Třídění odpadu III.
Využitelné složky komunálního odpadu (2. díl)

Vytříděné nápojové kartony z dotřiďovaní linky ze směsného plastového odpadu. Do svozových kontejnerů se ukládají společně s dalšími plastovými obaly

Cílem separovaného sběru využitelných složek komunálního odpadu, který ve městě Lovosice zajišťuje společnost BEC odpady s.r.o., je minimalizace množství odpadů ukládaného na skládky a maximální využití jeho vytříděných složek pro recyklaci a další zpracování. Tímto způsobem občané zapojení do systému nejenže přispívají k ochraně životního prostředí, ale pro města a obce má rozvinutý systém tříděného sběru využitelných složek také ekonomický přínos. Za vytříděné látkové složky z komunálního odpadu (zejm. plasty, papír, sklo) získává město finanční odměnu od společnosti EKO-KOM, a.s. (autorizovaná obalová společnost, která zajišťuje sdružené plnění povinností zpětného odběru a využití odpadu z obalů, které vyplývají ze zákona č. 477/2001 Sb., o obalech, ve znění pozdějších předpisů), tyto prostředky jsou určeny k využití v odpadovém hospodářství města.

Například za 1 tunu vytříděných plastů obdrží město od společnosti EKO-KOM, a.s. odměnu cca 4200 Kč. Pokud zůstanou plasty součástí směsného komunálního odpadu, za stejné množství odpadu uloženého na skládce zaplatí město jen na zákonných poplatcích v tomto roce 400 Kč, v roce 2007 dokonce 500 Kč (nejedná se o celkovou cenu za skládkování).

Dotřiďovaní linka společnosti BEC odpady v Prosmykách,kde se dotřiďují směsné plasty z kontejnerů a pytlů. Ručně roztříděný odpad pracovníci odkládají do kontejnerů, které jsou umístěné pod linkou. Podle druhu se odtud se odpad odváží k dalšímu zpracování.

Do barevně rozlišených kontejnerů nebo plastových pytlů se sbírají v převážné většině směsi jednotlivých komodit. To znamená, že např. do modrého kontejneru na papír jsou odkládány kartony, novinový papír, letáky apod. Různé druhy papíru jsou zpracovávány rozdílnými způsoby. Proto je nutné jednotlivé komodity dále dotřídit. Jsou tedy svozovou technikou transportovány na dotřiďovací linky (mechanické či automatické), kde projdou druhovým roztříděním, jsou zbaveny nežádoucích příměsí a nečistot. Stejným způsobem se dotřiďují také plasty a sklo. Dotříděný papír se lisuje do balíků a odváží ke zpracování do papírny, následně je využit k výrobě papíru nového (sešity, lepenkové krabice, toaletní papír apod.), takto recyklovat je možné papír pětkrát až sedmkrát.

Směsné plasty z kontejnerů a pytlů sváží společnost BEC odpady s.r.o. na vlastní dotřiďovací linku v areálu v Prosmykách. Zde se ze směsi vytřiďují PET láhve (čiré, barevné), HDPE duté obaly (obaly od kosmetických přípravků), PE fólie, pěnový polystyren, nápojové kartony a HDPE přepravky a odstraňují se nežádoucí složky a nečistoty. Přetříděné plasty, většinou slisované do balíků, se následně odvážejí ke zpracování na recyklační linky, aby mohly být znovu použity k výrobě nových výrobků. Například z PET láhví se vyrábějí vlákna pro výplně spacáků a zimních bund, z fólií (sáčků a tašek) se opět vyrábějí fólie a různé pytle, pěnový polystyren slouží k výrobě speciálních cihel. Ze směsi plastů lze vyrábět odpadkové koše, zahradní nábytek, zatravňovací dlažbu, protihlukové stěny u dálnic apod. Nápojové kartony se na speciální lince rozdrtí a vzniklá drť se lisuje do desek používaných ve stavebnictví např. jako stavební izolace, vzhledem k vysokému obsahu kvalitního papíru se také mohou zpracovávat v papírnách. Zbytkový plast je potom poskytován k termickému využití.

