Na schůzce Redakční rady jsme vyslechli připomínku pana Šandy, který tlumočil názor dvou lovosických občanů, že tato rubrika nepatří do lovosických novin. Ač musíme připustit, že se do našich novin občas dostane i věc, která tam jaksi nepatří, Redakční rada se domnívá, že tyto články o občanech Lovosic a blízkého okolí na stránky Lovosického dneška patří. Tito skorozapomenutí lidé nasazovali a nezřídka i ztratili život při bojích, které se sice odehrávaly i tisíce kilometrů od nás, ale byly to boje za svobodu vlasti a tak i patří do paměti národa (a samozřejmě tedy i do paměti Lovosičanů). Respektujeme to, že někteří spoluobčané mají jiný názor, ale tentokrát se jím nebudeme řídit...

Za RR Čampulka

VETERÁNI

Ing. Jiří Větvička je tím, o kom dnes bude řeč v naší rubrice »Veteráni 2. světové války«.

Narodil se 2.3.1914 v Sedlci u Slatiny. K vojenské presenční službě byl odveden 21.4.1936. Narukoval do Terezína k 42. pěšímu pluku 1.10.1936. Pluku tehdy velel plukovník Kratochvíl. Zde získal vojenskou odbornost střelec z kulometu Scharczsloze. Byly to konstrukčně nemoderní kulomety, stejné používala ještě rakousko – uherská armáda v I. Světové válce. 1.10.1938 měl presenční službu ukončit, ale z nastalé kritické vojensko politické situace v republice (nechvalná Mnichovská dohoda) mu byla služba prodloužena do 28.2.1939. Službu ukončil v hodnosti svobodník. V civilu získal zaměstnání v labském přístavu v Lovosicích.

Jako vlastenec se nesmířil s německou okupací republiky po 15.3.1939. Plánoval proto odchod do zahraničního vojenského odboje. V neděli 22.7.1939 se na taneční zábavě v hostinci „ U Saiců“ve vedlejší obci Klapý rozloučil se svými kamarády a s dívkou Marií. K odchodu za hranice ho již nemohlo nic zadržet, neboť jeho přítel a též rodák ze Sedlce Slavomír Stránský, již okupovanou vlast opustil.

Odcházel přes Ostravu, zde mu sehnal průvodce přes hranici jistý Parma, býval školníkem na měšťance v Třebenicích a jeho žena pocházela také ze Sedlce.

17.8.1939 se hlásil k činné vojenské službě u Čs. legionu v Malých Bronowicích u Krakova v Polsku. Legionu velel podplukovník Ludvík Svoboda. Čtrnáct dní na to, 1.9.1939 nacistické Německo přepadlo Polsko, začala nejkrutější válka v dějinách lidstva, II. světová.

Polská armáda se statečně bránila, ale na moderně vyzbrojený a daleko početnější Wehrmacht nestačila. Čs. legion musel ustupovat na východ. Jeho původní záměr vstoupit do Rumunska se ale neuskutečnil. 17.9.1939 překročila hranici Polska sovětská Rudá armáda a ustupující legion zajala. Legion byl postupně držen v několika internačních táborech na území Sovětského svazu, stále dále na východ. Byly to Jarmolince, Oranki (zde byl Jiří instruktorem školy důstojníků v záloze v hodnosti desátníka), Suzdal a opět Oranki.

Od 7.2.1942 byl Čs. legion umístěn v Buzuluku na Urale. Zde byl Jiří jmenován velitelem kulometné čety v hodnosti četaře. V období 16.3.1942 – 18.7.1942 absolvoval v Buzuluku školu důstojníků pěchoty v záloze. Od 19.7.1942 zařazen u 1.čs. polního praporu v Buzuluku jako velitel kulometné čety. Dne 3.11.1942 byl povýšen do hodnosti rotmistra.

8.3.1943 se se svojí kulometnou četou zúčastnil slavné bitvy u vesnice Sokolovo. 31.1.1943 totiž 1. čs. polní prapor odjel z Buzuluku na frontu pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody.

10.6.1943 byl povýšen do hodnosti podporučíka, stále v 1.čs. polním praporu, nyní ale již v rámci utvořené 1. čs. samostatné brigády. Zúčastnil se dalších slavných bitev čs. vojska v období do jara 1944 (Kyjev, Bílá Cerkev).

V období 20.4.1944 – 20.11.1944 byl velitelem 1.pěší roty v bojích u Žaškova a u polské Dukly. Mezitím byl 28.5.1944 opět povýšen a to do hodnosti poručíka. V oblasti Dukly byl lehce zraněn. 1.10.1944 opět povýšen, tentokrát do hodnosti nadporučíka.

V období 21.11.1944 – 22.2.1945 byl zařazen u 3. čs. brigády jako náčelník štábu 6. praporu. Zúčastnil se bojů na Slovensku u Liptovského Svatého Mikuláše.

