HROMADNÉ HROBY ZA CUKROVAREM

Pan Tomáš Rotbauer z Lovosic zapůjčil redakci několik fotografií, o nichž věděl pouze to, že se jedná o exhumaci hromadných hrobů za lovosickým cukrovarem. Pokusili jsme se získat několik bližších informací o této události.

Zmiňuje se o ní František Frühauf v knížečce o Lovosicích v letech 1945 – 1960:

Těsně před koncem druhé světové války v roce 1945 procházely Lovosicemi pochody smrti.Byly to vlekoucí se mrtvoly, které se ploužily z německých koncentráků do Terezína. Lovosicemi jich prošlo sedm. V šestém transportu bylo asi 1 500 osob. V sedmém, který šel od Teplic, bylo na 2 000 osob. Šli s posledním vypětím sil. Mnoho jich zemřelo přímo v Lovosicích. Byli pochováni v cihelně za lovosickým cukrovarem ve společných jámách. U Lovosic bylo nalezeno devět takových společných hrobů se sedmdesáti devíti mrtvými.Teprve 10. dubna 1946 byla jejich těla exhumována a pietně převezena na Národní hřbitov do Terezína.

Vzpomínku na atmosféru této doby přidává paní Irena Hlaváčová ( za svobodna Svobodová, ročník 1932):

„O hromadných hrobech vím i o exhumaci, ale tam jsme nesměli – byli jsme ještě děti.Také si vzpomínám na pochod smrti. Jeden procházel Třebenicemi. Společně s dospělými jsme těm ubožákům házeli jídlo. Ti chudáci se o něj prali. Byl konec dubna, už rostlo osení a ti zubožení ho trhali plnými hrstmi a cpali si ho do úst. Byl to otřesný pohled…ale povím vám příhodu, která se mi stala těsně po válce: bylo mi třináct let a bydleli jsme v Třebenicích. Do městečka se donesla zpráva, že se v DELI rabuje.Šla jsem ještě se dvěma kamarády pěšky až do Lovosic, abychom si také přilepšili. Vzpomínám si na ten zmatek v továrně, šlapalo se po sušenkách, každý bral hlavně něco k jídlu.Tenkrát se vyráběly v DELI balíčky pro německé vojáky. Pamatuji se, že obsahovaly šest cigaret a kávové bonbóny. Odcházeli jsme se svou kořistí. Já jsem si celá šťastná odnášela také telefon. Vůbec mne nenapadlo, že ho doma nemáme kam připojit.Když jsme procházeli kolem bývalé Pfundovky, ruští vojáci nám dali sušené mléko. Obal si nepamatuji, vím jen, že to bylo od UNRY (humanitární pomoc USA válkou postiženým zemím). Za Pfundovkou jsme se ocitli v místech, kde procházely koleje. Několik dnů předtím Lovosicemi projížděl lazaretní vlak s německými vojáky. Bombardoval ho hloubkový letoun spojenecké armády a zasáhl jej. Zahlédli jsme na stromě část nohy s prsty a opodál kus zlomené ruky s dlahou, kterou tenkrát vyráběli z drátu. Byla jsem z toho hrozně vyděšená. Pak se nám ještě podařilo ukořistit úplně nové kolo. Byli jsme v zatáčce která vede směrem ze Vchynic do Sulejovic. Projíždělo kolem nás ruské auto naložené novými dámskými koly. V zatáčce jedno kolo spadlo, ale oni jeli dál. Cestou do Třebenic jsme se potkali s ruským vojákem, který jel na starém kole. Samozřejmě, že to naše se mu líbilo víc. Řekl prostě „davaj“, sebral nám kolo a nechal nám ten starý krám. Na kolejích v Třebenicích jsme potkali velké množství zubožených utečenců. Nebylo možné kolem těch nešťastných trosek projít lhostejně s plnou náručí potravin. Všechno,co jsme nesli, dali jsme jim a domů jsme přišli s prázdnýma rukama.Dodnes si pamatuji na výprask, který jsem dostala, protože jsme šli do Lovosic tajně. Bylo to tenkrát moc nebezpečné. Ještě se střílelo…“

To jsou vzpomínky staré 61 let. Přesně 60 let uplynulo od exhumace těch, kteří se konce války nedožili.

