Myslím na fotky, a ne nato, co by se mohlo stát

Celebrity fotografuje v dokumentárním stylu Antonín Kratochvíl – fotograf z New Yorku, který je Čech a světoobčan k tomu

Slavný fotograf je charismatický, přirozený, stále usměvavý, kudrnatý, silnější postavy, se šálou kolem krku, ochotný odpovídat na jakékoli otázky (na některé už odpovídal stokrát). K našemu městu se jako ke svému rodišti stále hlásí, i když se na ně vlastně nepamatuje. I když jeho rodině a zvláště otci zdejší lidé ublížili. Ale ne všichni. Sám ví, že jeho otec byl v Lovosicích velice vážený. Když dostal v roce 2000 čestné občanství Lovosic, starousedlíci mu nosili ukazovat fotografie, které kdysi dávno jeho tatínek udělal. A on si myslí, že možná měl to čestné občanství dostat spíše jeho otec.

Vlastně viděl své rodné město až v roce 2000, kdy přijel na oslavy 400. výročí povýšení Lovosic na město. Ale na tiskovce 11. července se u galerijního vlaku s reportéry přel, že se narodil v Lovosicích a ne v Litoměřicích (v roce 1947 se děti obvykle rodily ještě doma a ne v nemocnici). Antonín Kratochvil je rodák, který se za své město nestydí a všude ve světě je propaguje, například při přebírání některé z prestižních cen. Stejně tak se stále považuje za Čecha. I soutěž World Press Photo obesílá za Českou republiku (v roce 2000 mu bylo vráceno i české občanství, takže to nyní může doložit). V současnosti žije v New Yorku, v Manhattanu, ve West Side.

Respektovaný dokumentarista válečných a sociálních konfliktů i vynikající portrétista přijel do Lovosic zahájit svou výstavu PERSONA ve vlaku, který přivezla Leica Gallery Prague ve spolupráci s Českými drahami. Na vernisáž přišli reportéři z celých severních Čech (MF Dnes, Deník Litoměřicka, Litoměřicko, Železničář, Český rozhlas, televize… ), starosta města Lovosice Jan Kulhánek a mnozí fotografovi přátelé a obdivovatelé. Přítomné uvítaly ředitelka LGP paní Jana Bömerová a tisková mluvčí Českých drah Hana Bednářová a představily jim fotografa a jeho paní Gabrielu. Poté se ujal slova sám fotograf Kratochvíl. Hned úvodem řekl, že zastávka galerijního vlaku v Lovosicích nebyla původně plánována, že on si ji jako rodák vyžádal (občané Lovosic mu za to srdečně děkují). Na tiskovce padly mimo jiné otázky:

Jaké máte pocity ve svém rodném městě, kde poprvé zahajujete výstavu vlastních fotografií?

Úžasný. Nemohu zapomenout, že naši rodinu v roce 1949 tehdejší mocní vysídlili z Lovosic po silnici, ve vánici, se skříní prádla, a já se vracím do rodného města po padesáti sedmi letech ve vlaku. Byly mi tenkrát asi tak necelé tři roky. Je v tom určitá symbolika. A vystavuji zde vůbec poprvé.

Máte vůbec nějaké vzpomínky na Lovosice, odkud jste odešel jako malý chlapec?

Ale ano, určitě. Lovosice jsou město, kde jsem se narodil, odkud mám své první vzpomínky. A vždycky, když píšu místo narození Lovosice, tak si vzpomenu. Jedna z mých raných vzpomínek je, jak jsem házel z našeho bytu na Stalinově třídě mrkve na kolemjdoucí lidi. Ale vyrostl jsem v Praze. Ale jsem rád, že jsem se v Lovosicích narodil, jsou tu prima lidi, jak jsem zjistil. A dokonce mě udělali čestným občanem. Což si snad ani nezasloužím, oni mě neznají. Kdyby věděli, co jsem zač, tak by mi to určitě nedali.

