Naše město vydává knihu Lovosické ulice v proměnách času

Před několika lety vycházel v měsíčníku Lovosický dnešek osmidílný seriál Miroslava Nesvarby Lovosické ulice na pohlednicích. Poslední pokračování vyšlo v čísle 1/1999. Pan Nesvarba se sice narodil v Mirotíně na Volyni, ale byl na slovo vzatým znalcem Lovosic, skutečným lovosickým patriotem. Přátelé pana Nesvarby, také lovosičtí patrioti, ho přesvědčili, aby v práci na díle pokračoval. Po jeho náhlém skonu v roce 2004 se několik z nich, Ing. Stanislav Honzík, Miroslav Chromý a Miroslav Radoň, přičinilo, aby byla publikace dokončena a počátkem roku 2006 připravena k tisku. Chybějící fotografie zhotovili Miroslav Hvorka a Miroslav Chromý.

Knihu vydalo nakladatelství Tisk Press CZ Most, překlad do němčiny provedla agentura Germa (o knihu se předpokládá zájem mezi německými rodáky a turisty). Publikace vyšla v srpnu 2006, obdržely ji všechny lovosické školy a kulturní a veřejné instituce; několik výtisků bude i v městské knihovně. Hlavně však bude kniha sloužit jako dárkový, propagační a  reprezentační materiál pro potřeby Města Lovosice. Vzhledem k pravidlům pro dotace z EU se nebude volně prodávat, ale pokud bude zájem o ni přesahovat počet vydaných výtisků (1700 v českém a 300 v německém jazyce), bude v příštím roce proveden dotisk z finančních prostředků města a kniha bude běžně v Informačním středisku v prodeji.

Kniha byla slavnostně pokřtěna ve středu 30. srpna na Městském úřadě v Lovosicích za přítomnosti rodinných příslušníků hlavního autora knihy Miroslava Nesvarby, a to jeho sestry Emilie Jelínkové, syna Miroslava Nesvarby a dcery Zuzany Koblischkové, dalších spoluautorů i zástupců televize, rozhlasu a tisku. Starosta Jan Kulhánek vyzdvihl aktivity lovosického patriota už při vydání knihy Lovosice – paměť města a důležitost jeho sběratelské činnosti i pro budoucí lovosické muzeum. Význam knihy pro uchování lovosické historie připomněli i další kmotři knihy.

Publikace je obdobná jako kniha Lovosice – paměť města a bude naše město důstojně reprezentovat. Obsahuje mnohé informace o budovách i lidech v období od začátku 19. století do roku 2004 a fotografie z časů minulých i téměř současných. A pokud čtenář najde nepřesnost nebo se bude domnívat, že se na něco zapomnělo, nechť se obrátí na některého ze spoluautorů nebo na vedoucí odboru školství paní Zelenkovou. V dalším vydání by se mohlo doplnění uplatnit.

Hz

O kultuře v Lovosicích trochu jinak

Vracíme se ještě jednou k výstavě ve vlaku s fotografiemi lovosického rodáka Antonína Kratochvíla, která se v Lovosicích uskutečnila ve dnech 11. až 16.7.2006 na jeho výslovné přání. V závěru výstavy jsme ředitelku fotografické galerie LGP Janu Bőmerovou požádali o krátké zhodnocení této výstavy v Lovosicích. Její postřehy nás zaujaly natolik, že se o ně chceme podělit i s našimi čtenáři.

Paní ředitelko, jak hodnotíte výstavu v Lovosicích?

Jsem velmi překvapená velkou návštěvností výstavy zde v Lovosicích. Když spočítáme návštěvníky kromě dětí, které sem přišly, bylo to kolem 850 lidí. Zprůměrňováno proti velkým městům je to návštěvnost ohromná. Bylo úžasné zde celý den pracovat a s lidmi hovořit. Také bylo úžasné to, že výstavu navštívilo velké množství dětí. Měla jsem pocit, že zde byly všechny děti z Lovosic. Děti byly ve vlaku třeba i hodinu, nebo se vracely a ptaly se, jestli mohou přijít ještě jednou. Bylo to něco výjimečného, s čím jsem se ještě nesetkala. Dvě mladé slečny nám napsaly do knihy, že doufají, že přijedeme příští rok znovu. Rozdíl ve srovnání s velkými městy je ten, že ve velkém městě skupina dětí s učitelem je z vlaku venku tak rychle, že ani nemohly dojít na konec výstavy. Sem přišly děti samy, i bez doprovodu rodičů, dobrovolně. Chodily od obrazu k obrazu, diskutovaly, prohlížely doprovodné knihy. To bylo na dětech zde to nejlepší.

Přijedete zas?

Na to se mě ptalo více lidí. Po zkušenosti, kterou jsme zde v Lovosicích získali, musím říci, že příští rok bych se v každém případě rozhodla místo Ústí nad Labem přijet do Lovosic, i když už nebudeme mít rodáka.

