Z historie Lovosic

Lovoš a turisté

Historie lovošských chat, lovosického Středo-horského spolku a lovosického oddílu Klubu českých turistů
(2. část).

Keblice patřívaly k Litoměřicím

Keblice jsou obcí ležící cca 6 km jihovýchodně od Lovosic v západní části Terezínské kotliny. Nad obcí se zvedá Humenský vrch (246 m), dříve zvaný také Humberk, což je původní německý název kopce. První zmínka o vesnici pochází z r. 1249, kdy obec změnila svého královského držitele na církevního. Keblice prodal Václav I. tohoto roku Herbortovi z Litoměřic, v roce 1547 Litoměřice o Keblice přišly, ale již roku 1559 byly opět jejich majetkem. Tenkrát zde byly založeny velké vinice. Archeologické nálezy z okolí však dosvědčují osídlení již ve starší době kamenné. Obec hrála v minulosti významnou roli jako hospodářská jednotka - „dvůr Keblice“- pod níž spadala řada okolních i vzdálených obcí. V třicetileté válce ves velice utrpěla, v roce 1650 zde měly Litoměřice jen dva poddané (!). Z dávné historie je známo, že v  roce 1631 vypálila obec vojska kurfiřta saského Jana Jiřího a roku 1655 Švédové. V roce 1680 se uskutečnilo povstání proti vrchnosti. Část selských vůdců se sešla na tajném jednání v Keblicích u sedláka Tlatly. Dohodli, že se spojí proti vrchnosti. 250 sedláků ozbrojených pouze cepy táhlo do Píšťan, pak směrem na Mlékojedy a Prosmyky a rozložili se v tomto prostoru v polním táboru. Do tábora byla sdělena zpráva, že vrchnost odpustí sedlákům roboty, což byl důvod, aby se celý tábor rozešel domů a uvěřil ústnímu slibu. Povstání, ale bylo krutě potlačeno. Na Litoměřicko byla vyslána trestní expedice generála Haranta z Polžic. Keblický Tlatla byl zatčen. V Litoměřicích byly vyneseny kruté tresty: 21 sedláků oběšeno, 6 sťato, 14 bylo lámáno kolem a 8 jich bylo rozčtvrceno. O Tlatlovi nejsou věrohodné zprávy. Domů se už nevrátil a podle všeho byl popraven.

Jméno obce znělo původně asi Kobylice (ještě ve 30. letech se podle historika Tesaře část katastru nazývala Kebluka - Kobylí luka). Po roce 1848 přešel majetek do rukou sedláků. Lovosičtí bratří Tschinkelové, majitelé továrny na cikorku (pozdější Deli) skoupili na konci 19. století v Keblicích některá pole a statky, čímž vznikl nový dvůr. Dvůr byl při pozemkové reformě po I. světové válce rozparcelován. V roce 1830 měly Keblice 451 obyvatel, ve 20. letech 20. století asi 750. Na návsi stojí novogotický kostel sv. Václava s rokokovým zařízením z poloviny 18. století. Poblíž se nachází pomník věnovaným obětem I. světové války z r. 1926. V obci je ještě další kostel Církve československé z 20. let 20. století, potřeboval by však renovaci. Socha rudoarmějce na koni pochází z r. 1960. Chloubou Keblic je několik opravených staveb selského baroka s pěknými štíty.

Keblice spadaly od roku 1918 do 30.9.1938 pod Okresní úřad se sídlem v Litoměřicích. Po násilném obsazení našeho pohraničí počátkem října 1938 nacistickým Německem převzal správu obce Okresní úřad v Roudnici n.L. a to až do května 1945. V tomto měsíci se konstituoval Okresní národní výbor v Roudnici n.L. a Keblice byly pod něj začleněny až do 31.12.1948. Od 1.1.1949 byl vytvořen ONV Lovosice a Keblice byly pod něj začleněny. K zániku tohoto okresu došlo k 30.6.1960.

