Koutek poesie

Epilog starého kalendáře Půlnoc. List poslední trhám - je pátek- mrtvý je kalendář Starého roku. Městem zní salva šampusových zátek, lidé ho utápí v šumivém moku. Všichni jsme veselí, šťastní a rádi - starosti ponechal každý za dveřmi. Ač pán čas jako kůň splašený pádí, zde - chvíli - zůstal stát na místě, věř mi! Snad Bůh dá, abychom důvody měli k smíchu a radosti příští rok celý. Snad nám smích nezmrazí kiksy a pády či jiná selhání úřadů, vlády. Snad Bůh sám zažene napětí, bídu, ke které současně - bohužel - jdeme, snad nám už dopřeje chvilinku klidu. On to ví, že si ho zasluhujeme... Chcem' příliš po vládě, která nás šidí? Není to maličkost docela jistě: aby za svou prací viděla lidi, ne však až na zcela posledním místě... KLaS

Kozí vrch

CHKO - Perla českého Severu

Přírodní rezervace Kozí vrch

Dominantní skalnatý masiv na levé straně labského údolí kousek za Ústím nad Labem u silnice směrem na Děčín leží v katastrech Ústí, Mojžíře a Neštědic na ploše skoro sedmatřiceti hektarů. Nadmořská výška se pohybuje mezi stočtyřicetisedmi a třemistyosmdesáti metry. Přírodní rezervace Kozí vrch byla vyhlášena roku 1983. Motivem ochrany přírody je geologická, geomorfologická a biologická hodnota tohoto území, přičemž je důraz kladen na ochranu nejcennějších společenstev skal a sutí, teplomilných křovin a přirozeného habrového lesa. Vypreparovaný lakolit Kozího vrchu je budován tefritickým znělcem alkalické reakce s vysokým obsahem sodíku, vápníku a hořčíku s nízkým obsahem oxidu křemičitého. Jedná se o klasický průnik třetihorního vulkanitu druhohorními vrstvami slínovců a vápnitých jílovců. Je zde možno pozorovat trojí druh odlučnosti hornin: sloupcovou (ve vrcholových partiích v mohutných sloupech o mocnosti až stodvaceti centimetrů), kostičkovou (v bývalém lomu na severozápadním úbočí kopce) a kulovitou (na západním úbočí). Dobře patrný je důsledek sesuvu na severozápadním svahu z ledna 1770, kterým byla zasažena ves Veselí a bylo zasaženo koryto Labe asi do jedné třetiny šíře. Nepříjemným dědictvím minulosti je již dávno neprovozovaný lom v severozápadním úbočí založený v nestabilním svahu. V něm spontánně postupují trhliny , rostou osypy a uvolňují se celé bloky skal. Bezpečnost provozu na velmi frekventované trati mezi Prahou a Děčínem musí být proto zajišťována pravidelným průběžným čištěním skal od zvětralin, nákladným zasíťováním a eventuelním kotvením větších skalních bloků do podloží.

V přírodní rezervaci se vyskytují zvláště chráněné druhy rostlin jako jsou lomikámen vždyživý (Saxifraga paniculata), bělozářka liliovitá (Anthericum liliago), známá tařice skalní (Aurinia saxatilis), třemdava bílá (Dictamnus albus), koniklec luční (Pulsatilla praetensis), zlatovlásek obecný (Linosyris vulgaris), plamének přímý (Clematis recta) a lilie zlatohlávek (Lilium martagon), kterou považují znalci středohorské květeny za nejkrásnější rostlinu Českého středohoří. Z hlediska výskytu těchto chráněných rostlin jsou nejvhodnějšími místy v rezervaci skály a zpevněné kamenné sutě. Zoologicky nebyla přírodní rezervace dosud nijak prozkoumána.

