První jarní výstava

V sále Kulturního střediska Lovoš se poprvé ve dnech 7.-11. března 2005 konala výstava okrasných předmětů pro výzdobu našich domácností o velikonočních svátcích. V dřívějších letech výstava probíhala v DDM ELKO Lovosice, ale pro hezké výrobky šikovných lidových mistryň tam bylo málo místa a navíc bude v DDM výstavka ze soutěže O nejkrásnější lovosickou kraslici. Výstava se uskutečnila ve spolupráci Občanského sdružení Šance (vedoucí Božena Plicková) a více než 20 lidových mistryň a mohla sloužit pro inspiraci nebo k zakoupení nějaké velikonoční radůstky.

Hned u vchodu zaujaly návštěvníky skutečně netradiční plastické obrazy fantazijních stromů z mechu a různých kvítků a hnízdečka s vajíčkem a žlutými kuřátky. Každé dítě by potěšily šité slepičky či kačenka s káčátky nebo beránci z vlny. Paličkované obrázky nebo krajky ve tvaru vajíčka zhotovila paní Dagmar Zöldová. Krásné figurky ze šustí představovaly celý jarmark (bednář se štoudvemi, košíkářka, pekař), ale i jízdu králů. Nechyběly různé velikonoční tvary vizovického pečiva ani ozdoby ze dřeva (husy, dřevěná vajíčka). Velikonoční zajíček byl dokonce vyšit jako obrázek. K potěšení nejen oka poslouží velikonoční perníčky těch nejrůznějších tvarů, vajíčka, kostelíky či velikonoční zajíčkové zdobené paní Zuzkou Bílou.

Kraslic bylo nepřeberně mnoho druhů, krásné byly ty s voskovým reliéfem zhotovené mistrnou rukou Jindřišky Kokešové. Vajíčka byla zdobena i dužinou z jezerní sítiny, slámou, voskovou batikou, malovaná štětcem nebo tuší (delfské kraslice) či vyškrabávaná. Kraslice byly ve všech velikostech, maximalista mohl mít vejce pštrosí, ale milovník miniatur by si také přišel na své – byla zde i vajíčka andulčí. Raritou byla háčkovaná vajíčka. Všem se líbily i velikonoční věnce s vajíčky nebo figurky z moduritu. Na výstavě byly v rámci charitní akce ke koupi i panenky Kiwanis klubu oblečené do zimního oblečení. Samotné bílé panenky Kiwanis dostávají děti v nemocnicích, mohou si je pomalovat a obléknout a lékař jim na nich vysvětlí zákrok nebo léčbu, která je čeká.

Výstava bude přesunuta od 14. března do DDM Rozmarýn v Litoměřicích a od 23.3. bude pokračovat v Kulturním domě v Roudnici nad Labem. Ať všude potěší návštěvníky jako v Lovosicích, jedna známá, kterou jsem u nás v sále potkala, říkala, že se jí tak ozdoby líbila, že se přišla podívat podruhé.

Autogramiáda Valtra Komárka

Jméno ředitele bývalého Prognostického ústavu ČSAV je určitě našim čtenářům známo minimálně z prvního období po listopadu 1989, a to nejen jeho, ale i jeho kolegů Václava Klause, Miloše Zemana, Vladimíra Dlouhého, Miloslava Ransdorfa a dalších. Profesor Komárek byl po listopadu 1989 poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění za OF a prvním místopředsedou vlády, nyní je členem České sociální demokracie. V současné době vyšly knihy tří z nich: prezident Václav Klaus vydal svou novou knihu Rok druhý – projevy, články, eseje, expremiér a důchodce na Vysočině Miloš Zeman netradiční a velice kritické paměti Jak jsem se mýlil v politice a profesor Valtr Komárek autobiograficky zaměřený historický román Kronika zoufalství a naděje (vydala Academia 2004 s podporou společností Český Telecom, a.s., JCDecaux, Městský mobiliář spol. s r.o.).

