TO BYLO TENKRÁT Jedenáctiletá s knihou v ruce Křesadlo zažehlo jiskru kdesi uvnitř tiše doutná a čeká na svůj čas rodí se oheń co umí pohladit i vehnat slzy do očí Dálky volají... Nepotěšila Krásnou země milovaná sochařem To přede mnou ožila krajina mých snů Nezapomenu na jeho slova... Nebyl to Alfred, ale sám Andersen kdo přišel se poklonit slavnému místu Kde nestačily pero a kalamář tam tužka na papíře zahrála sonátu pro Vesuv v březnu 1834 Jana Haasová Čas - zas čas Teď dopnout bundu… a jdu Procházka pomáhá usnout. V domovních dveřích potkávám sám sebe. Dobré nebe - teď nevím: Je čas tak rychlý anebo jsem já rychlejší, než on? oldjerry

POD OLTÁŘÍKEM

„Na třetí kolej přijede osobní vlak z Prahy Masarykova nádraží, který dále pokračuje do Roudnice nad Labem..." a následuje výčet stanic, jimiž bude vlak projíždět. Toto hlášení je vždy pro mě zahájením cesty za poznáním a někdy i za dobrodružstvím.

A tak i dnes, 21. dubna, přicházím ke třetí koleji, kde se již červenají květy vlčích máků. Zdá se to neuvěřitelné, ale letošní jaro maluje své obrazy s překotnou rychlostí a na barvách a jejich kombinacích ani trochu nešetří. Jako by chtělo namalovat co nejvíc obrazů v nejkratší době

Sleduji z vlaku krajinu a velké překvapení na mě čeká na nádraží ve Vraňanech. Je zde více kolejí a ty méně používané leží teď v záplavě žlutých květů. Jezdím tudy několik let, ale s těmito rostlinami se tu setkávám poprvé. Někdo by řekl, že je to horčice nebo řepka, jejichž žlutá pole právě v tomto čase dodávají krajině zvláštní kouzlo, ale není. Ta vraňanská, poměrně vyšší rostlina, vyrůstající v trsech přímo ze štěrku, je trochu jiná. Květy - nejspíše složené okolíky, vytvářejí široké deštníkovité koruny. Listy mají modrozelený nádech... více z jedoucího vlaku nepoznám, ale celkově mi rostlina připomíná tařici, zejména tím, že roste z kamení, ale je dost neobvyklé vidět tařici ve vodorovném terénu. Možná, že se mýlím. Pohled na pole těchto zajímavých květin v kolejích je úchvatný. O rostlinách kolem tratí bych mohla vyprávět....

Vystupuji v Lovosicích, kde se setkávám s našimi poutníky. Další cesta autem směřuje do vesnice Děkovka, nad níž se tyčí malebný a  něžný kopec, který má několik názvů - Oltářík, Děkovka anebo prostě jen Hrádek. Je to čedičový vrch s nadmořskou výškou 565 m, porostlý listnatými stromy. Na jeho skalnatém vrcholu je zřícenina hradu postaveného nejspíše ve 13. století. Před několika lety jsme k  hrádku vystoupili a měli jsme odtud překrásný pohled na okolní kopce - Milešovku jako na dlani. Je to velice romantické, řekla bych, "máchovské" místo.

Dnes jsme se vydali na kratší, spíše pozorovací výlet. Sluníčko příjemně hřálo, jen od severovýchodu občas foukal studený vítr. Bílé řasy na obloze, jakoby učesané do pramenů, se sbíhaly k severovýchodu, kde vytvářely jemný závoj. Meteorolog by je nazval jedním slovem - cirostratus.

Z vesnice nás zavedla k úpatí Oltáříku polní cesta lemovaná zleva keři, v jejichž polostínu svítily bílé květy ptačince velekvětého. Vpravo louka posetá stovkami květů pampelišek byla u cesty ohraničena velkými kameny. U jednoho z nich kvetla hluchavka bílá, kolem níž poletoval čmelák. Chvilku jsme ho pozorovali a zaposlouchali se do jeho bzukotu. Připomněla jsem si milé a výstižné hudební dílko Nikolaje Rimského-Korsakova "Let čmeláka" .

