Lovosice a okolí krátce

Obec Chotěšov pod Hazmburkem pořádá u příležitosti 950 let od první písemné zmínky o obci dne 5. července 2007 od 9.30 hodin na Obecním úřadě Chotěšov l. setkání rodáků a přátel obce. Prezentace účastníků bude v budově bývalé školy. V průběhu celého dne bude na návsi následovat kulturní program. K dispozici bude výstavka k historii i současnosti obce a možnost prohlídky opraveného kostela Nanebevzetí Panny Marie.. V rámci programu se bude konat vystoupení mažoretek, divadelní představení, country tance. Po prohlídce obce si můžete odpočinout v novém altánu u rybníka, občerstvit se a zaposlouchat do hudby, která tu bude pro Vás hrát. Večer vyvrcholí taneční zábavou. Na sjezd rodáků budou v  dalších dnech volně navazovat oslavy dnes již tradiční Chotěšovské pouti. V pátek je připraven pro příznivce sportu nohejbalový turnaj. Na sobotu fotbalový turnaj a večer pouťová taneční zábava pod širým nebem. Neděle je tradičně vyhrazena pouťovým soutěžím: v přejezdu lávky na rybníce, soutěži o nejsilnějšího muže, přetahování lanem, kterých se již tradičně účastní i mužstva z okolních obcí. Rádi Vás přivítáme i na těchto oslavách. Za účasti domácích hráčů se ve dnech 11.-13.5. konalo v Lovosicích neoficiální mistrovství ČR v kategorii nejmladších minižáků – Festival minibasketbalu. 12 týmů bylo rozděleno do 4 skupin – domácí posílení o litoměřické hráče postoupili ve skupině C do čtvrtfinále. V turnaji skončilo lovosické družstvo páté, což je pro naše barvy nečekaný úspěch. Blahopřejeme! Turnaj se vydařil, všem organizátorům, sponzorům a kuchařkám z Centrální školní jídelny díky. Ceny – diplomy, medaile i poháry předal malým účastníkům turnaje starosta Lovosic, pan Jan Kulhánek.Ve Státním okresním archivu se sídlem v Lovosicích se v badatelně v roce 2006 vystřídalo 88 zájemců, z toho 3 cizinci – uskutečnilo se celkem 281 návštěv (archiv byl po rekonstrukci a dostavbě znovu otevřen pro veřejnost až v dubnu roku 2006). V současné době byla oceněna činnost jednoho z jeho zaměstnanců, PhDr. Jindřicha Tomase.. Dr. Tomas je dlouholetým archivářem a historikem, Čestným občanem města Litoměřice (2007) a Čestným členem České archivní společnosti (2003); od roku 1955 v Litoměřicích pracoval jako okresní archivář (do r. 1990 ředitel archivu) a v této instituci působí dodnes. Významnou měrou se podílel na úkolech historického bádání jako člen Komise pro středověké dějiny, je autorem řady archivních pomůcek a desítek studií zaměřených hlavně na dějiny středověkých měst a teoretické problémy a historii archivnictví. Několik článků věnoval také regionálním dějinám Lovosic. PhDr. Jindřich Tomas obdržel od ministra vnitra Ivana Langra a ředitele Národního archivu v Praze-Chodovci Vácslava Babičky diplom a medaili „Za celoživotní zásluhy o české archivnictví“. Spolu s ním obdržel toto nejvyšší ocenění v oboru archivnictví v České republice litoměřický knihař a restaurátor Albín Kuthan. V měsíci dubnu byla v rámci projektu „Vytvoření 1. komunitního plánu péče a udržitelné organizační struktury při jeho tvorbě a implementaci“ vyhlášena v Lovosicích výtvarná soutěž pro žáky základní škol na téma „Život osob s handicapem očima dětí“. Projekt je spolufinancován z finančních prostředků strukturálních fondů Evropské unie. Soutěž vyhodnotila 9. května pětičlenná odborná porota, v níž zasedli Jana Klímová ze ZUŠ Lovosice, ředitelka DDM ELKO Venuše Krčmářová, Václav Feigl za Mládež Českého červeného kříže, Eva Rudiková, OSVZ MěÚ Lovosice a Alena Zelenková OŠKT MěÚ Lovosice. Soutěž proběhla ve 2 kategoriích (1.-5.třída ZŠ) a (6.-9. třída ZŠ). V I. kategorii získala 1. cenu Aneta Bažantová z 5.A, ZŠ A. Baráka, 2. místo obsadila Markéta Rysová, 2.B ze ZŠ Všehrdova a na 3. příčce František Kováč, 1.B Všehrdova. V II. kategorii byla umístění tato: 1. místo Lenka Venclíčková, 7.A, 1. ZŠ Sady pionýrů, 2. místo Lenka Jarošová, 7.A, 1. ZŠ, 3. místo Lucie Joštová, 6.A, 1. ZŠ. Cena poroty byla udělena 1.A ZŠ Všehrdova. Vyhodnocená díla byla odměněna hodnotnými cenami. Dne 19. května se jel tajný orientační závod s názvem Lovo Moto orienťák - na start této pěkné akce se postavilo přesně 36 posádek. Pořadatelé si letos připravili asi 230 km dlouhou trasu, s 5 hledacími kontrolami a 3 fyzickými úkoly. Největší novinkou oproti předchozím ročníkům a vůbec v celém seriálu tajných závodů bylo zavedení časového limitu na průjezd celé trati. Každý zúčastněný obdržel jednoduchý itinerář a pár rad na cestu. Jelo se po trase Lovosice – Most – Komořany – Horní Jiřetín – zámek Jezeří (zde se plnily úkoly) – zpět do Jiřetína – na Flájskou přehradu (úkol) – Moldava – Komáří Vížka (úkol na první pomoc) –Tisá – Ústí nad Labem – Střekov – Litoměřice – Úštěk – Robeč (sekání dřeva) – konec v Úštěku. V rámci závodu byla hodnocena především přesnost, trpělivost a šikovnost při plnění úkolů. Do cíle nakonec dorazilo 35 motorek. Všichni závodníci obdrželi drobné ceny a výherce závodu dostal helmu. První tři závodníci získali rovněž medaile vyrobené klienty Diagnostického ústavu sociální péče v Čížkovicích. Dle účastníků se závod velice podařil.

