatii, zlomyslnou zlou pomluvu. Eda má sice jednu takovou specialitu a to je jeho humor. Dokáže být velmi vtipný, někdy se mu vtip nepovede - to ale snad všem, i profíkům, kteří se vtipkovat pokoušejí. Jenže on Edik byl sarkastický - skoro vždy interpretoval své fórky způsobem, který by člověka citlivějšího na svou důstojnost jistě urazil. Já jsem si na jeho způsob humoru zvykl, nevadil mi a nakonec jsem mu taky nezůstal nic dlužen. Navíc s obdivuhodnou stoicitou snášel mé občasné výbuchy, kdy jsem si několik vteřin neviděl do huby...

Eda se - navzdory prognózám - osvědčil na poli dluhů, což mohu posoudit, myslím si, že na místě kam byl posléze nucen odejít, se mu už tak dobře nedařilo. On prostě každý člověk má v různých činnostech strop různě vysoko a běda, když dělá práci, jejíž požadavky jsou nad tímto stropem. Prostě práce se nám dařila a proto se náš pracovní vztah vyvíjel do pohody. Byl a dosud je ovšem jeden obor, v němž je Eduardo daleko lepší, než v honění dlužníků, ba přímo excelentní : myslivost. Zdědil ji po otci a bůhví, jestli ne po dědovi a tak dále. Narodil se na Moravě, v hájence, vystudoval lesnickou školu, celý život se vedle svých zaměstnání myslivosti věnoval. Pečuje o takovou menší honitbu a stýská si, že ač jich na to je devět, dělá to většinou sám. Nikdy mne nenapadlo zeptat se ho, kolik asi za svůj život složil (nebo sundal) srnčí, černé, muflonů, bažantů - prostě té chlupaté i pernaté polní a lesní zvěře. Možná, že to ani sám přesně neví a nejen proto, že něco nedohledal... Nezeptal jsem se ani, kolik už odzkoušel myslivců a examinátorů myslivecké společnosti, neboť - a teď jsem u jednoho jadérka věci : Eda je také velký teoretik a časem to mezi myslivci dotáhl až na vyššího zkušebního komisaře. Zkoušel z myslivosti i hodně velmi známých osobností, je na to hrdý a někdy se tím - s předstíranou neskromností - chlubí.

S čím se ale nechlubí, o čem nerad mluví a hovoru o tom se snaživě vyhýbá je fakt, že za celou tu svou velmi bohatou mysliveckou kariéru nikdy nesložil jelena. Ani takového nějakého nedomrlého vidláka. A to je druhé jadérko věci. Velmi tím trpí a já jako dobrák se každoročně modlím v době, kdy je odstřel vysoké povolen, aby se mu konečně poštěstilo... To mi ale nevadí, abychom mu se Zdeňkem, dalším kamarádem, nelíčili, jak jsme pozorovali u Šluknova hned dvojici statných paroháčů (nikoli podvedených manželů), případně jiné jelení vymyšlenosti. Jindy jsem mu řekl, když si stěžoval na jelení nepřízeň: Hele, já mám na půdě dva shozy, levý z korunového dvanácteráka, pravý z takovýho slabšího šesteráka. Nějak si je připevním na hlavu, bouchneš si alespoň do mne. Takhle nerovnou trofej nemá nikdo druhý na světě. Eda se sice smál, ale asi by mne byl raději nakop'.

