Galerie ve vlaku

Mobilními výstavami ve vlakové galerii vytvořila Leica Prague Gallery nový, velmi úspěšný kulturní fenomén. V roce 2005 putovala výstava Workers Sebastiana Salgada po vlakových nádražích 12 českých a 11 slovenských měst, vidělo ji přes 63 000 návštěvníků a byla v přepočtu na jeden den nejnavštěvovanější výstavou roku 2005.

Galerie Leica povzbuzena úspěchem své loňské putovní výstavy vozí letos od května do listopadu ve speciálně upraveném vlaku zvětšené snímky fotografa Antonína Kratochvíla pod názvem PERSONA. Současná výstava Antonína Kratochvíla navazuje na jeho předchozí expozici Incognito, která byla uvedena v roce 1998 v Praze a poté na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Výstavní kolekce je sestavena z nejlepších portrétů, vybraných ze všech jeho dosavadních fotografických projektů. Vlakem, který si Leica pronajala na tři roky, vozí po Česku, Slovensku a Rakousku soubor fotografií s portréty například Davida Bowieho, Jeana Rena, Keanu Reevese, či Billa Gatese, ale i Pavla Landovského nebo Mahuleny Bočanové. Ve vlaku je možno zakoupit různé fotografické publikace a pohlednicové portréty vystavených celebrit. V Lovosicích vlak stál ve dnech 11. - 16. července.

Leica původně sídlila na Pražském hradě, kde patřila k nejnavštěvovanějším českým galeriím – nebyla jí zde ale prodloužena smlouva. Poté krátce našla útočiště v centru Prahy v blízkosti Jiráskova náměstí, změna působiště znamenala ale odliv návštěvníků. Jako východisko z neutěšené situace ředitelku galerie Janu Bömerovou napadla výstava, která za diváky cestovala po kolejích. Na další roky Leica plánuje projekt Evropská rodina, do kterého se bude moci tvůrčím způsobem zapojit široká veřejnost. Putování tří v galerii upravených poštovních vagonů z 60. let minulého století bude každoročně zahájeno v Praze a pak vlak navštíví různá města ČR i dalších zemí. Do projektu se zapojí i Slovensko, Rakousko, Rumunsko, Německo, a Francie, kam je Leica v roce 2008 pozvána na fotografický festival.

Příchodu syna Michaela jsme rovněž využili ke krátkému rozhovoru. Syn by otce nezapřel, podoba téměř absolutní, ještě umocněná obdobným oblečením, účesem a úsměvem. Přicházel s fotoaparátem, také s islámskou šálou a rozhlížel se po otci. Krátce se s ním pozdravil, ale ten byl na roztrhání – dával interview. Syna jsem zajala:

Dobrý den, otce nezapřete. Jmenujete se také Antonín po tatínkovi? A určitě jste fotograf…

Ne, já jsem Michael. Po panence. Fotograf skutečně jsem, na volné noze. Dělám pro časopisy reklamní fotografie, reportáže, módu. Teď momentálně hlavně pro časopis Čilichili (pozn. Vydává ho operátor Vodafone – bývalý Oskar. Časopis je pro uživatele Oskara zadarmo a je to dvouměsíčník.) Nemám žádné stálé vydavatelství, dělám fotografii pro různé firemní časopisy, kdo mně co zadá. (Pozn. Snímky jsem našla třeba v časopise Aral, Metropolis, ale foto Petra Čecha také ve Vogue).

A Vaše vlastní tvorba, čemu dáváte přednost, je to krajina, dokumentaristika, portréty…?

Dělám také portréty, černobílé i barevné, ale dávám si to do šuplíku. Dělal jsem tak s jedním malířem takové výstavičky… černobílé portréty kombinované s malbou, ale teď si fotím jen tak sám pro sebe, a je to taková všehochuť.

Měl jste také nějakou výstavu?

