860 let od první písemné zmínky o Lovosicích

860 let od první písemné zmínky o Lovosicích uplynulo právě v letošním roce, proto v týdnu od 20. do 27. října proběhly v Lovosicích oslavy této události. První historická zmínka je uvedena v Listině tehdy ještě knížete Vladislava II. (od r. 1158 krále Vladislava I. titul mu udělil Friedrich Barbarossa za pomoc proti odbojnému Milánu) v roce 1143. Lovosice v té době patřily klášteru na Strahově, kníže je premonstrátům povolaným ze Steinfeldu spolu s obcí Žernoseky věnoval.

Týden oslav byl zahájen přednáškou o názvu „Lovosice před písemnými prameny“ doc. PhDr. Vladimíra Salače z Archeologického ústavu Akademie věd v Praze v klubovně Kulturního střediska Lovoš. Klubovna již dlouho před začátkem praskala ve švech, takový zájem nebyl očekáván, jinak by akce proběhla na sále. Na přednášku o historii přišla téměř stovka lovosických občanů, dychtivých se dozvědět něco zajímavého o dávných dějinách svého města. A poutavé vyprávění to opravdu bylo. Archeolog pracoval na vykopávkách v Lovosicích několik let na mnoha nalezištích a proto dokázal přitažlivě popisovat nálezy na diapozitivech i život v lovosické oblasti dlouho před naším letopočtem až do 12. století letopočtu našeho. Nejrozvinutější život byl v dobách keltského osídlení, v Lovosicích se vyráběly žernovy, jemná keramika, a byly nalezeny i doklady četných obchodních kontaktů s blízkým i vzdáleným okolím (například skleněné náramky). Po Keltech přišli Markomani, další nálezy jsou i z doby stěhování národů a z prvního slovanského osídlení kolem 6. století n.l. I v dalších dobách bylo lovosické sídliště bohaté, o čemž svědčí nálezy velkých jam na skladování obilí naši předkové s ním obchodovali. Význam Lovosic upadl až za Přemyslovců, kteří podporovali Litoměřice. Posluchači odcházeli z přednášky nejen poučeni, ale i potěšeni významem svého města.

Zájem o oslavy vyvrcholil při návštěvě režiséra Zdeňka Trošky 21. října. Přeplněný sál přivítal oblíbeného režiséra trilogie Slunce, seno... , pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci a filmu Kameňák. Pan Troška vykládal „veselé historky z natáčení“ (některé byly více než peprné) a měl úspěch. Spoluúčinkujícím v zábavném pořadu byl Jaroslav Suchánek. Diváci byli více než spokojeni.

I třetí pořad, „Historie města na „filmové osmičce“ Ing. Lonského a Miroslava Chromého, si našel své příznivce. Hlavní protagonista, Ing. Vladimír Lonský, uvedl, že tolik lidí na promítání ještě nepřišlo (přítomno bylo cca 100 osob). Nejzajímavější byl asi film nejstarší „Město s korunou žlutého kouře“, ale poutavé byly i další, film o nájezdu selektivní redukce, o vodáckých závodech, „Vzpomínka z tanečních“ (zde se možná někteří diváci poznali), o divadelním kroužku, který hrál pohádky pro děti („Dětem“) a mnohé další.

Ve čtvrtek 23. října se v sále Kulturního střediska představil divadelní spolek SCÉNA Libochovice s divadelní komedií „Manžel na inzerát“. Lovosičtí občané bohužel ochotníkům příliš nedůvěřovali (návštěva kolem 50 občanů), ale pochybili. Zejména představitelé obou hlavních rolí, Zdeněk Zvěřina jako Kapitán Mooney a Eva Andělová ztělesňující Pavlu Kronkieovou, byli skvělí. Ale i představitelé vedlejších rolí se představili jako svérázné typy lidiček (vdavekchtivá vdova, po dědictví bažící nevděčná dcera a její stejně vypečený manžel). A kromě toho hra dokazovala, že dobří lidé ještě žijí - Pavla zachránila Kapitánovi svobodu. Kdo přišel, odcházel spokojen. Herci byli několikrát vyvoláni potleskem zpět.

Oslavy byly zakončeny v pondělí 27. října Koncertem dechového orchestru kulturního střediska Lovosice na Václavském náměstí, který připomenul i vznik Československé republiky před 85 lety. Doufejme, že občané našeho města byli s průběhem oslav spokojeni. Nutno je poděkovat pracovníkům Kulturního střediska, že měli tak šťastnou ruku a vytvořili pestrou kytici pořadů.

