Podsedice – obec českých granátů

Obec leží 3 km západně od Třebenic, na Podsedickém potoce. Podsedice a jejich čtyři další místní části, Děkovka, Chrášťany, Obřice a Pnětluky, mají cca 620 obyvatel. První doklady o osídlení vsi, která se původně nazývala Posudice, jsou z r. 1280, kdy se jako svědek zmiňuje Vícemil z Posudic. O původu jména Podsedice se uvádí pověst: Kdysi stávala před zemanským dvorcem prastará lípa o třech kmenech, pod kterou často sedávaly tři zemanské dcery. A že byly pod lípou sedíce vídány, dáno dvoru jméno Podsedice. Lípa prý byla stará 1000 let a skácena byla až roku 1803.

Další zmínky o vsi jsou z r. 1350, v roce 1380 bylo jméno a místo obce uvedeno i na mapě. Kolem roku 1600 se uvádí název Vřesovice (Wřesowitz, rytíři Albrecht a Johann von Wřesowitz). - V obci stála také tvrz, která byla s poplužním dvorem zničena za třicetileté války. V roce 1787 patřila vesnice k panství Dlažkovice, kam byla příslušná i farou. V obci byl poplužní dvůr s hospodářskými budovami, ovčín, myslivna s bažantnicí a hostinec. V roce 1833 je uváděno ve vsi 70 domů se 416 obyvateli, částečně Češi a částečně Němci. V roce 1796 přešlo panství dědickým právem na říšského hraběte Damiana Ervina ze Schönbornu a zůstalo v rodině Schönbornů až do roku 1924. Zásluhou Národní jednoty severočeské v Libochovicích byla v podsedicích v roce založena česká škola v roce 1895-6, v roce 1910 byla dvoutřídní a od 1. září 1929 trojtřídní. Ve vsi byla i škola mateřská.V roce 1930 vzrostl počet obyvatel na 670, v roce 1939 vlivem odchodu části Čechů činil počet obyvatel 509. Poštou byla obec příslušná do Třebenic.

Odedávna se v lokalitě Podsedicka těžily české granáty (pyropy, karbunkuly) a používaly se ve šperkařské výrobě již v gotice, velmi oblíbené byly za Rudolfa II. Za panství Schönbornů zde byla založena továrnička na zpracování granátů, kde se granáty třídily a brousily (1770). V těžbě se pokračuje i v současnosti - nejdůležitější firmou v katastru Podsedic je firma Granát DUV Turnov, která se zabývá průmyslovou těžbou českých granátů v povrchových skrývkách a jejich úpravou. V granátovém koncentrátu se nachází i další vzácné minerály – růženín, zirkon, olivín, ametyst. Granáty se v okolí obce dříve také zpracovávaly, což dosvědčuje pětiboká bývalá brusírna českých granátů čp. 77. V obci působí Občanské sdružení Český granát.

V současnosti obec vzkvétá - byla zde dokončena plynofikace za 10 milionů korun, vodovod a kanalizace místních částí. Proběhla výstavba 20 nových obecních bytů a několika nových domů soukromých. Nové jsou i chodníky a byly upraveny vozovky poškozené při stavbě plynovodu. Počet obyvatel se pohyboval v roce 2004 kolem 630. Obec má obecní úřad, mateřskou i základní školu, zdravotní středisko, provozuje autobusovou dopravu a obecní obchod. Existence základní školy je však ohrožena, škola musela pro rok 2004/2005 žádat o výjimku. Od 1. ledna 2004 mají senioři jízdy obecním autobusem zdarma.

V obci není kostel, jen barokní kaplička – po církevní stránce spadají Podsedice do Dlažkovic. Státní památkou je sousoší Nejsvětější Trojice. Na návsi je rybníček. Důležitým podnikatelem na katastru Podsedicka je Zemědělské družstvo Klapý. Další firmou jsou Agroslužby a ovocnářství TASO, farma Podsedice. V obci nechybí ani Hostinec u Nezbedů a Občerstvení u Hönigů. Na náměstíčku je pomník V upomínku obětem květnové revoluce.