Sklo získané separovaným sběrem předává společnost BEC odpady s.r.o. na specializované plně automatizované dotřiďovací linky, neboť při recyklaci skla jsou kladeny vysoké požadavky na čistotu použitého materiálu. Sklo se dále odváží ke zpracování do skláren. Vytříděné sklo se rozdrtí a přidá do výchozí směsi k výrobě nového skla. Nejčastěji se takto vyrábí obalové sklo (láhve na nápoje), nenáročná zrcadla, ploché sklo s drátěnou vložkou, materiály pro stavebnictví (obkladové materiály, podlahové krytiny, zásypový materiál). Recyklací skla se ušetří mnoho surovin a energie, sklo se dá přitom recyklovat téměř stále.

Za využití materiálu společnosti EKO-KOM, a.s. připravil BEC odpady s.r.o.
Foto (hv)

Opravdu ubývá lesů aneb Kolik lesa chceme?

Motto: Biologové nepotřebují vědět, kolik druhů existuje, ani jak jsou navzájem příbuzné, nezajímá je, kolik jich ročně zmizí, vědí ale zcela přesně, že zemská biota vstupuje do gigantické křeče vymírání. (Paul R. Ehrlich, Anne H. Ehrlich; How Anti-Enviromental Rhetoric threatens Our Future, 1996)

Jak jsem již uvedl v úvodním článku, podle Bjorna Lomborga, autora knihy „Skeptický ekolog“, nelze opakovaně hlásaný špatný a stále se zhoršující stav Země potvrdit oficiálními statistikami (většinou se jedná o statistiky organisací OSN, jakou je např. FAO). Proto nepřekvapí, že existují lidé, kteří tvrdí „rozloha a kvalita lesů na celé zeměkouli rychle klesá“ nebo „odlesňování se za posledních třicet let zrychlovalo“ nebo „světové lesy mizí alarmujícím tempem“. Pokusím se prokázat, že pro taková tvrzení nejsou žádné podklady.

Celosvětově se rozloha území, pokrytého lesy, od roku 1950 výrazně nezměnilo. Od roku 1950 do dneška se tato rozloha podle UN-FAO Produktion Yearbook 1949 – 1995 pohybuje kolem 4 miliard hektarů, což je asi 30% suchozemského povrchu. První obtíží je stanovit, co vlastně ještě je les – přechody mezi hustým deštným pralesem a savanou a od ní k lesostepi jsou postupné, stromy jsou stále nižší a dále od sebe. Podle nejdelších datových řad UN-FAO pokrývaly v roce 1950 lesy 30,04% celkového zemského povrchu, v roce 1994 je zaznamenán vzestup na 30,89%, což je růst o 0,84 procentního bodu. UN-FAO v nejnovější studii o lesích z roku 2001 opět změnila definici lesů a provedla nový odhad zalesněné plochy pro období 1990 až 2000. Výsledkem byl pokles z 29,5% na 28,8% suchozemské plochy. Je třeba říci, že největší rozlohu lesů na světe má Rusko, a že Rusko, Brazílie, USA a Kanada mají dohromady více než polovinu všech světových lesů. Celosvětově je lesů asi dva- až třikrát více než zemědělské půdy. Z tohoto prvního odstavce vyplývá, že celková plocha lesů je stálá, k jejímu úbytku nedochází.

Člověk mýtil lesy od prvopočátku „zemědělské výroby“ proto, aby měl dosti půdy k obdělávání. Evropa, která přišla o 50% až 70% svých lesů, o ně přišla na počátku středověku. V 18. století si Evropané uvědomili, že lesy jsou omezeným zdrojem a že je nutně potřebují pro stavbu lodí. Proto plocha lesů v Evropě klesla po roce 1700 jen asi o 8%. Spojené státy přišly asi jen o 30% původního lesa, většinou v 19. století. Zdvojnásobení plochy zemědělské půdy nepotřebovalo les mýtit, protože nová zemědělská půda vznikala z luk a pastvin. Latinská Amerika ztratila za posledních 300 let asi 20% lesů. Uvolněná plocha byla využita pro pěstování cukrové třtiny a později kávovníku. Jižní Asie a Čína ztratily od počátku 18. století asi 50% lesů. Jihovýchodní Asie ztratila asi 7% lesů, Afrika a Rusko asi 20%. Podle celkových odhadů bylo od počátku zemědělství vykáceno asi 20% původních lesů, jak uvádí např. zpráva Ekonomické komise Organisace spojených národů (UN-ECE) v roce 1996. Tento údaj není srovnatelný s katastrofickými údaji WWF o úbytku dvou třetin lesů od počátku zemědělství.