V období od 23.2.1945 do 20.5.1945 sloužil u 4. čs. brigády jako zástupce přednosty operačního oddělení. S touto brigádou bojoval na Slovensku u Ružomberku a Žiliny a na Moravě v oblasti Vsetína. Během slovenské akce byl 17.4.1945 povýšen do hodnosti kapitána.

Po válce sloužil v Praze jako náčelník štábu 27. pěšího pluku v rámci 3. čs. brigády do 3.6.1945.

Mezitím navštívil rodiče v rodné obci, v Sedlci. Sedleckými spoluobčany byl slavnostně přivítán na společném mítinku, kterého se zúčastnili i občané vedlejších vesnic. Rodiče a sestra byli německými nacisty perzekuováni, válku prožili v internačním táboře ve Svatobořicích.

V období 4.6.1945 – 11.9.1945 sloužil u velitelství II. sboru v Hradci Králové. Od 12.9.1945 určen zástupcem velitele poddůstojnické školy 4. pěšího pluku tamtéž. Nato byl 15.9.1945 povýšen do hodnosti štábního kapitána.

Od 1.1.1946 působil na ministerstvu národní obrany v Praze jako referent samopalných jednotek na velitelství pěchoty.

Od 1.4.1946 se stává opět v Hradci Králové velitelem samopalné roty 4. pěšího pluku.

Od září 1947 pracuje jako stálý zpravodaj 14. divize v Hradci Králové.

Od 15.7.1948 byl převelen do Plzně k 18. pěšímu pluku „Loirský“ do funkce velitele 15. roty. V témže roce absolvoval školu pro velitele rot v Milovicích a poté zařazen k 60. pěšímu praporu tamtéž.

Od září 1949 u 78. pěšího praporu taktéž v Milovicích. Tolik údaje z Vojenského ústředního archívu v Praze a částečně z knihy „ Válka začíná až zítra“, které je autorem.

Oženil se a narodila se mu dcera. Také vystudoval vysokou školu. Armádu opustil v hodnosti plukovníka.

Ovládal ruský a německý jazyk.

Zemřel 27.7.1979 a je pohřben na hřbitově v Klapém, v rodinném hrobu Kuželů. (Jeho sestra se totiž provdala za mlynáře Antonína Kuželu v obci Klapý. Má zde umístěnu svoji desku.)

Jeho velmi působivou knihu „Válka začíná až zítra“ si mohou případní zájemci vypůjčit v Městské knihovně v Lovosicích.

Udělená vyznamenání :

Čs. válečný kříž 1939 (1), udělen 3x
čs. medaile „ Za chrabrost před nepřítelem (2), udělena 2x
čs. medaile „ Za zásluhy I. stupně“ (3)
čs. vojenská Pamětní medaile se štítkem SSSR
sov. „ Řád vlastenecké války II. stupně“ (4),
sov. medaile „ Za pobědu nad Germanií“ (5)

Zdeněk Najman

Míra nezaměstnanosti v pobočkách ÚP Litoměřice k 31.3.2006

V březnu Lovosicko udrželo pomyslnou první příčku v nejnižší míře nezaměstnanosti a udrželo i odstup od regionu Litoměřicka. Pokles míry nezaměstnanosti v jarním období je každoročně ovlivněn obnovením veřejně prospěšných prací, samostatné výdělečné činností a prací v zemědělství, stavebnictví. Nejvyšší míra nezaměstnanosti je trvale na Úštěcku. Tento mikroregion je stále nejvíce postižen. V severní části této oblasti jsou nepříznivé klimatické podmínky pro zemědělskou výrobu a téměř žádná průmyslová výroba.

pobočka poč.obcí EA NEZ % Lovosicko 57 10 174 1 135 10,17% Litoměřicko 66 21 631 2 282 10,55% Roudnicko 40 13 141 1 460 11,11% Libochovicko 33 5 455 737 13,51% Štětsko 23 5 994 865 14,43% Úštěcko 46 2 356 462 19,61%   Okres 265 59 112 6 897 11,67%

Text i tabulka (hv)