V komunálních volbách v listopadu 2002 kandidovala v Podsedicích pouze ČSSD, volební účast byla více než 62,5 % a nejvíce hlasů od voličů získal poslanec Parlamentu ČR Robert Kopecký, který se opět stal starostou obce.

Do obce Podsedice patřila katastrálně obec Doly, která má od 28. října 2003 v Podsedicích na obecním úřadě pamětní desku. V roce 1942 bylo asi 40 lidí násilně vystěhováno do okolních obcí, domy byly zničeny a pozemky vyknihovány. K osadě se počítal i Podhrázský mlýn, mezi nímž a osadou vedla ve válce hranice Sudet. Mlýn zůstal přes válku obydlen, ale později byl zbourán a na jeho místě je nyní veliký rybník.

Podsedice – místní části

Děkovka

Víska leží pod zříceninou Oltáříku (Hrádku) cca 9 km od Lovosic a je doložena v r. 1450. Hrad Oltářík byl založen na čedičové skále husitským hejtmanem Jakoubkem z Vřesovic v 2. polovině 15. století. Do současnosti je dochována část hradního zdiva s torzem vstupní brány, pod zříceninou jsou čedičové varhany. Hrad sloužil k čistě vojenským účelům a obýván byl do roku 1554. Ve vsi jsou převážně rekreační domky, kolem ovocné sady. Poblíž obce je čedičová vyvřelina, skála Kuzov. Zde někde byl nalezen i malý diamant.

Chrášťany

leží na svahu 3 km severovýchodně od Třebívlic. První písemný záznam o vsi je z r. 1450. Víska slouží převážně k chalupářské rekreaci. Ve 20. letech 20. století zde žilo v 84 domech asi 340 obyvatel. Ve vsi je kaple z r. 1825 a stodola čp. 22 s pozdně gotickým reliéfem z 1. poloviny 16. století. Ve vsi se hojně pěstovaly třešně a višně.

Obřice (v 19. stol. nazývané ještě Vobřice)

leží v bezprostřední blízkosti Podsedic na jižním svahu vrchu Vršetína. Za husitských válek náležely Obřice rodu z Vřesovic. Ves přecházela od majitele k majiteli, v 18. století patřila k panství čížkovickému. V roce 1880 zde byly 23 domy a 124 obyvatel, ve 20. letech 20. století 26 domů se 118 obyvateli, převážně německé národnosti. Školou i farou příslušela obec v té době k Dlažkovicím. Na katastrálním území vsi je kamenolom, který provozuje firma TARMAC – SEVEROKÁMEN, a.s., Liberec. Štěrky používané pro výstavbu komunikací se těží z kopce Vršetín.

Pnětluky

Ves je v písemných pramenech uváděna od 2. poloviny 14. století (1376 – majitelem statku byl Bušek z Frýdlantu) a leží na úpatí kopce Plešivec. Tvrz byla poprvé zmíněna v r. 1542, kdy dvůr a ves koupil Albrecht Kaplíř ze Sulevic, ale existovala patrně již dříve. V 1. polovině 18. století vznikl rozšířením původní tvrze barokní zámek, který byl upraven v 19. století, kdy se stal součástí majetku barona Adalberta Raucha, blízkého příbuzného Ulriky von Levetzow, která Pnětluky často navštěvovala. Ve 20. století zde byly byty zaměstnanců státního statku. Na návsi se nalézá vysoká zděná zvonice a dvoustranný barokní sloup se sv. Floriánem a Vavřincem. Většina domů v obci slouží pro rekreaci. V roce 1833 je zde uváděno 49 domů s 233 obyvateli, převážně Němci. O sto let později v roce 1930 zůstal počet domů stejný, ale obyvatel ubylo (191). Poštou příslušely ve 30. letech Pnětluky do Třebenic.