Byl jste někdy dříve po svém odchodu do ciziny v Československu? Jak se změnily Lovosice? Jaký byl Váš vztah k republice?

V 80. letech jsem fotografoval v Rumunsku, Sovětském svazu, Polsku, také v Československu, párkrát jsem tu byl. Pak jsem se hned vrátil v roce osmdesát devět, byl jsem u stříhání ostnatého drátu. Jak se změnily Lovosice? Vlastně nevím. Polovina je zbouraná, také dům, kde jsem se narodil, na (tehdy) Stalinově třídě. Ten mám ale na obrázku po tatínkovi. A můj vztah k České republice? Vždycky kladný.

Po osmdesátém devátém se tady všichni vrhli na Havla. Fotil jste ho taky?

Jednou jsem ho fotil taky. Dělal jsem reportáž o Velvet Revolution (Pozn. „O Sametové revoluci“ - reportáž byla pro časopis Mother Jones) a on byl součástí toho všeho. Formální sezení s ním jsem měl vlastně jen jedno.

A co ty slavné hvězdy? Třeba slavní muzikanti – je s nimi problém?

Problémy s nimi nejsou, jsou to profesionálové. Práce s nimi je zajímavá, kdyby mě nezajímali, tak bych je nefotografoval. Asi 20% mé práce je zaměřeno na tyto lidi, 80% je dokumentární fotografie.

Cestujete hodně po světě, které téma teď zpracováváte?

Pracuji hodně s islámem, protože islám je velká otázka pro celý západní svět, všichni se ho bojí, celý svět je ohrožen. Já bych chtěl představit islám z té druhé strany. Podle mě je všechno závislé na porozumění. Teď jsem se vrátil z Filipín, kde jsem fotil islámské bojovníky. Hledám současnou tvář islámu.

Po tiskové konferenci nás fotograf provedl galerijním vlakem a některé snímky komentoval. Řekl také, že barevně nefotografuje, jeho reportáže jsou černobílé a portréty rovněž. Později nám ještě v hotelu Lev zodpověděl několik otázek přímo pro Lovosický dnešek.

Vzpomínáte si alespoň trochu na Váš dům a na kamarády?

Nějaké matné vzpomínky mám, pamatuji se na modrý pokoj, modré závěsy… Ano, salon s modrými záclonami, ten si pamatuji. A piáno, velký piáno tam bylo. Dům byl rohák, bydleli jsme v patře. Trochu si pamatuji i na fotoateliér, ale jen málo. Byl jsem opravdu malý, necelé tři roky, hrál jsem si asi jen se sestrami. Když jsem přijel v roce 2000, nikoho jsem neznal, ale seznámil jsem se na oslavách s malířem Jiřím Novosadem.

Kde jste bydleli v Praze?

V Praze jsme bydleli v Karlíně, tam jsem chodil do školy a vyučil se slévačem, měl kamarády, chodil jsem s nimi na tramp. Od šesti let jsem byl v Praze, před tím jsme žili v pracovním táboře ve Vinoři.

Který z těch vystavených portrétů vy osobně považujete za nejlepší nebo jinak: který máte nejradši?

Já to tak nevidím, mně se pochopitelně líbí všechny. Ty, které jsme s galeristkou Janou Bömerovou do toho souboru PERSONA vybrali. Jsou to ty, které jsou i v knize PERSONA, jsou pro mne stěžejní (a na internetu www.lgp.cz – tam si je zájemce může prohlédnout).

Chystáte v dohledné době v Česku nějakou další výstavu? Loni jste měl retrospektivní výstavu v Brně a letos společnou výstavu o Černobylu (Krása v apokalypse) s Václavem Vašků a Martinem Wágnerem.

Nechystám, abych nepřesytil trh. I když - měl bych co vystavovat. Ta výstava v Brně, to byla největší výstava, kterou jsem měl v celé České republice.