Na Václavském náměstí se ve středu 23. května představil žáci i učitelé lovosické ZUŠ – konalo se Velké hudební odpoledne ZUŠ. V první části se prezentovali žáci přednesem klasické hudby – nástroje se střídaly v pestrém sledu – klávesy, housle, kytara, trubka, flétna.Vystřídaly se i hudební žánry, představila se populární hudba. Za doprovodu Evergreen bandu se představili zpěváci od nejmladších – dívčí trio zazpívalo kdysi velmi populární píseň Dominiku, oblíbená dětská dvojice Karolína Ocetníková a Rudolf Zuziak přednesla Motýla Suchého a Šlitra, slyšeli jsme i Venuši Klupákovou, Tomáše Kotěru či Bereniku Tesařovou a mnohé další zpěváky. Na konci hudebního odpoledne se představil ještě žákovský orchestr Enkláva band. Přálo i počasí, posluchači byli spokojeni.Odborná porota Celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Děčín / Divadelní Třebíč 2007 nominovala do programu Jiráskova Hronova 2007 inscenaci: Equus Rádobydivadla Klapý. Představení se líbilo jak divákům, tak porotě. Odborná porota doporučila do programu Jiráskova Hronova 2007 mezi inscenacemi bez uvedení pořadí ještě další hru Rádobydivadla Klapý, a to Liz a Betty. Porota také štědře udělovala ceny za dílčí výkony. Z devíti divadelních představení v Děčíně a ze dvanácti v Třebíči si cenu za herecký výkon odvezlo 7 herců (též Ladislav Valeš za herecký výkon v roli Martina Dysarta v inscenaci Equus a Jaroslav Kodeš za režii inscenace Equus), čestné uznání jich dostalo 14 (také Eva Andělová za herecký výkon v roli Betty Davisové v inscenaci Liz a Betty a Vít Šťastný za herecký výkon v roli Alana Stranga v inscenaci Equus). Vedle ocenění za výtvarnou složku inscenace, za scénu, scénář i režii si cenu za inscenaci Equus odvezlo Rádobydivadlo Klapý. Toto představení se stalo jednoznačným vítězem, protože bylo mimořádné jak v režii, tak hereckých výkonech. Blahopřejeme a doufáme, že inscenace uvidíme v nejbližších měsících i v Kulturním středisku Lovoš.A protože do našeho KS Lovoš nechce žádné profesionální divadlo uspořádat zájezd, navštívili jsme Divadlo Radka Brzobohatého v Praze, v Opletalově ulici. Anglická situační komedie Donalda Churchilla „Jednou týdně stačí!“ se hraje v Divadle RB od 20.12.2005, členové divadla s ní jezdí i na zájezdy a přesto byla všechna sedadla obsazena. Veselohra má zajímavou zápletku, spád, dialogy jsou šikovně napsány a ve hře vystupují oblíbení herci (Radek Brzobohatý, Vlasta Peterková, Ladislav Trojan, Antonín Hardt) – diváci se pobaví, psychologické drama dnes momentálně nikoho příliš neláká. Zasmáli se všichni, myslím, že se bavili i herci… Poučení nikdo ve hře nehledal. V obci Čížkovice byl po šestnácti a půl letech odvolán z funkce starosty Simeon Kimmer. Na mimořádném zastupitelstvu 10. května ho z funkce odvolalo 9 členů 15členného zastupitelstva. Hlavní důvod není znám, ale jedním z nich byly asi rozpory mezi starostou a místostarostou, jinak dvěma bratry. Novým starostou byl zvolen ředitel zdejší základní školy Arnošt Waschta, který ale zůstává i ředitelem školy. Také Pavel Kimmer místostarostou zůstal.

Pro pamětníky: Známý chodec-reportér Juraj Puci prošel v roce 1968 celou republiku pod heslem „Šlapu 10 000 km pro Mladý svět!“ (prvně se proslavil v roce 1965 pochodem, kdy přešel Československo z Čierné nad Tisou u hranic s Ukrajinou do Aše za dva týdny). Od té doby nachodil na dálkových pochodech přes 200 000 kilometrů a svými výkony je zapsán v Guinessově knize rekordů.