Hz

Veřejné záchodky DŮLEŽITÁ INSTITUCE

Vypadá to jako vtip, ale jen pro toho, kdo je nikdy naléhavě nepotřeboval. Přiznám se, že jsem je objevil v Lovosicích teprve nedávno, takže ani nevím, jak dlouho jsou v provozu. To v tuto chvíli není důležité, ale důležité je, že vůbec existují. Jistě o jejich existenci vědí mnozí: záchodky stojí v Zámecké ulici - přes vozovku proti parkovišti u Pennymarketu, nebo – chcete-li – vedle Odboru dopravy Městského úřadu. Všimli se jich zajisté lidé, kteří sem chodí a jezdí nakupovat, vyřizovat doklady k autu, sportovci jdoucí na stadion a samozřejmě stovky lidí na procházce po Osmičce. Nikde se to však nedozvědí ti, kteří jsou nejspíše potencionálními uživateli: mimolovosičtí lidé. Po městě máme desítky směrovek k tomu, či onomu supermarketu, provozovně služeb, nebo restauraci, ale směrovka k takto důležitému místu chybí.... Na snímku vypadá domeček docela lákavě (což dokládá připojený snímek) - tak, že by měl člověk chuť si jej vyzkoušet alespoň na »sucho«...

Chodníky, chodníky...

I když mám ty nejlepší pohnutky, jaké mohu mít, stejně se někdo při pohledu na tyto snímky zaškaredí a nebude mne mít vůbec rád. No jo, jenže já nedokážu chodit okolo chyb a nevšimnout si jich. Chodník... Chodníkům se město docela věnuje, jenže chybami při jejich rekonstrukci přichází o část prostředků, které se musí na odstranění těch chyb použít. Nemuselo by, kdyby dobře fungoval stavební dozor... Možná že je to jinak, ale ať mi to někdo dokáže ! Na chodníku u DELI, který nějaký čas vydržel ve výborném stavu se objevily dvě propadliny a dokonce jedna ostudně veliká díra, která - ač provizorně přikryta - hrozí stejně úrazem. Je to jen otázka času, až do díry vkročí, či vskočí děti hrající si cestou ze školy, nebo za šera jdoucí důchodce se slabším zrakem. Není ovšem vyloučeno, že si tam nohu zlomí i někdo jiný. Asi bych si to fotografování odpustil, ale podle toho, jak je to už dlouho (při snímku 10.3. to bylo už něco přes měsíc), soudím, že nikdo z odpovědných pracovníků o tom ještě neví. Argument, že se čeká na jaro, bude moci říci tomu, kdo do té díry a možná i do sklepa pod DELI spadne.

jč

Jistě každého z vás něco napadne, některé dokonce myšlenka: co to ten chlap zase plácá. Samozřejmě, že ta otázka má docela racionální jádro a dostaneme se k němu brzy. Úvodem však musím předeslat, že řešení otázky »kdo je SLON« navodila skutečnost, že manželé Pospíšilovi, majitelé tiskárny HELIOPRINT, usoudili, že další vedení tiskárny v dosavadní podobě je pro ně neúnosné a mezi jiným také přestali tisknout naše noviny. Spolupráci s námi končí číslem 3, které přišlo do prodeje 2. března. V roce 1991 nulté číslo Lovosických Listů neslo všechny znaky začátečnictví nejen tiskaře, ale i redaktorů. Od osmi celkem dost nevzhledných stránek jsme se časem dostali až na již docela vzhledově ucházejících osmnáct stran. Zlepšoval se nejen tisk grafik a fotografií, které jsou kořením novin, ale i tisk samotných textů, tak, jak ing. Pospíšil sbíral zkušenosti – někdy i pod tlakem vydavatele - ale to je dnes již zcela irrelevantní. Je škoda, že teď – když už všechny dětské nemoci novin patří minulosti – naše spolupráce končí. Jestli to nebylo z dosavadního textu jasné, tak teď to napíši »po lopatě«: Poslední dobou jsme byli naprosto spokojeni s prací tiskárny a majitelům za jejich spolupráci ze srdce děkujeme.