Ano, výstavy jsem měl zatím tři – jedna byla v Ungeltu. Druhá výstava s názvem Duše byla společná s malířem Jiřím Němcem, uskutečnila se v Galerii U zlatého kohouta v Michalské ulici na Starém Městě v říjnu a listopadu roku 2001. (Podle pozvánky byla výstava završením pětiletého projektu obou autorů, z nichž Jiří Němec - malíř - duše zaznamenal olejem na plátně a Michael Kratochvíl některé z těchto duší dodatečně zachytil na fotografiích.) Třetí, to už je taky dávno, se konala v restauraci Dahab v historickém centru Prahy, tam byl takový obrovský prostor a při otevření v roce 2001 jsme tam měli výstavu.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji mnoho radosti z fotografování.

Eva Hozmanová

Paní Kratochvílová je velmi příjemná, půvabná a také usměvavá jako její manžel. Bez váhání souhlasila, že nám zodpoví pár dotazů.

Máte v Čechách nějaký stálý pobyt?

Já mám tady v Čechách rodinu, za kterou jezdíme a babičku devadesátiletou, takže my se pohybujeme někde kolem Poděbrad, mezi Poděbrady a Prahou. A manžel tady má sestru. A samozřejmě syna! (To řekla velmi významně, neboť se k nám blížilo fotografovo dvojče, jen o 20 let mladší.)

Spolu máte také už nějakého potomka?

Ano, máme také synka, Waynea, tomu je teďka třináct. Ten tu teď trénuje hokej a češtinu. (Pozn.: Hokej možná proto, že slavný hokejista Gretzki se také jmenuje Wayne.)

Co se Vám tady v Lovosicích líbí a co nelíbí?

To nemohu zatím říct, viděli jsme jen náměstí, tam je všechno krásně opravené – a pak už jsme hledali nádraží (tam stál galerijní vlak). Ale co mohu pochválit - když jsme v mém dětství jezdívali kolem, bylo zde něco cítit ve vzduchu jako Barvy, laky (pozn. Snad to byla Olejna) a teď už to ve vzduchu není, asi tam mají nějaké silné filtry, když člověk může konečně dýchat. A také tu páchla SECHEZA, sirovodík. To bylo neuvěřitelné. Už je to pryč…

Zdržíte se v Lovosicích přes noc?

Pravděpodobně ne, čekají nás doma, asi pojedeme zase zpátky. V Čechách ale budeme delší dobu.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji příjemný pobyt v Česku.

Eva Hozmanová

Když se malý Antonín narodil, žili jeho rodiče již třetím rokem v Lovosicích, Stalinova 47 (dům stával na rohu ulice Palackého a dnešní ul. Osvoboditelů, byl zbourán). V Lovosicích se přihlásili k trvalému pobytu 12. prosince 1945. Jeho tatínek Jaroslav Kratochvíl (*1908 v Miroticích, okr. Písek) je při narození syna uveden jako fotograf, měl prosperující fotografický ateliér, maminka Bedřiška roz. Koubíková (* 1909) byla v domácnosti. Chlapec byl pokřtěn Antonín Bedřich Kratochvíl. Měl dvě starší sestřičky – Jaroslavu (* 1936 v Praze) a Věru (* 1945 v Praze).

Rodiče byli označeni po únorovém puči 1948 za třídní nepřátele a odsunuti i s dětmi na náklaďáku z Lovosic do obce Vinoř (dnes městská část Praha – Vinoř) do tábora na převychování. Později se směli v roce 1953 přestěhovat do Karlína, kde Antonín chodil do základní školy. Rodinnou firmu jim sebrali, otec musel do továrny a syn nesměl na školy. Kdy se přesně vystěhování konalo, není známo, sám Antonín Kratochvíl uvádí, že mu bylo 2,5 až 3 roky, asi koncem roku 1949. Odhlášen z Lovosic byl pan Kratochvíl ale až 28. ledna 1952.

