Vítání nových občánků Lovosic

Onehdy jsem četla v Deníku Litoměřicka, že v nějaké obci obnovili obřad Vítání občánků. Uvědomila jsem si, že ač Sbor pro občanské záležitost byl v roce 1994 celostátně oficiálně zrušen, v mnoha obcích (i v Lovosicích) byly některé dobré zvyky zachovány. Seniorům se blahopřeje k narozeninám a dětičky vítat do obce se také nepřestalo. Jedno z těchto hezkých odpolední se uskutečnilo ve čtvrtek 24. února v obřadní síni Městského úřadu v Lovosicích. V první a druhé skupině bylo pět dětiček, které vzorně seděly svým maminkám na klíně, v třetí čtyři. I těch mělo být pět, ale Jeníček Klitsch asi ještě nezná kalendář a hodiny. To se všecko časem naučí... Celkem jsme tedy přivítali čtrnáct nových lovosičanů a to za přítomnosti rodičů, sourozenců a ostatních příbuzných. Byli to: v půl druhé - Nikolka Doušová, Natálka Nováková, Vojtíšek Žádník, Rostík Štébl a Andulka Danišová. V půl třetí přišli – lépe . byli přineseni: Anička Vaňková, Klárka Žamberská, Barborka Procházková, Michálek Čubík a Janička Satranová. V půl čtvrté to byly děti: Sára Kmječová, Adélka Dlouhá, Míša Veselý a Honzíček Gábor. Malý Jeník Klitsch byl pro neznalost hodin omluven...

Byli to: v půl druhé - Nikolka Doušová, Natálka Nováková, Vojtíšek Žádník, Rostík Štébl a Andulka Danišová

V půl třetí přišli, lépe, byli přineseni: Anička Vaňková, Klárka Žamberská, Barborka Procházková, Michálek Čubík a Janička Satranová

V půl čtvrté to byly děti: Sára Kmječová, Adélka Dlouhá, Míša Veselý a Honzíček Gábor. Malý Jeník Klitsch byl pro neznalost hodin omluven.

Holčičky i chlapečky přivítali do života v Lovosicích místostarosta Miroslav Závada a matrikářka Anna Suchá. Kulturní program si připravila děvčátka z mateřské školy v Resslově ulici. Dívenky zahrály na flétničky několik skladbiček a přednesly verše o maminkách. Pak se rodiny nového občanka zapsaly do pamětní knihy, maminky obdržely květinu a občánci malý dáreček. Nakonec se fotografovalo děťátko v kolébce, někdy i se sourozencem. Bude mít na tento den hezkou vzpomínku. Všem přivítaným dětem přejeme, aby se jim v Lovosicích líbilo....

Hz, foto (hv)

60. výročí konce 2. světové války

Osvobození Lovosic

Boj za osvobození Československa byl zahájen v září 1944, kdy sovětská vojska vstoupila na jeho území. Do konce dubna 1945 osvobodila téměř celé Slovensko včetně Bratislavy a velká průmyslová střediska -Moravskou Ostravu a Brno. Porážka berlínského uskupení wehrmachtu a pád Berlína vedly k rozpadu celé válečné mašinérie fašistického Německa. V prvních květnových dnech fašistická vojska bojující na západní a italské frontě, přerušila odpor a začala se vzdávat do zajetí, zatímco na sovětsko - německé frontě a v Jugoslávii pokračovala v úporné obraně. Velké nepřátelské uskupení bylo na území Československa a v severním Rakousku.

Vojenskopolitická situace tak, jak se vyvinula kancem dubna a počátkem května, vyžadovala mimořádná opatření k osvobození okupovaných oblasti Československa. Hlavní stan vrchního velení Sovětské armády rozhodl o provedení pražské operace ještě před dokončením porážky berlínského uskupení nepřítele. 1. a 2. května 1945 vzplanula v řadě českých měst živelná vystoupení proti okupantům, která postupně nabývala organizované formy. Sovětská vojska zaujímala výhodné strategické postavení: nepřátelské uskupení na území Československa bylo obchváceno ze severu, východu a jihovýchodu armádami 1., 4. a 2. ukrajinského frontu.

