Z historie města

Pravěké objevy při stavbě průmyslové haly AOYAMA

V několika dalších pokračování se, spolu s autorem článků panem Markem Půlpánem z Ústavu archeologické památkové péče SZ Čech v Mostě, opět vypravíme k nálezům při archeologickém průzkumu na 4. zóně PLCL a do dávné historie Lovosic.

Část 8. - Hroby bylanské kultury I

Fotografie nejchudšího hrobu bylanské kultury. Jde o jamkový žárový hrob, umístěný v keramické míse. Hliněná urna byla překryta menší miskou, která sloužila v podstatě jako poklop nebo víčko k jejímu uzavření.

Předešlý díl o nových archeologických výzkumech jsme věnovali krátkému úvodu o starší době železné nejen v Lovosicích. Minule uvedené poznatky se nám mohou hodit při dnešním podrobnějším popisu jednotlivých hrobů. V následných pokračováních budeme společně postupovat od hrobů slabě vybavených, přes lépe vybavené, až po ty nejbohatší. Uvedli jsme si, že způsob pohřebního obřadu a obsažené milodary v hrobech vypovídají o hlubokém sociálním rozvrstvení tehdejší společnosti. Dnes se budeme zabývat hroby „chudými“ a těmi, které se dají připsat střední společenské vrstvě. Pro představu o přibližném datování připomínáme, že se pohybujeme zhruba v období 800 až 450 př.n.l.

Mladší fáze mohyly z doby železné. Žárový pohřeb se 14 nádobami spočívá na mohutném kamenném závalu staršího kostrového hrobu. Kubatura čedičového násypu mohyly byla přibližně počítána již v průběhu výzkumu. Starší kostrový hrob obsahoval asi 1,2 m3, kubatura závalu mladšího žárového hrobu byla spočtena na 0,75 m3. Takže dohromady byly v dění kultury bylanské na zbudování náspů dvou hrobů použity téměř 2 m3 lomového čediče.

Náš pohled na pohřební zvyklosti kultury bylanské začneme ukázkou jednoho žárového hrobu. Byl umístěn v malé kruhové jamce zahloubené v podložní žluté spraši. Žehem spálené lidské ostatky byly uloženy v keramické míse - urně. Hrdlo mísy bylo překryto malou miskou, která jí dodávala uzavřený vzhled. Díky své výrazné hloubce se urna velmi dobře zachovala a nebyla ani poškozena mechanizační skrývkou ornice. Na ploše společnosti AOYAMA byla rozprostřena velmi mocná vrstva ornice, která kolísala od půl až k jednomu metru hloubky. Při jejím strhávání byla skrývka sice průběžně archeology kontrolována, ale přesto se nepodařilo jiné mělčí žárové hroby zachytit. Je to s podivem, protože na pohřebištích tohoto typu se vedle velkých a bohatých hrobů vyskytují četné jamkové hroby. Tato okolnost se dá ovšem vysvětlit poměrně jednoduše. V minulosti byl zdejší pozemek ve vlastnictví knížecího rodu Schwarzenberků, kteří na něm již od 19. století pěstovali cukrovou řepu. Při obdělávání svých pozemků použili pro hlubokou orbu parní pluh, který archeologické nálezy ukryté v zemi svým chodem porušoval a vyorával na povrch. Takže v případě žárových hrobů, jejichž původní existence se dá na ploše předpokládat, můžeme usuzovat na jejich dřívější zničení, spojené právě s intenzivní zemědělskou činností. Tyto chudé jamkové hroby jsou tradičně připisovány buď etnicky odlišné nebo společensky níže postavené skupině obyvatelstva. Rovněž ale může jít o dodržování starých tradic přežívajících díky zvykům lidu popelnicových polí, pro který byl tento způsob obřadu obvyklý.

Kolmý snímek birituálního hrobu z fotogrammetrické věže. Podél pravého boku kostry jsou uloženy dvě hromádky spálených lidských kostí. Třetí kremační pozůstatky se nacházejí v urně, kterou vidíme v levém dolním roku. Větší část keramické výbavy se nalézá vlevo nahoře kolem zásobnice (foto Petr Čech).

Detail levé dolní části předešlé fotografie. Nahoře je dobře zachovaná mísa, uprostřed kamenný brousek, zcela dole keramická urna se žehem spálenými lidskými ostatky. Vedle urny se nachází mísa, která byla do hrobu vložena dnem vzhůru.