Rašící a současně kvetoucí doubrava nás vítá bílými koberci květů ptačince velekvětého. Les na nás působí svojí velebností. V korunách stromů prozpěvují pěnkavovití ptáci a kdesi se ozývá sólo budníčka lesního. A je tu opět čmelák, tentokrát poletuje při zemi zemi a víří loňské rozpadající se listí. Podél cesty rozkvétají žluté orseje a bílé sasanky hajní, ojedinělá je žlutá sasanka pryskyřníkovitá. Ještě kvete prvosenka jarní, která se tyčí nad všemi sasankami. Příjemným zpestřením jsou modravé drobné kvítky rozrazilu a  modronachové květy lechy jarní. Obdivujeme hluchavku skvrnitou s většími tmavě růžovými květy. Zaujmou nás pravidelné hvězdice listů napovídajích, kde pokvete mařinka vonná. A pak objevujeme něco zvláštního, s čímž jsme se dosud nesetkali. Sasanku hajní s nachovými květy. Nevěřícně si kytičku celou prohlížíme, tvar květu i listů je stejný jako u sasanky hajní, jenom barva květů je odlišná. Těchto sasanek nacházíme víc. Že bychom snad objevili nový druh?

Dostáváme se na rozcestí a kocháme pohledem na rozkvetlé jabloně a hrušně a na skupinky rašících keřů v louce. Jsme na jihozápadě paty kopce a kolem nás se květena trochu pozměnila do žlutého tónu. Ve velkém tu kvete pryšec chvojka, místy vytváří shluky, tu a tam pryskyřník a mochna jarní. Je tu bezvětří, sluníčko praží a vyláká motýly. Poletují tu bělásci, babočka paví oko a drobní modrásci. Setkáme se ještě s jedním, celkem nenápadně zbarveným motýlem - okáčem pýrovým, který usednul na stéblo loňské trávy, takže máme možnost si ho prohlédnout podrobněji. Poletuje tu i další zajímavý hmyz - různé mušky a vosičky, z nichž nás zaujmou ty, co při letu postávají ve vzduchu jako helikoptéry.

Pozorujeme krásy kolem sebe a vnímáme tu historii i tep země, která tu volně dýchá...

Bohužel čas rychle ubíhá, takže se pomalu vracíme stejnou cestou zpět. To, že sluníčko postoupilo k západu, přimělo některé sasanky zavřít a sklonit květy, změnily se i stíny v lese. Vycházíme na louku a ještě se na chvíli posadíme na příjemně vyhřátých kamenech u cesty. Rozhlížíme se do krajiny a rozjímáme nad krásami přírody a jejím božským klidem. Zaposloucháme se do ticha, které není úplným tichem, ale krásnou, harmonickou melodií, třeba ptačí symfonií, letem čmeláka, šuměním lesa. Nasáváme všemi smysly tu nádhernou atmosféru, abychom si z ní co nejvíce odvezli do svých domovů ve městech a mohli ji předat dál alespoň slovy.

Jana Haasová

Od pramenů Modly až do Lovosic

(druhý díl)

V prvním díle jsme mapovali krajinu kolem pramenů Modly. Mezitím jsem navštívila CHKO v Litoměřicích, abych získala nové informace o oblasti, kde Modla pramení. Dostalo se mi vysvětlení ohledně záhadného potoka na Hradišťanské louce, který by podle toho, jak sleduje terén, musel v některých místech téci do kopce. Nebyl to totiž nikdy potok, ale meliorační strouha, kterou tu lidé vykopali v 19. století, aby louku odvodnili. Z odborné studie z CHKO jsem navíc dodatečně zjistila, že místo, kde Modla pramení, bylo určeno naprosto přesně. Tato informace už tedy není podložena jen mou osobní zkušeností s jeho vyhledáním, ale pramen byl před devíti lety oficiálně označen odborníky. Studii, ze které jsem čerpala, napsal Doc.Ing. Karel Vrána CSc. a kolektiv. Práce se jmenuje: „Vyhodnocení účinku revitalizačních opatření v povodí Modly.“(1998) Z této studie cituji: „Modla pramení v lese na východních svazích vrchu Hradišťany. Pramen je však slabý a nejednoznačný a povrchový odtok je záhy zachycen silničním příkopem a díky zacpanému cestnímu propustku je sveden mimo povodí. Fakticky proto Modla pramení až v zatravněné úžlabině pod křižovatkou u hájovny Buková.“