Historicky je doložena podstatná změna druhového složení zde rostoucích dřevin. Smrk je zde zaváděn zhruba od roku 1790. V porostech má největší zastoupení dub, habr, babyka, jeřáb a borovice. Na severozápadě také buk, lípa a klen. Jehličnatý les v severovýchodním cípu chráněného území byl částečně vykácen a území bylo opět zalesněno směsí dubu a břízy. Západní část rezervace tvoří mohutné skalní bloky a svislé stěny bez porostu. Sousední porosty v méně strmých polohách jsou rozvolněné, zakrslé,místy přecházející ve stepní lysiny. V etrémních polohách plní les funkci půdoochrannou bez hospodářského využití. Na ostatních plochách je snaha přiblížit se k přirozené skladbě dřevin důsledným odstraňováním imisně poškozeného smrku a kdysi nevhodně introdukovaného dubu červeného. Vrcholová partie poskytuje atraktivní výhledy na labské údolí.

Foto i text RoS

Královské pole

Aj, vyberte ze středu svého posly, nechť jdou na stranu severní, děla kněžna Libuše, za horami oněmi je říčka nevelká Bílina zvaná. Na jejím břehu viděti jest vesnici, jež Stadice slove. Za vsí se úhor nachází - dvanáct kročejů zšíři, dvanáct kročejů zdéli... Ten budoucí kníže váš oře se dvěma voly. Je-li vám libo, vezměte koně, řízu, plášť a přehozy a jděte tomu muži vzkaz vyřídit ode mne i lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž ten má jméno Přemysl. Jeho potomstvo bude vládnout této zemi na věky věkův... Pak byli určeni poslové, aby tomu muži vyřídili Libušin vzkaz. Když kněžna viděla, že cestu neznaje zaváhali, pravila: Neváhejte, jen jděte bez starosti a následujte mého koně. On vás povede cestou pravou i zpět dovede, neboť cestu tuto již nejednou šlapal...

Lichá se šíří pověst o tom, že paní sama po soumraku cestu tu sama konávala a zpět se za úsvitu vracívala.

Taková je nejstarší pověst o zakladateli prvního českého vládnoucího rodu - Přemyslovců. Uvádí ji v latinské podobě náš nejstarší kronikář Kosmas, žijící v době před více jak 900 léty. V předmluvě ke své kronice říká, že nejstarší pověsti české poznal z vyprávění starců a že je převypravuje nikoli z touhy po lidské chvále, ale jen proto, aby neupadly v zapomnění. Hodnověrnost pověsti o Přemyslovi však není doložena žádnou konkrétní památkou. Archeologické výzkumy a vykopávky na Královském poli odhalily pouze základy šestibokého domu, který na tomto místě nechal postavit pravděpodobně Karel IV. Při zemních pracích při stavbě železnice se pak na vyvýšenině u Stadic našlo několik drobných památek na slovanskou dobu starohradištní. K předpokládanému povolání Přemysla na knížecí stolec by mohlo dojít zhruba 400 let předtím, než Kosmas, děkan pražského kostela, začal psát svou Kroniku českou. Tenkrát, tedy někdy ve druhé polovině sedmého století, se už rozpadla Sámova říše a na celém území Čech byla doložena celá řada slovanských hradišť. Na sedmé století lze usuzovat i z toho, že od předpokládané doby existence Přemysla Oráče k prvnímu historicky doloženému přemyslovskému panovníkovi, Bořivojovi, se vystřídalo podle Kosmy sedm legendárních knížat. Těchto sedm knížat vládlo asi 225 let, což je čas, který by mohla vyplnit doba vlády Přemyslových a Libušiných potomků.

Když uvážíme, že starověké židovské a řecké báje se v ústním podání dochovaly do prvního písemného zpracování mnohem déle, než tato pověst, může snad být něco pravdy na tom, že zakladatel přemyslovského rodu byl sedlák a pocházel z lidu. Podle některých našich historiků souvisí tento námět už se staroevropským kultem spojujícím moc a plodnost, doloženým už ve starém Řecku.