Podruhé obešel republiku v roce 1990 jako „Poutník demokracie“ (12 000km), tehdy se krátce zastavil i v Lovosicích. Jeho další cesta, tentokrát jen po zemích Koruny české, následovala v roce 1992 a o cestě informoval deník „Noviny“ a Radio Plus („Náš chodec hlásí“). Do Lovosic tehdy dorazil 13. května a besedoval s lovosickými občany v přednáškové síni KS Lovoš.V roce 1993 zahájil Juraj Puci cestu 19. dubna v Praze pod heslem „Pochod českým státem“; trať měřila celkem 8 000 km a pochod trval 245 dnů. O jeho pouti informovalo radio Regina a týdeník Reflex. V Lovosicích se chodec zastavil 12. srpna 1993 a beseda s ním se opět konala v  Kulturním středisku Lovoš. V pátek 13. srpna 1993 přijal Juraje Puciho tehdejší starosta města Lovosice Mgr. Roman Novák.

Naposledy byl dálkoplaz Puci v Lovosicích v roce 1999. (Tehdy se vydal v den svých devětašedesátých narozenin 15. dubna roku 1998 z Prahy na cestu „K sedmi křížkům přes šest zemí“. Při svém nepřetržitém pochodu navštívil v týdnu od 18. do 22. ledna 1999 také Litoměřicko. Do Lovosic dorazil v pátek 22. ledna, byl přijat panem starostou Janem Kulhánkem a zapsal se do pamětní knihy Lovosic. Svou cestu dokončil věčný chodec Puci ve čtvrtek 15. dubna 1999 v Bratislavě, kde oslavil i své 70. narozeniny. Při své cestě navštívil ČR, Německo, Polsko, Rakousko, Maďarsko a Slovensko. Během jednoho roku ušel celkem 13 151 kilometr a postaral se tak o nový světový rekord do Guinessovy knihy rekordů.

Píše se rok 2007 a představte si, že jsem v novinách METRO narazila na článek, že sedmaosmdesátiletý Juraj Puci vyrazil 5. května 2007 ve 12 hod z Karlova náměstí na čtyřiadvacetihodinový pochod po Praze; ušel při něm 126,49 km a na jeho pochod dohlížela agentura Dobrý den z Pelhřimova, která eviduje české rekordy. Jeho výkon je naprosto neuvěřitelný, ale je pravdou, že pan Puci je štíhlý (až hubený) a že vypadá během těch 18 let, co ho znám naprosto stejně. Že by pojídal mladící jablka? Jeho heslo: „Na světě jsme proto, abychom chodili“!

Hz

VETERÁNI

Motto: veteráni nemusí být jen vojáci. To se například týká i našich občanů, kteří byli v době 2. světové války nasazeni na nucených pracích v Říši (tzv. Totalsatz). Jedním z nich byl pan Václav Bělík ze Stradonic na Lounsku. Jeho vyprávění nám dále přetlumočil pan Zdeněk Najman hlavně jako poselství mladým lidem, kteří o útrapách totálně nasazených již nic nevědí....

Pan Václav Bělík se narodil 9.12.1922 ve Stradonicích na Lounsku. Po vychození školy se vyučil obchodním příručím a po vyučení pracoval ve velkoobchodě Kauders v Lounech. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, po okleštění pohraničních oblastí republiky, byl do firmy dosazen namísto původního židovského majitele, kterého jistě čekal koncentrační tábor, německý správce. Krátce na to obdržel pan Bělík od pracovního úřadu v Kladně příkaz k pracovnímu nasazení do Hněvic na výstavbu podzemních palivových nádrží. Nešlo se tomu vyhnout pod hrozbou vězení. Práce tu byla dvousměnná, vždy po 12 hodinách.

Po půl roce byl odeslán do Říše, do pracovního tábora, který patřil ke koncernu Wifo – Derben, jenž měl právě rovněž pracoviště ve Hněvicích. V hlídaném táboře, kam nastoupil v roce 1943, žil společně s mnoha dalšími dělníky a zajatci z mnoha evropských zemí v lesích u města Genthin, kde měl koncern továrnu na náboje. Strava byla velice bídná, většinou jen brambory se špenátem, ve kterém mezi zuby chrastil i písek z polí... čtvrt veky chleba na tři dny... Balíčky z domova přicházely v důsledku leteckých útoků s velkým zpožděním. Za celou dobu svého nasazení v Německu byl doma na dovolené pouze jednou a to ještě ze čtrnácti dnů strávil čtyři dny na cestě...

Ke konci roku 1944 byl tábor přesunut do Neustadtu u Magdeburgu, kde se nacházely velké závody na výrobu benzinu. Nálety spojeneckých letadel tady proto byly velice časté a nebezpečné, protože protiletecké kryty byly pouze pro německé zaměstnance, takže ostatní , cizí dělníci se utíkávali schovat před nebezpečím do přírody. To nebylo bůhvíjaké bezpečí vzhledem k tomu, že po shození fosforových zápalných bomb hořel i asfalt na silnicích. Letadla sice vedle bomb shazovala i falešné potravinové lístky, ale pokud byl někdo přistižen, že je použil, čekal ho v nejlepším případě koncentrační tábor.

Pracovní tábor na okraji města byl prakticky zničen a tak nasazení dělníci museli do práce chodit pěšky i několik kilometrů, což by snad nebylo hrozné, pokud by jedinou jejich obuví nebyly neohrabané, těžké dřeváky. V těch nohy – pochopitelně – velice trpěly, ale nikdo si netroufl do práce nejít: znamenalo to zastřelení za sabotáž – ostatním pro výstrahu.