Anna Stará

V loňském květnovém 6. čísle Lovosického dneška na str. 16, článek Nikdy nelze zapomenout, je asi psáno o těch mrtvých z fotografií mladého Rotbauera. Paní Stará nám přinesla historické fotografie z exhumace zde umučených a pohřbených vězňů. K tomu namísto komentáře přetiskujeme slovní doprovod, vlastně vysvětlivku Doc. PhDr. Zdeňka Radvanovského CSc. z katedry historie PF UJEP Ústí nad Labem.

Hlášení velitelství stanice Lovosice o pochodech a transportech smrti.

„Josef Pilney z Lovosic, zahradník cukrovaru, který pracoval denně na zahradě v bezprostřední blízkosti umístěného transportu oddělen pouze plotem udá-vá, že po dobu asi sedmi až deseti dnů neobdrželi tito vězňové, hlídáni mladými SSmany ve stáří 16 až 18 roků, ničeho jíst. Vězňové jedli, pokud mohli slézt z vozu na zem, trávu, která chudě se tam nacházela. Kromě toho viděl, jak ještě s těmito vězni SSmani cvičili, a když tito již nemohli, tloukli je pažbami ruč-nic do hlavy. Takže se musel pro odpor raději vzdálit. Za noci pak bylo slyšet pláč a kvílení a ráno bylo vždy osm až deset nahých mrtvol u plotu zahrady. Po celé noci bylo slyšet střelbu.

Jak přísně hlídali SSmani, je zřejmé z toho, že i jeden jejich člen byl druhým zastřelen, když přelézal za večera mezi vagony na druhou stranu. Vězni ne-směli ani vystrčit ruku z vozů, bylo ihned po nich páleno. Po celou tuto dobu neobdrželi nic k jídlu a pití. Až na zákrok u velitele transportu, Němce a bývalé-ho ředitele cukrovaru v Lovosicích, bylo dovoleno zahradníku Pilneyovi dávat s pomocí hadice plotem zahrady vodu. Z tohoto transportu bylo zabito utluče-ním a zastřelením 65 osob, které byly zahrabány v blízké Schwarzenbergerově cihelně.“

Po válce byla těla obětí exhumována, pietně převezena a uložena do společného hrobu na Národním hřbitově v Terezíně.

Hz

Historie Městské knihovny v Lovosicích (2.)

V roce 1949 vznikl samostatný lovosický okres a knihovna byla v roce 1951 úředně ustanovena Okresní lidovou knihovnou. V té době se knihovna opět stěhovala a v dalších letech ještě dvakrát. K jejímu rozšíření došlo v letech 1952, kdy byla knihovna nově vybavena a rozšířena o dětské oddělení. Střídali se knihovníci – po F. Kartákovi nastoupil důchodce pan Zezulka, po něm B. Cmíralová a měnilo se též zaměření knihoven. Při prohlížení časopisu „Za lepší život“ (týdeník pracujících lovosického okresu – měl 2 strany, byl tištěn na velice špatném papíru a stál 10 haléřů) jsem našla v čísle 46/1955 nepodepsaný článek Jak má vypadat knihovna, který se týkal skladby knih. Zastoupení mělo být následující:

• politická literatura 8%
• naučná a odborná lit. 22%
• pro mládež 15%
• literatura v ruském jazyce 3% (při knihovně asi pracoval Lidový kurs ruštin)

Další rozvoj knihovny byl podporován dotacemi okresu, ale také ideologicky striktně řízen „v socialistickém duchu“; na jedné straně vzrůstal nový knihovní fond, ale také docházelo k vyřazování mnoha knih „nesocialistických“ autorů ( v týdeníku „Za lepší život“ je jako nevhodný autor uváděn například Zane Grey a kovbojky vůbec).

