Život po životě Všichni šli spát. Zůstal jsem sám s plameny, co s mlaskavým praskotem požírají větve. Dřevo umírá... Suším si uslzené oči v popelu a myšlenky posílám za dýmem. Dřevo umírá již po druhé. Po prvé jako strom co pod sekerou pad'. Po druhé teď když dává teplo a světlo a vůni hořící smoly a myšlenky. Strom nežil marně a teď žije dál v dýmu a popelu. A takhle odejde i člověk... Bude žít dál, já vím, ale nějak jinak asi... Ani ten dým už neví, že kdysi byl stromem... Tom Ha

Pstřeň dubový

VRBIČANSKÁ SONATINA

Po delší době opět pozoruji z vlaku krajinu, již srpen poznamenal tak trochu melancholií, na polích strniště. Dozrávající slunečnice ztratily zářivou žluť, začínají černat a dívají se k zemi. Do syté zeleně korun stromů se začíná ponenáhlu vkrádat okr a podobně je tomu i na loukách.

Dnes jsme namířili do Vrbičan, odkud vede velmi příjemná polní cesta s krásným výhledem na kopečky Středohoří, z nichž nejblíže je Hazmburk. Neměli jsme před sebou žádný turistický cíl, ale jít jen tak volně po cestě, posedávat a pozorovat.

Počasí nám přeje. Svítí sluníčko, ale není příliš vedro, obloha je poseta četnými oblaky a obláčky nejrůznějších tvarů včetně "učesaných" řas nad nimi. A právě ty kumulíky i  bachratější kumuly rozhání vítr a jejich stíny se stěhují po kopcích.

Zajímavá podívaná. Jakoby celé středohorské panoráma bylo obrovské jeviště, na němž se nám představují jednotliví herci, kde každý má svoje místo a roli.

Nejvíce vlevo jsou představitelé našich stepí - Oblík, Srdov a Brník, jež ozářené slunečními paprsky, mají barvu sieny, která zdůrazňuje stepní charakter tohoto místa. Za nimi v pozadí strmí vrch Milá. A pak následují další homole a homolky jednotlivých pásem tohoto malebného pohoří. Dobře je vidět i méně nápadný Syslík, kde jsme jednou zaslechli cikády, Lipská hora nám ukazuje jen svůj vrcholek - tak dobře je skryta za Solanskou horou a Košťálovem. A je tu Štěpánovská a Francká hora, Táhlina a Hradišťany, královna Milešovka s Kletečnou, Milešovský Kloc, Pařez, Sutomský vrch, Boreč a Lovoš, Ovčín, vpravo pozadí Deblík a Vysoký Ostrý, blíže k nám Dlouhý vrch, Radobýl a mohutné Sedlo - třetí nejvyšších vrch Středohoří (726 m nad mořem). Kopečků je tu mnohem více než mohu vyjmenovat. Stíny po nich kloužou a mění jejich náladu. Zdá se, že kopce promlouvají. Připomenu si obrazy Emila Filly...

A naše cesta? Nezapomněla jsem na ni. Vine se mezi poli, jejichž obnažená černozem dodává krajině zajímavý ráz, a navíc pole nejsou všude stejně černá, někde jsou světlejší, Dokonce je tu místo, kde zůstaly stopy po druhohorách v podobě bělavých vápenatých hlín.

Už při prvních krocích nás vítá květena - sytě modré čekanky, jemně žlutá bohatě kvetoucí lnice květel, dokvétající modrofialová šalvěj přeslenatá, dokonce i  žlutá kozí brada východní, připomínající malá sluníčka v trávě, jemné bělorůžové květy svlačce, řebříček a modrofialová ostrožka stračka, která tu kvete ve velkém. U cesty roste osamělá švestka s drobnějšími, ale sladkými plody. Rádi jsme ochutnali tyto dary Středohoří. Zaujme nás mírně vyvýšené místo po pravé straně cesty s vysokou stepní trávou, k němuž se ještě vrátím. Kolem nás poletují motýli, ponejvíce bělásci, ale zavítá i modrásek, okáči, perleťovec malý a k naší velké radosti dokonce i středohorská perla - otakárek fenyklový. Ten na sebe upozorní třepotavým letem. Jen na pár vteřin usedne do trávy, ale jeho křidélka jsou pořád v pohybu, a pak odletí. Chvíli ho pozorujeme, než nám zmizí z dohledu.

Posadíme se pod osamělou lipou, pod níž jsou i Boží muka s letopočtem 1894. Co ta lípa by nám asi vyprávěla, kdyby uměla mluvit.... Rozhlížíme se kolem, Zahlédli jsme několik dravců - káně a ještě dalšího, trochu menšího dravce (podle křídel snad krahujec) a ještě poštolku. Klid a pohoda pozdnějšího léta.