Na jaře roku 1945 se pokusil pan Bělík s dalšími dvěma kamarády o útěk z pracovního nasazení, ale byli zadrženi ve vlaku v Drážďanech. Zdejší věznice však byla v troskách a tak v chaosu po bombardování, který zde nastal, se jim podařilo eskortě uprchnout a nakonec se vlakem dostali nejen do tehdejších Sudet, ale až do Lovosic. Zde vystoupili na opačnou stranu od stanice, ukryli se a za tmy přešli u  Lukavce státní hranici a dostali se společně do Keblic. Odtud již pokračoval každý sám – do svého domova. Poslední úsek asi 50 kilometrů už končil v kruhu rodiny, s kterou se šťastně setkal. Samozřejmě se musel ještě dále skrývat, neboť v obci žil skalní přívrženec již hroutícího se režimu, který by jej nepochybně odhalil a udal ....

Tolik pan Bělík a já chci dodat: naše svoboda i svoboda dalších národ byla vykoupena miliony zbytečně zmařených životů. Nikdy, nikdy na ně nesmíme zapomenout... Přesto, že již 62 let žijeme v míru a bereme to jako samozřejmost, nelze nevnímat, že ve světě se stále někde válčí a světový mír je tedy velmi křehký. Navíc: neonacizmus a fašizmus se znovu ozývá – bohužel i u nás....

Zdeněk Najman

Dodatek redakce: Pan Bělík není Lovosičan, přesto jeho příběh otiskujeme pro to, co v závěru píše pan Najman: nesmíme zapomenout a nesmíme dopustit...

–jč-

Návraty ke kořenům

Po revoluci v roce 1989 se do Lovosic přistěhovalo 68 rumunských Čechů. Opustili vysoko položený kousek světa, který je součástí Rumunska a říká se mu Banát. Opustili vesnici, kterou sem zhruba před 180 lety z Čech přišli založit jejich předkové a dali jí jméno Svatá Helena. Z drsné kopcovité krajiny se vydali zpět – do Čech – s vírou, že jdou „za lepším.“ Jim –drsným horalům– z podmínek tak tvrdých,že my bychom s obtížemi přežili v těch končinách rok, se náš koutek světa musí jevit jako země neomezených možností. Proč kdysi odešli a proč se dnes vracejí? Na tuto otázku mi odpověděl jeden z rumunských Čechů, který se sem vrátil už v roce 1949:

Pan František Hruza – tehdy čtrnáctiletý – přijel do Čech se svou starší sestrou a po několika peripetiích se v roce 1958 ocitl v Lovosicích. Máme štěstí na člověka, který žil ve Svaté Heleně dost dlouho, aby si ji pamatoval a aby navždy zůstala krajinou jeho dětství. Navíc své vzpomínky dokázal vložit do knihy, která musí být těm, co odtamtud odešli, nesmírně blízká. Věřím, že si ji budou předávat z generace na generaci jako kroniku obohacenou o své vlastní vzpomínky. Kniha „Ze Svaté Heleny do Čech“ plná dojemných příběhů i klučičích průšvihů „spáchaných“ z dětského nerozumu by obstála i jako scénář pro film. Dětství pana Hruzy je v jeho životě obdobím, o kterém naše zhýčkané ratolesti nemají ani zdání. A možná ani mnozí z nás starších.

Zkusme najít počátek příběhu rumunských Čechů, z nichž část přišla právě v letech 1990 – 2004 a kteří tu nalezli ztracený domov.

Odchod z Čech

První zmínka o Češích, kteří odešli do rumunského Banátu je z roku 1824. Zde v Čechách existuje dopis helenských evangeliků otištěný v Hlasech ze Sionu z roku 1862, kde helenští žádají o finanční pomoc na školu. Je tam psáno: „Jsme zde už 38 let…“ Z toho je možné vyrozumět, že Češi přišli na Svatou Helenu případně do Banátu v roce 1824. Dále se v časopise píše, že evangelíci jsou z těchto míst v Čechách: Velím, Hořateves, Kšely a z jiných míst z Čáslavska a Chrudimska. Pod tímto dopisem jsou podepsáni: Matěj Urbánek, Petr Kovařík, Jan Boháček, Jan Černík a Tomáš Hrůza. V této zalesněné krajině začínali jako dřevorubci. První vesnice, která tu vznikla, se jmenovala Elizabeta. Ta další byla Svatá Helena. Nebyl problém do těchto míst odejít. Byli jsme tehdy součástí Rakouska – Uherska a Banát se nalézal v oblasti tehdejších Dolních Uher. Jižní hranici Banátu tvoří tok Dunaje. Tady – vysoko v kopcích – tak vysoko, aby při záplavách nebyla ohrožena lidská obydlí, se Češi usadili. Mezi nimi i předkové Františka Hruzy.

Dětství

Když se v roce 1934 malý František narodil jako třetí dítě ze šesti v rodině Hrůzů, představoval už pátou či šestou generaci Čechů. Děti se narodily v tomto pořadí: Baruška, Karel, František, Mařenka, Dolfík a Amálka.