1. srpna 1956 dostala Okresní lidová knihovna nového vedoucího Jana Plechatého, absolventa osvětové školy v Praze. To již knihovna sídlila v přízemí a 1. patře č.p. 23 v ulici 8. května (dnes Obuv) a v 2. patře zde bylo muzeum. Knihovna měla v té době 6.000 svazků, ale čtenářů bylo dost málo – 271. Půjčovalo se 26 hodin týdně a kromě knih byly v knihovně k dispozici i různé obrázkové časopisy a možnost poslechnout si hudbu z desek, kterou knihovník na požádání přehrál (v současnosti hudební oddělení na rozdíl od knihoven v Litoměřicích nebo ve Štětí v Lovosicích není). Na den 5. září 1956 bylo připraveno První literární odpoledne pro děti. Součástí bylo umělecké předčítání národních pohádek a z desek pouštěny pořady se Spejblem a Hurvínkem. Účast byla veliká – 33 dětí z Lovosic a okolí.

Na podzim téhož roku začala Okresní knihovna v Lovosicích pořádat i kulturní čtvrtky pro dospělé. Pravděpodobně vůbec první přednáškou bylo téma Svatopluk Čech a Lovosicko 14.11. a beseda byla určena k Měsíci přátelství. Další čtvrtek přinesl Večer ruské a sovětské milostné poezie, verše doprovodilo hudbou kvarteto hudební školy. Poté zřejmě kulturní čtvrtky 1x měsíčně pokračovaly již pravidelně. Dne 6. prosince 1956 byla v knihovně otevřena výstava s knihami Karla Hynka Máchy, o rok později v roce 1957 ve dnech 27.10.-14.11. výstava k VŘSR „Léta, která změnila svět“ a ve dnech 16.11. – 1.12.1957 dokonce putovní výstava Náprstkova muzea v Praze „Julius Verne, jeho život a dílo“..

Nastupují i další knihovníci - absolventi střední knihovnické školy Rubášová, Týcová, Osinková. V 50. letech vykonávala knihovna funkci okresní knihovny, s funkcí metodického střediska pro dalších 38 obcí s knihovnami, a v té době dosáhla největšího nárůstu počtu knih. Kromě samostatného dětského oddělení vzniklo v souladu ústředními instrukcemi i samostatné oddělení politické literatury. V lovosickém okrese byly knihovny ještě například v Dobkovičkách, Chodovlicích, Chotiměři, Keblicích, Klapým, Křesíně, Lhotce, Libochovicích, Litochovicích, Lukavci, Malých Žernosekách, Podsedicích, Radosticích, Radovesicích, Sulejovicích, Sutomi, Třebenicích a Třebívlicích. Příležitostně s e půjčovalo i v dalších vsích například v Dlažkovicích, Borči či Kocourově.

Za 1. pololetí 1959 zapůjčily knihovny v celém lovosickém okrese 474 946 knih. „Škoda, že občané z nového sídliště si nenašli do Okresní lidové knihovny cestu“ píše se v týdeníku „Za lepší život“ (šlo asi o sídliště naproti bývalé hasičárně). Mimochodem tehdy Týdeník povýšil – KV KSČ povolil s účinností od 1.11.1959 převedení vesnických novin „Za lepší život“ na noviny okresní v nákladu 4.000 výtisků. To byla labutí píseň – od 18.3.1960 vznikly noviny nového litoměřického okresu „Proud“, lovosický okres byl zrušen.

V prostorách knihovny pořádala Osvětová beseda různé besedy, a to jak literární, tak vzdělávací. Například 17.2.1960 se konala zahradnická beseda „Zakládání pařeniště a příprava záhonů na jaro“ (rektorem byl zahradník Veřejných služeb Města Lovosice pan Faltus), další beseda proběhla 16.3.1960 – „Co a jak pěstovat na našich zahrádkách“ se stejným přednášejícím. Dne 24. února 1960 se uskutečnil Literární večer. V roce 1960 měla knihovna 1016 čtenářů, z toho 325 dětí. V tomto roce bylo zapůjčeno 44 026 knih, z tohoto počtu 4 391 literatury naučné, 13 153 knih pro mládež a 26 282 svazků beletrie.