Obec měla vždycky charakter zemědělsko-dělnické obce. Část obyvatel se živila zemědělstvím, část pracovala v průmyslových a stavebních závodech v okolí. Za 1. republiky existoval v obci čilý politický a veřejný život (republikánská strana, Sociálně demokratická strana, Lidová strana, Národně socialistická strana, Sokol, DTJ, Národní jednota severočeská, divadelní soubory, Slavoj odd. kopané). Převahu měli sociální demokraté. Po roce 1945 značná část obyvatel vstoupila do KSČ, která se stala největší stranou a v roce 1946 zvítězila ve volbách. Tzv. socializace vesnice začala probíhat od roku 1948 a vyústila v násilnou kolektivizaci zemědělství v roce 1952, kdy bylo založeno JZD (20.9.1952), které se po počátečních neúspěších sloučilo v r. 1962 s JZD Bohušovice nad Ohří. Politická skladba obce se změnila po 17.11.1989, kdy většina obyvatel (zejména mladých) podpořila hnutí OF.

V Keblicích panoval v minulosti i bohatý kulturní život. Za existence 1. republiky tu působily divadelní kroužky, loutkové divadlo při DTJ, do vsi zajíždělo nepravidelně i soukromé kino, pořádaly se tu četné společenské akce jako kácení máje, masopust, taneční zábavy, plesy a dětské dny. Po druhé světové válce rozvoj kulturního života nadále pokračoval. Mezníkem se stal 25.2.1948. Od tohoto data docházelo postupně k omezování činnosti spolků. V padesátých letech začíná určité oživení v této oblasti, které v 2. polovině padesátých let začíná být intenzivnější. Osvětová beseda pod patronací MNV začíná dnem 26.4.1958 vydávat měsíčník Naše noviny, který po třech letech zaniká. Získal oblibu a jeho všechna čísla jsou součástí keblické kroniky.

Keblice od 1.7.1980 byly integrovány s Lovosicemi a v obci byl zrušen MNV. Stalo se tak sice po většinovém souhlasu pléna MNV, ale jak poslanci MNV, tak občané se s integrací nikdy nesmířili. Ve vsi působil jen občanský výbor bez jakékoliv konkrétní pravomoci. Po 17. listopadu 1989 vyvinulo OF tlak, aby došlo k desintegraci keblického NV. ONV vyslovil s touto žádostí souhlas a obecní volby 6.11.1990 byly již konány z pohledu nového místního uspořádání. K obnovení funkce samostatnosti obce došlo v Keblicích zřízením obecního úřadu v čele se starostou.

Škola byla v Keblicích od roku 1774. V roce 1890 byla přistavěna druhá třída a třetí třída zřízena v roce 1912. Mezi dvěma válkami byla v Keblicích škola trojtřídní, v současnosti navštěvují děti školu v Lovosicích.

K občanské vybavenosti patří obecní úřad, částečně kanalizace a vodovod, pracoviště České pošty, obecní knihovna, prodejna smíšeného zboží; pohostinství v současné době není provozováno. Počet obyvatel se pohybuje kolem 320. Ve vsi je také Hasičská zbrojnice. Je zde i fotbalové hřiště místní oddíl hraje okresní pohár. Obec má autobusové spojení s Lovosicemi.

V listopadu 2002 neproběhly v Keblicích komunální volby, protože kvůli srpnové povodni nebyla včas podána kandidátní listina (i když obec měla štěstí, voda se zastavila těsně před ní). V čele tedy zůstal stávající starosta Luboš Drbohlav, ovšem s menšími pravomocemi než mělo obecní zastupitelstvo. Dodatečné komunální volby se konaly 29.3.2003 a starostou byl zvolen 4. dubna Rudolf Vrecko, místostarostkou Ing. Naděžda Štětinová. Rudolf Vrecko ale v červnu 2004 odstoupil z funkce. Starostkou byla zvolena 1. července 2004 Ing. Naděžda Štětinová, zástupcem starosty Oldřich Sotner.