První fotoaparát dostal Antonín od otce, když mu bylo šest - nejlevnější Kodak Box Browning. Fotografické buňky zdědil Antonín po něm, brzy fotil, hlavně děvčata a kamarády. Brzy si uvědomil, že v socialistickém Československu nemá se svým původem šanci uspět. Učil se zámečníkem, pracoval jako svářeč, plavčík v Podolí a rekvizitář v televizi. Dne 13. září 1967 opustil u Znojma české hranice a putoval přes Jugoslávii do Rakouska, kde skončil na dva roky v rakouském uprchlickém táboře. V nepřítomnosti byl poté odsouzen k sedmi letům za rozšiřování projevů z tehdejšího sjezdu spisovatelů. Chvíli se bezcílně a bez dokladů protloukal Evropou (například ve Švédsku dělal plavčíka) a občas se dostal i do vězení. Ve Francii se nakonec nechal naverbovat do cizinecké legie. Auto, v kterém mířil v Čadu do jedné z akcí, najelo na minu, dva jeho spolujezdci zahynuli a Kratochvíl utrpěl těžké zranění břicha.Odvezli ho do nemocnice v marseillské pevnosti cizinecké legie, z ní utekl po laně a vydal se do Holandska.

Tam si v Amsterodamu od kamaráda vypůjčil Flexaretu, nafotil jediný film a s ním se přihlásil k přijímacím zkouškám na katedru fotografie výtvarné akademie v Utrechtu. Byl okamžitě přijat. Tehdy začal fotografovat témata sociálně laděná, lidi na okraji společnosti, válku, vystěhovalectví. Z vlastní zkušenosti věděl, jak se ti nešťastní lidé na dně cítí. Vzdělání ukončil získáním titulu bakalář výtvarného umění ve fotografii (Bachelor of Fine Arts in Photography) na Gerrit Rietveltd Art Academy, Amsterodam, Holandsko.

V roce 1972 odjel do Spojených států a tam začal pracovat pro prestižní noviny a časopisy: Playboy, Penthouse, Vogue, Rolling Stone, Los Angeles Times Magazine, Newsweek. Postupně si získával uznání a fotografoval i mnohé celebrity z uměleckého světa. Po dlouhém úsilí ho v roce 1975 mohli v USA navštívit rodiče.

V polovině sedmdesátých let se vydal do východního bloku a dvacet let zachycoval život za železnou oponou (také v Československu) i život po jejím pádu. V prosinci 1997 o tom vydal knihu Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe (Rozbitý sen: 20 let války ve východní Evropě). Za podobiznu Williama Dafoe dostal v roce 1997 první cenu World Press Photo v kategorii portrétů. V roce 2000 se stává zakládajícím členem Agentury Sedm (VII Photo Agency). Jako žurnalista pracuje na místech válečných konfliktů, zaznamenával i takové hrůzy jako genocidu v Zaire i Rwandě, utečence v Bosně i v Afghánistánu, oběti epidemie AIDS v Zimbabwe a pašeráky drog v Guatemale a zajímá se o sociální problémy třetího světa. V roce 2002 získal cenu World Press Photo v kategorii Hlavní zprávy za snímek obchodníků s narkotiky ve vězení v Barmě.

V posledních letech se Antonín Kratochvíl systematicky věnuje mizející přírodě a kulturám. Za jeden ze snímků - fotografii konžské ženy prodávající maso ulovených zvířat- dostal před třemi lety první cenu World Press Photo v kategorii Příroda a životní prostředí. V dubnu 2005 vydal knihu Vanishing (Mizející) zachycující ničení přírody - získala ve Spojených státech titul nejlepší knihy roku v kategorii dokumentární fotografie.