V chudé chalupě s podlahou z jílovité hlíny se svítilo petrolejkou, topilo dřívím z okolních lesů a pro vodu se chodilo hluboko pod vesnici. Po vykácení lesů se totiž menší prameny ztratily a tak se muselo chodit s vědry asi čtvrt hodiny chůze z kopce a s plnými vědry do kopce. Dešťová voda zachycená do studní byla hlavním zdrojem pro dobytek, praní a nejednou i pro vaření. V zimě se také rozpouštěl sníh. Když přišly mrazy a sněhové vánice, lidé nevycházeli z domů – šlo o život. Nebylo možné se navštěvovat, pohřeb byl také téměř nemožný. Ke čtení byla jen Bible kralická, pomůcka (výklad k Bibli) a zpěvník, z něhož se zpívalo v kostele. Jinak se vyprávěly příběhy ze staré vlasti přenášené z generace na generaci. Škola ve Svaté Heleně sice byla, ale učil tu rumunský učitel, kterému děti nerozuměly. František Hruza vychodil čtyři třídy. Jiná možnost tu nebyla. V době druhé světové války tu nebyl učitel ani farář. Žádné z dětí nebylo ušetřeno pomoci v hospodářství a v domácnosti. Pro kluky to znamenalo především napást dobytek a ti starší se podíleli také na nošení vody. Po stráních kolem Svaté Heleny se nosily na nohách opánce. Obuv byla z vepřovice, stažená přes nárt řemínky. V neděli nosily ženy do kostela plátěnky nebo dřeváky a muži opánce. Jediné místo, kde se tu lidé scházeli, byl kostel a náves. Farář zastával i funkci lékaře. V odívání žen a dívek byla dodržována přísná tradice. Široké dlouhé sukně, blůzky s nařasenými rukávy vepředu s ozdobnou pintou, barevně odlišnou zástěrou. Nesměl chybět šátek na hlavě. Tak se chodilo v neděli do kostela. Češi si tu brali odjakživa pouze Češky. Když si přece vybrali Rumuna nebo Rumunku, odcházeli z těchto míst a říkalo se o nich, že se ztratili.

Přišla doba, kdy se podnikateli s dřívím přestala práce vyplácet. Nechal odvézt pily, sekery a zásoby jídla a o najaté dělníky se už nestaral. Lidem nezbylo nic jiného, než na vykácených pasekách zakládat pole a i to směli až po vyjednání s místním velitelem, protože bydleli v ochranném hraničním pásmu. Kromě toho byli pradědové zaměstnáváni jako hraničáři.

Po druhé světové válce sem začaly přijíždět delegace z Prahy a zvaly k návratu do staré české vlasti. Přišly jako na zavolanou. Svatá Helena byla přelidněná – nebyly pozemky k obživě a také hrozila degenerace.Druhé bratranectví se považovalo za dostatečně vzdálené příbuzenství a nebránilo vstupu do manželství. V roce 1947 začali odcházet první obyvatelé. Vznikala i narychlo uzavřená manželství, protože manželé dostávali v Čechách hospodářství a mnohým se začátek ve dvou jevil snazší. Do roku 1949 odešlo ze Svaté Heleny přes 800 lidí. V tomto roce odešel i čtrnáctiletý František Hruza se svou starší sestrou Baruškou. I rodiče se zbylými dětmi měli v plánu později odejít, ale další transport se už nekonal. Až po sametové revoluci – v letech 1990 – 2004 se sem v druhé vlně vraceli další rumunští Češi. Po 51 letech. To už byli rodiče Františka Hruzy příliš staří na nové začátky v jiném prostředí.

A protože mne zajímal další vývoj událostí v  rozdělené rodině Františka Hruzy, položila jsem mu několik otázek:

Pane Hruzo, ocitl jste se v Lovosicích jako první rumunský Čech?

První byl pan Škandera, který sem přišel v roce 1947. Ten nebyl ze Svaté Heleny ale z jiné vesnice z Banátu – z Eibenthalu. Je mu dnes už devadesát tři let. Já jsem byl druhý.

V Lovosicích jste se oženil a máte dvě děti. Jak se žije dnes Vaší starší sestře Barušce?

Baruška zůstala v Chebu, kam jsme v roce 1949 přijeli. Provdala se za Josefa Jelínka, který také pocházel ze Svaté Heleny a spolu také založili rodinu.

Jak žijí zbylí sourozenci? Nelitují, že tenkrát také neodešli?

Oni sem také přišli. Ale až po roce 1995. To už přišli za svými vlastními dětmi, které nalezly odvahu k odchodu ze Svaté Heleny dřív, než oni.

Byli Vaši rodiče někdy v Lovosicích?

Byli se tu podívat několikrát. Maminka nikdy nenalezla odvahu tu zůstat. Tatínek by býval zůstal rád. Po smrti maminky jsem se snažil tatínka sem dostat, ale nebylo možné přesvědčit úřady v Lounech (bydlel jsem tehdy přechodně v Žatci), že se o něj dokážu postarat. Měli dojem, že by tu neměl zajištěné odpovídající bydlení. Nebyla to pravda, tatínkovi by tu bylo mnohem lépe, než v drsných podmínkách Banátu, ale život tam si úředníci, bohužel, nedokázali představit. Takže ho vlastně nechali v podmínkách mnohem horších a nedovolili mi, abych ho sem přivezl.

Obraceli se na Vás rumunští Češi, když sem přijeli po roce 1990, nebo jste je sám vyhledával?

Zpravidla se obraceli na své rodiny. Každý už tu někoho měl.