Poněkud odlišná forma pohřbu byla zvolena u dalšího hrobu, který označujeme jako birituální. Jednalo se o obdélnou jámu o rozměrech asi 2,5 x 2 metry orientovanou podél své delší osy ve směru sever jih. Na dně hrobové jámy spočívala kostra v natažené poloze na zádech, uložená hlavou k jihu. Podél jejího pravého boku byly na dvou místech složeny spálené lidské kosti. Třetí kremační ostatky byly vloženy do keramické urny, která stála v severovýchodním rohu jámy. Keramickou výbavu představovala navíc ještě zásobnice, mísy, misky a koflík s vytaženým uchem. Celkově bylo na posmrtnou cestu zemřelému darováno 11 nádob. Dalšími zastoupenými předměty byli kamenný brousek a malý železný nůž. V rámci bylanské kultury tento hrob nijak nevybočuje z běžného průměru a měl by tudíž náležet do střední společenské vrstvy. Podle antropologického posudku patřila kostra nejspíše muži staršímu 50 let. Zatím můžeme pouze spekulovat o tom, zda tři kumulace přepálených kostí náležely jednomu nebo více jedincům, či následně o případném příbuzenském vztahu mezi zemřelými. U bohatých birituálních kostrových hrobů se dokonce soudí, že při úmrtí významné a vážené osobnosti byli společně s ní žárově pohřbeni i její sloužící nebo poddaní.

Další obdobou birituálního pohřebního obřadu byl jiný hrob, který se na pozemku společnosti AOYAMA jevil zcela atypicky jak svou konstrukcí, rozměry, tak i tvarem. Půdorysem se blížil pravidelnému čtverci o rozměrech 2,8 x 2,8 metru a jeho významným konstrukčním prvkem byl mohutný kamenný zával. Již při preparaci čedičového závalu došlo k překvapivému zjištění. Těsně pod první vrstvou kamenů se počaly rýsovat nádoby, kterých zde bylo nakonec odhaleno celkově 14 a jejichž nález souvisel s nedaleko umístěnou hromadou spálených lidských kostí. Ovšem zarážející bylo zjištění, že veškeré nálezy stály na další mocné vrstvě čedičů. Tento fakt plně nasvědčoval tomu, že pod tímto mladším hrobem se musí nacházet původní starší hrob, což se zanedlouho skutečně potvrdilo. Po dokumentaci a odebrání následného kamenného závalu se totiž objevily další nálezy. V níže položeném starším hrobě bylo umístěno 12 nádob a kostra ženy zemřelé ve věku 24 až 35 let. Okolo šíje byla žena ozdobena bronzovým nákrčníkem z jemného drátu a její šat nejspíše spínala dvojice jehlic, jedna vyrobená z bronzu a druhá ze železa. Posledním artefaktem nalezeným na dně hrobové jámy byl železný nůž.

Dvě fáze hrobu s odlišnými soubory nádob nám umožňují vysledovat nejen vývoj keramických tvarů, ale třeba i konstrukční podobu hrobů, včetně používaných pohřebních zvyklostí v průběhu trvání bylanské kultury. Odhalení kamenných závalů dosti výmluvně vypovídá o existenci mohylového náspu, navršeného nad oběmi hroby. Nad starším kostrovým hrobem musela být navršena mohyla z hlíny a čedičů, která se postupem času propadla dovnitř hrobové komory. V průběhu bylanské kultury byla přirozeně takováto úprava hrobu na povrchu dobře viditelná. Takže následně byla jáma využita i pro uložení kremačních ostatků jiného jedince. Zodpovězení důvodu, proč k původnímu kostrovému pohřbu byl později dodán hrob žárový, zůstává prozatím nedořešeno. Můžeme se pouze domýšlet, co vedlo obyvatele Lovosic ve starší době železné k druhotnému využití již obsazeného hrobu. Snad příbuzenský nebo poddanský vztah, či zcela prozaické důvody v podobě nedávno vykopané jámy a tudíž snadnější a ulehčená práce s kopáním nové?

Fotografie jsou z archivu ÚAPP SZ Čech v Mostě,
pro tisk je upravil spolu s textem (hv).

Další pokračování článků budou mít název „Hroby bylanské kultury II, III a IV“.

II. Jak přeprava uhlí po vodě do Chvaletic proslavila i Lovosice

Vše začalo tím, že Československo kolem roku 1970 zjistilo, že potřebuje další elektrárny. Ty však již nebylo možné postavit pod Krušnými horami v sousedství dolů s ohledem na jejich vliv na životní prostředí, které bylo v severočeské hnědouhelné pánvi již značně poškozené. Volba místa padla na východní Čechy, kde kromě elektrárny Opatovice měla být postavena nová elektrárna na katastru obce Chvaletice, v sousedství železniční stanice Řečany n.L.