Při návratu do Vrbičan se zatahuje a vítr sílí. Panoráma Středohoří ztmavlo a kopce na obzoru vytvářely šedomodrou siluetu. Zastavíme se u zmíněného místa s vysokou světlou stepní trávou, v níž vyrůstají ztepilé máčky a zajímavé okoličnaté keříky, připomínající "nevěstin závoj" - zatím se mi nepodařilo zjistit, o jakou rostlinu se jedná. Tráva se ve větru vlní, malý kousek stepi tu doslova ožívá, jsme tím fascinováni a v mé mysli zaznívají tóny jedné skladby Alexandra Porfyrjeviče Borodina, kterými step velmi pěkně vystihl.

Už nás čeká cesta na nádraží do Lovosic. A tak se ještě pohledem loučíme se s milovanou krajinou, která učarovala nejen Emilu Fillovi...

Jana Haasová

Houbařský kouteček

Namlsaný z procházky po lese v okolí Rudy jsem se vydal do lesa vedle naší zahrady. Nebudu natahovat – skoro zklamání, ovšem mírně kompenzované nálezem pstřeně dubového (Fistulina hepatica), málo známé to houby, kterou zná jen málo praktických houbařů. Nevím, zda existují další pstřeně, já znám ještě pstřeň borový. Oba tyto druhy jsou úzce vázány na symbiotickou dřevinu, t. zn., že pstřeň dubový opravdu nelze nalézt nikde jinde, než u dubu. Vzhled houby jsem popsal v jiném čísle Lovosického dneška asi před čtyřmi léty, tady jen velmi stručně: svrchu je rezavě červený, zespodu bílý, při poranění červená během několika vteřin. Houba má opravdu úzké spektrum použití – nejde sušit, nakládat, nehodí se do smaženic, hodí se pro svou mírně nakyslou chuť jedině k nakládání (zůstává tužší) a k přípravě pokrmů z masa, například guláše, jemuž dodává nenapodobitelnou příchuť, která se pohybuje někde mezi vepřovým, houbovým a segedínským… Někdo ho přidává i do kyselých polévek (samozřejmě pstřeň, nikoli guláš).

Druhý nález, rovněž málo sbírané houby na obrázku – penízovky vřetenonohé (Gymnopus fusilis), už mi takovou radost neudělal, ovšem tato houba je, podobně jako i pstřeň, jednoúčelově špičková. Dělám z mladých plodnic dršťkovou polévku, - samozřejmě bez drštěk (i tady ale platí, že kousek masa, nebo i skutečných drštěk, nemůže na chuti a kvalitě nic pokazit) a to navzdory tomu, že v názoru na jedlost houby se různé zdroje rozcházejí. Když jsem líný dělat ji klasicky, koupím si sáček s dršťkovou polévkou v prášku, houby nakrájím na proužky, osmahnu s jemně pokrájenou cibulkou na oleji, sádle, nebo i másle – pokaždé je chuť malinko jiná… Vložím do připravené polévky ochucuji stroužkem česneku a špetkou pepře a pak už ji – jak říkával můj kamarád Jiří Černý – »zmolásám« s kouskem chleba, či rohlíkem, nakonec »vyglutnu« jedno pivko – nemá to chybu…

-jč-

Juráš

Jednou jsme byli s manželkou (opravdu - s manželkou) na dovolené v horách, v letních horách - no - skoro podzimních. Moje žena si ráda odpoledne poležela, pospala, aby vydržela večer dlouho svěží, což se jí ovšem opakovaně nedařilo. Důležité bylo, že jsem pro sebe měl odpoledne skoro dvě hodiny, které jsem zužitkovával procházkou po lese. Procházka obvykle skončila v místní hospůdce, která mi byla bližší, než nablýskaná restaurace našeho dočasného bydliště. Tam, mezi místními lidmi, jsem si z toho odpočívání odpočinul. Již poprvé jsem zaregistroval za-jí-ma-vou dvojici: starého hajného a jeho psa. Oba vypadali století, což bylo možné, jestliže se jako obvykle psovi počítá za jeden rok sedm lidských let. (To koukáte: není rok, jako rok). Hajný vždy jako poprvé - přišel, zasedl, zapálil si fajfku, napil se piva a malý rum, který od hostinského dostal s pivem, nechal stát. A zase zatáhl z fajfky a zase se napil piva a rum stál dál. Když se napil potřetí (a bylo to vždy po třetím napití!) a panáka zase nechal nepovšimnutého, pes se nadzdvihl na přední, krátce zavrčel a štěkl...