Hz

Barbory a „barborky“

Na svátek svaté Barbory 4. prosince chodila v některých oblastech po domech žena představující svatou Barboru, jinde zase tři děvčátka deseti až patnáctiletá, někde dokonce celý průvod „barborek“. Některé „barborky“ předváděly hru „stínání panny Barbory“. Dívky byly oblečeny v dlouhé bílé šaty, měly rozpuštěné vlasy a zvonily zvonkem nebo klepaly na okno. Někdy „barborky“ zkoušely malé děti z náboženství, ty chytré odměnily sladkostmi (jablíčky, oříšky nebo sušenými švestkami) a těm hloupým pohrozily metličkami. Kde nebyly děti, jen se s rodinou pomodlily a odešly. „Barborky“ dostávaly za svou návštěvu výslužku, obvykle hlavně typické pečivo, hvězdičky z páleného těsta.

Metličkové proutky byly třešňové, višňové, ze zlatice, dřínu apod. Jeden proutek vždy dívky ve stavení nechaly pro hospodyni a poslední snítka zbyla pro „barborku“. Proutky byly zasazeny všude do květináčů a majitelky je zalévaly. Větvičky, které o Vánocích rozkvetly, zajišťovaly držitelkám úspěšný rok, větévky, které uschly, věštily v dalším roce nepříjemnosti. Dospělé dívky zdobily na Štědrý den svým chlapcům „barborkou“ klobouky. Zvyk urychlovat snítky třešní nebo zlatice se zachoval po dnešek a „barborky“ bývají ozdobou vánoční tabule.

Hz

Při štědrovečerní večeři nesmí chybět kapr

Češi jsou pravděpodobně jediným národem, který si vyvolil jako hlavní chod vánoční večeře kapra. Pravdou je, že ryby (candáti, kapři, líni a další) přicházejí u nás na vánoční stůl teprve od 2. poloviny 19. století, a to ještě jen v zámožných rodinách. V dřívějších letech se obvykle podával černý kuba z krupek nebo jiná houbová jídla, čočka, prosná kaše a sušené ovoce; ryby se jedly ve větší míře pouze v rybničnatých oblastech. A pokud se vůbec ryby dostaly na stůl, tak na závěr, v úpravě na černo nebo na bílo (přidávala se k nim mouka rozmíchaná se smetanou, ocet a cibule). Od 20. století je ale smažený kapr, bramborový salát a rybí nebo hrachová polévka, nejrozšířenější českou vánoční krmí. A proč vlastně?

Kapra mají Češi na jídelníčku už asi 10 století, ryby se odedávna jídaly hlavně v postě. Asi od 17. století se ovšem ryby staly výsadou vrchnosti, která na sebe převedla právo rybolovu. Navíc rybnikářství po třicetileté válce značně upadlo a zůstalo zachováno prakticky jen v jižních Čechách. Ryby se pro obyčejné lidi změnily v pochoutku, která se jim jenom zřídkakdy ocitla na stole. Proto se jedly jen v době sváteční a může být snad větší svátek než Štědrý večer? A vzhledem k tomu, že se v českých rybnících nejlépe daří kaprům, jednoznačně to na českém stole vyhrál. Do Čech se kapr dostal z Dunaje oklikou přes Řím, kam ho dovezli římští legionáři; náboženské řády pak kapra rozšířily po celé Evropě.

Ryby se objevují o Vánocích jako sváteční krmě i v některých jiných státech: ve Francii (rýnský losos nebo plněný candát), , v Anglii uzená treska s chlebovou omáčkou jako předkrm, v Německu ryby v nejrůznějších úpravách (zde i plněný kapr), v Rakousku kapr s pivní omáčkou, v Polsku štika s křenovou omáčkou, ale i kapr upravený na řadu způsobů, ale hlavním chodem nejsou. Na Slovensku je, stejně jako u nás, kapr tradičním hlavním chodem.

K rybám se vztahují hned dvě pověry. Chcete-li mít v příštím roce dost peněz, schovejte si do peněženky několik šupin z vánočního kapra. Může Vám také pomoci mozková kostička z kapří hlavy ve tvaru rybičky, kterou rovněž musíte uschovat. Hlavně, aby Vám kost při štědrovečerní večeři nezaskočila !

Příjemnou pohodu u vánočního stolu a hezké dárky pod stromečkem !