Toto místo není neznámé - ještě v druhé polovině šedesátých let odebírala SCHZ Lovosice n.p. chvaletický pyrit odesílaný z této železniční stanice vagóny. Po využití kysličníků síry, získaných pražením pyritu, byly z pyritu vzniklé „kyzové výpražky“ odesílány do Ejpovických hrudkoven. Po úpravě posloužily jako součást vysokopecní vsázky k získání surového železa.

Bylo rozhodnuto, že nová elektrárna využije část prostoru i technického zázemí po těžbě pyritů. Elektrárna Opatovice (EOP) i nová Elektrárna Chvaletice (ECH) měly pro dosažení plánovaného množství energie ročně spotřebovat asi 10 mil.tun uhlí. České dráhy ale prohlásily, že mají-li toto množství uhlí do východních Čech přepravit, potřebují z pánve až do Řečan v celé délce (asi 200 km) novou kolej, a rekonstruovat řadu dalších nácestných stanic. Nejprve se tedy hledal vhodný dopravní obor - velmi rychle se ukázalo, že jím je vnitrozemská vodní doprava, která je schopna přepravit potřebná množství po Labi. Usnesením vlády č. 37/71 strana a vláda definitivně rozhodly o zásobování budoucí elektrárny ve Chvaleticích po vodě. Téměř ihned po tomto usnesení ČSD ještě dokázala, že její tratě nejsou zase tolik přeplněné a že může zaručit zásobování opatovické elektrárny po železnici. Zásobování elektrárny ve Chvaleticích znamenalo roční přepravu asi 4 mil.tun uhlí a labská plavba tím dostala nevídanou šanci.

Letecký snímek překladiště uhlí v dnes již neexistujících Prosmykách z roku 1998. V této době již byl již provoz překladiště ukončen a začaly demoliční práce. V levém rohu dole je vidět postavený jeřáb, zatím ještě bez jeřábové dráhy, na ploše nového lovosického překladiště a přístavu. Snímek je z archivu autora.

Vytvořit stanovenou relaci severní Čechy - Chvaletice znamenalo dostat uhlí na břeh Labe, zajistit nakládku do lodí, dostavět poslední jez před Chvaleticemi v Týnci n.L., vystavět překladní zařízení v severních Čechách a přístav pro vykládku uhlí ve Chvaleticích, zvětšit lodní park a vybudovat potřebné opravárenství a rozšířit počet plavců.

Přeprava uhlí po Labi nebyla novinkou: v ústeckých přístavech se překládalo až 1,6 mil.tun ročně již před sto lety, z překladiště ve Vaňově se v sedmdesátých letech minulého století vozilo ročně až jeden milion tun tzv. obchodního uhlí (tříděné pro domácnost a pro menší kotelny) do přístavů v Praze, Kolíně a Mělníku, a ČSPL měla také zkušenosti s přepravou asi 300 tis.tun černého uhlí ročně z přístavu v Krásném Březně pro plynárnu v Magdeburgu.

Přeprava uhlí pro ECH po vodě ale musela nejdříve zodpovědět několik otázek (1) jak dostat uhlí z dolů na břeh Labe?; (2) jakou zvolit technologii překladu do lodí a vykládky z lodí?; (3) podle odpovědí na první dvě otázky zvolit vhodný typ lodi, který umožní i potřebný výkon vykládky v přístavu ve Chvaleticích.

První otázka - jak dostat uhlí na břeh Labe nakonec znamenala rozhodnout mezi lanopásovou dopravou do prostoru Prackovic (asi 20 km), nebo dopravou po železnici. Protože postavení lanopásové dopravy přes České středohoří nebylo s ohledem na jeho vliv na životní prostředí (hluk, znečistění, narušení krajinného rázu) schváleno, bylo tím i rozhodnuto o dopravě uhlí po železnici. Protože průměrný počet vlaků 7 párů/24 hodin (jeden vlak = asi 1.600 tun uhlí) vylučuje možnost přepravy uhlí přes Žalany (35 km), a protože se nenašlo vhodné místo na břehu Labe v Ústí n.L. (27 km), padla nakonec volba na Lovosice (49 km).