V prvním díle jsem tuto oblast označila slovy „téměř nedotčená krajina.“ Po prostudování brožury „Chráněná krajinná oblast České středohoří“ beru tato slova zpět. Oblast kolem pramenů Modly a především Hradišťanská louka jsou území přísně chráněná. Nacházejí se podle informací CHKO v první ochranné zóně – což je oblast, kde se činnost řídí nejpřísnějšími pravidly. Přesto se dále v brožuře píše: „Rezervace na Hradišťanské louce byla původně zřízena z důvodu ochrany květeny orchidejové louky. Za posledních 30 let však došlo k úplnému vymizení zástupců čeledi vstavačovitých. Příčinou byla zřejmě nevhodná technologie obhospodařování včetně používání umělých hnojiv. Proto byl změněn vůdčí motiv ochrany ve prospěch vzácného a kriticky ohroženého starčku oranžového, který však v posledních letech rovněž nalezen nebyl.“ Přesto, že starček oranžový bude znovu vysazen a ještě tu rostou jiné zajímavé druhy rostlin (vzácná tráva kostřava ametystová a dále upolín nejvyšší, hadí mord nízký a lilie zlatohlávek) a CHKO lidově řečeno dělá, co může, aby udržela tento stav, výrok „téměř nedotčená krajina“ neodpovídá skutečnosti. Ničit přírodu tu vlastně člověk začal už v okamžiku, kdy se rozhodl postavit zde hradiště. Další důkazy jsou z 19. století, kdy byla na Hradišťanské louce vykopána výše zmiňovaná meliorační strouha – což je důkaz lidského zásahu do této krajiny. Tato plocha byla tehdy využívána zemědělci. Rezervací chráněnou státem se toto místo stalo až v roce 1952. V roce 1976 přešla veškerá chráněná území do péče CHKO, kdy tato instituce vznikla. Na CHKO jsem konzultovala ještě jednu svou úvahu, o které si myslím, že ovlivňuje dlouhodobě změny na tomto místě. Na úpatí kopců v okolí tohoto místa bohatého na vodu se usadili lidé a navrtali studny. Oslabili nebo dokonce přerušili prameny, které původně vyvěraly mnohem výš. Že tato vysoko položená místa pomalu ale jistě vysychají, je logické.Tento kousek světa – ač přísně chráněn – je tedy neustále poznamenáván zásahem lidské ruky a vykazuje první známky krajiny nemocné. Co tu člověk najde, až sem přijde za sto let?

Opouštím ještě jednou prameny Modly a sjíždím na kole do vesnice Lhota. Projíždím vesnicí, která dodnes nepotřebuje vodovod. V každém domě je studna a na návsi požární nádrž. Vesnička dnes slouží k rekreačním účelům. Z původních obyvatel tu žije už pouze jedna osoba. Jedu ještě níž - k vesnici Mrsklesy. Přemýšlím cestou nad původem tohoto názvu: nemohly to být dříve Smrklesy? Znělo by to logicky. A tak se rozhlížím po krajině a hledám smrky, které možná daly vsi původně jméno. Hledám marně. Odborníci tvrdí, že v této oblasti rostly vždy jen listnaté stromy. Nad vesnicí mně čeká ještě jeden „pozdrav“ civilizace. Až sem – mezi Lhotu a Mrsklesy – do CHKO v druhé ochranné zóně se „vyšplhala“ skládka. Příroda ji teď ukryla do vysoké trávy, ale těsně po velikonocích skládku přede mnou ještě nestihla utajit.