Počátek útoku úderných sestav 1. a 2. ukrajinského frontu byl stanoven na 7. května. Vojska 4. ukrajinského frontu pokračovala v plnění dříve uložených úkolů s cílem likvidovat olomoucký výběžek nepřátelské fronty.

V souladu s celkovým zámyslem operace se velitel 1. ukrajinského frontu maršál I. S. Koněv rozhodl vést hlavní úder silami 13. armády, 3. a 5. gardové armády, 4. a 3. gardové tankové armády, dvou tankových a jednoho jezdeckého sboru z prostoru Riesy podél levého břehu Labe a Vltavy ve všeobecném směru na Prahu. Druhý úder, s cílem rozetnout nepřátelské uskupení, měl 1. ukrajinský front zahájit třetího dne operace z prostoru severozápadně od Zhořelce 28. a 52. armádou generála A. A. Lučinského a K. A. Korotějeva a mechanizovaným sborem ve všeobecném směru na Žitavu, Mladou Boleslav a Prahu. Třetí úder, s cílem obejít Drážďany od jihovýchodu, vedla polská 2. armáda společné s 1. polským tankovým sborem. Hloubka operace dosahovala 150 kilometrů a průměrné tempo útoku bylo plánováno 20 až 25 kilometrů za den. Útok frontu ze vzduchu měla zabezpečit 2. letecká armáda.

Podle rozhodnutí velitele 2. ukrajinského frontu maršála R. J. Malinovského měl být hlavní úder ve směru na Prahu zasazen ráno 1. května z prostoru jižné od Brna silami 7. gardové vševojskové a 6. gardové tankové armády. Po dvou dnech měla vlevo od 7. gardové armády zahájit útok 9. gardová armáda. Vpravo měla útočit na Prahu 53, armáda s operačně podřízenými dvěma sbory rumunské 1. armády, a 1. gardová jezdecko - mechanizovaná skupina. 40. armáda měla společně s rumunskou 4. armádou postupovat na Olomouc. Podle směrnic hlavního stanu měla ve všeobecném směru na České Budějovice útočit 46. armáda, která byla na levém křídle frontu. Útočící vojska měla podporovat 5. letecká armáda.

Za rychle postupující Rudou armádou zůstala u kostela jen zničená výzbroj wehrmachtu.

Velitel 4. ukrajinského frontu generál A. I. Jeremenko se rozhodl pokračovat v útoku na olomouckém směru, k úderu na Prahu vytvořit rychlou skupinu a připravit také vzdušný výsadek v síle jednoho střeleckého praporu. Rychlá skupina měla vyrazit kupředu v závislosti na stupni odporu nepřítele na pražském směru. 1 československý armádní sbor dostal za úkol pokračovat v útoku na Olomouc od východu společně s vojsky 18. armády. Letecké zabezpečení útoku bylo uloženo 8. letecké armádě.

Útok 1. ukrajinského frontu byl zahájen o den dříve, už 5. května. Na pomoc Praze byla vyslána 4. gardová tanková armáda D. D. Leljušenka přes Most a Louny a 3. gardová tanková armáda gen. plk. P. S. Rybalka severněji přes Teplice. Jejich úkolem bylo vyhnout se nepřátelským překážkám a ohniskům odporu a proniknout co nejrychleji ku Praze. Rybalkova 3. gardová tanková armáda, která již 6. května dosáhla drážďanské silnice, narazila na prudký odpor vojsk skupiny armád „Mitte“ maršála Schönera. Nacisté zoufale bránili cesty k přechodům Krušných hor. 7. května vytvořil generál Rybalko předsunutý odřad pod velením gen. mj. T. G. Ziberova, jehož úkolem bylo urychlit celý postup. Hlavní osa postupu tohoto tankového proudu byla Drážďany - Teplice - Veltrusy - Praha. 8. května dosáhl tento odřad krušnohorských průsmyků a po krátkém boji pronikl do prostoru Teplic.

Průjezd sovětských tanků Lovosicemi ráno 9. května 1945.