Druhá otázka - jak překládat uhlí z vagónů do plavidel - znamenala řešit v Československu neobvyklý technický problém. Jedna loď na kanalizované řece uveze asi 1 tis.tun. Ale již první etapa 4 mil.tun uhlí pro Chvaletice za rok vyžadovala průměrný denní přísun nejméně 11 plavidel, přičemž potřebné předzásobení před zimním obdobím znamenalo mít možnost tento průměrný denní přísun uhlí zvýšit. Přitom tehdy obvyklá nakládka nebo vykládka jednoho tisíce tun uhlí z lodi jeřábem znamenala naložit nebo jen vyložit jednu loď za dvanáctihodinovou směnu.

S nakládkou byly obtíže pouze kapacitní.Ve Vaňově fungovala násypka, do které se uhlí sypalo z vozů řady Wa, a z násypky do lodí uhlí přemístily pasové dopravníky. Bylo jen třeba zajistit větší počet kolejí, dostatečnou vykládací kapacitu z vagónů a tomu odpovídající kapacitu nakládky do plavidel. Tehdejší kolejové a překladní vybavení Vaňova neumožňovalo přeložit ročně více než asi 2 mil.tun (toto množství se v provisorních podmínkách Vaňova skutečně podařilo od května 1978 do dubna 1979 vysypat z vagónů a nasypat do plavidel).

Rychle bylo rozhodnuto o vykládce ve Chvaleticích: dva kolesové vykladače od firmy KOCH zaručovaly dostatečnou kapacitu mechanizované vykládky s minimálním zbytkem na dně lodi. Tím bylo i rozhodnuto ve prospěch tlačných soulodí. Protože plavební komory nad Mělníkem až do Chvaletic umožňovaly délku soulodí nejvýše 85 metrů, byly navrženy nové, kratší, remorkéry (řada TR 500) i nový typ tlačné nákladní lodě s horním rámem, o který se opíral vykladač KOCH při vykládce. Tyto čluny o nosnosti asi 1 tis.tun při ponoru 190 cm byly potom označeny jako řada TČ 1000.

Méně rychlé bylo rozhodování o nakládce v Lovosicích. Volba místa „Prosmyky“ je z funkčního hlediska správná, ale vybudování celého stavebního komplexu bylo z dnešního hlediska necitlivé. Ochránci přírody a lidského zdraví nevěřili technikům, kteří ujišťovali, že překladní zařízení nebude prášit a nebude hlučné. Jak se nakonec ukázalo, projektanti měli pravdu a větší část obce bylo možné ponechat. Tak byla kvůli ochraně obyvatel před hlukem a prachem zbytečně celá obec zbourána a obyvatelé přestěhování do bytů na sídlišti. Překladní provoz byl téměř bezhlučný (dnešní hluk způsobovaný projíždějícími auty nebo vlaky je proti prosmyckému „šepotu“ pasové dopravy burácením) a protiprašná opatření byla skutečně funkční a prach se projevoval pouze v budovách obou zásobníků (vykládacího a nakládacího).

Pro překlad v Lovosicích byla navržena dvě zásadní řešení. Podle prvního z nich by dvě až tři vykládací koleje byly nad hladinou vody rovnoběžné s břehovou linií s tím, že by se z vagónů uhlí přímo sypalo do lodí. Druhý návrh, který byl nakonec přijat a dopracován, umístil dvě vykládací koleje kolmo na tok řeky na vysoký násep, v němž byl vybudován zásobní prostor pro tlumení vlivu provozních nepravidelností (např. je loď k nakládce a není vlak s uhlím, nebo je vlak k vykládce a nejsou lodě).

Stavba překladiště v Lovosicích byla zahájena v roce 1974 přípravou staveniště a přeložkami inženýrských sítí. Generálním dodavatelem byla firma Naviga Wroclav (smlouva byla podepsána v lednu 1976). K největším objektům stavby patřil dvoukolejný vykládací zásobník s kapacitou asi 5 tis.tun uhlí a nakládací zásobník s osmi nakládacími pasy. Ačkoliv si nedovedu představit, že by bylo možné dosáhnout projektovaného výkonu překladu 10 mil.tun/rok (tzn. průměrně 27,4 tis.tun/den = vykládka 17 vlaků/den = nakládka 27 TČ/den), přesto byl skutečně dosažen roční překladní objem 4,9 mil.tun uhlí. O tento úspěch se nejvíce zasloužila dobrá spolupráce mezi pracovníky dolů a Uhlozbytu, ČSD, ČSPL i Elektrárny Chvaletice a ČEZu.