Tak skončila jedna spolupráce a snad další začíná. Od čísla 4 tohoto ročníku bude naše noviny tisknout ofsetová tiskárna Jiří Bartoš - SLON v Ústí nad Labem. Nachází se na rohu  ulic U Chemičky a Brněnské - je to vlastně bývalá tiskárna Spolku pro chemickou a hutní výrobu. 30. června 1991 ji Spolek pronajal panu Jiřímu Bartošovi. V roce 1994 již Bartošovi tiskárnu od chemičky koupili a během dvou let ze starého, oprýskaného domu udělali pohledný malý »hrádek« - jak lze vidět na přiloženém snímku. Možná někoho napadne: proč SLON? No – on pan Jiří, který – bohužel – 27. 3. 2001 zemřel, byl poněkud značně, až velice značně plnoštíhlý člověk, jemuž přátelé říkali SLON a protože to nebyl nijak zapšklý patron, nejen, že ho ta přezdívka neurážela (to mně by se to dotklo), ale navíc ji použil právě jako název svého podniku. Jen na okraj: paní Bartošová, která po smrti Jiřího zachovala tiskárnu a dodnes ji provozuje se svým synem Ondřejem, má úctyhodnou sbírku sošek a figurek slonů z nejrůznějších materiálů. V tiskárně vyrábí noviny Lovochemik, Litoměřické noviny a řadu dalších, poměrně známých periodik. (Už asi nikdo nevzpomene, že s Lovochemikem jsem začal ve SLONu já – ještě jako se Zpravodajem). Všude je fantasticky čisto (to na druhém snímku vidět není, ale věřte mi to), prostředí má svou zvláštní atmosféru. Tiskárna má velmi dobrou pověst a tradici a dá se očekávat, že kvalita Lovosického dneška na vzhledu dále získá. Pro ty, které by to zajímalo mohu konstatovat, že nám Slon bude dělat noviny za srovnatelných ekonomických podmínek. Jen místo předávání dat na CD budou veškerá data transportována e-mailem.

Co závěrem? Snad ještě jednou to, co už bylo napsáno jednou a to aby změna našim novinám prospěla.

Čampulka

Tři cesty k posvátné hoře Kailás v Tibetu

V pondělí 14. února navštívil Lovosice cestovatel, horolezec a v nejlepším slova smyslu dobrodruh, PhDr. Martin Kratochvíl, aby stálé návštěvníky geografických přednášek seznámil se svým putováním K posvátné hoře Kailás. Dr. Kratochvíl je vynikajícím jazzovým klavíristou, hudebním skladatelem (složil hudbu k mnoha celovečerním filmům) a podnikatelem v hudební sféře. Je majitelem studia Budíkov a zakladatelem a.s. Bonton. Hudbu studoval i v USA na Berklee College of Music. S americkým kytaristou Tony Ackermanem prodělal v 90. letech turné po Evropě. Jeho sportovní zájmy jsou všestranné: řídí letadlo a má i lodní zkoušky. Zda byl prvotní zájem o cestování nebo sportovní záliby a jak vůbec se dostane hudební odborník na dráhu dobrodruha, jsem se pana doktora Kratochvíla zeptala.

Kdy jste začal cestovat a kterou zemi jste navštívil jako první? Byl prvotní zájem třeba horolezectví?

Moje maminka byla vášnivá cestovatelka a sportovkyně. Pamatuji se, že jsme velmi často jezdili z Prahy lyžovat na Bouřňák (většinou nákladním autem s kamínky) a v létě se také muselo vandrovat za každou cenu, i když jsme na tom byli finančně velice špatně. Jezdili jsme hlavně do Tater, spali jsme pod stanem nebo u známých. Rodiče nebyli horolezci, ale vysokohorští turisté. Tehdy jsem si oblíbil hory. A také jsme měli doma knihu o prvním přeletu Mount Everestu, černobílé fotografie byly sice technicky nedokonalé, ale majestát hor nezničily.

Poprvé jsme byl asi v Polsku, na polské straně Tater v Zakopanem. Kolem roku 1968 jsem studoval v Anglii, hlavně se učil anglicky a poznával kolorit. Nejvíce mě ale přitahovaly hory a zvláště ty nejvyšší - Himaláje.

Zřejmě jste asi navštívil také Indii, Čínu, Nepál, Bhútan a další země této sféry. Čím Vás tato oblast zaujala?

Ano procestoval jsem tuto oblast mnohokrát, v Nepálu jsem byl snad 23x. Je zde krásná drsná příroda, zcela jiná než v Evropě. Ale to hlavní, co mě sem vábí, je to, co u nás schází, lidská dobrota, tolerance, pravdomluvnost, spravedlivost, platnost smlouvy ... Lidé jsou tam jiní.