Do Lovosic dorazily první sovětské tanky 8. května 1945 krátce po 19. hodině. Byly to tanky 69. gardové mechanizované brigády pod velením gardového plukovníka I. S. Vaganova. Jeho mechanizovaná brigáda tvořila čelo předsunutého odřadu. Tanky projely kolem radnice a dostaly se až ke kostelu. Tam byl vedoucí tank zasažen pancéřovou pěstí, kterou vystřelil německý voják ukrytý za kaštanem na rohu kostela. Tank se zastavil a ostatní tanky, jedoucí za nim, se obrátily a vrátily zpět k radnici. Zde zaujaly palebné postavení a zahájily střelbu na kostel, Mezi tím Němci, kteří přijížděli od Litoměřic, vytvořili mezi kostelem a hotelem "U zlatého lva" barikádu z nákladních aut. Jedno auto vedle druhého, asi ve třech řadách. Pak nasedli na přijíždějící vozy a ujížděli zpět na Litoměřice. Velitel mechanizované brigády I. S. Vaganov, který přijel nedlouho za prvními tanky, hledal možnost, jak předpokládaný odpor u kostela obejít. Úkol zněl, nezdržovat se cestou bojem, ale co nejrychleji se dostat do Prahy. Lovosičtí občané Jaroslav Kuře a Emanuel Kašpar mu popsali cestu, kudy by mohli tanky objet. Vaganov si je posadil do tanků, aby cestu ukázali. Ti je vedli cestou k Přívozu, pak podél Labe až k silu. Odtud pak tanky vyjely zpět na silnici. U hedvábky na ně pak ještě Němci stříleli, ale tím už se sovětští tankisté nezabývali a velkou rychlostí ujížděli k Praze. Odpor u kostela byl velmi brzy zlikvidován dalšími tanky a průjezd obnoven. V noci z 8. na 9. května přešly přes Krušné hory i hlavní síly 3. gardové tankové armády. Směrem od Lovosic postupovaly v několika proudech. Hlavní proud směřoval v původním směru na Terezín a Prahu, část z něho odbočila na Roudnicko a dál podél Labe. Druhý proud v Lovosicích odbočil na Budyni n. O. a odtud po ose Velvary - Kralupy n. Vl. - Roztoky - Praha. Oba tyto směry sovětská vojska používala i v dalších dnech, kdy už území obsazovala 5. gardová armáda gen. plk. A. S. Žadova. Dlouho se na zdi lovosického evangelického kostela v Teplické ulici uchovával nápis „Sitčichin sleduj Chotjašev i Budyni“ datovaný 13. 5. 1945.

Pozdě večer 8. května dorazily tanky do Veltrus, kde bylo nutné obsadit velký most přes Vltavu. Zde narazili Vaganovovi tankisté na tuhý odpor nepřítele. Velitel brigády osobně řídil postup boje. 9. května v jednu hodinu v noci byl most ve Veltrusích dobyt. Dopoledne 9. května byla Praha úplné osvobozená. Stále však ještě nebyl konec boje. Vaganovova brigáda dostala poslední úkol: 10. května ráno obsadit přechody přes Labe v prostoru Brandýsa nad Labem, porazit zbytky fašistických jednotek a nepřipustit jejich proniknutí na západ přes Labe k Praze. 69. gardová mechanizovaná brigáda beze zbytku splnila i tento úkol.

Text a foto (hv)

V posledních hodinách 2. světové války, v posledních minutách fašistické okupace, 8. května 1945, došlo v Lovosicích k tragedii, která zůstane navždy v paměti. Prchající fašisté stále ještě přinášeli smrt. Přinesli smrt i lovosickým občanům. V prostoru u olejny bylo z pancéřového vlaku prchajícími fašisty zastřeleno osm lovosických Čechů, kteří šli vítat přijíždějící Rudou armádu.