V Mrsklesích sjíždím k nádrži, která je místními obyvateli využívána jako koupaliště. Bylo tu také zřízeno veřejné tábořiště. Vesnice má také svůj pramen. Není bůhvíjak vydatný, ale na rozdíl od vysychajících pramenů u hájovny na Bukové tento známky vysychání ještě nevykazuje. Vyvěrá asi 200 kroků před Modlou na louce. Sjíždíte-li k potoku od vsi, uslyšíte šumění vody pramene z pravé strany. Prohlédnete-li si potok v místech, kde pramen do Modly vtéká, nepřehlédnete vyústění kanalizace odpadních vod, která bude náš potok provázet po celé délce dvaceti sedmi kilometrů. Lidstvo už umí řešit problém kanalizace šťastnějším způsobem. Ekologové dokonce pro toto místo a tento účel vymysleli umělý mokřad – kořenovou čistírnu odpadních vod. (viz samostatný článek) Jde o poměrně levný způsob čištění vody, který by umožnil okamžité řešení situace bez nákladné rekonstrukce kanalizace. Návrh byl učiněn před deseti lety. Dodnes nebyl realizován. A tak člověk vodu jen využívá (hasičská nádrž a koupání) a zneužívá (znečišťuje splašky). Bere, ale nic za to vodě a přírodě nevrací. A to ještě není výčet všech hříchů. Odborníci označují za další osudné chyby odlesnění krajiny, kde voda sklouzne po povrchu a nestačí se vsáknout, protože ji nic nezadrží, hnojení zemědělských ploch a ošetřování plodin pesticidy. Chemikálie prosakují do vodního toku, nebo je tam spláchnou deště. Nejen, že za těchto okolností hynou ryby, ale hrozí i kontaminace spodních vod. V těchto místech zřejmě ještě tolik ne, jsme zhruba pět kilometrů od pramenů a podél toku jsme minuli teprve dvě vesnice. Zbývá 22 kilometrů, osm vesnic a dvě města. Čeká nás Vlastislav a Sutom, Teplá, Třebenice, Chodovlice, Úpohlavy, Želechovice, Čížkovice, Sulejovice, Lukavec a Lovosice. Přibude obyvatel, přibude odpadu.

A protože budu v následujících dílech tohoto seriálu o Modle využívat informací ze studie, kterou jsem již jmenovala v úvodu, objasním pojem „revitalizace povodí.“ Znamená to vliv na kvalitu vody, hydrologický režim toku (hydrologie: nauka o vlastnostech, výskytu a pohybu vody ve všech skupenstvích), oživení, krajinotvornou funkci potoka atd. Problematiku nelze zužovat pouze na vodní tok, který v krajině neexistuje odděleně, ale je její součástí. V úvahu jsou proto brány širší vazby na celé povodí.

Studie „Vyhodnocení účinku revitalizačních opatření v povodí Modly“ zpracovává tok Modly pouze od pramenů do Čížkovic, k místu, kde se stýká s Jenčickým potokem. Proč končí studie právě zde, zdůvodňuje autor takto: „Zájmové území zde končí zejména z toho důvodu, že dále až k svému zaústění do Labe v Lovosicích tok prochází silně industrializovaným územím, kde v současné době dochází k mohutné stavební činnosti v jejímž rámci je koryto upravováno, překládáno a funguje v zásadě převážně jako kanál k převedení průtoků. Další práce na jeho revitalizaci mají smysl až po stabilizaci území.“ To bylo napsáno v roce 1998. Jestli došlo za tu dobu na zbylém toku Modly k nějakým změnám, pokusíme se je zmapovat, až se k těmto místům dostaneme. Práci, ze které budu často čerpat, pro bližší představu ještě charakterizuji slovy autora: „Studie vyhodnocuje nejen realizovaná opatření, ale i opatření navrhovaná. Jsou v ní posouzeny vynaložené investice na rozsáhlý projekt „Revitalizace Modly – Experiment,“ který byl realizován do roku 1998. V jeho rámci bylo navráceno koryto Modly v úseku Třebenice – Úpohlavy do své původní trasy a podoby a v ostatních částech byly obnoveny břehové a doprovodné porosty. Obdobná posouzení dosud zpracována nebyla, jedná se do jisté míry o průkopnický krok. Význam revitalizační akce v povodí Modly není jen v tom, že bude revitalizován jeden potok, ale především v tom, že se jedná o experiment nalezení kompromisu mezi hospodářským využitím krajiny a její přirozenou stabilitou, který v tomto měřítku zatím nemá obdoby.“