17. října 2005 získal velmi prestižní americkou cenu Lucie Award 2005, a to v kategorii fotožurnalistiky. Cena je jakousi obdobou filmového Oscara. Jeho práce byly vystavovány v Milánu, Mnichově, Cologne, Praze, Houstonu, New Yorku, Perpignanu a dalších. Jeho fotografie najdete i ve sbírce "Bibliotheque Nationale" v Paříži a v muzeu moderního umění v San Franciscu.

V září 2005 proběhla jeho retrospektivní výstava v brněnském Domě umění a koncem roku 2005 Kratochvíl představil v pražském Ateliéru Josefa Sudka soubor snímků, který mapuje život obyvatel New Yorku po teroristickém útoku v září 2001 pod názvem USSA. „Modlitba za Černobyl“ - výstava fotografií věnovaná 20. výročí největší jaderné havárie v lidských dějinách se konala v Praze ve dnech 7.5. – 28.5.2006. Černobyl dnes viděný očima tří různých fotografů - Antonína Kratochvíla (zakladatele fotografické agentury VII), bývalého mluvčího Greenpeace Václava Vašků a cestovatele Martina Wágnera byl zatím posledním výstavním projektem, kterým se náš slavný rodák představil v České republice.

Nejnovější je výstava Persona, představující Kratochvílovy portréty, která bude až do listopadu putovat po kolejích, nyní na Slovensku a v Rakousku. Pro tuto výstavu ještě dne 4. května 2006 na palubě spoje Pendolino přímo v jednom z vozů během jízdy vlaku z Prahy do Ostravy fotografoval Antonín Kratochvíl českou star – frontmana skupiny Kryštof a herce Národního divadla v Praze - Richarda Krajča. Richard Krajčo se stal jedinou českou osobností, kterou Antonín Kratochvíl během své nynější návštěvy v České republice fotografoval. Persona je také název šesté publikace, kterou Kratochvíl vydal a nyní připravuje publikaci Moskevské noci o tom, jak se baví ruští zbohatlíci.

Náš rodák se letos také podílí na 13. ročníku Mikulovského výtvarného sympozia "DÍLNA" 2006, na které byl nominován kurátorkou letošního ročníku Evou EISLER (CZ/USA). Jeho práce byly vystavovány v Milánu, Mnichově, Cologne, Praze, Houstonu, New Yorku, Perpignanu a dalších městech. Kratochvílovy forografie najdete i ve sbírce "Bibliotheque Nationale" v Paříži a v Muzeu moderního umění v San Franciscu.

Americké občanství získal fotograf v roce 1975. V roce 2000 dostal Antonín Kratochvíl zpět české občanství a při oslavách 400 let povýšení obce Lovosice na město mu bylo uděleno čestné občanství našeho města. Časopis American Photo zařadil Kratochvíla mezi sto nejvýznamnějších fotografů USA. Antonín Kratochvíl žije v New Yorku, je potřetí ženatý a má dva syny – Michaela (39) a Waynea (13).

Hz

Dnes z trochu jiného konce. V letošním 4. čísle Lovosického dneška jsme v rámci našeho seriálu otiskli článek o panu Slavomírovi Stránském. V Lovosicích žije jeho neteř, paní Eva Hašková, která noviny s tímto článkem poslala své sestřenici, dceři pana Stránského, paní Victorii Harperové do Jihoafrické republiky. Paní Harper byla velmi potěšena, že se na jejího otce v rodné zemi nezapomnělo.

Ve svém dopise Haškovým však píše, že některé údaje o poválečných osudech otce nejsou zcela přesné.

V Lovosicích byl spoluzakladatelem místní odbočky Sociálně demokratické strany, za což byl po únoru 1948 šikanován. Jeho manželka – angličanka - nato odjela do Británie a již se nevrátila zpátky. Pan Stránský to oznámil úřadům s tím, že se s ní chce nechat rozvést. Dostal na to dvoutýdenní vízum na pobyt v Anglii na vyřízení rozvodových formalit s tím, že je povinen se vrátit zpět do ČSR. Namísto toho však požádal o politický asyl a ten mu byl udělen s ohledem na jeho válečnou činnost v britských silách.

