Mráz nepřeje kráse Jak obrovský cedník s miliardou dírek se klene noční zimní nebe nad spícím městem. Ticho, které podtrhuje mráz, co zrovna praští, protrhne co chvíli štěkání psa. Snad štěká jen proto, aby se zahřál... Koukám vzhůru a za krkem mne bolí. Padá hvězda. Jenže je tak rychlá že si nestačím nic přát. Tak si plním jedno přání sám: jdu domů. Dotknu se větve smrku sníh sype se z něj dolů. V tom mrazivém tichu, kdy i ten pes zmlk‘ zní zvuk padajících vloček jak rychlík v tunelu. Jdu domů. Je to krása, ale strašně zebe... Tom Ha

kresba: Jana Haasová

JARNÍ PŘEDEHRA STŘEDOHORSKÁ

Po dlouhé době konečně sedím ve vlaku a vyhlížím naše milé středohorské homoličky. A kam se dnes vydáme? Kde hledat jaro, které se letos opozdilo?

Něco mi napovídá, že na úpatí Lovoše na jeho jihozápadní straně by mohlo být tím pravým místem. A předpověď počasí na dnešní den je slibná. Modré nebe, na němž je jen několik bílých obláčků nás ujišťuje, že výlet se vydaří. Sluníčko hladí krajinu, kde dosud převládají hnědé a okrové barvy, jen ozimy na polích se zelenají a na dálku působí sametově. Za nimi se rozprostírá úchvatné panoráma kopců i s jejich královnou Milešovkou. Jdeme po naší známé cestičce vedoucí ke studánce a dál do lesa. Je příjemné teplo. Při bližším pohledu na větévky keřů podél cesty zjišťujeme, že hnědá barva se u některých keřů mění do zelenavé nebo i do karmínu. Pupeny jsou větší a meruzalky už raší. Tu a tam vykoukne nová travička z přerostlé loňské trávy a malé lístečky hluchavek a pampelišek. Objevujeme první nesmělé květy fialek a o několik metrů dál kvete celý trs mezi kameny. Přicházíme k naší studánce, která je bohužel tak jako vloni bez vody.

Cestou nás všude doprovází kamení - čedič. V knížkách se o něm dočteme, že je tmavý nebo černý, ale při bližším pohledu můžeme najít více barev - trochu zelenavé, rezavé, hnědé a dokonce i fialové. Nejeden kámen zdobí "obrazce" zelených a žlutavých lišejníků. Mnohé kameny na stinných a vlhčích místech jsou porostlé polštářky mechů. Sluneční paprsky hladí kamení a kámen si pohladím i já. Je příjemně teplý. Kámen, od něhož se odvíjí bohatý život tohoto kraje.

Ptáci koncertují. K sýkorkám se přidává budníček lesní a zahvízdá i brhlík. Tu a tam se ozývá drozd. Něco barevného se kolem nás mihlo. Sluníčko vylákalo první motýly. Babočka kopřivová usedla na kámen a rozprostřela křídla. Zahlédli jsme ještě několik motýlů, pravděpodobně také baboček. Poletovali hodně rychle, takže jsme je nemohli blíže určit. Ale měli jsme z nich obrovskou radost. Potěšil nás i velký čmelák, který si protáhl křidélka po dlouhé zimě.Přicházíme k listnatému lesu, kde nás čeká moc milé překvapení. Kvetou jaterníky podléšky, a co jich tu je! Jednotlivě, po skupinkách, modré ostrůvky v loňském listí. A není to ledajaká modř - některé květy jsou chrpově modré, jiné trochu do fialova, některé světlejší a dokonce i růžové. Usedají na ně včely, které jsou v posledních letech poměrně vzácné...

Posadili jsme se na sluníčku, vyhřívali a nechávali se unášet krásou okolní přírody a nad námi se tyčil Lovoš. Za týden se obraz tohoto místa trochu pozmění, k jaterníkům přibudou sasanky, prvosenky a další fialky, možná i plicník lékařský... Malíř Jaro bude přidávat další barvy a tvary do svých obrazů krajin, které pohladí po duši. Nenechte si je ujít...

Jana Haasová

O rok později tu ještě ležel sníh.

KONSTRUKTIVNĚ je to LEPŠÍ

Paní Zemanová, která nám v minulých obdobích poslala kritické články, tentokrát napsala pár slov, pod která bych se nestyděl podepsat.