Zřejmě máte rád východní filosofii a náboženství, pro nás se ale pojí návštěva tibetských klášterů trochu i s tajemstvím. Je pravdou, že mezi kláštery existují rychlí poslové, kteří putují téměř v transu? Mohou lámové usušit na svém těle v mrazu mokrá prostěradla, jak se uvádí v některých knihách?

Skutečně existuje nějaký zvláštní výcvik běžců, ti lidé při pohybu příliš nevnímají okolí. A někteří lámové jsou schopni přenocovat na sněhu ve spodním prádle, aniž by onemocněli, Evropan by zřejmě v nejlepším případě nesl trvalé následky. Existuje asi něco mezi nebem a zemí – byl jsem svědkem situace, kdy láma sdělil fotografce, že na filmu jeho obrázek nebude, a po vyvolání skutečně jen jeho fotografie chyběla, ostatní snímky byly v pořádku. Kdybych nebyl u toho, nevěřil bych, že je to možné.

Zúčastnil jste se v klášterech i meditací? Kromě duchovní stránky bude čtenáře určitě zajímat i strava, co se v klášterech jí, když se právě nedrží třeba půst? Bylo něco, co Vám chutnalo nebo naopak něco, co jste prostě sníst nemohl?

Prodělal jsem kurs meditací pro cizince, mám ale dojem, že skutečnost se od pojetí pro cizince liší. V kraji je odedávna zvykem, že i synové z bohatších rodin chodí mezi střední a vysokou školou nejméně na rok (dnes už většinou jen na půl roku) do kláštera a podřídí se tamní disciplíně. Povinností každého mnicha je vyžebrat si denně „svou misku jídla“. Mladí lidé tak poznávají, že život má více stránek, dobré, i ty horší. Nakonec v Anglii mají obdobný zvyk.

Ve filmu diváci viděli, jak se připravuje campa. Hněte se z ječné mouky, jačího másla a trochy slaného tibetského čaje. Tak tou jsem se jednou 10 dní živil, chutné to příliš není. Je to ale údajně výživné, z 12 základních aminokyselin prý v tom chybí jen jedna.

Myslíte, že existuje yetti? Viděl jste nějaký důkaz o jeho existenci?

Osobně si myslím, že neexistuje, ale nebudu nikomu jeho víru v yettiho brát. Nakonec v mnoha klášterech mají jeho zub, skalp nebo stopu, což ukazují cizincům. Ale nikdy jsem yettiho nepotkal.

Jsou v klášterech nějaké civilizační vymoženosti, např. počítače nebo mobily?

V klášterech, zvláště těch nejznámějších, se pojí prastará tradice modlicích mlýnků s nejmodernější technikou. Někde je připojení na internet či satelitní vysílání. Windows byl dokonce převeden do čínštiny. Pravdou je ale, že se mniši na televizi běžně nedívají, možná jen na některé významné (pro ně významné) události.

Musí cestovatel do Tibetu projít nějakým očkováním?

Očkování není povinné, doporučuji ale minimálně očkování proti hepatitidě A (nemoc špinavých rukou). Lidé se v této oblasti nemyjí z mnoha důvodů: většinou tam není voda, je tam velký mráz a v podstatě je zakázáno obnažování (měli jsme při mytí problém i ve vojenské pevnosti, kde nebyla ani jedna žena). A kdo by se chtěl vykoupat v řece v plavkách, koleduje si o velký malér. Jinak jsme tam v podstatě nechytili žádné virózy, suchý mráz řejmě všechny bacily spálí.

Kam si plánujete další cestu?

Jsou dvě možnosti: buď budu cestovat podle itineráře České televize (v jednání je natáčení cestopisného seriálu Světoběžník) anebo opět učiníme koncem června pokus o Gondogoro La, to je u K2 v Pakistánu. Uvidíme...

Přeji doktoru Kratochvílovi a jeho přátelům, aby se jim jejich záměr, dostat se na Baltoro do sousedství třech osmitisícových hor podařil a děkuji za rozhovor.