Nepopřel však své levicové zaměření a tak byl stále sledován, do jisté míry omezován a nebyl si nikdy zcela jist, zda třeba z rozmaru nějakého politika, nebo úředníka, nebude poslán zpět do Československa. Nejprve získal práci v továrně na čokoládu Cadbury Chocolate Company, později v jedné tiskařské a vydavatelské společnosti, což mu – jako vyučenému tiskaři – lépe vyhovovalo. Z důvodů, o nichž už byla řeč, však se necítil bezpečný a tudíž ani šťastný a tak si poal žádost o emigraci do Austrálie a Jihoafrické republiky. Jihoafričané ho přijali a tak do Austrálie nikdy nejel…

Do Jihoafrické republiky jel napřed sám, aby zajistil rodině bydlení a sobě práci. Podařilo se mu to – v městě Cape Town (Kapské město) na nejjižnějším cípu Afriky, mysu Dobré naděje. Pracoval zde v jihoafrické pobočce tiskařské a publikační společnosti a to po celý zbytek svého života, nakonec jako manažer podniku.

Já s matkou, píše paní Harperová, jsme za ním přijeli až v mých pěti letech… Z Cape Townu jsme se přestěhovali do Johannesburgu na severu země, kde jsme žili patnáct let, nakonec jsme se přestěhovali do Durbanu. Tady tatínek zemřel – 20.1.1993. Jeho popel jsme převezli do vlasti, (je uložen v rodinném hrobě Rackových a Hašků na hřbitově v Lovosicích se jménem na desce – pozn. autora). Maminka byla přesvědčena, že by si přál vrátit se do rodné země ač až za tak smutných okolností. Po celou dobu svého exilu se s nikým z příbuzných ve vlasti nestýkal, aby je nevystavil možným politickým represím ze strany komunistického režimu. Myslím, že jeho srdce bylo částečně zlomeno, když musel z vlasti odejít. Vždycky mi vyprávěl o tom, jak jsou Čechy krásné, zcela jiné než Afrika. Nikdy se nestal občanem Jihoafrické republiky, i když mu to způsobovalo v životě mnohé potíže, třeba při cestování na mezinárodní pas – jako osobě bez státní příslušnosti.

Maminka mi také prozradila, že měl v Česku dítě, dceru, která se jmenuje Eva (stejně jako moje máma). Prý byla počata před tím, než opustil v roce 1939 Československo a odešel do zahraničního odboje. O dcerce nevěděl až do konce války, ale to již mezitím byla matka Evy provdána za tátova přítele, aby bylo dítě – Eva – zabezpečeno. Nikdo nevěděl, zda táta vůbec žije. Zajímalo by mne, jaké byly a jsou osudy mé sestry Evy.

Dopis paní Harperové přeložil pan Milan Hašek, obsah zkráceně přetlumočil Zdeněk Najman.
Redakčně upraveno.

Restaurování soch u kostela

V lapidáriu čtyř kamenných plastik u kostela sv. Václava v Lovosicích jsou od poloviny července prováděny restaurátorské práce na dvou sochách. Sochy zde umístěné byly v minulosti v různých částech města. Do tohoto vybraného místa u presbytáře kostela byly postupně umisťovány v souvislosti s novou zástavbou a změnách komunikací. Sochy jsou v havarijním stavu působením povětrnostních podmínek na Lovosicku. Naposledy se restaurovaly někdy v 70. létech a později v roce 1986. Práce by měly být dokončeny do 30. září.