Svoji knihu představil ve čtvrtek 10. března v klubovně Kulturního střediska Lovoš, kam jej pozvala místní organizace ČSSD. Knihu si bylo možno na místě za 195,- Kč zakoupit a nechat od autora podepsat. Jak autor uvedl, kniha Kronika Zoufalství a naděje je společenskohistorický román o 20. století a měla by být prvním dílem trilogie. Filosof, ekonom, politik a nyní i spisovatel Valtr Komárek chtěl prý původně napsat jen esej o historii kolem 17. listopadu a době krátce po něm. Protože má ale v oblibě historické romány, například Waltariho, Scotta a dalších autorů, usoudil, že romány jsou čtivější a že se lidé s historií seznámí raději na pozadí lidského osudu.

Kniha má tři vrstvy – světovou historii, českou historii a osud Valtra a jeho rodiny. Autor psal tento díl deset let a prostudoval mnoho dostupných pramenů a i jeho vlastní život byl plný dramatických situací. V díle se snažil také oslavit dobrotu prostých českých lidí. Jak sám říká, některé jeho náhledy na historické události čtenáře překvapí. Ale jeho tvrzení, že historie 30. -50. let byla ovlivněna šílenci (Hitler – koncentrační tábory a plynové komory, Stalin – gulagy a zbytečné obětování ruských vojáků v II. světové válce), asi nikoho nepřekvapí. Autor přečetl také dva úryvky ze své knihy (příběh dětí jdoucích do plynové komory a humornou příhodu jednoho sociálnědemokratického poslance při agitaci na kopanicích za I. republiky). První díl pamětí končí v padesátých letech, kdy autor studoval na Ekonomickém institutu v Moskvě. (Knihu jsem nečetla, ale může být zajímavá, I. vydání 2004 bylo rozebráno, k dispozici byl dotisk 2005). V druhém dílu by měl být popsán Komárkův pobyt na Kubě, spolupráce s Che Guevarou a Fidelem Castrem a Pražské jaro, kdy byl spolu s Otou Šikem a Lubomírem Štrougalem v hospodářské radě nové vlády. Zmínil se i o tom, že po odchodu Oty Šika do emigrace měl být údajně v 70. letech čekatelem na politický proces.

Závěrem nás seznámil se svými názory na současnou politickou situaci, krizi vlády a postavení ČSSD. Domnívá se, že by měla být zachována současná koalice, ale hledány nové osobnosti v ČSSD, třeba z regionů. Podotkl ale, že se mu snadno mluví, když už je mimo politický prostor. Čas vypršel, takže na dotazy z řad přítomných už bohužel nedošlo.

Lovosičtí na Lucii nezapomněli

V úterý 15. února se v Litoměřicích uskutečnil v rámci abonentního cyklu Kruhu přátel hudby společný koncert Lucie Švehlové a Romana Friče. Lovosičtí občané jej navštívili v hojném počtu, protože Lucii znají již odmalička. Její tatínek Petr Švehla působil na lovosické hudební škole 25 let, nejprve jako učitel, později převzal funkci ředitele a zároveň vyučoval na Státní konzervatoři hudby v Teplicích. Lucii začal učit na housle ve čtyřech letech. Od šesti let se každoročně zúčastňovala Kocianovy mezinárodní houslové soutěže v Ústí nad Orlicí, v 8 letech zde slavila první úspěch a v 13 letech se stala absolutním vítězem soutěže s titulem „Laureát 34. ročníku Kocianovy houslové soutěže 1992“ a nejlepším interpretem skladby Jaroslava Kociana.