Naše putování kolem Modly tentokrát končí u vesnice Mrsklesy. Opouštím vesnici, jedu pomalu, rozhlížím se…je tu krásně. Říkám to se smíšenými pocity, ale ještě je…

Anna Stará

Úpohlavy - významné paleontologické naleziště

Křídové jílovité vápence svrchního turonu, které byly těženy v bývalých lomech I až III u Čížkovic, a které jsou dosud těženy také na ložisku Úpohlavy, poskytly velkou řadu zajímavých paleontologických nálezů fosilií mořských živočichů tohoto geologického období. Stáří těchto zkamenělin je tedy přibližně 89 milionů let. Na ložisku Úpohlavy tvoří nejspodnější odkryté vrstvy tmavé slínovce chudé na fosilie. Vyšší a těžená část souvrství je tvořena střídaním poloh slínovců a vápenců v nichž se setkáváme s fosiliemi různých mořských živočichů. Mezi nimi jsou pak ještě rozlišovány dvě tzv. koprolitové vrstvy, které mají velký význam zejména pro detailní časové členění geologického období svrchního turonu, neboť obsahují velmi specifické fosilie. Tyto vápencové polohy ve slínovcích se vyznačují fosfátovými kulovitými shluky a fosilizovanými exkrementy žraloků, tzv. koprolity. Svrchní koprolitová vrstva je navíc významná výskytem pozůstatků velkých mořských ještěrů.

Z hlediska paleontologie je lokalita Úpohlavy jednou z nejvýznamnějších lokalit křídové fauny v Čechách a je již mnoho let pod soustavným dohledem odborníků z pražské Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy i jiných organizací.

K nejčastějším zkamenělinám úpohlavských křídových vápnitých sedimentů patří různé mořské živočišné houby a pestrá škála mlžů. Největší z nich byli mlži rodu Inoceramus, jejichž až 1 cm tlusté schránky dosahovaly až decimetrových rozměrů. K pěkným nálezům patří schránky mlžů druhu Spondylus spinosus s paprsčitými žebry na povrchu schránky a s charakteristickými ostny na jeho levé lastuře. Méně časté jsou nálezy schránek plžů. K velmi častým nálezům lze přiřadit také schránky různých ramenonožců. Mezi nimi dominují až 3 cm velké schránky druhu Gibbythyris semiglobosa, které bývají někdy duté a vyplněné drobnými krystalky kalcitu nebo křišťálu. Často lze nalézt také schránky drobnějších ramenonožců rodu Cyclothyris. Neméně hojně lze nalézt nezaměnitelné schránky ježovek, zejména rodu Micraster. Mnohem vzácnější jsou nálezy menších ježovek rodu Tylocidaris, připomínající svým tvarem prstýnek. V posledních letech jsou pod drobnohledem odborníků zejména bohaté nálezy typických schránek mnoha druhů vyhynulých hlavonožců amonitů, které pomáhají při přesnějším stratigrafickém (časovém) určení vrstev, a tedy i zkamenělin. K menším typickým amonitům patří druh Scaphites geinitzii. Největší exempláře schránek amonitů o průměru až kolem 60 cm patří druhu Lewesiceras mantelli. Mezi občasné nálezy patří také tvarově méně výrazné schránky loděnkovitých hlavonožců o průměru až kolem 20 cm. K vzácným nálezům patří vnitřní schránky vývojově pokročilejších dvoužábrých hlavonožců belemnitů, které tvarem připomínají doutník. Z obratlovců zde byly nalezeny kosti a šupiny několika druhů ryb, ale zejména zuby a obratle několika druhů žraloků. Největší z nich dosahoval délky 5 m a představoval tedy obávaného predátora a potravního konkurenta i pro mořské ještěry, kteří zde rovněž žili. Tito obrovští žraloci byli pravděpodobně také jedním z hlavních důvodů vymizení mořských ještěrů. K pěkným a vzácným nálezům patří také zuby rejnoků rodu Ptychodus. Zmíněné nálezy asociace žraloků a ryb byly spolu s dalšími vzácnými nálezy kostí a zubů mořských ještěrů učiněny ve výše zmíněné svrchní koprolitové vrstvě s mocností okolo 0,5 m. Tyto nálezy jsou poměrně mladé, a jsou výsledkem terénních vědeckých prací přibližně od roku 2000. Na základě dosud nalezených zubů mořských ještěrů lze rozlišit dvě základní skupiny, a sice plesiosaury a mosasaury. Jednalo se spíše o malé druhy těchto ještěrů, dosahující podle nalezených kostí a zubů délky pouze asi 3,5 m. Vzácně bylo nalezeno také několik dosud blíže neidentifikovaných zubů tří typů. Některé z nich by podle tvarové podobnosti mohly patřit také létajícím ještěrům – pterosaurům. K potvrzení této domněnky však bude potřeba ještě dalších a lepších nálezů.