Scházejí se Češi ze Svaté Heleny?

Rumunští Češi z celé republiky se scházejí každé dva roky. Založili jsme Sdružení Čechů z banátských Karpat. Ti místní se scházejí častěji, vytvořily skupiny podle společných zájmů.

Byl jste Sdružením vyzván, aby jste napsal kroniku rumunských Čechů. Co všechno máte v plánu v ní zachytit?

Budu mapovat všechna místa v republice, kde se rumunští Češi usadili. Je to hlavně Chebsko, Žatecko, Plzeňsko a Lovosicko. A zmapuji všechny české vesnice v Banátu. I když velmi prořídlo jejich osídlení, žádná z nich se nevylidnila úplně a život tam pokračuje dál.

Kdyby si chtěl někdo přečíst Vaši knihu „Ze Svaté Heleny do Čech,“ jak ji může získat?

Několik výtisků jsem věnoval lovosické knihovně. Tam jsou k dispozici všem zájemcům.

Anna Stará

Potřebujeme městskou policii?

(Výsledek ankety )

To jsem narazila! Lidé ochotně diskutovali na dané téma, dotázaní jednohlasně tvrdili, že městskou policii potřebujeme. Uváděli důvody, ale jak došlo na fotografování, jména a příjmení, zazněl argument: „Vy mě zveřejníte a já pak od někoho dostanu, že prozrazuji, kde se v Lovosicích fetuje, kde žáci základních škol před vyučováním ráno a odpoledne kouří, kde se nám rozvalují před vchodem a my je musíme prosit, aby nás laskavě pustili domů a pak čekáme, až se mezi sebou poradí, jestli pro nás tu laskavost udělají nebo ne. Už i ve dne může být člověk okraden, večer se bojíme venčit psy, v noci se bojíme opilců, kteří se vracejí z hospod a heren a vybíjejí si svou agresivitu na popelnicích, odpadkových koších a vitrínách. V noci se krade benzín z aut na parkovištích. Porybný si dovolil rybáře požádat o rybářský lístek. Lístek nebyl. Zvláštní je, že teď na něj někdo pořád zvoní a vyhrožuje mu. I vraždu jsme tu už měli…“ Do heren chodí i děti a na nádraží se nám válejí a rvou bezdomovci. (Pozn. red.: Herny a bezdomovce na lovosickém nádraží už jsme probírali v předešlých číslech - č.4: Gambling – časovaná bomba, č.5: Odvrácená tvář Lovosic a v tomto čísle je další článek o incidentu na lovosickém nádraží.)

Lidé v Terezínské ulici si zase stěžují na projíždějící auta. Už tak dost trpí, protože tato ulice je nejhorší v Lovosicích. Zápach zplodin z aut se tady drží díky dvěma řadám domů, které nedovolí, aby se zplodiny rozptýlily. Okna do ulice se nedají otevírat. Ale když tam navíc projíždějí i velká auta, cisterny a další vozidla, která tu nemají co dělat, jenom si městem zkracují cestu, není divu, že obyvatelé mají výhrady vůči nedostatečné práci policie.

Opakují se stížnosti na pejskaře. Už tady byly pokusy vykázat pejskaře bůhvíkam, aniž by se jim konkrétně označilo místo, kam vlastně smějí. V Německu dokázali přece jen tento problém alespoň částečně řešit. Příslušník Městské policie má právo každého, kdo jde s pejskem, požádat, aby mu ukázal sáček, košťátko a lopatku. Nemá-li – následuje pokuta.

A zase mládež. Doma, venku, ve škole. Šikana, agresivita. Kam jsme došli, když Michaela Jílková z Mladé fronty DNES diskutuje s profesorem Cyrilem Höschlem zda vrátit facku do škol či ne? ( MF DNES – 2.5.2007) Uvedu několik vět, které v tomto rozhovoru zazněly: „Nebezpečí, že se bude střílet i na českých školách zde je…. žák při vyučování zopakuje desetkrát sprosté slovo. Učitel dělá, že neslyší, protože poznámka nepomáhá…. Žáci narazili učiteli odpadkový koš na hlavu…na Sokolovsku se množí agresivní výpady na učitele. Byla přivolána na pomoc i policie, která agresivního žáka vyvedla ze třídy v poutech.“ Pak se v rozhovoru objevilo pár dobře myšlených rad pro rodiče. Ti, kteří by si to měli vzít k srdci, si to ovšem nikdy nepřečtou, natož aby se tím řídili. Jak by bylo užitečné, kdyby ředitel školy mohl žáka za podobné incidenty na nějakou dobu ze školy vykázat! Nefackovala bych. Donutila bych rodiče, ať si vezmou volno z práce a ať svou ratolest poučí sami, jak se má chovat. Dítě je stejně vizitkou rodičů a škola má připravit na život a tohle by byla názorná ukázka toho, jak s ním budou zacházet při nekázni v práci. Vyhodí ho. Protože ve škole to nelze udělat jednorázově a definitivně, neškodil by zákon, podle něhož by žák musel dohnat vyučování o prázdninách. Nedožene-li – nepostoupí do další třídy. Učitelé, kurátoři a městská policie – to by byla účinná spolupráce! V Americe a v Kanadě to zákon umožňuje.