V dalším pokračování bych chtěl uvést několik podle mého názoru méně známých skutečností o překladu tzv. obchodního uhlí, po zrušení jeho překladu a přeprav s rozvojem a následným úpadkem překladu obilí a krmiv, a nakonec s příčinami a důsledky zastavení provozu překladiště uhlí v Lovosicích a snah o současnou revitalizaci tohoto prostoru.

František Ptáček

Lovosické šampaňské

Různé slavnostní příležitosti, jako je například také oslava konce starého a příchodu nového roku o silvestrovské noci, si jistě mnozí z nás zpestřují slavnostními přípitky. Použitým nápojem pak velmi často bývá takzvané šampaňské víno. Málokdo z nás by však asi tušil, že Lovosice byly prvním místem v severních Čechách, kde bylo takové víno vyráběno. Stalo se tak již v roce 1845.

Obchodní vedoucí továrny na šumivá vína v městečku Niederlössnitz v Sasku, Johannes Josef Mouzon, narozený v Remeši ve Francii, přesídlil do Lovosic. Právě zde pak v roce 1845 provedl pokus s českým vínem z okolních vinic v údolí Labe. Pokusil se ho zpracovat takovým způsobem, jakým se to provádí přímo v oblasti Champagne ve Francii, aby tak vyrobil víno šumivé. Chtěl totiž také v Lovosicích vyrábět víno stejného druhu, jaký byl připravován v jeho předchozím saském působišti a prodáván pod obchodním názvem „Champagner“.

Nebylo jistě náhodou, že se rodák z Remeše zabýval výrobou šampaňského. Vždyť právě na pahorcích zvaných La Montagne u Remeše se podle dobové literatury nejlépe dařilo a snad dodnes daří pěstování vinné révy vhodné pro výrobu šampaňských vín nepěnivých i pěnivých.

Pro svůj první pokus zakoupil Mouzon od lovosické vrchnosti 15 sudů vína ze sklizně v roce 1844. Lovosická vrchnost neměla o víno jistě nouzi. Vždyť lovosické vinařství mělo již tehdy dlouhou a bohatou historii. Její přehlednější vylíčení je již chystáno pro některé z budoucích čísel Lovosického dnešku. Dne 28. května 1845 podal ředitelský úřad v Lovosicích o Mouzonově pokusu oznámení okresnímu úřadu. Mouzonův pokus se dokonale zdařil a výsledný produkt měl jemnou líbeznou chuť a byl podle ujištění znalců velmi podobný pravému francouzskému šampaňskému vínu.

Lovosickému ředitelskému úřadu velmi záleželo na tom, aby bylo vyrobené šampaňské ze zdravotních i úředních ohledů pečlivě zkontrolováno a posouzeno. Mělo být zjištěno, zda je tento produkt lidskému zdraví nezávadný a zda může být dán do prodeje a ke spotřebě nebo nikoliv. Za tímto účelem byla požádána Lékařská fakulta v Praze, aby Mouzonem vyrobené „lovosické pěnivé víno“ podrobila kontrole a výsledek dala na vědomí úřadu. Do Prahy byly zaslány čtyři lahve šampaňského, označené lovosickou úřední pečetí. Vzorek byl na Lékařské fakultě komisně prozkoumán a byl vystaven odborný posudek o tom, že víno neobsahuje žádné lidskému zdraví škodlivé složky. Podle zmíněného posudku nebylo po zdravotní stránce žádných výhrad proti jeho výrobě a drobnému prodeji. Dne 11. listopadu 1846 byl o tom vyrozuměn okresní úřad v Litoměřicích.

Jak dlouho Mouzon v Lovosicích své šampaňské vyráběl není z dochovaných historických spisů patrné. Lovosice však přesto zůstávají prvním místem v severních Čechách, kde bylo přímo z domácích vín vyráběno pěnivé víno šampaňského typu. Pro ilustraci byla vybrána fotografie jižního svahu Lovoše s jedinými dodnes produkujícími vinicemi, představujícími pouhý zlomek někdejšího historického lovosického vinařství.

(podle historických pramenů zpracoval - Miroslav Radoň)

Ze starých kronik

Připomeňme si znovu život v mateřské škole, nyní v 60. letech. Všechny autentické citáty jsou psány kurzívou.

Oslava Dědy Mráze byla (ve školním roce 1963/64) pouze ve škole, děti dostaly hračky a knížky z prostředků Sdružení rodičů a přátel školy. Každá třída ještě 400 Kčs na doplnění hraček. Svátek MDŽ byl opět slaven v SCHZ, kde děti přednesly pásmo do rozhlasu, a poděkovaly také pracovnicím MěNV a lékařce a sestrám OÚNZ v Lovosicích. Maminky byly pozvány do tříd, kde jim děti zazpívaly, zatančily a předaly dárečky.