Ze satelitních snímků lze prokázat, že se plocha lesů v mírném klimatickém pásu v posledních čtyřiceti letech zvětšila. Na druhé straně je pravdou, že mizí značné množství tropických lesů. Nejednota ale je v určení míry úbytku. Zpráva presidenta USA Johna Cartera Global 2000 odhadovala roční úbytek tropického lesa od 2,3% do 4,8%. Běžné odhady UN-FAO ale uvádí roční úbytek plochy tropického pralesa na nejvýše 0,8% a v posledním desetiletí již jen 0,7%. Studie UN-FAO z roku 2001 (OSN FAO – The Global Forest Resources Assessment 2000: Summary Report) snížila odhad odlesnění v tropech na 0,46% ročně. Ani toto výrazně menší tempo tropického odlesnění není uspokojivé. Důvody pro vyšší než přijatelné tempo odlesňování v tropech jsou tři:

1. špatné uplatnění vlastnických práv resp. vlastnická práva k rozsáhlým tropickým pralesům neexistují, a proto je-li tropický pralec majetkem každého, není za něj nikdo zodpovědný;
2. tropické lesy mají mimořádně hodnotné dřevo a obchodování s mezinárodními dřevařskými společnostmi je pro chudé rozvojové země rychlou a snadnou cestou vedoucí zemi ekonomicky okamžitě nahoru;
3. v rozvojových zemích jsou lesy někdy i jediným zdrojem energie a dřevo se těží na podpal – zatímco ve světovém měřítku je dřevo zdrojem pouze jednoho procenta energie, v rozvojových zemích je to až 25% a v Africe dokonce až 50%; mimo to tradiční ohniště se třemi kameny využije nejvýše 6% energie, zatímco levná železná kamna tuto účinnost zdvojnásobí.

Tyto tři důvody se dají shrnout pod „špatné hospodaření“ v rozvojových zemích. Řešením je pouze snižování chudoby a dosažení vyššího ekonomického růstu.

I prodej dřeva lze řešit – chtějí-li průmyslově vyspělejší země pomoci, měli by rozvojovým zemím platit. Tak například již došlo k první přeměně typu „dluh za přírodu“ v Bolivii, kde americké bankovní konsorcium koupilo část státního dluhu Bolivie výměnou za slib, že 1,5 milionů hektarů se přemění na biologickou reservaci. Bolivie bohužel svůj slib zatím nesplnila a potřebný slíbený zákon nebyl ještě v roce 2005 schválen.

V mnoha zemích probíhá již několik posledních desetiletí opačný proces – na rozsáhlých územích se vysazují nové lesy. V rozšiřování zalesněné plochy vede Čína, kde každý rok přibudou desítky tisíc kilometrů čtverečních lesů. V USA se každoročně zalesní tisíce kilometrů čtverečních stejně jako ve Španělsku nebo Vietnamu. Lesů přibývá v řádu stovek kilometrů čtverečních ročně v Uruguayi, Portugalsku, na Novém Zélandu, v Norku, Itálii, Řecku, Irsku, Turecku, Alžírsku, Polsku, Velké Británii a Francii. Indie chce zvýšit plochu lesů během dvou až tří desítek let ze stávajících 20% na 33%, Thajsko z 33% na 50%, a Libanon z dnešních 3% na 20%. Pouze Kostarika ale má program zalesňování vykácených ploch po tropickém lese původními dřevinami. Kostarická vláda přispívá majitelům pozemků ke každoročnímu růstu zalesněných ploch, do pralesů láká vědce a turisty, a poskytuje daňové výhody těm, kteří osadí své pozemky původními dřevinami. Je fascinující, že Kostarika má dnes 1400 původních druhů stromů.

V Česku bylo podle údajů ministerstva zemědělství před ovlivněním lesa člověkem asi dvě třetiny lesů listnatých a onu zbývající třetinu tvořily jehličnany. Dnes sice převažuji jehličnany v čele se smrkem nad listnáči, ale situace se mění. V osmdesátých letech minulého století tvořily v Česku jen pětinu nových výsadeb listnáče, dnes tvoří již dvě pětiny.

Na otázku opravdu ubývá lesů? nemohu po důkladném prostudování podkladů odpovědět jinak, než že lesů neubývá.