A proti tomu všemu stojí argument, že policie je drahá záležitost. Je to opravdu to nejdůležitější, když člověk reaguje slovy „nejmenujte mě, nefotografujte mě, já se bojím?“ Kolik musí být mrtvých, okradených nebo napadených, abychom konečně začali řešit problém, jenž nám pomalu, ale jistě přerůstá přes hlavu? Měli bychom se poučit od jiných. Například ve Švýcarsku se prý konají ve větších městech místní referenda každou chvíli. Švýcaři jsou si dobře vědomi toho, že hrstka lidí se sebelepšími úmysly nemusí představovat názor většiny.

/as/

Poznámka redakce: aniž bychom se snažili vyřešit to, co výlučně patří městským orgánům ... Štětí je město jen o málo menší, než jsou Lovosice. Mají dvanáct strážníků, kteří stojí 5,5 milionu korun ročně. Třebenice mají strážníka jediného a přesto se tam pořádek zlepšil. To jen z našeho nejbližšího okolí. Víme, že městský rozpočet je napjatý, ale proč tedy vůbec uvažujeme s takovými projekty, jako je umělý trávník na fotbalovém hřišti? To je zadarmo?

Je fajn mít ligové házenkáře a úspěšné fotbalisty a bát se po setmění zkrátit si cestu přes park

Skautský tábor

„Skautský tábor – kouzelná slova plná dobrodružství a vůně romantiky, předtucha krásných zážitků, které nelze jinde prožít. Oddíl táboří na opuštěném místě uprostřed lesů, spí se v podsadových stanech nebo indiánských týpí, kde si táborníci vše vyrobí a zařídí podle svých představ …“

1. srpna roku 1907 v osm hodin ráno zatroubil sir Robert Baden-Powell na ostrově Brownsea na roh antilopy kudu a zahájil tak první skautský tábor na světě. Již sto let patří letní skautské tábory k tomu nejlepšímu, co jde na skautské stezce zažít.

Tábor nezačíná až příjezdem na tábořiště, ale již řadu týdnů předem se oddíl důkladně připravuje na táboření v přírodě. Skautský tábor je důkazem toho, že je oddíl schopný postarat se sám o sebe a zajistit bezproblémový chod tábora. K tomu je zapotřebí pečlivě zkontrolovat veškerý materiál, opravit závady, natřít podsady, rozmyslet jídelníček a nakoupit potraviny nebo posekat louku, na níž tábor bude stát.

První den tábora přijíždí oddíl na louku uprostřed lesa, na které vůbec není znát, že by zde měl stát tábor. Po složení materiálu z nákladních aut se hned začne stavět. Jako první se staví velké stany – „hangáry“. Dále přicházejí na řadu podsadové stany a další táborové vybavení, které je nezbytně nutné k zajištění chodu tábora. Práce jde rychle od ruky, protože každý ví, co má dělat. Zkušení skauti a skautky si berou na pomoc nováčky, kterým takto předávají své zkušenosti. Když jsou postaveny všechny stavby, zbývá dodělat „drobnosti“ jako např. natáhnout vodovod od přivezené nádrže k umývárce, připravit táborové ohniště nebo vztyčit stožár. Během dvou dnů je tábor zařízen tak, aby v něm oddíl prožil pěkné prázdninové dny.

Hlavní úkolem všech táborníků je postarat se o bezvadný chod tábora. Skauti a skautky se střídají ve službě v kuchyni, kde připravují jídlo pro celý tábor. Dále je potřeba každé ráno dojet na nákup potravin, jít nasbírat dřevo pro polní kuchyni nebo ohlídat tábor před nezvanou noční návštěvou. Tyto činnosti jsou proloženy pestrým programem, v němž nechybí celotáborová etapová hra, táborové ohně, koupání, jízda na lodích po rybníce, noční hry, sportovní hry nebo slaňování. Tradičními akcemi jsou i družinové a oddílové výprava do okolí tábora či plnění náročné zkoušky „Tři orlí pera“. Nedílnou součástí programu je i skautská praxe, při které si táborníci osvojují základní skautské dovednosti jako je práce s nožem, sekerou a pilou, uzlování, práce s celtou, šifrování, práce s buzolou a mapou či zdravověda a poznávání přírody. Tábor je často i místem, kde někteří členové skládají svůj skautský slib.

Oddíly lovosického střediska pravidelně vyráží na své tábory. Letos to bude již po osmnácté po znovuobnovení činnosti v roce 1989. Tábor bude stát u Koňského rybníka v obci Stvolínky (okres Česká Lípa). Oddíl skautů a skautek „Šipka“ bude tábořit 3 týdny a oddíl světlušek a vlčat následujících 14 dní.

Letošní tábory jsou již za dveřmi a jejich příprava právě vrcholí. Největším přáním všech je, aby se i letos vydařily, aby nám přálo počasí a abychom na ně rádi vzpomínali jako na těch sedmnáct předchozích.