Pracovník odboru školství, kultury, tělovýchovy a památkové péče Robert Paťcha nám řekl: „Obnova byla zahrnuta do plánu na letošní rok, a proto byl dán finanční požadavek do rozpočtu města, který byl následně schválen. Pro letošek bylo uvolněno zhruba 200 tis. Kč. Na základě schválené výše finančních prostředků a od restaurátorů předem vyžádaných předpokládaných nákladů na restaurování jednotlivých plastik bylo rozhodnuto, že v letošním roce budou vybrány k restaurování pouze dvě sochy, jejichž stav je vážný až havarijní. U sochy sv. Vavřince je velice mohutná prasklina, kterou zřejmě zapříčinil zkorodovaný ocelový trn, spojující jednotlivé části sochy. Proto byla tato socha k restauraci zahrnuta jako první. Druhou sochou v této etapě byly vybrána socha sv. Barbory. Z pěti vyzvaných restaurátorů byly vybráni ve výběrovém řízením dva. Pro zrestaurování sochy sv. Vavřince restaurátor Radomil Šolc z Prahy a pro sv. Barboru Michal Bílek z Petrovic. Tento způsob, že každou sochu bude opravovat jiný restaurátor, byl stanoven pro omezenou dobu k provádění technologicky náročných prací, dále vzhledem k potřebným klimatickým podmínkám a pro předpoklad, že nebude stanovený termín dokončení prací splněn na úkor kvality“.

Na soše sv. Barbory pracuje tým pod vedením Michala Bílka. Po důkladném očištění již domodelovává restaurátor Bílek poškozené části kamenné plastiky. Jeho pomocníci sochu čistí a odstraňují zbytky dřívějších zásahů.

Práce na obnově soch spočívají v základním očištění kamene od nečistot a mikroflóry. Potom je nutné laboratorně zjistit míru zasolení. Obsah soli zapříčiňuje rozklad kamene a jeho korozi. Pak teprve bude upřesněn technologický způsob odsolení. Budou doplněny chybějící modelační části a bude provedeno zpevnění kamene a v závěru jeho hydrofobizace. Podstatnou záležitostí bude doplnění chybějících atributů u sochy sv. Vavřince, kde se jedná o rošt a svatozář, která bude pozlacená a jejichž návrh bude nezbytné předem v grafické podobě projednat a odsouhlasit. Rovněž chybějící kamenné části soch budou v průběhu jejich vytváření předem vzájemně konzultovány za účasti památkového ústavu v Ústí n/L.

„Další dvě sochy bychom rádi zařadili do plánu na příští rok, neboť zákrok restaurování je pro ně velice důležitý. Jedná se o kamenné plastiky, které jsou zapsané v Ústředním seznamu kulturních památek ČR, tvořící v našem městě nejenom působivý urbanistický prvek, ale i doklad vysoké uměleckořemeslnné úrovně našich předků“, řekl nám Paťcha.

Ještě krátké nahlédnutí do historie, která se na sochy vztahuje. Na východní straně kostela vzniklo lapidárium barokních soch v roce 1909 a 1952. S růstem města sem byly sochy přemístěny z původních stanovišť.

Svatá Barbora měla pohnutý osud a zemřela stětím rukou vlastního otce za to, že se stala křesťankou bez jeho vědomí. Je patronkou havířů, hutníků a dělostřelců. Sochu vytesal z pískovce Bartoloměj Ederer z Budyně v roce 1776. Tato socha stála poblíž silničního viaduktu u lukavecké silnice. Socha byla převezena v r. 1909 a postavena za kostel sv. Václava jako první.

Svatý Florián je mučedník hornorakouský. Je patronem požárníků. Sochu sv. Floriána zhotovil z pískovce Antonín Summ z Prahy v roce 1858 za obnos sto zlatých na náklad města. Socha stávala na západním výstupu z města, vpravo od silnice (dnes kruhový objezd u Besedy). V dávných dobách tam býval Svatý Vavřinec. Pocházel ze Španělska. V roce 258 byl při pronásledování křesťanů za živa upečen na roštu císařem Valeriánem v Římě za opovážlivost, kterou se vůči němu dopustil. Sochu zhotovil z pískovce sochař Bartoloměj Ederer z Budyně v roce 1776. Socha stávala naproti sochy sv. Floriána u brány z města. V roce 1952 byla přemístěna ke kostelu.