Druhá otázka v úvodu zněla „kolik lesa vlastně chceme?“. Tvrzení, že zejména tropické lesy jsou plícemi Země je mýtus. Rostliny sice vytvářejí při fotosyntéze kyslík, ale v procesu hynutí a rozkladu stejné množství kyslíku spotřebují. Druhým uváděným důvodem je biodiversita. Tropický prales se svým velkým počtem organismů (viz údaj „Kostarika má stále 1400 původních druhů dřevin“) biodiversitě přeje. V přirozeném prostředí ale druhy hynou neustále. Podle údajů v knize W. V. Reida z roku 1992 How many species will there be? se doložené tempo vymírání druhů zvýšilo v posledních čtyři sta letech z jednoho druhu za každé čtyři roky na jeden druh každý rok. I když to není málo, je to zcela nesrovnatelné s tvrzením, že člověk vyhubí 40 tisíc druhů ročně. Protože je poučné ukázat, jakým způsobem takovéto katastrofické předpovědi ekologisté vyrábějí, uvedu myšlenkový postup Normana Myerse, který se jej dopustil v roce 1979 ve své knize The Sinking Ark: A New Look at the Problem of Disappearing Species.

Myers ve své knize píše, že až do roku 1900 vymíral jeden druh každé čtyři roky, od té doby se tempo vymírání zvýšilo na jeden druh ročně. Poté cituje konferenci, která si v roce 1974 „troufla odhadnout“, že tempo vymírání dosáhlo 100 druhů ročně, a pokračuje: „I toto číslo je nízké. Není nepravděpodobná představa, že v poslední čtvrtině tohoto století dojde k eliminaci jednoho milionu druhů, což znamená za 25 let čtyřicet tisíc druhů ročně a tedy sto druhů denně.“ Myersova kniha bohužel neuvádí žádný jiný argument na podporu své úvahy. Přitom odchylky mezi tempem úbytku druhů 0,25 druhu za rok přes jeden druh za rok a maximálně snad až 100 druhů za rok a nakonec odhadem 40 tisíc druhů za rok by vysvětlení potřebovala. Myers sám ve své knize – pouze o 70 stránek dále – píše „nemáme žádný způsob, jak poznat skutečné tempo vymírání v tropických lesích, ani je přibližně odhadnout“. Jeden z prominentních ochránců přírody uvedl jako jeden z dotázaných v článku v časopise Science (1991), „nedostatek údajů mne skutečně znepokojuje“, přičemž v obavě z očekávané reakce ostatních biologů požádal o anonymitu se slovy „za to, co říkám, by mne zabili“.

Deštný prales chceme nyní zachovat hlavně kvůli biodiversitě. Co ale má podle všech údajů vyhynout? Lidé se domnívají, že jde o slony, velryby a širokolisté mahagony. To je ale omyl. Z více než devadesáti vymírajících druhů v tropickém pralese se jedná o brouky, mravence, mouchy, mikroskopické červíky, plísně, bakterie, řasy a viry. Přesto, že lobby podporující deštný prales by asi nebyla tak úspěšná, kdyby otevřeně řekla, že zmizí hlavně hmyz, bakterie a viry, je důležité zjistit, zdali platí vztah mezi mýcením deštného pralesa mizením druhů.

Ariel Lugo z Ministerstva zemědělství USA pořídil v Portoriku zatím největší studii o vztahu mezi deštným pralesem a vymíráním druhů. Zjistil že ačkoliv se na tomto ostrově plocha původního lesa za posledních 400 let zmenšila na 1% původní rozlohy, vymřelo z původních šedesáti druhů ptáků je sedm druhů, přičemž se zde objevilo dalších 34 druhů ptáků. Ariel Lugo k tomu poznamenává, že sice deštný prales zůstal v původní podobě jen na jedné setině původního území, ale celková rozloha zalesnění Portorika nikdy neklesla pod 10 až 15%. Ariel Lugo tvrdí, že se ještě „nepodniklo nic věrohodného“, co by podepřelo teorii hromadného vymírání. Dodal, že „když na to poukážete, řeknou vám, že kolaborujete s ďáblem“.

Zpráva, kterou vydala OSN v roce 1995 (Global Biodiversity Assessment), uvádí, že „tempo, kterým budou druhy v blízké budoucnosti vymírat, je velmi nejisté“, a uvádí také „existuje rozpor mezi poznatky z terénu a předpověďmi“. Podle této zprávy (OSN) v závěrečném shrnutí konstatuje, že „dnešní tempo vymírání druhů je vyšší než přirozená míra v řádu sto násobků až tisicinásobků“, což odpovídá tempu 0,1% až 1% za 50 let.