S cestovatelem hovořila

Eva Hozmanová

Po rozhovoru jsme se odebrali do klubovny na přednášku, já na židli, kterou jsem si prozíravě obsadila předem, a doktor Kratochvíl za promítací přístroj. Místnost praskala ve švech, zájem o Tibet byl převeliký. Cestovatel sebou přivezl tři filmy natočené ve Studiu Budíkov o třech cestách k posvátné hoře Kailás (hora leží cca 50 km od nepálských hranic a je posvátná pro čtyři náboženství (hindiusmus, buddhismus, šintoismus a náboženství bon). Poutě trvají i několik let a věřící obvykle putují pěšky. Cílem je obejít horu: kdo ji obejde 108x, zbaví se všech hříchů a odchází rovnou do Nirvány.

První film byl z roku 2001 a byl o cestě vlakem z Pekinu do Kashgaru, města na hedvábné stezce. Poté pokračovali cestovatelé na jih podle pohoří Karakorum nejvyšší silnicí světa, částečně zakázanou pro cizince. Trasa měřila asi 1500 km a každých 100 km byla vojenská kontrola. Po cestě je vidět osmitisícovky, například K 2 a Nanga Parbat.Téměř se jim cesta podařila, bohužel poslední řidič, zřejmě fízl, je zavezl přímo na vojenskou policii, kde strávili několik krušných dnů a posléze byli vyhoštěni do Nepálu I tam bylo putování velice dobrodružné, ale nakonec se šťastně dostali do Káthmandů.

Druhý film pojednával o cestě ke Kailásu z Nepálu a pocházel z roku 1998, třetí byl o putování ke Kailásu (povinnost je obejít horu nejméně 1x za život). Obchvat hory trvá 2 – 3 dny. Ke všem filmům hudbu, námět, kameru i režii dělal dr. Martin Kratochvíl sám, komentář četl Pavel Soukup.

Ve filmech bylo k vidění třeba tržiště v Sin-Ťiangu (velký dobytčí trh, holení pod širým nebem, vaření jídel a polévek pro příchozí), typická domácnost s oltářem, jídelními miskami na campu a čaj, konvicí na vodu a termoskou, občas zapózovali dospělí, ale hlavně děti. Silnice byly těžko sjízdné, občas nebyly vůbec a muselo se oklikou, nebo tahat auto z vody či ledové tříště. Počasí je také kruté, ve dne na slunci třeba 50 0C, v noci mráz hluboko pod nulou. Evropan si hrůzy takového cestování nedovede představit. Zajímavé bylo pečení chlebových placek ve zvláštních podzemních pecích nebo modlitební praporky před každým domem a jiné exotické zvyky. Posluchači se dozvěděli hodně o zemi, do které se sami nikdy nepodívají (většina z nich i proto, že by ani nenašli tu odvahu překonávat strázně takového cestování). Ale to doktoru Kratochvílovi a jeho přátelům vyhovuje a vracejí se tam i proto, aby místním lidem pomohli, třeba při vybavování škol ve výšce 5000 m. Přednáška nás v mnohém poučila a možná, že si řada z nás uvědomila, že si vlastně nemáme na co stěžovat.

Hz

Víte, že,

v sobotu 2. dubna uplyne 100 let od narození kardinála Štěpána Trochty? Kardinál Trochta zemřel v Litoměřicích v roce 1974, kardinálem byl jmenován v roce 1969. V katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích se v tento den v 10.30 uskuteční k jeho památce děkovná bohoslužba, hlavním celebrantem bude kardinál Miloslav Vlk.

Litoměřická diecéze oslaví v letošním roce 350. výročí od založení? Litoměřické biskupství založil 3. července 1655 papež Alexandr VII. Dne 24. března na Zelený čtvrtek vyhlásí biskup Pavel Posád začátek oslav, které budou zakončeny bohoslužbou celebrovanou kardinálem Miloslavem Vlkem v 10.30 na Dómském náměstí a slavnostním koncertem v katedrále sv. Štěpána v 19 hodin 2. července. Patronkou naší diecéze je svatá Zdislava. 10 let od jejího svatořečení bude připomenuto 28. května diecézní poutí do Jablonného v Podještědí.