V podstatě a volně přepsáno: Městská knihovna pořádala v březnu, vždy v úterý od devíti do dvanácti hodin, v rámci měsíce internetu, lekce práce s internetem pro důchodce, ženy na mateřské dovolené a nezaměstnané. Zdarma.

První, co mne překvapilo bylo to, kolik lidí knihovnu navštěvuje – jak se říká: dveře se netrhly, a to jsem se domnívala, že v této době počítačů už ani mnoho lidí nečte. Opak je pravdou a co je na tom potěšující: nebyli to jen lidé starší, kteří k tomu světu PC mají poněkud dále, než mladá generace. Nabídku internetové instruktáže využilo několik zájemců (paní Zemanová nenapsala kolik asi) – mohli jsme si vytvořit svou e-mailovou adresu, schránku a i další věci nám ochotně a trpělivě vysvětlovaly pracovnice knihovny. Když jsem zjistila –vlastně jen asi zlomek toho, co internet nabízí – už se nedivím vnoučatům, že tomuto fenoménu propadla. Najde se tam skoro všechno, když člověk pochopí, jak hledat.

Tak jsem se namlsala, tak jsme se namlsali a namlsaly. Co dál? S mým důchodem a synem na vysoké škole mi prostředky nestačí na pořízení jakéhokoli počítače a poplatky za internet už ani nedomýšlím. Na to prostě ještě dlouho nebudu mít a jsem přesvědčena, že vůbec nejsem sama.

Jak jsem zjistila, některá města pro seniory a důchodce vůbec zřídila střediska, kde tito nemajetní mohou internet používat bezplatně. Lovosice jako město se slušnou kulturní úrovní by takovou službu zavést nemohlo? Jsem si vědoma, že město s každou kačkou hospodaří, je mi jasné, že my už nejsme perspektivní část obyvatel, ale stejně....

My jsme už jaksi svoje udělali... nejsme na tom nijak růžově. A internet nám učaroval...

-jč-

Pod lucernou

... je největší tma. Toto paradoxní tvrzení mnohokráte prokázalo svou pravdivost a také ve mnou popisovaném příběhu dokázalo svou platnost. Mám-li dospět k pointě, musím začít od zdánlivě nesouvisejícího faktu: z podniku se toho odnese hodně. Někdo si vezme domů nářadí, někdo šrouby, jiný žárovky, pojistky, mýdlo, mycí prostředky, štětec, barvu, trochu hnojiva v sáčku od svačiny - prostě věci, které se snadno ukryjí před zraky závodní stráže. Semo tamo se přijde i na to, že se někdo pokusí ukrást pytel sody, vrtačku, či stavební kolečko i s pískem. Samozřejmě tomu tak bylo i v době mých prvních let v tehdejší Secheze. Byli pracovníci tací, že pokud nějakou maličkost nevzali denně, měli pocit, že nějak nesplnili své denní penzum činností. Byli ale i tací, kteří nikdy nevzali nic a společné vlastnictví jim bylo svaté.

Mezi tyto neberoucí patřil i Olda, dnes už - bohužel - nežijící. Prošel koncentrákem a to mělo vliv i na jeho poměr k lidem i věcem. Byl pracovitý, ochotný pomoci, poctivý a důsledný. A oblíbený. Tenkráte - aby se doplnil počet odpracovaných hodin na povinný počet - existovaly náhradní směny, nazývané námi výražní. Dvakráte za dvacetosm dní se sešly dvě party na ranní směně; jedna parta obsluhovala výrobní zařízení, druhá většinou uklízela to, co mělo být uklizeno už dávno. Tak jsme se jednou sešli s Oldou na úklidu šrotiště, při separaci odpadů. Pracovali jsme, sem tam prohodili pár slov k tomu, či onomu, až najednou Olda povídá dosti rozhořčeně: podívej se, Jardo! Nenakopal bys ty blbce do... (a velice přesně označil umístění špičky nohy)? Nevím, koho měl těmi blbci na mysli, nebylo jasné, kdo je na vině: Olda našel v hromadě odřezků kabelů a různého nepoužitelného elektromateriálu třípramenný gumový kabel: nepoškozený, na první pohled chybu nemající. To snad není pravda, takhle mrhat materiálem! Ty myslíš, opáčil jsem, že když ten kabel vrátíš do života, že ti někdo poděkuje? Že se najde ten, kdo ho lehkomyslně vyhodil? Vykňofni se na to! (Jasně - použil jsem jiné slovo - vykňofni...). Olda jen chvilku zaváhal a pak řekl: v životě jsem ve fabrice nevzal ani hřebík. Ale tohle není materiál, to je odpad. Takže se nebudu stydět vzít si ho domů - a s těmi slovy začal kabel otírat do staré, vyhozené, kyselinou sežrané rukavice. Toho kabelu bylo tak dvacet metrů a vážil dobře pět kilo. To jsem zvědav, povídám, jak tohle chceš dostat přes vrátnici? Nestarej se, odsekl, něco vymyslím. Vybudil mou zvědavost (to zas není tak těžké), takže - proti svému zvyku ve čtnáctnulanula vyrazit od píchaček - jsem počkal, až se Olda v klidu vypraví na cestu domů.