Hz

Co se nám nelíbí

Reklama nás netěší aneb Olepené město

Mnoho se toho od roku 1989 změnilo v našem životě k lepšímu. Vyskytly se pochopitelně také nežádoucí jevy, mezi jiným také všude přítomná reklama. Pustí-li si člověk televizi, útočí na něj reklama i na ČT 1, v komerčních televizích je to ještě horší, tam jsou vkládanou reklamou přerušovány i filmy. Ale koneckonců, televizi může člověk vypnout. Horší jsou další druhy nabídek zboží všeho druhu.

Denně máme poštovní schránky zaplaveny letáky všech možných obchodních domů - Globus, Hypernova, Makro, Eva, Albert a mnoha dalších. Nikomu nevadí, že v Lovosicích žádný z nich není a že nejbližší je třeba až v Teplicích. Víte, kolik je to každý den zbytečně vyhozeného papíru jen v našem městě? Já to sice taky přesně nevím, ale týdně mi někdo nastrká do schránky minimálně Ľ kg papíru (spíš více). Předpokládejme tedy měsíčně asi 1 kg, ročně po zaokrouhlení dejme tomu 10 kilogramů. V Lovosicích je cca 9 400 obyvatel, tedy asi 4000 domácností (to je můj odhad). Na jednu domácnost připadá ročně 10 kg, na město Lovosice tedy asi 40 000 kg, tj. 40 tun. A protože jen část občanů třídí odpad, můžeme se domnívat, že nejméně 20 tun papíru musí nechat město odvést na skládku, a to stojí peníze. Nemluvě o tom, že nás ten balast ve schránkách obtěžuje a že nepomáhá, když si majitel na schránku napíše, že žádné reklamní letáky nechce. Dostane je tam stejně, a hotovo! A cenu toho potištěného papíru ještě zaplatíme v ceně výrobků ! Jak se proti přecpaným schránkám bránit, to opravdu nevím.

Vůbec nejhorší je však vylepování plakátů. Kdysi, při prvních svobodných volbách, byly vyrobeny a po mnoha místech v Lovosicích rozmístěny celkem vkusné výlepové sloupy. Na ty si ovšem nemůže lepit kdokoli cokoli, výlep provádí za úplatu výlepová služba. A tak se vesele olepuje město. Ke všemu možnému zvoucí plakáty jsou na všech možných (a častěji nemožných místech). „Nejkrásnější“ je roh ulice 8. května a Kostelní ulice, přímo naproti výlepovému sloupu. Tam vás asi tři plakáty zvou na diskotéky, třeba do Litvínova. Ale i mnohde jinde je k dispozici tato „výzdoba“: na autobusových zastávkách přímo hrůza je to u Lovochemie, na sloupech osvětlení, na zdi v areálu Centrum, můžete si zkrátka vybrat ! Velice ošklivě je polepena také půlkruhová zábrana u obchodu s dětským zbožím. Neměli by viníci platit za znečišťování města pokuty? Není je potřeba těžce honit, většinou mají adresu přímo na plakátě !

Hz, foto (hv)

Čtenáři nám píší

DOBRÝ ROK

Dostali jsme obsáhlý dopis paní Jiráskové z výboru Místní organizace tělesně postižených v  Lovosicích, z něhož jsme pro vás udělali výtah:

V únoru byla první společnou akcí invalidů návštěva mosteckého divadla. V dubnu uskutečnili zájezd za nákupy do polského příhraničí, který byl tak úspěšný, že v říjnu bylo třeba pro zájemce vypravit dva autobusy.

V květnu byli v západních Čechách v klášteře Kladruby u Stříbra, ve Stříbře samotném - v bazilice, pak na přehradě Hracholusky, kde si vyjeli lodí. Zájezd končili nákupem keramiky v Kožlanech u Rakovníka.

V červnu podnikli zájezd do Babiččina údolí. Začali příjezdem do České Skalice se známým museem Boženy Němcové a museem textilním s ukázkami starých výrob. Pak už jeli do Ratibořic, prohlédli si krásný zámek, pěšky prošli údolím s historickými stavbami mlýna a chalup, zastavili se na chvilku u Viktorčina splavu.

V srpnu navštívili Slavonice a Jindřichův Hradec. Ve Slavonicích je provázela průvodkyně a tak se dozvěděli vše zajímavé z historie města. Pak odjeli do Jindřichova Hradce malebnou krajinou s desítkami rybníků. Prohlédli si hrad i zámek, střed malebného města a pak již jen sledovali cestou domů, na sever, stopy loňských povodní.