Mezinárodní svaz ochrany přírody a přírodních zdrojů (IUCN) je celosvětovým sdružením, které zpracovává oficiální Červenou knihu ohrožených živočichů a organisuje program BCIS, největší světový program pro biodiversitu a ochranu přírody. Podle závěrečné zprávy z roku 1992 (Heywood & Stuart, Species extinctions in tropical forests, 1992) se mimo jiné píše „je nutné předpokládat, že během úbytku plochy deštného pralesa vyhynuly vysoké počtu druhů; překvapující ale je, že pro to neexistuje žádný důkaz“. A v úvodu knihy je uvedeno, že teoretické výpočty se s výsledky pozorování neshodují s doplňující poznámkou „pobřežní lesy Brazilie byly co do rozlohy zredukovány podobně jako jiné tropické lesní systémy světa, což podle výpočtů mělo vést ke značnému úbytku druhů; za vyhynulý ale nemůžeme počítat žádný známý druh zdejší staré, většinou endemické fauny“. V knize Stork, Mawdsley, Measuring global biodiversity and its decline, 1997 je z údajů terénního výzkumu o vymírání druhů odvozeno tempo vymírání v rozsahu asi 0,7% druhů za každých 50 let.

Myšlenku profesora Ehrlicha, vyjádřenou v úvodním mottu, rozvedl profesor Jared Diamond. Napsal, že „ něco bližšího můžeme vědět jen o známých druzích v rozvinuté části světa, kde prakticky k žádnému vymírání nedochází. A proto je třeba situaci obrátit. Musíme předpokládat, že vyhynulé jsou všechny druhy, jejichž existenci se nepodaří prokázat. My biologové bychom neměli nést důkazní břemeno a přesvědčovat ekonomy, kteří obhajují neomezený růst lidské populace, že vymírání druhů je skutečné. Naopak ekonomové nechť mají povinnost financovat výzkumy které by případně potvrdili jejich nepravděpodobné tvrzení o biologicky zdravém světě.“

Autor úvodního motta, profesor Stanfordovy university Paul Ehrlich, patří k nadšeným zastáncům ambiciózního projektu Divočina (Wildlands Project; Mann, Plummer; 1993; Science, 260). Podle tohoto projektu je třeba sestěhovat celou populaci Spojených států na jedno místo a obnovit na většině severoamerického kontinentu divokou přírodu. Lidé by žili v malých a uzavřených městských ostrůvcích obklopených divokou přírodou s koridory pro přesun živočichů.

Na druhou otázku v úvodu kolik lesa vlastně chceme? navrhuji odpověď abychom udrželi současnou rozlohu zalesnění, případně ji zvýšili zalesněním půdy, kterou není třeba využít pro jinou zemědělskou činnost. Lze říci, že lesy na Zemi ohroženy nejsou. Lesem je stále pokryta asi třetina zemského povrchu a od druhé světové války se rozloha lesů nijak výrazně nezměnila. Tropické lesy podléhají odlesňování, jehož míra podle OSN-FAO je asi 0,4% za rok – katastrofické předpovědi tempa odlesňování v tropech 1,5% až 4,6% za rok nejsou doloženy žádnými důkazy, a nelze takto intensivní odlesňování prokázat ani pomocí snímků z družic. V rozvojových zemích se často hospodaří s lesy neuváženě a nezodpovědně, ale řešením je nastartovat v rozvojových zemích stabilní ekonomický růst. V textu zmíněná metoda „výměna dluhu za přírodu“ je také příspěvkem průmyslově vyspělých zemí ve prospěch zemí rozvojových. Na závěr ještě uvádím, že produkci papíru zajistí pouhých 5% dnes zalesněné plochy, a lesní plantáže (obvykle monokulturní), jsou na pouhých 3% až 5% dnes zalesněné plochy a pomáhají zmírňovat tlak na přirozený les. A ten je dnes asi na 95% zalesněné plochy na Zemi.

Poučení z této kapitoly (Opravdu ubývá lesů aneb Kolik lesa chceme?) tentokrát NENÍ vyjádřeno v mottu. Naopak jsem si znovu potvrdil svoje přesvědčení o tom, že americké university umožňují sladký život i těm členům vědecké komunity, kteří by chtěli komunisticky předělávat svět podle svých nelidských a idealistických představ. Projekt Divočina (Wildlands Project) je pro mne dostatečným důkazem jejich zvrácenosti.

František Ptáček