Nejen z vyprávění galeristky Jany Bőmerové vyplývá jedno poznání: Lovosičané chtějí špičkovou kulturu zde v Lovosicích. Ne každý má možnost jezdit za kulturou do jiných měst. Ne každý hodnotí úroveň kultury přes míč, hřiště a palubovku. Zejména dětem je možnost kulturního vzdělávání např. ve formě výstav v Lovosicích nepřístupná. Dlouhá léta není kde vystavovat. Volně přístupná výstavní místnost, kde by se pravidelně měnily exponáty od různých autorů a z různých výtvarných oborů, v Lovosicích není. Vhodné přístupné prostory se dlouhodobě pronajímají ke komerčním účelům, které nemají s kulturou nic společného. Myslím si, že ani snaha zmenšovat prostory pro kulturní stánky za účelem prodeje městských domů, není ten nejlepší vztah ke kultuře ve městě. Asi by se mělo něco ve prospěch kultury změnit. Minimálně to, že s rozvojem průmyslu v Lovosicích by se měla věnovat větší pozornost i rozvoji kulturního vyžití obyvatel města. To není jen otázka finančních prostředků, to je také věc vůle chtít něco změnit.

(hv)

Horák a Pecková stříbrní na republice

Uherské Hradiště/Lovosice – Úspěšný víkend ověnčený mistrovskými medailemi mají za sebou lovosičtí atleti. Pětičlenná skupina vyrazila potvrdit své kvality na mistrovství České republiky do 22 let, které hostilo Uherské Hradiště. V sobotu ke svému startu nastoupili svěřenci Miroslava Pavlíka. Lukáš Horák a Jan Sommerschuh ve výškařském sektoru zabodovali.Lukáš procházel soutěží bez sebemenšího zaváhání a výšku 2.06 m zdolal rovněž na první pokus. Na další postupné výšce 2.09 m však chyběla špetka štěstí. Výkonem jen o centimetr menším než je jeho osobní maximum si vybojoval stříbrnou medaili. „Věřím, že těch 2.09 m ještě do konce sezony padne“, sdělil své plány Lukáš. Honzovi se podařilo obstát v konkurenci věkově starších výškařů a výkonem 2.02 m obsadit šestou příčku. Soutěž vyhrál Roman Novotný z USK Praha (2.12 m). Další lovosickou startující byla Kateřina Chlupová, svěřenkyně Jana Bartůňka, která si předposledním pokusem vytvořila nový osobní rekord. Ten má od soboty hodnotu 52.48 m. Novým maximem obsadila Kateřina čtvrté místo, jen o dva a půl metru za bronzovou kladivářkou z Třince. Osmé místo si vybojoval nejmladší ze všech kladivářů, sedmnáctiletý Ladislav Hromádka. Rovněž svěřenec Jana Bartůňka poslal 7.26 kg těžké náčiní na značku 48.83 m. Druhou medailistkou, která přivezla do Lovosic stříbrnou medaili byla Květoslava Pecková. Ta nastoupila v sobotní podvečer na start běhu na 5000 m.Výkonem 17:50.97 si vytvořila také nový osobní rekord a zaostala za první Preibischovou z Mariánských Lázní o pouhých dvacet vteřin.

PetLa

Digitální král světa pochází z Lovosic

Před mnoha lety jsem viděla francouzský film „Kdyby všichni chlapi světa“ a bylo to moje první setkání s radioamatéry. Děj se odehrával na lodi, někdo tam onemocněl a potřeboval rychle dostat nějaký zvláštní lék. Hlášení radisty zaslechl radiový fanoušek a spoluprací mnoha radioamatérů se ten lék podařilo sehnat a doručit. Film byl oslavou lidské spolupráce, ale také činnosti lidí, kteří se neznají, ale komunikují spolu prostřednictvím radia.

Jak mi vysvětlil dlouholetý lovosický radioamatér, Ing. Luděk Salač, je možnost komunikace u spojení radiostanicí trojí: radiotelegraficky (morseovkou), prostřednictvím mikrofonu a nejnovější způsob – prostřednictvím počítače. Ing. Salač začínal s vysíláním jako patnáctiletý chlapec pod značkou OL4AUR, v současnosti má koncesi OK1VSL.

Mnoho let vedl radioamatérský kroužek ve Stanici mladých techniků JUNIOR v Lovosicích v ulici Karla Maličkého a od značkou klubovou značkou OK1KDG zde děti navázaly spojení s více jak 200 zeměmi z celého světa. Ve Stanici působily ještě dva kroužky elektrotechnické a dva počítačové. O prázdninách jezdívaly děti s vedoucími i s počítači a radiovou stanicí každý rok na letní soustředění do Stvolínek.