Schránka ramenonožce Gibbithiris Semiglobosa, skutečně 3cm. Ježovky rodu Micraster - skutečný průměř 6cm.

Miroslav Radoň

Zájezd plný rekordů

Za časného slunného rána vyjel na první letošní výlet autobus plný lovosických seniorů – řidičem byl oblíbený dopravce Jaroslav Adámek z Chotiměře. Výletníci směřovali na zámek Žirovnice v jižních Čechách, dalším cílem bylo město Pelhřimov. Projížděli jsme půvabnou lesnatou krajinou, až jsme dojeli do městečka Žirovnice. Paní průvodkyně byla velmi sdílná, pravila, že zámek je bohužel mimo hlavní turistické cesty, ale že si snad své návštěvníky přece jen najde. Městečko má asi 3 000 obyvatel, ale zřejmě velmi šikovných a kulturymilovných. Kulturních akcí je velmi mnoho a ve městě je vydáván měsíčník Žirovničan.

Zámek, původně ovšem gotický hrad, se tyčí na skalnatém ostrohu nad Hutním rybníkem v městečku, známém jako město perleti, které leží při říčce Žirovnici asi 11 km jihovýchodně od Kamenice nad Lipou. Gotický hrádek byl založen ve druhé polovině 13. století na půdorysu trojúhelníka s okrouhlou věží na jižní straně a s kaplí. Ve druhé polovině 14. století byl rozšířen a opevněn. V 16. a 17. století dostal hrad po renesančních přestavbách již zámecký ráz. Za třicetileté války r. 1645 byl hrad obsazen Švédy. Při dobývání byl hrad značně poškozen. K obnově došlo až po r. 1693. Nejjižnější část hradu, bývalý palác, byla snížena o jedno patro.

V roce 1910 zámek i s panstvím odkoupilo město a byl využíván zejména jako muzeum. V polovině šedesátých let 20. století zámek vyhořel, byl však kompletně restaurován a expozice byly obnoveny. V objektu sídlí Městské muzeum se stálými expozicemi perleťářství, perleťových knoflíků a historických šicích strojů, Základní umělecká škola Žirovnice a Městská knihovna. Ze zámecké věže se otvírá výhled na město a okolí. V gotické části barokně upraveného zámku se dochovaly pozdně gotické fresky, představující vrchol české nástěnné malby konce 15. století.

A tyto fresky, objevené při velkém požáru v roce 1964, jsou důvodem, proč zámek stojí – původně měl být zbourán. Fresky jsou údajně ve střední Evropě svým podáním jedinečné. Obnova budov začala v roce 1974 a od roku 1992 je zámek přístupný veřejnosti. V nedávné době byl s pomocí grantu z EU obnoven barokní špýchar, kde je umístěna expozice zemědělských strojů a v 1. patře kouzelná práce 150 žáků ZUŠ Humpolec, která obsahuje čtvero ročních dob v činnosti a životě lidí asi tak v 2. polovině 19. století a různé slavnostní události – Vánoce, Mikuláš apod. Děti se svými učiteli pracovaly na panoramatu 3 roky a žáci dramatického oboru k tomu namluvili komentář. Je to překrásné…