Školní rok 1964-1965 byl slavnostně zahájen s počtem dětí 180. Od 10.9.1964 byl uskutečněn týdenní pobyt 28 dětí v pionýrském táboře ve Sloupu v Čechách, který nám zajistil ZV ROH SECHEZA. (První výjezd mimo Lovosice po více než deseti letech.) Mateřskou školu pronásledovaly epidemie ... V květnu 1965 postihla naši školu chřipková epidemie, při které onemocnělo na 60 dětí. Podle sdělení s. hygienika se jednalo o tzv. jeslovou chřipku (?), která trvala 2-4 dny s příznaky: nechutenství, velká malátnost a horečky. Po této epidemii přišla další karanténa - příušnice (onemocnělo celkem 35 dětí).

Na počest 20. výročí osvobození byly vyhlášeny pěkné závazky:

• 2. ZDŠ odpracovala 100 hodin na údržbě chodníků, trávy, pískoviště a hraček.
• SRPŠ odpracoval 60 hodin úprava prostranství, údržba.
• Kolektiv učitelek odpracoval 60 hodin na doplnění pomůcek, vybavení kočárků, výzdobě školy a výsadbě stromů.
• Patronátní závod věnuje škole další průlezky pro děti, provede generální opravu topení a zařídí dopravu dětí do tábora ve Sloupu v Čechách.

Škola zřejmě dostala tento rok vyšší rozpočet - Do pěti tříd byla dána magnetická tabule, v únoru byl zakoupen magnetofon „Sonet duo“ z prostředků SRPŠ a pro 5. oddělení pořízen klavír (starší).

Školní rok 1965-1966 přinesl další novinku. Zimní rekreace dětí přispěla k otužování a upevnění zdraví. Bylo rekreováno 25 dětí 14 dní v Mikulově v Krušných horách. Absolutní spokojenost vládla na všech stranách. V rekreacích se pokračovalo - ... v květnu bylo rekreováno 10 dětí v Krkonoších. Dopravu na hory hradilo Sdružení rodičů a přátel školy Rovněž nadílka byla pořízena z těchto prostředků - jablka, pomeranče a banány.

Na počest XIII. sjezdu strany byly vyhlášeny závazky k zlepšení tvořivých her a vybavení školy. Kolektiv učitelek odpracoval 80 hodin na zhotovení pomůcek pro tvořivé hry dětí, vybavení kočárků a šití prádla pro panenky. (Myslím, že většina paní učitelek by to udělala i bez závazků - já se pamatuji na dvě paní učitelky, jedné syn říkal Miluška a druhé paní učitelka Lípa podle písničky Hořela lípa hořela, a obě miloval.) Žáci 2. ZDŠ odpracovali 150 hodin, upravili zahradu - pleli, čistili chodníky. (Zde není komentáře třeba závazek si za ně asi dal někdo jiný.) SRPŠ - 100 hodin na opravách a údržbě školy. Kolektiv kuchyně provedl sběr kostí a papíru.

ROH nabízelo zájezdy do divadel v Praze, slavilo se MDŽ (poprvé děti navštívily i babičky v Domě důchodců).

V roce 1966-1967 bylo v MŠ zapsáno 170 dětí. 56 dětí prodělalo plané neštovice, 18 zarděnky. Proběhla rekreace dětí v Kořenově v Jizerských horách - 26 dní v dubnu; ozdravné pobyty se staly pravidlem. Poprvé: 30. dubna 1967 se zúčastnily děti lampiónového průvodu městem a 1. května předvedly závody na hřišti 3. ZŠ. Nejvíce se líbila módní přehlídka kočárků.

Na MDD dostaly děti slavnostní svačinu a ovoce. Nejstarší děti jely autobusem do ZOO v Ústí nad Labem. ROH pro mateřské školy uspořádal pro všechny členy zájezd na Karlštejn, Křivoklát a do Koněpruských jeskyní. Večer pak zhlédli účastníci zájezdu noční představení „Noc na Karlštejně“. Od 1.4.1967 byl zvýšen učitelkám plat v průměru o 150 Kčs. (Tehdy to bylo dost peněz, jako absolventka VŠCHT - potraviny jsem v červenci 1964 nastupovala na 1.090,- Kčs hrubého. Ale myslím si, že si to za svou práci zasloužily !)

Hz