Na to všechno jsem vzpomněl během několika sekund v Krušných horách, poblíž Hory Svatého Šebestiána, kam nás loni koncem září zavedl na houby hajný, přítel mého syna z vojny. Hub bylo pomalu; i navzdory tomu, že Radek znal každičký kout lesa, jsme měli v košíkách poloprázdno. Za to jsem byl svědkem příhody, pro níž by náš houbařský výlet měl smysl i bez jediné houby: entrée nádherného jelena, jakého už v životě neuvidím : korunového šestnácteráka, skoro ideálně souměrného, s korunami o čtyřech výsadách a dobře snad pětimetrákového. Nádherné zvíře. Měli jsme štěstí - vítr šel k nám a my, ač jsme byli snad jen čtyřicet metrů od něj, jsme dokázali být několik minut tak opatrní, že se dokonce chvílemi i pásl. Postupně jsme se na něj všichni tři podívali puškohledem a věřte, nevěřte, mne v první chvíli hrozně vadil zaměřovací kříž. A zdánlivě protismyslně jsem v jediné vteřině trošičku pochopil, co je lovecká vášeň. Ještě, že komora byla prázdná: vzrušením jsem - nerad - zmáčkl kohoutek. Ná - dhe - ra! Nevydržel jsem a špitl : To by Eda slintal! Ale neslintal... Než jsem se stačil kámošovi v duchu omluvit za ten urážlivý výraz, zvedl jelen trofej od nějaké obzvláště chutné zeleně, krátce se podíval naším směrem a už jsme viděli jen horní výsady nádherného paroží míhat se mezi špičkami mladých stříbrných smrků. Syn se na mne vyčítavě podíval, Radek zůstal zahleděný směrem jeleního běhu. Jen hlesl : už jsem jich tu viděl hodně, ale ne takovýho macka!

Jó, jó, je to klika, když je člověk ve správný čas na správném místě...

malý kubík

Tajemství na Borči

(novodobá pověst)

Před dávnými a dávnými lety, si lidé žijící kolem kopce, který nosí jméno Boreč, všimli, že čas od času vyšlehne na jeho úpatí dlouhý plamen, žlutý a páchnoucí tak, že lidé zavírali okna. „Tam je určitě vchod do pekla,“ říkávali. „A když z Borče plameny šlehají, čert na svět pro hříšnou duši letí.“ A zavírali okenice, zamykali dveře a ještě se báli, že čert vletí dovnitř třeba komínem. Mnohokrát se chlapi sázeli o to, kdo se víc přiblíží k tmavému otvoru. Ale víc, než na sto kroků, si netroufl nikdo.

Jednou si přece jen jeden troufl. Kovářův syn Kuba z Režného Újezdu. Lamželezo a furiant. Notně si přihnul kořaličky a šel. Tmavý otvor ho pohltil. Pak vyšlehl žlutý plamen a všem zatrnulo. Chlapi čekali až do večera, ale Kuba se už nevrátil. Byli z toho tak vystrašení, že celý měsíc ani do hospody nechodili. A Borči se vyhýbali obloukem.

V ovčíně blízko Borče žil ovčák Ondra. O vchodu do Borče věděl, ale zbytečně ho nepokoušel. Ale čertů se nebál. „Kdo má čisté svědomí,“ říkal, „toho čert nechá na pokoji. A křížek od mého táty mně ochrání.“ Ale jednou, chtě nechtě, se tomu pekelnému vchodu přece jen nevyhnul. Ovečka bílá, ta nejbělejší a nejmilejší, kterou měl, se mu tam zatoulala. A z hloubi té tmavé pekelné díry se ozývalo jen její zoufalé bečení. Ondra se pokřižoval, dotkl se křížku, aby se ujistil, že je na svém místě a šel. Uvnitř byla tma a čím dál tím větší horko. Šel poslepu jen za hlasem nešťastné ovečky. Nakonec jí našel, ale když se oba vrátili, ovečka byla černá jako uhel. A Ondra, který byl odjakživa kudrnatý, byl tak přismahnutý, že vypadal jako čert.