Pátý zájezd roku byl ve srovnání s ostatními takřka domácí: začali prohlídkou Budyňského hradu, kde je opět provázela průvodkyně a její zasvěcený výklad historie hradu i města. Pokračovali prohlídkou soukromých lázní v Mšených Lázních a - jak jinak - zase s výborným výkladem o to zajímavějším, že v něm významné místo zaujímaly informace o péči o seniory. Celé lázně jsou zachovány v původní historické podobě s krásným parkem a pozoruhodnou starou jídelnou. Navštívili zde i rodinnou firmu, která vyrábí likéry. Něco ochutnali, něco koupili… Pokračovali na Peruc, kde byl sice zavřený zámek, ale za to si prohlédli Museum české vesnice, shlédli Oldřichův dub a soukromou keramickou dílnu. Poslední zastávkou tohoto zájezdu byly Louny, konkrétně nedávno opravený chrám s nádherným vyřezávaným dřevěným oltářem - evropským unikátem.

Ovšem nejen těmito zájezdy naplňují svůj roční program. Organizují ozdravné pobyty ve Sloupu v Čechách, v roce 2004 budou pobyty rozšířeny i na Jánské Lázně a Kamenický Šenov.

Těší se na znovuzahájení provozu krytého bazénu, který je pro část seniorů i invalidů nejvhodnějším doplňkem jiných fyzických aktivit,pro část z nich dokonce jedinou…

Pokud byste někdo chtěl navázat kontakt s jejich organizací můžete přijít v kterékoli úterý mezi 10. a 12. hodinou do ELKO.

Vánoční přání v březnu

Jednou jsme jeli s Markem na služební cestu. Kam jinam - do Pardubic. Cesta jako stovky jiných, dlouhá a otravná. Ovšem semotamo nějaké zpestření, které tu jednotvárnost rozbíjí na kratší a tudíž snesitelnější časové úseky. Je březen, venku už docela teplo, ale ve vlaku topí jak na konci ledna ( a to bylo letos minus dvacet). Kupátka tedy otevřená a směsice hlasů proniká na chodbičku, kde s Markem stojíme a vyhlížíme otevřeným oknem po nějaké zajímavosti. Po čemkoli. Třeba po děvčatech, z nichž některá vyprovokována prvním sluníčkem vyšla jen v bluzkách a dávají tušit, co je pod nimi (moje žena by řekla: vy chlapi. Myslíte někdy na něco jiného? Jo, někdy, ale ne zas příliš často.)

Nad hlasy, z vedlejšího kupé vyniká pronikavý hlásek nějaké velmi mladé slečny - markoval bych ji tak na čtyři roky: Mamí, dej mi čokoládu! Ivetko, jsme ve vlaku a já žádnou nemám. Mamí tak mi dej oplatku ! Počkej, Ivetko, až vystoupíme. Mamí, já něco chci. Ale řekla jsem ti, že tu nic nemám, tak dej pokoj ! To už jsme na sebe mrkli: slabší výchova, co? Ale show nekončí: Mami, tak já řeknu tátovi, když není doma, že chodíš čurat do kýblu... Nesmáli jsme se jen my, celé kupé řvalo, maminka rudá jak ústřední výbor KSČ a holčička hrdá na výsledek svého entrée. Když jsme se dost vysmáli ( ono to zase na bůhvíjak dlouho nevydrží), povídá Marek: to není ani výchovou, to je třeba prostě v ní. Náš Martin chodí do první třídy, louská a píše pár písmen a je už důležitej, jak sedinka na nočníku ( to víte, že neřekl sedinka. Bylo to trochu drsnější slovo). Jednou, no - bylo to na Josefa (a u nás jich je hned pět), jsme trochu oslavovali, takže jsem se dostal domů o něco, no o dost později. Čekal jsem pár vyčítavých slov a chystal si adekvátní obranu, hned v několika variantách. Nebylo třeba: manželka se řehtala, že jsem si nebyl jist, jestli nepřijde nějaká horší verze. Ale brzy mne uklidnila, vytáhla ze šuplíku nějaký dopis a povídá: Přišla jsem asi ve tři hodiny z kanceláře. Martin sedí u stolu a je zticha nejmíň deset minut. Stav tedy nepřirozený. Tak koukám: sedí slušně u stolu a něco smolí na papír. Čouhnu mu přes rameno a povídám: co to píšeš, Marťo? Ježíškovi, mami ! Prosím Tě, povídám, v březnu? To je skoro dost času, ne? A čekám, s čím vyrukuje. Stálo to za to: Podívej, maminko. Já mu píšu, že nechci hračky, že nechci knížky, že nechci nové brusle, že chci jen, aby mi nadělil bratříčka. A to když mu napíšu v prosinci, tak už to s tatínkem nestihnete !