Díky přemyslovské pověsti měli obyvatelé Stadic vždy výsadní postavení. Ve vsi po staletí uctívali Královské pole, kde Přemysl Oráč naposledy oral, i lískový keř, který vyrostl z jím do země vetknutého prutu. Prudké stadické srázy na druhém břehu Bíliny zvedající se na hned naproti Královskému poli, jsou podle pověsti onou Volskou horou, v níž zmizeli Přemyslovi volci, když je zbavil jha. Úhor, na němž Přemysl podle Libušiny verze oral, měl podle pověsti „zdéli i šíři dvanáct kročejů“ asi tedy jeden a půl aru. Tato míra byla používána jako běžná polní míra po celý středověk.

Pověst akceptoval a respektoval i Karel IV. Ten dokonce osvobodil tři usedlosti ve Stadicích od roboty s tím, že jejich obyvatelé budou pečovat o Přemyslovu lísku. Oříšky z ní pak měli za povinnost každoročně posílat panovníkovi. Tato tradice se prý uchovala až do osmnáctého století, ale v Malé československé encyklopedii z roku 1987 je tato zajímavá věta. Stadičtí odváděli českým králům jako dar lískové z keře, který údajně Přemysl Oráč zasadil. Dnes jsou symbolicky předávány prezidentovi ČSSR... Byly tedy zřejmě předávány ještě Gustavu Husákovi. Pověst byla živá po celý středověk, v roce 1445 se dokonce objevil jakýsi „stadický král“, který měl vést lidové povstání. Dříve však, než k povstání došlo, byl falešný vládce zajat a těžce potrestán.

Všechny české legendy a báje nebývale ožily v devatenáctém století, v období národního obrození, kdy se staly námětem mnoha uměleckých děl. V roce 1841 nechal hrabě Nostic na dříve upraveném Královském poli, které leží asi půl kilometru od Stadic, vztyčit pomník od sochaře J. Maxe. Na kamenném podstavci stojí pluh a z boků jsou umístěny dva bronzové reliéfy, z nichž první zobrazuje Libušino poselství zaznamenané v Kosmově kronice, druhý pak Přemyslův vjezd na Vyšehrad.

Text i foto Roderick Slavík

Neměli bychom zapomínat

RICHARD

V roce 1943 si německé ministerstvo zbrojního průmyslu vybralo tři podzemní doly na vápenec, které se rozkládaly okolo kopce Radobýl v místě zvaném Bídnice na výstavbu továrny. Na přímý Hitlerův rozkaz začalo na jaře 1944 budování rozsáhlé podzemní továrny na komponenty pro tanky a letectvo, jedné z největších v Evropě. Němečtí fašisté zde využívali velelevnou pracovní sílu vězňů z koncentračních táborů. Přímo v Litoměřicích vznikla pobočka koncentračního tábora Flossenburg. Životní podmínky vězňů byly otřesné a nelidské: ve dne v noci hlad, žádná hygiena, stejný oděv pro léto i zimu bez možnosti výměny, riskantní a velmi nebezpečná práce v podzemí. Lidé, kteří přežili, popisují zdejší podmínky jako nejhorší ze všech táborů, jimiž za fašistické okupace prošli. Denně zde zahynulo 15, ale také až 80 vězňů - za 13 měsíců jich prošlo litoměřickým koncentrákem 14 000 a z toho jich 3 201 nepřežilo - zahynuli při budování podzemní továrny Richard...

Do konce války se však výroba pořádně nerozeběhla. Vyšlo z ní jen několik tisíc součástek do tankových motorů. V dalších částech podzemní továrny nikdy ani výroba nezačala - v Richardu II., kde se měl vyrábět wolfram a molybden, ani v Richardu III., kde se měly vyrábět elektronické součástky do naváděcích systémů letadel a raket. V dostavbě Richarda byly neustálé časové posuny, takže - jak už bylo řečeno - výroba do konce války a tudíž nikdy nezačala.

Záhadným otazníkem zůstávají nákladní auta, která údajně měla do Richardu něco přivážet a skládat - mluví se o archivu Gestapa. Pravdu se již asi nikdy nedozvíme; pokud tento archiv existuje, leží v levé, záměrně zavalené části podzemí a asi tam i zůstanou - pohřbené navždy...

RoS