Váš starší syn Michael zdědil buňky po dědečkovi a po Vás, stal se rovněž fotografem. Vaše paní říkala, že máte ještě třináctiletého syna. Bude také fotografovat?

Občas trochu fotografuje. Když dělám workshopy v Itálii (v Miláně), tak tam kameruje a je součástí toho programu. To se mu líbí. Ale jinak, je ještě mladej, ne?

Někde jsem četla, že když jste byl ve válce v Iráku, že jste tam byl na vlastní pěst, v podstatě bez jakýchkoli zásob, a živil jste se jen tím, co jste nalezl.

Byli jsme tam nelegálně dva, neměli skoro žádné zásoby, jen digitální satelit na přenos fotografií, neprůstřelnou vestu a vypůjčené auto. Nechtěli jsme se připojit k žádné armádě. Ano, přebírali jsme odpadky od amerických vojsk a jedli to, co vojáci vůbec neotevřeli, co jim nechutnalo.

Nemáte někdy strach?

Strach máte pořád. Strach je tam vzadu někde, asi potlačenej, protože máte ještě jiný starosti. Prostě se soustředíte na práci, a co se děje kolem, vás přestane zajímat. Myslím na fotky, a ne na to, co by se mohlo stát.

(Pozn.: Na otázku, jestli má někdy strach, odpovídal Antonín Kratochvíl snad tisíckrát. A vždycky trpělivě tvrdí: „To není strach, spíš úzkost, ostražitost… Na strach nemáte čas.“ Pohyboval se ve válečném Iráku bez jakékoli ochranky. Když mluví o tom, že přes objektiv ty hrůzy moc nevnímá, málokdo mu věří. Úzkost prý z člověka při fotografování spadne).

Vaše fotografie jsou mnohdy syrové, až drastické – třeba fotografie dětí na výstavě MERCY nebo některé válečné fotografie. Nemáte někdy pocit, že byste něco fotografovat neměl, nějakou autocenzuru v sobě?

Kdybych měl pocit, že se něco fotografovat nemá, lidé by to neviděli a nemohlo by se to zlepšit. Lidé musí o některých hrůzách vědět, o následcích Černobylu, sirotčincích v Zairu, malých tulácích v Guatemale nebo o mučení ve vězení Abú Ghrajb.

Nemáte rád pohledné fotografie a stereotypní snímky, člověk či krajina Vás musí něčím upoutat, musí mít charakter. Budete fotografovat něco v Lovosicích?

Vyfotil jsem si nádraží, je takové klasické, funkční, asi z 50. let (nádraží bylo otevřeno později, v roce 1969, zřejmě působí zastaralým dojmem).

Pak jsme ještě chvíli volně debatovali o kultuře, o fotografování a životě v Lovosicích vůbec a poté fotograf odešel za manželkou a svými dalšími přáteli a fanoušky. Věříme, že jsme ho v Lovosicích neuvítali naposledy. V jednom z rozhovorů řekl, že by chtěl vyfotit svou domovinu. Má to prý v hlavě a byl by to cyklus o městě i krajině, o lidech… Měl by se tedy i k nám časem vrátit.

Práce Antonína Kratochvíla výrazně ovlivňuje postoje mnoha čtenářů významných světových deníků a časopisů. Pokud se chcete o něm dozvědět, jak došel ke svému životnímu názoru a způsobu fotografování, doporučuji Vám publikaci vydanou nakladatelstvím Torst v roce 2003 s prostým názvem Antonín Kratochvíl, kde je i 92 reprodukcí jeho fotografií – úvodním slovem ji opatřil Michael Persson; mají ji v Městské knihovně v Lovosicích. Při této výstavě bylo pro knihovnu zakoupeno i PORTFOLIO, 12 fotografických listů s některými fotografiemi vystavenými v galerijním vlaku.

Našemu milému fotografovi děkuji za návštěvu v Lovosicích a za rozhovor.

Úryvky vyprávění a dojmy z návštěvy našeho slavného rodáka zachytila

Eva Hozmanová