Jednou, když si navečer u ohýnku opékal brambory, ozvalo se za ním: „Dobrý večer přeju, kolego!“ Když se Ondra podíval na návštěvníka, hrklo v něm. Před ním stál sám pekelník a Ondru si s čertem spletl. Bezděčně sáhl po křížku, který mu na krku visel. Ale pak si dodal odvahy, za pozdrav poděkoval a návštěvníka k ohni přizval. „Ať si myslí, že jsem čert, alespoň mně s sebou do pekla nevezme,“ pomyslil si. Ale čert přece jen nebyl včerejší. „Co se ti to leskne na krku?“ zeptal se z opatrnosti. Ondra, aby se lhaním hříchu nedopustil, přiznal, že to je památka po tátovi. „Sapraforte,“ řekl čert, „černý jsi jako já, ale čert nejsi. Tfuj!“ uplivl si, až na uschlé trávě po té pekelné slině ohýnek vyšlehl. „Už asi stárnu, že jsem to hned nepoznal.“ Zašlápl pekelný ohýnek a trochu si od Ondry odsedl. „Mám pečené brambory, vezmi si,“ nabídl Ondra čertovi, ačkoli v něm byla malá dušička. Rozhodl se, že to s ním raději zkusí po dobrém. Čert beze slova sáhl do horkého popela a s chutí se zakousl do pečené dobroty. „To je dobrota, pochvaloval si, to by v pekle koukali! Takového tam nic nemáme…“ A pak dostal nápad. Ten den se stejně bez hříšné duše vracel a věděl, že by ho v pekle nadšeně nevítali. „Ondra by se hodil,“ pomyslil si, „ale jak na něj, žádného hříchu se nedopustil…“ A zkusil to na Ondru lstí: „Jestli chceš, vezmu tě do pekla na výlet. Vezmeme s sebou pár brambor a naučíš nás, jak se ta dobrota dělá,“ řekl nevinně čert. „Dobře se ti odměním. Stačí, když si sundáš z krku ten křížek…“ Ondra cítil, že přituhuje a že bude muset na to staré čertisko sám nějakou čertovinu vymyslet, aby neskončil jako kdysi kovářovic Kuba. „Tak to bychom je mohli také naučit, jak se vyrábí pekelná kořalička,“ řekl zrovna tak nevinně, jako před chviličkou čert. „Ochutnej,“ přisunul k čertovi láhev, „a pij do dna, abys mohl vyprávět, jaká je to dobrota.“ A čert, žíznivý a utrmácený po hledání hříšných duší, přiložil láhev ke své čertí hubě a pil a pil do poslední kapky. Pak mu láhev z čertího pařátu vypadla, oči mu div z důlků nevylezly a začaly se mu protáčet kolem dokola. Z čertí huby se mu prodral výkřik tak pekelný, že Ondrovi smrtelný pot na čele vystoupil. A od huby toho satanáše zrovna takový plamen vyšlehl, jako z toho pekelného vchodu. Ovečky se splašily a s bečením se zděšeně rozutekly. „To je dobrota,“ zasípal čert a svalil se jako špalek. Ondra na nic nečekal, přivázal čerta ke stromu a běžel ke vchodu do pekla. Zavalil ho kameny, utěsnil, udusal, ušlapal, aby ani škvírečka nezbyla, klestím a listím zasypal, aby po sobě stopy nezanechal. Po vchodu nezůstala ani památka. Pak běžel zpátky k čertovi. Ten už se probouzel. Ondra do něj nalil druhou láhev kořalky, pak čerta naložil na trakař, ještě deset láhví toho pekelného moku vzal na cestu, kdyby jeho síla polevovala a milého čerta odvezl až k faráři do Lovosic. Ten pokropil čerta svěcenou vodou a čert ztratil ocas i kopyto a z čertího jazyka, který až do pasu býval, zbyl jen ten ždibec, který se do každé huby, i do té čertí, schová. A když ho farář navíc pokřtil a řekl „teď budeš neškodný a nevinný jako lilium,“ nadobro čerta zbavil moci. Od té doby bývalému čertovi říkali Felix – po latinsku šťastný.

Ondra Felixe nechal v Lovosicích, faráři daroval poslední kořaličku, která mu v trakaři zbyla a pelášil ke svým ovečkám, jen se mu za patami prášilo.

Ten bývalý čert byl potom v Lovosicích velice oblíbený, dokonce se oženil a měl svatbu v kostele. Vzal si to nejhubatější děvče z Lovosic – kalounkářku Marjánu. S láskou jí říkával: „Marjáno, ty moje stará čertice, ty bys mi ani v pekle ostudu neudělala!“ Tak byl na ni pyšný.