K 10.4.1961 byla prozatímně jmenována vedoucí Lidové knihovny paní Marie Šauflová. Byla zřejmě provedena inventura, protože je v kronice uvedeno, že k 30.6.1991 má knihovna 14 752 svazků. V tomto roce bylo uspořádáno 5 dětských besídek (například o historii Prahy „Krásná a slavná“ nebo „Naši přátelé v SSSR“ s filmem), literární večer „Postava ženy v literatuře“, dvě literární výstavky naučné literatury a čtyři výstavky beletrie. 24.10.1961pořádala knihovna v sále jedenáctileté střední školy večer „Poezie lásky a míru“. Návštěvy takovýchto podniků byly ale dle kronikáře v Lovosicích problémem, bývalo na nich 20-30 účastníků. V Měsíci Československo-sovětského přátelství (pro ty, kdož už se nepamatují, byl to každoročně listopad) se v sále restaurace Beseda uskutečnila přednáška světoběžníka, spisovatele a automobilisty (a mimochodem také skauta a tábornického praktika – snad ho vybral někdo schválně) Františka Alexandra Elstnera o knize „Šťastnou cestu, Octávie!“.

Kronikář p. František Frühauf si ale stejně stěžuje (cituji):

„Čísla ukazovala, že čtenářů přibývalo, ovšem bylo ještě mnoho občanů, kteří o knihovně ani nevěděli, nevěděli ani o tom, že v knihovně je veřejná čítárna, kde si bylo možno vypůjčit 64 druhů různých časopisů“.

Hz

V článku jsou použity informace ze Závěrečné zprávy místní rady osvětové v Lovosicích za rok 1948, z týdeníku pracujících lovosického okresu „Za lepší život“ (1950-1960), zápisy z kroniky vedené panem Rudolfem Kaftanem (retrospektiva) a zápisy z kroniky vedené panem Františkem Frühaufem).

Z historie českých dálnic

V posledních letech většina z nás občas po dálnicí jezdí (třeba autobusem do Prahy). I v novinách se toto slovo vyskytuje každý den – hromadné havárie, různá varování o opravách nebo spor o výstavbu dálnice přes České středohoří. Jestlipak ale víte, do jakého období počátek výstavby dálnic v Československu zařadit? Většina lidí si myslí, že jde o konec šedesátých let minulého století. Ve skutečnosti jsme ale začali se stavbou dálnic již před druhou světovou válkou jako jeden z prvních států na světě vůbec. A v některých místech, například u Zbraslavi, byla dálnice stavěna i v době trvání Protektorátu – když jsem jako třináctiletá byla na prázdninách na Jarově, viděli jsme ji přes Vltavu a starousedlíci říkali, že ji stavěl Hitler.

První konkrétní myšlenky postavit silnici napříč naší republikou se objevily v roce 1935. Šlo o projekt "Národní silnice Plzeň – Košice", která neprocházela z dnešního pohledu významnými středisky koncentrace obyvatel jako Praha či Brno. S druhým návrhem přišel brněnský region. Předložil projekt silniční magistrály "Cheb – Chrust", která se skládala v úseku Cheb – Košice ze severního a jižního tahu. Z Košic pak pokračoval již jeden tah až do Chrustu na dnešní Zakarpatské Ukrajině. Návrhy se však pověřeným úřadům nelíbily. Zlínský průmyslník Jan Antonín Baťa navrhl komunikaci napříč Československem v úseku Cheb – Velký Bočkov (dnes obec na ukrajinsko-rumunských hranicích). Celou trasu nechal na vlastní náklady vypracovat. Tento návrh se opět vyhýbal důležitým centrům koncentrace obyvatel a průmyslu naší republiky. Projekt byl přesto příslušnými úřady schválen.