Půl minuty jsem seděla s otevřenou pusou. Teď zase čekal Martin, co vypadne ze mne. Nestálo to za nic: prosím tě, jak jsi na to přišel?

Paní Řeháková mě poslala pro mléko, že nemůže od holčičky a když jsem ji mlíko přinesl, dala mi pětikačku a zeptala se, co si za ni koupím. Já řekl, že brášku, ale že to bude ještě asi málo. Ona se smála, abych si napsal Ježíškovi, aby mi ho nadělil, ale hned dneska, že pro brášky se jezdí hrozně daleko a trvá to třičtvrtě roku.....Já jen vydechla: tak vám pěkně děkuju, paní Řeháková !

Když jsem se dosmál, vjížděli jsme do pardubického nádraží. Za chvilku nám nastaly starosti a oba příběhy byly zasuty do zadního traktu mozku. Ale vychutnal jsem oba krátké příběhy ještě mnohokrát, jenomže nejlepší to bylo přece jen poprvé. Ale: i teď se ještě usmívám a to už to vám vyprávím snad jako dvacátým ...

jč

NEROZHODNOST

Město pod Lovošem se nořilo po slunném horkém letním dni do chladnější noci. Chodníky se vylidnily, auta opustila ulice. Noční klid jen občas narušil hukot projíždějícího vlaku a odfukování parní lokomotivy. V oknech bytů postupně zhasínala světla a lidé se ukládali k nočnímu odpočinku. V posteli pod přikrývkou, kam je maminka uložila ke spánku, se k sobě tulily dvě sestřičky. Dohromady jim nebylo ani devatenáct let. Potichu plakaly. O rok starší dívka napomínala mladší: „Tišeji, nebo náš tatínek uslyší a schytáme to podruhé.“ Oběma bylo - inu, jako po výprasku. Ten zakusily dnešního dne tatínkovým opaskem v plné míře. A bylo také proč. Místo hlídání jejich malé, téměř tříleté sestřičky, se šly koupat k přívozu do Labe a ji ponechaly samotnou jezdit před domem na koloběžce. Zcela zapomněly na svou povinnost a plně vychutnávaly příjemné koupání v tomto horkém letním čase.

Jejich klid narušil až nečekaný příchod obce. Jen co vystoupily z vody, zakusily od otce svůj díl trestu. Vzpomínky na tento okamžik doznívaly v jejich myšlenkách i v tuto chvíli, kdy měly usínat. Maminka je v hloubi duše litovala, ale proti otcově autoritě nijak neprotestovala. Plně domýšlela, co vše se s malou mohlo stát a jak ony samy mohly dopadnout, když se šly bez dozoru dospělých koupat do Labe. Jejich hodnocení celé situace bylo poněkud odlišnější. Cítily křivdu, trest považovaly za nepřiměřený, což jim viditelně připomínaly šrámy, které na nich zanechal otcův opasek. To vše je přesvědčilo o tom, že je rodiče nemají rádi a proto se rozhodly, že se ráno půjdou utopit. Na jejich rozhodnutí nic nezměnilo ani nové ráno. Hledaly ten nejvodnější okamžik nepozorovaně se vytratit z domu. Když usoudily, že ta chvíle přišla, rychle opustily dům a vydaly se uličkami města za svým rozhodnutím - jít se utopit. Prošly kolem Besedy, Žabáku (mnozí toto místo nazývali také „vrbičky“), prošly Osmičkou a namířily si to přímo ke břehu Labe. Zde se posadily a jedna druhou pobízela, aby skočila do vody jako první.

„Skoč ty.“ povídá starší té mladší. „Ty jsi byla vždy odvážnější.“

„Proč já? Skoč ty, ty jsi starší.“ odpovídá ji mladší.

Po chvilkovém váhání, která z nich má skočit jako první, starší povídá: „Myslím, že nás má maminka stejně ráda. Všimla jsem si, když včera od nás odcházela z ložnice, že plakala. Určitě by plakala ještě více, kdyby nás neměla.“

Potom si to obě dívky rozmyslely, vstaly, chytly se za ruce a šly domů. Jejich společná nerozhodnost a vzpomínka na maminku jim zachránily život.

Martin H.