Od roku 1990 byla Lucie žákyní profesora pražské konzervatoře Jaroslava Foltýna a jako mimořádný talent byla přijata do přípravného oddělení pražské konzervatoře, od 1.9.1993 pak nastoupila na pražskou konzervatoř k řádnému studiu, které ukončila absolutoriem v roce 1999. Během této doby uskutečnila řadu koncertů v Lovosicích (sál ZUŠ, kostel sv. Václava) i v Praze (kulturní akce pro nevidomé občany v ústavu na Hřebenkách – Lucie tehdy získala cenné uznání od světoznámého houslisty Yehudi Menuhina, který jí osobně blahopřál, koncerty se symfonickým orchestrem FOK v Obecním domě v Praze, účast ve vánočním pořadu České televize. Samostatný houslový recitál v Divadle Karla Hynka Máchy v Litoměřicích měla Lucie 5. října 1993. Hrála také sólově se Severočeskou filharmonií v Teplicích a Královéhradeckou filharmonií v Hradci Králové. Následovaly koncerty v Itálii v Brixenu, v Americe, kde byla na studijním pobytu na Wesleyanské univerzitě (1995), ve Francii (Marseille – 1996, Paříž - 1998), v Německu (Hamburk -1997, 1999), v Turecku (Trója – 1997), Španělsku, Maďarsku, Rakousku a mnoho koncertů v České republice (často nahrávané Českou televizí, nebo Českým rozhlasem). V minulém roce byla Národním divadlem vybrána, aby doprovázela svou hrou na housle zpěv české hymny na Mistrovství světa v hokeji v Praze.

Rok působila jako členka Sukova komorního orchestru, se kterým si zahrála v Japonsku a Číně. Od konce roku 2000 je členkou orchestru Národního divadla, kde již čtvrtým rokem působí jako koncertní mistr. V posledních letech vystupuje na koncertech s klavíristou Romanem Fričem, absolventem Akademie múzických umění v Praze a vítězem několika prestižních soutěží (vynikajícím úspěchem z nedávné doby je jeho vítězství v Mezinárodní klavírní soutěži v Annemasse – Gaillard ve Francii). Slečna Švehlová žije nyní v Praze, ale do Lovosic občas jezdí, má zde maminku.

Program litoměřického koncertu obsahoval Sonátu A dur pro housle a klavír op. 1 č. 14 G. F. Händla, skladbu Cantabile od skladatele Nicola Paganiniho, Sukovy skladby Un poco triste a Burlesca a další, nezapomnělo se ani na oblíbenou Dvořákovu Humoresku. Roman Frič se představil Etudami – obrazy op. 33 a op. 39 S. V. Rachmaninova a Uherskou rapsodií č. 12 Ference Liszta. Oba umělci sklidili zasloužený potlesk a myslím, že by jejich koncert neměl být opět na Litoměřicku po dlouhou dobu poslední. V Lovosicích bohužel vhodný sál s koncertním křídlem není.

Protože se domnívám, že v Lovosicích se ještě mnoho lidí na úspěšnou mladinkou houslistku a její vystoupení pamatuje, požádala jsem úspěšnou umělkyni o rozhovor.

Jaký byl program Vašeho absolventského koncertu?

Hrála jsem sólově v pražském Rudolfinu s orchestrem pražské konzervatoře skladbu Paula de Sarasate Fantazie Carmen pro housle a orchestr.

Kam jste poté nastoupila?

Nastoupila jsem do Sukova komorního orchestru, kde jsem působila jeden rok. Od října 2000 jsem členkou orchestru Národního divadla, kde již čtvrtým rokem působím jako koncertní mistr.

Co to znamená, být koncertním mistrem?

Činnost koncertního mistra spočívá ve funkci vést orchestr při představeních, ale i ve správné komunikaci při zkouškách se všemi členy orchestru. Hraji v orchestru také sóĺově.

Který je Váš nejoblíbenější skladatel, dílo?

Těch je samozřejmě více, ale mezi mé nejoblíbenější patří určitě Antonín Dvořák a Petr Iljič Čajkovskij. Moc se mi líbí Dvořákova opera Čert a Káča a balet Labutí jezero od Petra Iljiče Čajkovského.

Máte nějakého oblíbeného houslistu?