Z leva v první řadě: Antonín Kejř, narozen 21.5.1880. Pracoval jako bednářský mistr v lovosické olejně. František Veselý, narozen 20.8.1904. Byl dělníkem. Za prací jako speditér dojížděl do Ústí nad Labem. Josef Mirvald, narozen 30.9.1903. Pracoval jako bednář v pivovaru v Lovosicích. František Kadlec, narozen 9.12. 1909 v Praze. Vyučil se a pracoval jako obchodní příručí u firmy J. Lauschmann v Lovosicích. V druhé řadě zleva: Jiří Richter, narozen 31.7.1922. Vyučen holičem. Pracoval po celou dobu okupace v Lovosicích. Otakar Beran, narozen 27.11.1882. Pracoval jako pekař ve vlastní pekárně v Lovosicích. Jaroslav Ditrich, narozen 11.2.1898. Pracoval v Ústí nad Labem jako řidič. Rudolf Chrpa, narozen 18.6.1921. Studující na vysoké škole v Praze. Po uzavření škol byl zaměstnán v kanceláři u firmy J. Lauschmann v Lovosicích.

Lovosičtí Čechové byli shromážděni na schůzi v hostinci za závorami, kde probíhaly volby revolučního národního výboru. Krátce po 19. hodině přiběhla spojka vyslaná během schůze a oznámila, že sovětské tanky jsou již v Lovosicích. Účastníci schůze s rozvinutými vlajkami vyšli do ulic uvítat Rudou armádu. Někteří Češi měli zbraně, které si. po celou dobu okupace uschovávali, většinou však dosud ozbrojeni nebyli. V ulici u olejny se potkali s prchajícími Němci. Příslušník SS, ozbrojený automatem a prchající na nádraží, byl vyzván, aby vydal zbraň a vzdal se. Ten zamířil a vystřelil. Tento okamžik znamenal smrt Františka Veselého. SSmanovi se podařilo uprchnout. Ve stejné době přijížděl z lovosického nádraží k přejezdu u olejny německý pancéřový vlak, který před tím stál na trati za Lovosicemi. Důstojník SS vpředu na lokomotivě uslyšel střelbu a zpozoroval střetnutí před olejnou. Okamžitě dal povel k palbě vojákům na vagónech za lokomotivou. Část shromážděných Čechů zůstala za staženými závorami, část se jich ukryla za traťmistrovským domkem, který tam tehdy na protější straně olejny stál. Sedm z těch, kteří zůstali před olejnou, bylo z pancéřového vlaku zastřeleno, několik dalších bylo zraněno. Zranění byla většinou velmi těžká, protože fašisti stříleli z protiletadlových kulometů.

Pancéřový vlak pokračoval v jízdě směrem na Libochovice, kde se měl spojit s tamní německou posádkou. Na vrchu „U Černivského kříže“, na odvráceném svahu od Lovosic, rozebral výpravčí trati Josef Novák z Černiva se svými pomocníky koleje a pancéřový vlak vykolejil.

Na místě, kde položili své životy lovosičtí Češi, byla 28. října 1945 na zdi lovosické olejny odhalena pamětní deska. K uctění jejich památky byla ulice, v níž padli, nazvaná „Ulice 8. května“.

Pohřeb Čechů, zastřelených u olejny, se konal 12.5.1945 na lovosickém hřbitově. Šest padlých bylo pochováno ve společném hrobě. Rudolf Chrpa je pochován na starém hřbitově, Antonín Kejř v urnovém háji krematoria v Praze - Strašnicích. Společný hrob byl později upraven a jsou zde každoročně, při oslavách výročí ukončení 2. světové války, pokládány věnce.

Již 9. května převzala kontrolu v naší oblasti 5. gardová armáda gen. plk. A. S. Žadova. V Litoměřicích, Terezině a Lovosicích to byly jednotky 32. gardového střeleckého sboru této armády pod velením gen. mj. A. I. Rodimceva. Velitelem sovětské posádky v Lovosicích se stal kapitán Ivan Ivanovič Blinov. Sovětská posádka se ubytovala v domě nynějšího Ústavu národního zdraví. Zde bylo její velitelství. Část sovětských vojáků byla ubytována v českých rodinách. Sovětská posádka setrvala ve městě od května do listopadu 1945. Během cesty Německem našli opuštěného malého pětiletého chlapce, který s nimi šel bojem a kterého měli s sebou i v Lovosicích. Chlapce oblékli do uniformy a dali mu jméno Voloďa. Na starosti ho dostala zdravotní sestra roty P.F. Bukalová. Velitel nadřízeného praporu major V.V. Zeljonyj, který chlapce u Drážďan našel, již tehdy prohlásil, že dítě adoptuje. A tak se také později stalo. Rozloučení se sovětskou posádkou se konalo 14. listopadu 1945 v jídelně továrny Deli.