Copak je, Juráši, povídá hajný, chceš rum? Haf! souhlasil Juráš. Hajný vzal prázdný tácek ze stolu, nalil do něj toho pamprdlíka a talířek postavil před psa: Tak na zdraví, starý brachu, povídá starý, máme toho oba zapotřebí. Přitom vypadal pomalu lépe, než já - o dobrých pětatřicet let mladší člověk. (Člověk - to si lichotím, co?) Pes vylízal talířek do mrtě, haf! (poděkoval), zatočil se dokolečka na místě a uloživ si hlavu na přední tlapky usnul. Má ji jako z praku, usoudil jsem, ten bude spát až do večera. Ale kde! Hajný se po třetím pivě zvednul z ryze přirozených příčin, pes vyskočil, šel s ním k záchodu, tam si lehl na zem a jak hajný skončil s úlevou, pes opět u nohy sledoval pána na jeho místo, zalehl a opět usnul. Co usnul - on ten pes chrápal!

Asi po týdnu se stalo, že hajný přišel bez psa. Na dotaz, kde ho má (tedy psa) odpověděl: co já vím - někde courá... Pes přiběhl, když páníček už cumlal třetí půllitr. Zalehl, hajný se napil po chvilkách jednou, dvakrát, třikrát - a ono nic! Hajný se napil počtvrté, pes na přední a štěkl... Hajný se na něj obrátil: touláš se, čtrnáctiletej parchant, za čubkou. Tak si běž, nic nedostaneš! Pes se zjevně urazil, sebral se a šel si lehnout na druhý konec místnosti. Zalehl, ale nespal - pozoroval! Když hajný - Cafourek se jmenoval - odcházel domů, pes šel taky, ale pozor! - nikoli u nohy. Pěkně s odstupem - trucoval! Následující den už zase jezevčík cupal vedle pánovy nohy a všechno bylo jako dřív. Dodnes se nemohu rozhodnout, kdo vlastně zvítězil v té tiché válce, ale hlavní bylo, že skončila rychle a  smírem.

Tom Ha

Bolavé zuby Lovosic

Dvě „ostudy“ Lovosic vítají už dlouhou dobu turisty a návštěvníky města. Obě, jako naschvál, jsou v místech, kde je není možné přehlídnout, a nebo která jsou hojně fotografována zahraničními turisty.

Jeden „bolavý zub“ Lovosic je v Myslivecké ulici vedle hotelu Lev, kde po zbourání domku v havarijním stavu, zůstal pozemek v soukromém vlastnictví. Již řadu let je pozemek nevyužitý a je v takovém stavu, jak ukazuje fotografie. Stačilo by málo a mohlo by zde být malé parkoviště nejméně pro šest osobních aut, které by mohlo sloužit návštěvníkům hotelu. Vyčistit a upravit pozemek by asi nebyl problém. Problémem je majitel, který o takovouto úpravu pozemku nemá zájem. Pochopitelně, nic mu to nevynese. Proč ho asi kupoval?

Dalším „bolavým zubem“ Lovosic je fasáda domu na rohu Husovy a Žižkovy ulice, který je ve vlastnictví města. Žižkova ulice byla nedávno celá opravená a bylo zde vytvořeno 60 parkovacích míst. Prochází zde asi všichni, kteří přijedou do Lovosic vlakem, nebo autobusem a míří do města. S opravou domu se před rokem začalo od střechy, která byla rovněž v havarijním stavu. Fasáda musela být v tu dobu otlučená, protože již ohrožovala kolemjdoucí chodce. Zřejmě, pro nedostatek finančních prostředků v městské pokladně, bylo dokončení opravy střechy a oprava fasády tohoto, architektonicky velmi zajímavého domu, přerušená. Bude asi mnoho důvodů, proč nejsou na dokončení opravy v městské pokladně peníze. Přesto si myslím, že takováto vizitka Lovosic na frekventované ulici města, by nemusela být.

Usnesením zastupitelstva města ze dne 20.9.2006 bylo rozhodnuto dům čp. 453 na snímku se již nebude opravovat, neboť bude privatizován

O tomto koutečku jsme psali již v čísle 1/2003. Končí čtvrtý rok od té doby a co majitel udělal je nakonec vidět na tomto snímku

Text a foto (hv)

Asi už se stane pravidlem, že budeme v našich novinách zveřejňovat projevy vandalizmu v Lovosicích. Není to proto, že bychom neměli dostatek dobrých zpráv. Tyto bezdůvodné činy vandalů by neměly zůstat bez povšimnutí a bez potrestání. Asi bychom si měli více všímat toho, kdo nás takto poškozuje.

Fotografie, kterou přinášíme, je obraz nepochopitelného počínání vandala, který krátce po vysazení sedmi lip vedle silnice od mostu u sil k veřejnému přístavu, jich pět zlikvidoval zlomením a uřezáním kmínků stromků. Je zarážející, kam až může vést zlý úmysl toho, komu vadí, že někdo chce zlepšit životní prostředí výsadbou nových ušlechtilých stromů, kterými lípy bezesporu jsou.

Text a foto (hv)