K mým oblíbeným houslistům patří Itzhat Perlman...

Která země je Vám nejbližší, kde byste ještě chtěla vystoupit?

Určitě by to byla Austrálie...

Lze nějaké Vámi nahrané skladby zakoupit na kazetě či CD?

S orchestrem Národního divadla jsme koncertovali s Evou Urbanovou ve Smetanově síni Obecního domu. Koncert byl natáčen live a nyní je k dostání na CD. Kromě krásných árií jsem si zde mohla zahrát sóĺo od Julese Masseneta, Meditaci.

Děkuji slečně Lucii za rozhovor a přeji jí splnění všech přání. Doufejme, že v budoucnu bude v našem městě k dispozici vhodný sál, kde by bylo možno umístit i koncertní křídlo, a tak že naši rodačku uslyšíme i v Lovosicích.

Eva Hozmanová

38 let mezi knihami

Vlasta Košnařová nastoupila do lovosické knihovny před dlouhými 38 lety, v červnu 1967, po ukončení lovosické střední všeobecné vzdělávací školy (obdoba dnešního gymnázia). Za ten čas se všechno změnilo. Měnila se sama slečna Vlasta, brzy po nástupu do práce se provdala a stala se paní Somrovou, narodil se jí syn. Při zaměstnání si pak doplnila kvalifikaci studiem nástavby na střední knihovnické škole v Praze. Pracovala v dětském oddělení, potom v oddělení pro dospělé, po odchodu předchozí vedoucí Marie Šauflové do starobního důchodu se stala k 1. září 1980 vedoucí knihovny, ale knížky brala do ruky celá ta léta. Měnila se i místa, kde byla umístěna knihovna. Těch míst prý bylo mnoho, já například pamatuji knihovnu v budově, kde je v současnosti banka GE Capital Bank a v ulici 8. května. Ve čtvrtek 24. února se paní Somrová se svým prvním a jediným pracovištěm a dlouholetou spolupracovnicí Vlastou Rybínovou loučila, neboť ke dni 9. února letošního roku přijala plný invalidní důchod. Rozloučit se s ní přijely i kolegyně z Knihovny Karla Hynka Máchy v Litoměřicích Stanislava Szaffnerová a Jana Němcová, se kterými po celé ty roky spolupracovala. Zavzpomínat přišli také pracovníci z Městského úřadu, starosta Lovosic Jan Kulhánek, vedoucí odboru školství, kultury a sportu Alena Zelenková, vedoucí odboru správního Zdeňka Fleková, do jejíhož odboru kultura až do konce roku 2002 patřila, a nová knihovnice Zdeňka Černá.

Sama paní Somrová nedokázala odhadnout, kolik knih za tu dobu vzala do ruky a vlastně několikrát. Kniha se nakoupila, zapsala (dříve do přírůstkové knihy, dnes do počítače), zabalila, nalepilo se na ni číslo, postavila se do regálu. Když o ni měli čtenáři zájem, prošla stejná knížka rukama knihovnice i několikrát do roka (dříve se počet knih uváděl v čtenářské legitimaci), pak se opět kniha z legitimace odepsala a vrátila do regálu, aby čekala na nového čtenáře. A v knihovně probíhaly také různé soutěže pro děti, ankety a besedy pro dospělé čtenáře, metodicky se pomáhalo přidruženým venkovským knihovnám. Těchto téměř 40 let doprovázely změny v technikách, zavádění nových postupů, také stěhování a vytváření vlídného prostředí v knihovně.

V roce 1997 zažily knihovnice stěhování knihovny z ulice 8. května do budovy bývalé pošty, kde byla knihovna otevřena 1. října. Do knihovny přibyly počítače, nejprve pro registraci knih a čtenářů (s vkládáním dat do počítačů se začalo již v roce 1994), později i pro použití pro čtenáře a dnes i pro internet. Všechno se musely knihovnice naučit, i podávat informace (ve městě nebylo žádné informační středisko). A učily se to rády, protože mají rády knihy i čtenáře. Dnes je registrovaných čtenářů přes osm set, ale přicházejí sem lidé třeba jen si přečíst denní tisk nebo pro nějakou odbornou informaci.