Po Mnichovské dohodě 30. září 1938 přišlo Československo o značnou část svého území. Narychlo se proto musely změnit plány na výstavbu silniční sítě. Zemský úřad v Praze vypracoval v rekordním čase dvanácti dnů zcela nové vedení magistrály Praha – Jihlava a okruhu kolem Prahy, vše vydal v mapě v měřítku 1:25 000. 4. listopadu 1938 schvaluje ministerská rada návrh na zavedení jízdy vpravo od 1. května 1939. Téhož dne je podán návrh na zřízení (a je i zřízeno) Velitelství stavby dálkových silnic (dále VSDS) a ředitelem je jmenován brigádní generál žen. Ing. Václav Nosek. 5. listopadu 1938 je rozhodnuto o vypracování generálního i detailních projektů magistrály ve trase Praha – Jihlava – Brno – Zlín – slovenská hranice. 19. listopadu 1938 podepisují zástupci vlád Německa a Československa (za naši vládu gen. Husárek) dohodu o stavbě "německé" autostrády z Breslau (dnes Wroclaw) přes naše území do Vídně. S naší magistrálou se má křížit u Brna. (Rychlost tehdejších úřadů, bez počítačů, a k tomu ještě ve zvlášť zjitřené době, kdy přicházejí do okleštěného Československa tisíce uprchlíků ze Sudet a dalšího pohraničí, mi připadá zázračná – buď byli všude jen odborníci a navíc velmi pracovití nebo prostě tehdejší státní správa fungovala bezchybně!)

1. prosince 1938 zahajují Němci stavbu tzv. sudetské autostrády (tehdy na území Německa) v trase Streitau (v Bavorsku) – Cheb – Karlovy Vary – Lovosice – Česká Lípa – Liberec – Görlitz (v Sasku). 23. prosince 1938 je VSDS přejmenováno na Generální ředitelství stavby dálnic (GŘSD) a je úředně zaveden název "dálnice", který je odvozen od základů slova železnice a silnice, a zdůrazňuje dálný, dálkový charakter dopravy. Autorem je štábní kapitán Ing. Karel Chmel.

13. ledna 1939 schvaluje vláda úřední návrh trasy dálnice Praha – Jihlava – Brno – slovenská hranice, zároveň dává souhlas k přípravným pracím v úseku Chodov u Prahy – Humpolec a  v úseku Zástřižly – Lužná na Vsetínsku. 24. ledna 1939 oficiálně začíná stavba v úseku Zástřižly – Lužná kácením lesa v Chřibech, vyměřováním a pod. Stejné práce jsou zahájeny v únoru v Posázaví.

14. března 1939 je vyhlášen samostatný Slovenský stát, a tak se příprava dálnic v působnosti Generálního ředitelství stavby dálnic omezuje definitivně na prostor tzv. historických zemí (země Česká a země Moravskoslezská). Dne 15. března okupují torzo naší republiky Němci. Od 17. března 1939 se začíná jezdit vpravo, nečeká se až na oficiální 1. květen. Souvisí to se vznikem Protektorátu Čechy a  Morava 16. března 1939. (Prvním říšským protektorem byl jmenován Konstantin von Neurath, německý diplomat a politik).

Po vzniku protektorátu přichází nařízení, že české dálnice mají být začleněny do německé sítě. Znamená to především zpřísnění požadavků na parametry dálnic. Navrhovaná rychlost se zvyšuje ze 120 km/h na 160 km/h, šířka z původních 21 m se zvyšuje v úseku Chodov u Prahy – Lensedly a v okolí Brna na 28,5 m, zbytek na 22 m. Úprava zasahuje také příčný a podélný sklon i povolený poloměr zatáček. 11. dubna 1939 je zahájena stavba dálnice Breslau – Wien v délce 83,5 km, z toho asi 76 km na území protektorátu. Ve skutečnosti k zahájení stavby ostatních úseků již nikdy nedošlo.

Hz

(Konec I. části - zpracováno podle internetu)