Ze Žirovnice jsme se přemístili do Pelhřimova, který nám nabídnul mnoho dalších možností zábavy a poučení – každý si mohl zvolit dle libosti, ale nakonec se nás většina sešla v Muzeu rekordů v Dolní Jihlavské bráně, kde byly vystaveny předměty veliké (např. boty č. 57 nebo kabátek od maxipyžama, do kterého se vešlo 98 osob), ale i drobnůstky viditelné jen pod zvětšovacím sklem, třeba malůvky na makovém zrnku. Zajímavé je také jízdní kolo o délce 7 cm, vysoké 19 cm a nosnost 80 kg – jeho tvůrce prý na něm umí jezdit! V knihách rekordů (zatím byly vydány 2 díly a chystá se díl III.) je v České knize rekordů II. uveden i rekord lovosické 4. ZŠ Všehrdova ul. – kniha vyšla na podzim 2006 a stojí 399 Kč, lze si ji objednat i e-mailem na adrese agentura @dobryden.cz.

Další muzeum můžete navštívit v Domě dobrých dnů na Nábřeží rekordů a kuriozit, jsou zde vystaveny Unikáty ze sirek pod názvem Zlaté české ručičky, celkem asi 80 předmětů autora Tomáše Kordy, je to dílo šikovnosti, trpělivosti a velké invence – autor již bohužel zemřel. Uvidíte zde kytaru, mandolínu, znaky zvěrokruhu, vázy, ale i loď. Skutečně to stojí za návštěvu. Ve městě je rovněž památková rezervace, Muzeum Vysočiny a Vyhlídková věž kostela sv. Bartoloměje, kterou někteří odvážlivci navštívili. A také Muzeum strašidel – strašidýlek z rukou žáků tentokráte ZUŠ Pelhřimov (Bahňák, Klekánice a Polednice, Rarášek, Vodník, Kostlivec, Bludičky a mnoho dalších), u každého druhu je pod jménem uvedeno místo strašení, pracovní doba strašidla, druh činnosti (Hejkal – hejkání, Polednice – odnos zlobivých dětí apod.). No prostě nádhera.

Ale hlavní v těch jižních Čechách jsou lidé. Jsou vlídní, usměvaví, nepospíchají a turistům poradí. Také bych řekla, že se tam udržuje větší čistota. A při naučné stezce rekordů, kde jsou vystaveny některé maxipředměty (poštovní schránka, největší konvička na vaření čaje aj.), do vystavených exponátů nikdo nekope, jsou tam už několik let. Dovedete si to představit v Lovosicích, kde vandalové rozbijí a zničí několik keramických košů ročně? Já ne.

Ten výlet vymyslela paní Haufová moc dobře. Trochu jsme se poučili, trochu pobavili a poznali milé a slušné lidi. Škoda, že je nemůžeme přestěhovat do Lovosic, aby nám šli příkladem. Ale na výlet tam určitě jeďte, určitě se Vám bude na zámku v Žirovnici i ve městě Pelhřimově líbit.

Hz

Mluvte - prosím mluvte

Odcizil se mi, ztvrdl mu pohled, nevím jak vypadá i jen pohlazení – co podniká, nějak se … no … odcizil, jinak to nejde říct – vyhodnotila svůj pohled na snídajícího muže s kterým před několika roky měla namalované krásné budoucno, cíle, sny…

Je pravda, že se okamžitě vložil do toho, jak na realizaci těch plánů a snů získat podstatnou věc – peníze. Jenže jak šel čas – nějak se mu vytratil původní cíl.

Asi má někde nějakou ženskou, udělala si rychlý závěr.

Zvedl se od snídaně, pohlédl na manželku a řekl: Díky za snídani… dnes asi přijdu dost pozdě. Mám… a zadrmolil několik slov, z nichž jediné dost zřetelné bylo na večeři. No jo kývla si do myšlenky, už je to tu…

Ve dveřích se ještě otočil, hodil zpět něco mezi úsměvem a ušklíbnutím … ahoj!