Keblice mají kvůli stavbě vodovodu, kanalizace a plynovodu dluh téměř 20 milionů korun a stavby nejsou dosud ukončeny. Finanční úřad konstatoval, že byla porušena rozpočtová pravidla. Jedna česká firma obci nabídla, že bude provozovat pískovnu a obci za těžbu štěrkopísku platit. Nový lom by mohl být otevřen do tří let, ale okolní obce jsou proti. Rozhodnout by měl báňský úřad, zastupitelstvo těžební záměr schválilo.

V listopadu 2002 byl na křižovatce silnice mezi Lukavcem a Keblicemi vybudován kruhový objezd, neboť zde docházelo k častým těžkým nehodám.

Článek byl zpracován s použitím webových stránek obce Keblice.

Hz, Foto JČ

Petr a Pavel

Dominantní kostel Sv. Petra a Pavla v Sutomi je doložen již od roku 1386. Nynější barokní podoba je roku 1716 - 1724. Je zřejmě dílem O. Broggia. Zařízení kostela je dobové. Zajímavostí je, že zde měli svatební obřad rodiče známého českého básníka Svatopluka Čecha, který velmi obdivoval České středohoří.

Text i foto RoS

Kostel nad návsí v Dlažkovicích

patří k zajímavým stavbám Lovosicka. Pochází z let 1672 - 1675 a je jako mnoho staveb v našem okolí - dílem O. Broggia.

Foto RoS

Petr a Pavel v Sutomi Kostel v Dlažkovicích Překrásně opravená kaplička v Pálči je klenotem této značně odlehlé malé osady u Milešova

Dlažkovický zámek

postavil pravděpodobně G. Broggio, který stavěl i místní kostel. Není to věrohodně dokázáno, ale má se za to, že byl přinejmenším autorem plánů k této stavbě. Stavbu zámku dokončil pravděpodobně jeho syn, Octaviano Broggio. Ze znaku, který je umístěn na jižní straně budovy vyplývá, že stavba byla dokončena mezi lety 1719 a 1731. To ovšem ještě zdaleka nebyl zámecký areál tak rozsáhlý, jako je nyní. Později ještě následovala další přístavba, v roce 1811 došlo k empirovým úpravám. Před třiceti lety prošel zámek generální rekonstrukcí. Komplex budov byl pokryt mansardovou střechou a arkýři. Před poměrně nedávnou dobou byla dokončena nová fasáda.

Text i foto RoS

Z redakce

OHLASY NA ČLÁNKY

Pan Zdeněk Najman z Wolkerovy ulice nám napsal několik doplňujících informací ke článkům o panu Sulkovi a panu Matuševském, přesněji: dokresluje prostředí, rámec, do něhož lze oba příběhy obou lovosických občanů zasadit.

Kromě jednotek z Britského společenství národů, píše pan Najman, tedy Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a tehdejší Jihoafrické Unie mělo Britské královské letectvo - RAF (Royal Air Force) v době druhé světové války i jednotky složené z příslušníků okupovaných států: Polska, Československa, Francie, Norska, Holandska, Řecka, Jugoslavie a Belgie.

Základní organizační jednotkou RAF byla squadron, ekvivalent české peruti. Peruť No 429 Bomber Squadron RCAF - Royal Canadian Air Force, neboli Kanadských královských vzdušných sil, u níž sloužil pan Sulek, náležela organizačně do No 6 Group RCAF velitelství Bomber Command RAF. Tato peruť byla základnou v Leemingu. Používala dvoumotorové bombardéry Vickers Wellington které byly schopny k cíli přepravit 2 270 kg pum, později používala čtyřmotorové bombardéry Handley Page Halifax, které unesly až 6 580 kg bomb. Od jara 1945 pak byla tato peruť přezbrojena na rovněž čtyřmotorové bombardéry Avro Lancaster se skoro stejnou únosností - 6 500 kg. Na Wellingtonech létali i čs. letci z No 311(Czech)Bomber Squadron v letech 1940 - 1943. Bombardéry RAF operovaly pouze v noci, ve dne byly nálety vyhrazeny americkému letectvu USA AF (United States Army Air Force). Bombardéry 429. perutě RAF byly stejně jako skoro všechny ostatní nastříkány z boku matnou černou barvou, svrchu pak byly opatřeny specifickými odstíny zelené a hnědé barvy, které odpovídaly barvě zemského povrchu. Kód perutě, namalovaný na boku trupu, sestával z červených písmen AL a dalšího písmene, které mělo přiděleno letadlo v peruti.