V roce 1986, po upozornění slovenských novin, byl navázán kontakt s vojínem S.K.Volkogonem ze sovětské lovosické posádky. Zajímal o místa, kde bojoval. Následovalo dopisování, výměny fotografií a také nalezení velitele roty, zdravotní sestry i Vladimíra. Na pozvání představitelů města v květnu 1987 I.I. Blinov, P.F. Bulgaková, S.K. Volkogon a Vladimír - Klaus společně navštívili Lovosice. Byl zde dovyprávěn celý příběh Voloďi. Jeho německá matka našla adresu ztraceného syna v časopise. Po 27 letech se setkali. Z úcty k ní se vrátil k původnímu jménu Klaus Etzrot. Se svojí ženou a dvěmi dětmi ale zůstal v SSSR. Lovosice soukromě navštívila v roce 1990 jeho žena s dcerou. V tu dobu navštívily i Klausovu matku v Drážďanech.

Snímek 1. roty 34. silničního dopravního praporu 5. gardové armády, která byla od 10. května do 14. listopadu 1945 v Lovosicích. Fotografováno 9. května1945 v prostorách Masarykových domů v Praze (pozdější areál Thomayerovy nemocnice). Sedící uprostřed velitel roty I.I. Blinov, vpravo od něho, vedle nadřízeného důstojníka, P.F. Bukalová s Voloďou. Stojící druhý zprava v první řadě vojín S.K. Volkogon, který tuto fotografii přivezl při své návštěvě. Z Lovosic byla 1. rota s dopravním praporem převelena do Tuchlovic, v prosinci 1945 do Rakouska a odtud demobilizována.

Podle dostupných materiálů včetně reprofoto zpracoval (hv)

Hospůdko, hospůdko malá ...

Máte-li rádi hospůdky, šenky, restaurace nebo hostince a chcete-li se seznámit s pohostinností na Lovosicku, a to nejen nyní, ale hlavně v dobách někdy nedávno, ale většinou přece jen již minulých, prolistujte si spis Jiřího Skalského Krčmy, hospody, restauranty aneb průvodce po starých pohostinstvích v Lovosicích a okolí. Publikace je k dostání ve Večerce pana Ondřeje Pšeničky. Ubezpečuji Vás, že kniha nemá o čtenáře nouzi, prodává se velmi rychle. Zřejmě je téma opravdu přitažlivé!

Kniha je členěna v podstatě na tři části. V I. části je probráno pohostinství obecně, včetně historie, vaření piva, přípravy vína a pálenek, přípravy kávy a podávání hotových jídel, zpočátku převážně domácích, později i vybranějších (například zvěřiny). V II. části jsou kromě hospod přímo v Lovosicích zmíněny i tak (hlavně pro pohostinství) důležité podniky jako byl lovosický pivovar, nebo vinice na Lovosicku. Pak následují popisy jednotlivých pohostinských zařízení od dnešní Besedy po dnes již zbouraný známý hostinec Zlatý lev (na jeho místě jsou panelové domy) či nový hostinec U Bubance. Poslední díl je věnován pohostinstvím na Lovosicku (včetně několika blízkých obcí, které k Lovosicku oficiálně nepatří, například Libochovany a Velké Žernoseky); seznámíme se i s krátkou historií obcí a místními pozoruhodnostmi.

Čtenář najde v knize mnohé zajímavosti a podrobnosti, které autor získal od mnoha svých přispěvovatelů, kterým v úvodu poděkoval; kromě dalších to byli hlavně Jan Rössler, Ing. Jiří Nádraský a Ing. Miroslav Skalský. Součástí publikace je obrazová příloha, obsahující kresby, pohlednice a fotografie dnes již převážně zaniklých pohostinství. Každý, koho zajímá místopis Lovosicka, zvláště pak s ohledem na historii pohostinství, určitě nalezne v knize zábavu i poučení.

Hz