Mnoho let spolu žili v lásce a shodě, až jednou kamarádi pozvali čerta do hospody. „Ženo, jdu do hospody,“ řekl čert, „kamarádi mně pozvali.“ Marjána se zamračila a řekla jen: „Přijď pozdě Felix a budeš mít doma peklo.“ Čert se zaradoval a potěšilo ho, že na něj žena myslí. Však se mu po pekle tu a tam zastesklo. A tak pro jistotu přišel až ráno…

Jaké peklo mu žena doma připravila, s tím se nikomu nikdy nepochlubil. Je ale pravda, že dobrý měsíc nevyšel z domu. A od té doby byl zamlklý a hospodám se vyhýbal na sto honů. Toulal se po okolí, i na Boreč zašel. Dokonce vchod do pekla hledal, ale nikdy ho nenašel. Jen Ovčáku Ondrovi se ve slabé chvilce svěřil, že by se rád do pekla vrátil, ale pokřtěného už ho mezi sebe stejně nevezmou. Od té doby už to nebyl on. Toulal se, toulal a jednoho dne se už domů k Marjáně nevrátil. Kdo ví, kde skončil…

Pekelné páry na Borči si ale stejně cestu ven našly. Od té doby, co Ondra vchod zavalil, začaly unikat spárami na vrcholku. Ale čerti už tudy nechodí. A také mají jiné finesy. Jen oni vědí, kudy dnes pekelné cestičky vedou, po kterých se k lidem dostávají. Jen čerti vědí, jakou podobu na sebe berou, když lidi ke špatnostem svádějí a hlavy jim pletou…

Anna Stará

Úvaha památková, stavební a o lidech aneb Dvojí přístup k památkám

Taky to znáte? Vzpomenete si na někoho, koho jste dlouhé měsíce neviděli a ejhle – objekt Vašeho zájmu kráčí proti Vám? Mně se to onehdy stalo. Půjčila jsem si v knihovně jednu starší knížku Marie Kubátové Povídky z muzejních vitrín, protože jsem nedávno přečetla její laskavá novější dílka „Arcidědkové“ nebo „Arcibáby! Kniha je sice z roku 1986, ale není to na ní vidět, jednotlivá vyprávění se vztahují k různým předmětům z různých muzeí a vzdávají úctu našim předkům. Poslední příběh je o pracovně Jaroslava Vrchlického z depozitáře Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech u Libáně. Příběh začíná tím, jak autorka vezla do Památníku dědictví po své mamince, spisovatelce Amálii Kutinové – 16 krabic rukopisných materiálů, pohádek sebraných v krkonošském podhůří. A zjistila zde, že lidé vzkřísili starý hrad a propůjčili jeho síně pozůstalostem básníků. Našla zde azyl i pracovna knížete básníků Jaroslava Vrchlického a další autentické pracovny klasiků – Aloise Jiráska a Elišky Krásnohorské. Znovuzrození starého hradu se tehdy v 60. a 70. letech minulého století dělo z vůle a dobrovolné práce občanů obce Staré Hrady a dalších dobrovolníků, které pro tento cíl zverboval učitel Holman. A paní Kubátová oslavila jejich dílo povídkou.

Blesklo mi hlavou, teď jsem někde o tom zámku na Jíčínsku četla a bylo to cosi nekalého. Ano, našla jsem článek z 25. července 2007 (zajímavé věci z kultury si vystřihuji) – obec Staré Hrady prodala zámek soukromé osobě, a to spolumajiteli realitní kanceláře. Dvakrát za sebou většina občanů podepsala petici, že s prodejem zámku nesouhlasí. Obyvatelé obce chtěli také, aby bylo o věci vypsáno referendum, to místní radnice ignorovala. Český PEN klub obyvatele podpořil a napsal pro záchranu zámku před prodejem ministrovi kultury otevřený dopis. Do obce přijíždí mraky turistů a badatelé z České republiky i zahraničí, někteří i pro krásný příběh o tom, jak prostí lidé zabránili totalitnímu státu v demolici zámku. A nyní si zastupitelé klidně zámek prodají, i když je masa občanů proti. Památník má své místo zaručeno jen do roku 2015, tj. ještě 7 let, smlouva přechází na nového majitele. Ten chce ale v zámku umístit sbírkové předměty z doby císaře Františka Josefa I. (podobná sbírka už je ale v zámku ve Ctěnicích u Prahy (expozice Za císaře pána... - Habsburkové v českých zemích, 1791 - 1914 - otevřena 28. května 2005. Více jak 300 exponátů a dvě pohyblivá dioramata) a expozici o afrických expedicích bývalého ředitele ZOO Josefa Vágnera – ta se ale pro umístění do zámku vůbec nehodí, vyžadovala by si spíš něco moderního. A kvůli prodeji zámku a nevyjasněným majetkoprávním vztahům se zde letos nebude konat ani letní literárně-hudební festival, který zde probíhal už 8 let, aby uctil úsilí místních občanů, kteří v 70. letech zámek zachránili. Přiváděl na zámek tisíce lidí. Ti dnešní zastupitelé vlastně ten zámek těm bývalým nadšencům a pracantům ukradli – kdyby jich nebylo, nebylo by dnes co prodávat, protože zámek byl v 60. letech určen k demolici.