Vojenská hodnost pana Sulka v čase sestřelení jeho letounu byla Warant Officer, tedy nadrotmistr, později byl povýšen do hodnosti Pilot Officer, tedy poručík. Jeho odborná profese v posádce letadla byla Air Gunner - palubní střelec. Letoun Halifax měl tři střelecká stanoviště: přední s jedním kulometem Browning ráže 0,303“ t.j. 7,7 mm, hřbetní se čtyřmi těmito kulomety a zadní, rovněž se čtyřmi Browningy. Pan Sulek ovládal všechny tyto střelecké posty.

Při 21. operačním letu nad území nepřítele byl jejich Halifax vážně poškozen palbou německé dvoumotorové noční stíhačky Junkers Ju88 a byl donucen nouzově přistát. Část posádky opustila letoun na padácích nad dánským ostrovem Als. Pan Sulek se podle vyprávění setkal na zemi se šesti členy osádky, znamená to tedy, že se celá posádka zachránila, neboť na Halifaxech se létalo v sedmi: (první pilot (a velitel letadla), druhý pilot, navigátor (a zároveň bombometčík), radista a tři palubní střelci.

Přestupný zajatecký tábor ve Wetzlaru byl označen jako Dulag Luft, tábor v Norimberku jako Stalag Luft XIII D (Stamm Lager der Luftwaffe - zajatecký tábor pro letce). Tábor v Moosburgu, poslední místo pobytu pana Sulka v zajetí, nesl označení Stalag VII A.

Přesto, že mám ve svém archivu tisíce jmen špičkových pilotů, »es«, ruských, německých, anglických, amerických a dalších, jméno Edmunda Schrödera, který údajně sestřelil Halifax pana Sulka, jsem nenašel, objevil jsem sice pilota Ernsta Schrödera, ale nikoli v souvislosti s dvoumotorovým letounem Ju88 (který měl ostatně dva muže v posádce). Ernst pak létal u JG 300 (Jagdgeschwader - eskadra lovců), ale na jednomotorovém stíhači Focke - Wulf FW 190 A - 8. (Třeba i takováto vzpomínka časem trochu vybledne... pozn. redakce).

K článku pana Hruzy o panu Matuševském: je dobře, že jste o něm napsal a bylo by dobré psát více takových článků, rozhovorů s dosud žijícími veterány. Chci připomenout, že jich - proti minulým letům - už mnoho v Lovosicích nežije...

Pana Mikoláše Matuševského znám již mnoho let, i když jen z náhodných letmých setkání na chodníku. Podle mne mohl být článek trošku přesnější. Chybí například údaj o tom, u které jednotky pan Matuševský sloužil. Jistě vím, že to byla 3. brigáda, neboť tu tvořili převážně Volyňští Češi. Avšak: který prapor, která rota?

Prvním velitelem brigády byl od června 1944 podplukovník Karel Střelka, který byl převelen do Ruska, tehdy Sovětského svazu, z československého výcvikového střediska - t. zv. Východního - v Palestině. První jeho velitelský post byl v čele náhradního praporu 1. čs. samostatné brigády v Buzuluku.

V září 1944 byl během bojů na Dukle odvolán a na jeho místo přišel jeho spolubojovník z Afriky, generál Karel Klapálek. Podplukovník Střelka po únoru emigroval.

Dopis pana Najmana volně přetlumočil Čampulka