Paní Somrová určitě na knihovnu nezapomene a jistě se tam přijde někdy podívat. Přejeme jí, aby jí zdraví lépe sloužilo, aby se brzy těšila z nějakého vnoučete a aby vždy měla čas na dobrou knihu, se kterými celý život zacházela.

Ivan Vyskočil v šachu

Plně obsazený sál Kulturního střediska Lovoš (lidé byli i na balkóně) s napětím očekával vystoupení herce Ivana Vyskočila a jeho manželky Anife Ismet Hassan- Vyskočilové. Po pravdě řečeno, dělalo to na mne dojem, že silnější část tvorstva přišla hlavně na slíbené orientální tance, ale třeba se mýlím. Paní Anife, manželem něžně oslovovaná Aničko, nezapřela pověst půvabné a vysoce temperamentní ženy. Celé představení v podstatě odmluvila sama, manžela vyšachovala téměř dokonale. Probrala dokonale svůj celý (i manželský) život. Dozvěděli jsme se, že se narodila v Bulharsku, že je osmanská Turkyně a že má čtrnáctiletého syna Hariho. Od roku 1996 žije v České republice, s manželem ji seznámil jeho syn Jakub (vzali se 10.12.1998). V naší zemi se věnuje orientálnímu tanci a vystupuje v zábavných televizních pořadech, v rozhlase a divadle. V Divadle Metro hraje ve hře Gustava Skály „Tanec mezi vejci“. V současné době bydlí s Vyskočilovými kromě Hariho ještě její čtrnáctiletá sestra Šeri a do rodiny dochází také čtrnáctiletá Vyskočilova dcera Míša, takže o „puberťáky“ není v domě nouze. Z jejího života jsme se toho dozvěděli hodně (bojí se myší, umí šlapat zelí), ale s nadsázkou, největší spor s mužem prý měli o to, jak se v Turecku oblékají psi !!

Ivan Vyskočil je známý český herec, narodil se v roce 1946 na Žižkově, vystudoval DAMU a vystupoval v několika pražských divadlech (Divadlo Jiřího Wolkra, Divadlo S. K. Neumanna, Činoherní klub). Hrál například v Záhadě hlavolamu, v seriálech Velké Sedlo a Zdivočelá země, naposledy v Šípkové Růžence. V současnosti působí v Divadle METRO (někteří naši občané ho viděli ve hře Kočár Nejsvětější svátosti, na který pořádalo Kulturní středisko Lovoš zájezd) a vystupuje s manželkou v pořadu V šachu. Po roce 1989 spoluzakládal Hereckou asociaci a byl i několik let jejím tajemníkem. Později vstoupil do Demokratické unie a dokonce kandidoval za Koalici do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR jako člen US-DEU. (Na mou otázku, zda se ještě angažuje v politice, v pořadu neodpověděl, ale není divu, on se v podstatě opravdu nedostal ke slovu. Navíc na vážnější otázky asi nebylo ve vystoupení pamatováno.) Pouze v přestávce, kdy se jeho paní převlékala do úboru pro předvedení „břišního tance“, sdělil obecenstvu, že ho Anička upoutala hlavně tím, jak byla při prvním setkání tichá, posléze však zjistil, že v té době ještě neuměla skoro vůbec česky. Po pauze přišla paní Anife převlečená do bílostříbrného oblečení a předvedla krátkou ukázku orientálního tance (prý se mu nemá říkat „břišní tanec“). Měla pochopitelně obrovský aplaus, takové vystoupení Lovosice ještě neviděly. Závěrem vysvětlila, že tanec se dědí z generace na generaci a že v její vlasti žádné kursy na výuku nejsou a ani nejsou potřeba.

strana 8

Strana 8