Inženýr

650 let Karlova mostu

V Praze se konají velkolepé oslavy 650 let Karlova mostu. Ve dnech 6. – 9.7.2007 proběhnou velkolepé oslavy s připomenutím atmosféry minulých století - rytířské turnaje, středověké vojenské ležení, středověká hudba, tržnice apod. Bude uspořádán historický průvod ze Staroměstského náměstí na Karlův most, kde císař Karel IV. znovu položí základní kámen. Program oslav by měl probíhat nejen přímo na mostě, ale i v jeho blízkém okolí – např. na Kampě, na Křižovnickém náměstí, na Novotného lávce či přímo na vodě, kde bude uspořádáno množství hudebních koncertů, které se odehrají na plovoucím podiu na Vltavě. Jednotlivé projekty, mezi nimiž mají být divadelní představení, hudební produkce, výtvarné přehlídky či vizuální animace, by měly sledovat časovou osu od středověku až po současnost. Vyvrcholením bude závěrečný den v neděli 8. června a předpokládá se, že se veselice protáhne až do ranních hodin. Základní kámen položil císař Karel IV. 9. července 1357 přesně 5.31. Je to údajně magické číslo – 1-3-5-7-9-7- 5-3-1, které bylo dle astrologů pro začátek stavby mostu příznivé. Oslavy budou probíhat na Kampě, na Křížovnickém náměstí, na Novotného lávce i přímo na vodě. Kdo budete mít prázdniny nebo dovolenou, přijeďte do Prahy oslavovat také.

Hz

Umělý mokřad neboli Kořenová čistírna odpadních vod

Člověk se naučil čistit vodu za pomoci důmyslných zařízení. Příroda to umí bez přístrojů a mnohem levněji.

V 50. letech minulého století byly v Německu prováděny první pokusy čištění vody s využitím čistících schopností mokřadu. V 70. letech byla tamtéž postavena první čistírna s umělým mokřadem s tzv. emerzními (vynořenými) rostlinami. Němci zřejmě udělali s tímto typem čistíren dobrou zkušenost, neboť v současné době jich naši západní sousedé mají na padesát tisíc. V Česku se zatím kořenové čistírny – jak se jim také říká – zbavují nedůvěry úředníků i uživatelů. I přes počáteční ostych se v Česku podařilo postavit už více než 150 funkčních kořenových čističek.Přesné číslo se zjistit nedá, protože mnoho kutilů si kořenovou čistírnu postavilo svépomocí.

Jak kořenová čistírna funguje? Jednoduše: odpadní voda je potrubím přivedena do umělého mokřadu, který tvoří drobné kamenivo nebo štěrk. Díky mikroorganizmům a bakteriím, které žijí ve štěrku a na kořenech rostlin, dochází k čištění vody. Proces to není nikterak rychlý, voda se v čistírně zdrží několik dní, než ji opustí, ale zase to skoro nic nestojí….

Česká inspekce životního prostředí v roce 2 000 prověřila na 62 kořenových čistíren v Česku. Ukázalo se, že do většiny kořenových čistíren přitéká menší kořenové znečištění, než na jaké byly projektovány… Životnost kořenové čistírny se odhaduje nejméně na dvacet let.

(EkoList č.11/2003 – autor Martin Mach)

Návrh na vybudování kořenové čističky odpadních vod vypracovali odborníci pro vesnice Mrsklesy, Kololeč, Chodovlice a Želechovice. Tyto vesnice svými odpadními vodami znečišťují Modlu. Domácí kořenovou čistírnu si vybudoval soukromník v obci Žitenice u Litoměřic.

/as/

Víte, že

• lovosický rodák a čestný občan našeho města, světoznámý fotograf Antonín Kratochvíl bude kurátorem a jedním z účastníků letošního 14. ročníku výtvarného sympozia Dílna v Mikulově na Břeclavsku? Kratochvíl přizval letos do Mikulova českého výtvarníka Jiřího Davida, profesora mohučské akademie Vladimíra Špačka či nizozemského fotografa Machiela Botmana. Dílna začíná 21. července a vyvrcholí vernisáží 18. srpna. Kratochvíl byl v Mikulově už loni jako pozvaný umělec. Dílna se koná v Mikulově od roku 1994 a kolekce obrazů, fotografií, soch a grafik má hodnotu téměř 19 milionů korun. Mikulovská sbírka se loni představila v Českém centru na Madison Avenue v New Yorku.

• světoznámý fotograf vystavoval ve dnech od 3.5. do 2.6. v Oblastním muzeu v Chomutově (stará radnice) pro Pilsner Urquell pod názvem „Kratochvíl a české pivo“. Výstava fotografií inspirovaných českou pivní kulturou, které pro Plzeňský Prazdroj vytvořil Antonín Kratochvíl se v červenci přesune do Výstavní síně Zlatá trojka v Mostě. Tvůrce se nechal inspirovat českou pivní kulturou, značkami piv a prostředím hospod. Na všech fotografiích se objeví reálné situace zachycené ve správný moment Kratochvílových objektivem.

  Kratochvíl nefotí komerční fotografii a Plzeňský Prazdroj je teprve druhou společností (po Harley Davidson), se kterou byl ochoten spojit své jméno. Různorodost českého prostředí ho inspirovala k řadě fotografií, z nichž bude nejen sestavena zmíněná výstava, ale vzniknou z nich i dvě verze firemních kalendářů společnosti Plzeňský Prazdroj – brandový kalendář, představující značky Pilsner Urquell, Gambrinus, Velkopopovický Kozel a Radegast, a druhý kalendář, prezentující Pilsner Urquell jako mezinárodní exportní značku. (Podle materiálu z firemních stránek Plzeňského Prazdroje). Výstavu zhlédli nejdříve návštěvníci v roce 2006 v plzeňském Západočeském muzeu, potom se expozice přesunula do pražské galerie Louvre. Náš rodák je stále žádaný.

Hz