Druhý výstřižek je zpráva Četky z 22.7.2007. – pravý opak! Obec Svojšín na Tachovsku chce vrátit do prostor zámku osm desítek obrazů z obrazárny a kompletní svazky z knihovny, které za komunistů zmizely při tzv. černých svozech ze zámeckého areálu. Výtvarná díla i knihy se radnici v ČR už podařilo najít, ale získat je zpět do expozice zámku, už může jen jako výpůjčku – s novým vlastníkem se jedná. Zámek získala obec v roce 1990 a do jeho oprav už investovala více než 10 milionů korun (oprava krovu a střechy). Aby byla památce navrácena její historická podoba, bylo by potřeba ještě cca 150 milionů korun. Mohu Vám říci, že zastupitelé ze Svojšína mě potěšili a určitě se někdy pojedu do jejich obce podívat. Možná, že by jim na opravu jejich zámku mohly přispět firmy, které peníze vyhazují, jen, aby se přestěhovaly do nově postaveného domu. Spousta pojišťoven, bank a jiných honosných organizací si postavila (nebo rekonstruovala) velkolepé budovy, a krásné staré zámky a jiné památky chátrají, protože na jejich opravu nejsou peníze. Navíc ty banky vyžadují od občanů vysoké poplatky za služby, aby ty mrakodrapy vůbec splatily. A nějaké větší dary pro veřejnost od organizací nebo bohatých podnikatelů nejsou v naší zemi ještě zvykem, snad jen pro politické strany! Aby někdo přispěl na opravu zámku nebo kostela, to už musí být člověk ze zahraničí.

My v Lovosicích usilujeme o opravu Pfannschmidtovy vily, bohužel dotaci na I. etapu opravy jsme nedostali, bude se žádat znova a jinde. Denně chodím kolem této krásné budovy a mám pocit, že je každý týden v horším stavu. Podaří se nám ji zachránit, dříve než bude pozdě? Neměli bychom si pozvat pana Joukla se zednickou lžící z povídky paní Kubátové a začít jako v těch 70. letech ve Starých Hradech?

Hz

Pozn.: Tu knihu Povídky z muzejních vitrín Vám doporučuji k přečtení, je vynikající inspirací pro výlety do bývalého Východočeského kraje, dnes většina těch měst patří do kraje Královéhradeckého (Lomnice nad Popelkou, Trutnov, Litomyšl, Vamberk a ty nešťastné Staré Hrady, Kuks, je jich celkem dvacet). Nebo zvolte jinou knihu Marie Kubátové, její příběhy jsou laskavé a vlídné, pohladí Vás po duši.

Řešení

Borečská populace psů je bohužel jednostranná. Je tu absolutní nedostatek psích slečen.. A tak to jeden borečský „Voříšek“ vyřešil po svém. Když má náladu, sebere se a běží za slečnami až do Lovosic. Majitelé na to přišli náhodou. Když byli autem v Lovosicích, v blízkosti restaurace Beseda spatřili svého miláčka. Ten den měl štěstí. Domů se vezl. Jindy trasu tam a zpět odběhá po svých. Zkratkami cca osm kilometrů.

/as/