Nějak ztloustla, pořád mne pozoruje, bůhvíproč… jako by nevěděla, proč na tu večeři musím… raději bych si taky sedl na pohovku před telku a koukal jen tak, jak se tam postavy pohybují, dal si dvojku červeného a nemusil na nic myslet. Už asi má dost našeho vztahu – vždyť já skoro nevím, jak chutná polibek… Jsem pořád pryč, nebylo by divu, kdyby někoho měla…

Tak si udělám večeři ve dvou sama – rozhodla se, je to sice taková onanie, ale – vždyť on to nikdo neuvidí… prostřela stůl jako pro dva, na stůl dala svíčku, připravila si pár chlebíčků, otevřela láhev Chablis a těšila se na večer…

V kanceláři mu zazvonil telefon: Šéfe, pardon, volal zákazník a omluvil se z té večeře … ozve se zítra.

Proč sakra vzkaz, to mohl zavolat rovnou mně… asi mu bylo trapně, no ale proč? No - náš zákazník… aspoň se dostanu dříve domů, překvapím ji a odpočinu si.

Na stole dva talíře, dvě sklenky, svíčka, chlebíčky, hm… Chablis: kohopak čekáš?

Zatvářila se jako přistižené dítě při krádeži cukru ze spíže: koho bych čekala? Tebe… (aha – nepřišla…).

Mně? vždyť jsem ti říkal, že na večeři nepřijdu… no ale, když už jsem tu – pojďme na ty chlebíčky… stejně mám hlad.

Pak se večer uvolnil, pili a mluvili, ale jemu kdesi ve spodním patře mozkového mrakodrapu vrtala neodbytná otázka: koho? a jí zas: proč jen jsem mu neřekla, proč?… a oba byli rádi, že se ten druhý na nic neptá.

Ráno moudřejší večera… jo – ale někdy to nefunguje. Oba zhodnotili večer a usoudili, že ten druhý odbočil ze společného života. Po slibném večeru ovzduší v domě ochladlo, což vedlo k utvrzení obou o tom, že jeho závěry jsou správné. Fatální chvíle…. Kam až se to může dostat?

Čas letí jak iontová raketa. Manželské pouto práchnivělo a ztrácelo dále na pevnosti. Jednou už se mu pozdě večer (na autobus jít nechtěl, autem nemohl – nějaký ten alkohol měl v sobě) nepodařilo dostat domů a tak přespal na pohovce v kanceláři. Už si nedělal hlavu z toho, co si o tom bude myslit Ona. Druhý den večer se dohodli na rozvodu…

Jenže: to na mně vysoudí polovinu majetku, řekl si on, a bude hodně dlouho trvat, než tu díru zalepím. Co se jí zbavit nějak levněji…?

No jo, to by se ti líbilo, vystrnadit mne z toho, co jsem celá léta budovala a mně odbýt pár pěťáčky. To se musí promyslit….

K prvnímu stání šli společně. Blikla zelená a tak vyrazili na přechod…. První krok… zleva se přiřítilo auto, ani si nestačil uvědomit jaké… instinktivně ji chytil za rukáv a strhl ji dozadu. Zákon akce a reakce platí furt – i v rozvodovém řízení – i na přechodu – i když by člověk potřeboval, aby zrovna neplatil. Jak vložil svou energii, disponibilní v daném momentu, do jejího vrácení k chodníku, tím dále se dostal on sám před nebrzdící vůz… skoro čelně. Bavorák, blesklo mu dost nelogicky – fajn, aspoň mně sejme pořádný auto. Ona pokračovala v pohybu dozadu, ale smůla tomu chtěla, že se jí uzoučký vysoký podpatek dostal do spáry mezi dlažebními kostkami. Padala nazad a to temenem rovnou na hranu obrubníku. Mezitím šílenec v Bavoráku srazil muže a předním kolem mu přejel hlavu…

Dvojí zapraštění lebeční kosti….

Třináct hodin, šestnáct minut, sedmadvacet vteřin…

Na počátku byl nedostatek v komunikaci.

jč