Stanice vychovávala děti k počítačové gramotnosti v roce 2000 již patnáctým rokem, bohužel však nastal černý den, pondělí 5. června. Stanice sídlila i se svými počítači a radiostanicí v suterénu ulice K. Maličkého a přívalový liják vytvořil vodní proud plný nečistot, který zaplavil sklepy i Stanici mladých techniků, která byla zcela zničena. Zaplaveno vodou a bahnem bylo zařízení za několik set tisíc korun, kterým se stanici podařilo vybavit teprve za několik let. A Stanice bohužel nebyla proti záplavám pojištěna. Přestože se všichni instruktoři stanice, Ing. Luděk Salač, Vladimír Forman a Luboš Oszvald, snažili pro děti někde levné výukové počítače a ostatní zařízení obstarat, neměli štěstí. V Lovosicích kroužky už z finančních důvodů obnoveny nebyly, Stanice začala sice působit v Čížkovicích, ale bylo to pro děti trochu z ruky, tak zanikla. Dnes v okolí žádné podobné možnosti nejsou.

Lovosický vedoucí radioklubu Ing. Salač se přestal tenkrát věnovat (ne z vlastní viny) začínajícím radioamatérům, ale svoji zálibu neopustil - nakonec zakotvil v partě v soutěžní stanici OL5Q v Lounech a začal se věnovat závodění. Ve stanici OL5Q se sešli zkušení a aktivní radioamatéři z Lounského, Rakovnického a Litoměřického okresu, kteří mimo toho, že „umí“, mají také kolektivního a soutěživého ducha. Po téměř deseti letech budování jde dnes o jednu z našich nejúspěšnějších soutěžních stanic, která také patří do českého reprezentačního týmu. Jejich prioritou jsou velké mezinárodní závody. Ale protože tréninku není nikdy dost, tak jednotliví členové pilně trénují (závodí) i v individuálních kategoriích. A v jedné takové sérii závodů se podařilo Ing. Salačovi zvítězit. S vítězstvím v seriálu závodů TARA Tour´ney je spojeno i právo užívat titul „Digitální král“ a „Digitální vůdce světa“. Úspěch to je o to cennější, že to je první neameričan, který dokázal tuto sérii vyhrát.

Pro laika je těžké si radioamatérský sport představit. V dnešní době už jde o velice rozvětvenou aktivitu, kde bez určité specializace nejde dosáhnout úspěchu. Dá se to trochu přirovnat k atletice – sprintér i diskař jsou atleti, ale vyměnit si disciplíny se jim nedoporučuje.…. Proti atletice (ale i většině ostatních sportů) tu však jsou dva podstatné rozdíly: zatímco v atletice jsou postupové soutěže a na mezinárodní fórum se dostanou jen ti nejlepší, radioamatérské závody jsou zcela otevřené, jedinou podmínkou je platné povolení k vysílání. A tak je zcela běžné, že se takového mezinárodního závodu zúčastní stovky a tisíce stanic z celého světa. (Jen pro zajímavost v České republice je vydáno cca 3000 povolení k radioamatérskému vysílání a poslední světový adresář amatérů obsahuje hodně přes milión značek). A druhý rozdíl je obsažen už i ve druhé části slova radioamatérský. Opravdu jde o čistou amatérskou aktivitu (tam, kde nejsou diváci, se nehrnou ani sponzoři) a tak diplom nebo plaketa je jediným oceněním vítězství i v tom největším závodě.

Jak sám uvádí - na otázku, co je potřeba udělat, když chce člověk vyhrát? Nic moc – stačí jen zvolit správnou taktiku, mít slušné vybavení a nakonec je potřeba i trocha toho štěstí. A před tím ale spousta času při sbírání zkušeností a spousta hodin věnovaných budování stanice.

Lze říci, že je to pro našeho spoluobčana i pro Lovosice velký úspěch. Celý rok bude mít Ing. Luděk Salač titul „Digitální king“ a za své vítězství obdržel plaketu TOURŃEY, kterou vydává americká organizace TARA za nejlepší výsledek v závodech digitálními módy v jedné sezóně. Přejeme vítězi, aby se mu dařilo i v dalších letech a aby našel následovníky. Náš vítěz by rád předal své zkušenosti mladším, začínajícím radioamatérům. Bohužel v Lovosicích není kde. Poradí někdo nebo pomůže?

Malé zamyšlení pod čarou: v dnešní době často slýcháme nářky velkých společností nad nedostatkem technických odborníků a i většina technických vysokých škol přebytkem studentů zrovna neoplývá. Nezačíná ten problém tak trochu už v práci s mládeží? Jistě, existuje řada aktivit pro mládež, ale jen velice málo v technické oblasti. Na jednu stranu to je pochopitelné – vedoucímu fotbalového oddílu je téměř jedno, jestli se mu po trávníku prohání 20 nebo 25 kluků. Naproti tomu v technických kroužcích je to vždy limitováno potřebným ( a často drahým) technickým vybavením a v neposlední řadě i požadavky bezpečnosti práce. A je tak docela pochopitelné, že se preferují aktivity masovější a finančně méně náročné, než jsou technické kroužky. Není to ale tak trochu škoda?

Hz