Přišli jsme na vrátnici - tehdy bylo zvykem prokazovat se při průchodu vrátnicí oběma směry - Olda se začal šacovat "sakra, kam jsem tu průkazku dal?" a se slovy "prosím Tě, podrž mi to" podal aktovku se svinutým kabelem strážnému. Průkazku rychle našel, ukázal, vzal zpět aktovku a během deseti vteřin byl vyhozený, Oldou adoptovaný, kabel v civilním sektoru...

Pod lucernou...

-jč-

Nakupovat chodíme, na větší nákupy jezdíme, střídavě do „našich“ - lovosických - marketů. Tentokrát jsme nakupovali v LIDLu. Již při placení jsme měli pocit, že částka je nějak vysoká, ale nenapadlo nás okamžitě srovnat účet s nákupem. Protože však sleduji příjmy a výdaje domácnosti a mám v počítači rubriku nazvanou Přehled vyhozených peněz, přišel jsem – až doma - na dvě položky, které v nákupu nebyly : Staropramen za 170 Kč a přepravka včetně lahví za 160 Kč. Samozřejmě že jsem okamžitě vyrazil opět do LIDLu, trpělivě počkal v řadě u pokladny – téže, u níž pochybný účet vznikl. Požádal jsem o vysvětlení, jak se na něj dostaly ty dvě podivné položky. Slečna (nebo paní – já nevím) pokladní ihned věděla, co se stalo : neměl jste okurku? Odpověděl jsem popravdě, že ano. No jo, povídá pokladní, to se nám někdy stane, protože ty dvě položky mají podobné kódy. Trochu mne to zarazilo, ale vysvětlení jsem přijal. O tom, že jsem se musel vracet zpět pro chybu na straně prodejny, nebo pokladní, o tom se - ani pokladní, ani její nadřízená - se mnou bavit nechtěly.

Napadlo mne sice, že jestli se tato chyba opakuje – občas (co je to – občas?), měly by v LIDLu už dávno udělat nějaké opatření, aby k jejímu opakování nedocházelo, jinak by to mohlo vzbudit dojem, že jim takto fungující chyba příliš nevadí. 330 Kč. Pokud se zákazník všimne, vrátí mu peníze, omluví se (mně například dokonce čtyřikrát) a jinak se nic neděje. No – a pokud se zákazník nevšimne? - dobrých 330 kaček... (ale sám se domnívám, že tomu tak není).

Proč to tedy píši? Z Lovosic sem chodí, či jezdí, nakupovat řekněme 10 000 lidí, možná méně, možná více. Takováto chyba se nemusí vyskytovat jen u okurek, nemusí to být 330 Kč a nemusí to být vždy. Většinou to fakt nemusí být ani úmysl – nejsme stroje, ale lidé chybující a nakonec to nemusí být jenom v LIDLu (a máme takové zprávy o jiných postižených v jiných marketech). 330 Kč, zejména pro důchodce, je už slušný obnos. Kontrolujte si proto – pro své dobro – účet hned v prodejně. Já to sem mám asi dva kilometry, stálo mne to v benzinu asi 12 Kč. Budete-li se chtít vrátit třeba z Třebenic, je to za padesátku, ze Skalice za „zelenou“. Takže když ten rozdíl bude třeba jen třicet korun, budete otrávení, ale jistě kvůli tomu nepojedete znova do Lovosic.

A tři pětky jsou v prachu....najdete je na ulici?

Čampulka