Víte, že

• v noci z 23.3. na 24.3. zemřela v Praze ve věku 76 let lékařka, spisovatelka, překladatelka oblíbených detektivek Dicka Francise a bývalá senátorka Jaroslava Moserová? Před třema lety kandidovala doktorka Moserová dokonce na prezidentskou funkci. V roce 1990 se paní Moserová v Lovosicích zúčastnila za vedení Občanského fóra oslav 28. října na náměstí tehdy zvaném „pod lipou“ (oficiálně bylo v té době ještě Rudé armády). Smutně konstatovala, jak málo je na domech praporků a vlajek, když slavíme poprvé svobodně vlastní svátek a jak hodně jich bývalo, když se povinně slavila VŘSR. Paní Moserová byla příjemná, vzdělaná a kultivovaná dáma, není divu, že brzy po návštěvě v Lovosicích byla jmenována velvyslankyní pro Austrálii a Nový Zéland. Čest její památce!
• 9. května slavíme Den Evropy (často se také označuje jako Schumanův den – aby se uctila památka tohoto velkého Evropana.? 9. květen roku 1950 se zapsal do evropských dějin jako počátek sjednocené Evropy. V tento den přednesl tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman mezinárodnímu tisku prohlášení, ve kterém navrhl vytvoření organizace, jež by dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl evropských zemí a koordinovala jeho aktivity. Právě Schumanova deklarace se stala impulsem k poválečné spolupráci evropských vlád a základním stavebním kamenem pro pozdější vznik Evropské unie. Evropští představitelé rozhodli o zavedení svátku Dne Evropy na Milánském summitu v roce 1985. Tento svátek symbolizuje, že každá země, která se demokraticky rozhodla vstoupit do Evropské unie, souhlasí s jejími základními hodnotami. Den Evropy je příležitostí přiblížit Evropskou unii občanům. Oslavy na veřejných prostranstvích evropských měst se konají každý rok.
• Tento den, Den Evropy, se stal jedním z evropských symbolů, které spolu s  vlajkou, hymnou, mottem a jednotnou měnou (eurem), tvoří identifikační znaky politického subjektu – Evropské unie. Den Evropy představuje příležitost pro aktivity a oslavy, které Evropu přibližují k jejím občanům a sbližují národy Unie.
• Úřad vlády chystá na 9. května 2006 oslavy Dne Evropy. Nejvýznamnější akcí bude multimediální výstava, která představí propagační předměty, plakáty, designy, speciální loga, grafiku i obsah kampaní k evropským záležitostem v  členských státech.
• se objevila kronika 2. ZŠ, která začíná školním rokem 1975/76 a končí školním rokem 1992/1993? Úvodem je zde uveden záznam vzpomínek prvního ředitele školy Stanislava Počinka od položení základního kamene ke stavbě 9. srpna 1925 až po rok 1960 a Jaroslava Skoupého, ředitele školy do r. 1969 (ale ještě v roce 1975 na škole jako pracující důchodce učil). Po něm nastoupil jako další ředitel pan Antonín Moravec. S prvními léty školy Vás postupně seznámíme.
• Škola byla otevřena 3. ledna 1927, kdy v ní nalezlo důstojné umístění 7 tříd tehdejší školy obecné, 5 tříd školy měšťanské a 1 třída škola mateřské. Čeští pracující lidé v  Lovosicích – většinou cihlářští, tovární a zemědělští dělníci – dosáhli po dlouhých bojích splnění svých skoro padesát let trvajících snah o zřízení důstojné školní budovy pro svoje děti. Škola byla postavena stavitelem Rudolfem Kaftanem z Lovosic a  architektem Antošem z Prahy. Na tehdejší dobu to byla pěkná moderní školní budova. Pěkné učebny, tělocvična, hřiště, školní zahrada a zahradníkem Zímou pěkně nově upravený park dávaly učitelům možnost mnohem radostnější školní práce než tomu bývalo dříve, když učebny české školy bývaly umístěny v hostinci Zlatá loď (tj. v dnešní Besedě, ale v daleko horším stavu). Tolik citace řádků ředitele Počinka úvodem.

Hz

Protože asi málokdo ví, co jsou to praplastiky či protoplastiky, uvádíme ještě krátkou glosu podle webové stránky http://www.21století.cz :

Protoplastiky - české specifikum?

Vše začíná od kamenů. Vítr, voda, horko a mráz je někdy obrousí do udivujících tvarů, které nám připomínají zvířata, lidské postavy, dokonce i tváře. „Člověk takové kameny odedávna sbíral a uchovával, později nezřetelné rysy sám dotvářel svými kamennými nástroji,“ soudil malíř, spisovatel a amatérský badatel Jiří Mikula. Tyto kameny označoval jako protoplastiky a jejich stáří počítal na desítky, dokonce i stovky tisíc let. Sbíral je dlouhá léta a našel jich mnoho - většinou při povrchových sběrech na polích Lounska a Litoměřicka. Výběr z těch nejlepších je spolu s Mikulovými malířskými rekonstrukcemi pravěké krajiny Českého středohoří dlouhodobě vystaven na zámku v Libochovicích.

Ne všichni odborníci s jeho názory souhlasí. „Největším problémem je prokázat bezpečnou souvislost mezi skutečně pravěkými artefakty, které Jiří Mikula našel a těmi, které vykládá jako umělecké předměty - protoplastiky,“ říká k tomu archeolog Jan Fridrich. Vlastní názor si můžete udělat při návštěvě expozice v libochovickém zámku a také při četbě knihy Jiřího Mikuly Dvacetkrát starší než Altamira (Albatros, 1983).

Upraveno a zkráceno – Hz