Svatý Jan Nepomucký byl generální vikář a rádce arcibiskupa Jana z Jenštejna. Po krutém mučení byl 20. března 1393 utopen v Praze ve Vltavě na rozkaz krále Václava IV. Ctí se jako patron český. Socha byla vytesána z pískovce v roce 1796. Stávala v ulici 8. května (dříve Mlýnská) v místě parního mlýna (dnešní olejna - Aniveg). V roce 1864 byla přemístěna na pravou stranu ulice Kostelní. Stávala na bývalém můstku Borečského potůčku, který ústil do Modly (dnes na rohu křižovatky Kostelní a Mírové ulice). Tehdy Modla protékala v místech před Městským bazénem. V roce 1952 byla socha rovněž umístěna v lapidáriu za kostelem sv. Václava.

Připravil a foto (hv)
Zdrojem informací o sochách jsou články p. Nesvarby.

Sakury, sakury …

… dar japonské společnosti TRCZ, s.r.o., který od samého počátku budí pozornost občanů. Nejen proto, že darovaných sto sakur je počet úctyhodný a jejich umístění nebylo jednoduché, ale také proto, že od výsadby prvních dvaceti stromků v prostoru fotbalového hřiště na Holoubkově je pozornost věnována jejich stavu v jakém se nacházejí. Bohužel, vandalové velmi brzo zapracovali i zde. Jeden stromek byl uříznut až u kořene, další byly poničeny olámáním větví. Velkou nevoli způsobil i způsob výsadby právě těch prvních dvaceti.

Letošní tropická vedra, které nás postihla v červenci, se bohužel podepsala i na sakurách. Od výsadby se o ně nikdo nestaral. Ve vedrech je také nikdo nezalíval. To se nutně projevilo tím, že už v současné době některé vypadají tak, jak ukazují naše fotografie. Jsou uschlé a několik jich k tomu nemá daleko. Vandalstvím se to nazvat přímo nedá. Jaký je v tom ale rozdíl, když výsledek je stejný? Zničené stromky krátce po výsadbě.

Městský úřad provedl několik jednání s firmami, které se ze smluvních ujednání o sakury měly a mají starat a obtížně hledal nápravu. Pracovník MěÚ Lovosice Ivo Švingr nám k současnému stavu dal tuto informaci. „Dne 25.7.2006 provedl odbor regionálního rozvoje a správy města MěÚ Lovosice spolu s vedoucím firmy ZAHRADA - ZAHRÁDKÁŘ - ŽATEC s.r.o. Ing. Jursíkem místní šetření spojené s kontrolou provedené výsadby 100 ks sakur. V některých lokalitách byly zjištěny polosuché, suché a poškozené stromy. K prosychání dřevin dochází vlivem dlouhodobých extrémních teplot a nedostatečné zálivky. Na základě zjištěných skutečností, přislíbil vedoucí zahradnické firmy Ing. Jursík provést následná opatření: vyzvednout uhynulé dřeviny, na podzim 2006 zajistit náhradní výsadby a zintenzivnit zálivky u provedené výsadby sakur. Bude doplněno, případně opraveno zavětrování, (opěrné kůly) a nadále budou firmou prováděny pěstební práce dohodnuté smluvně na období pěti let, (2006 - 2010). Veškeré vzniklé problémy bude město i nadále operativně řešit se zhotovitelem, aby tak předcházelo škodám na porostu, v majetku Města Lovosice“. Tolik Švingr z městského úřadu. Žalostný výsledek „pečování“ o stromky vidíte na fotografiích. Věřme tedy, že pozornost, kterou v budoucnu budeme sakurám na všech lokalitách jejich vysazení věnovat, se bude týkat již jen jejich krásného vzrůstu a nádherných květů.

Text a foto (hv)