Návraty

Na sever po sté snad vracím se k horám,
v cestě jak první mi horský pás stojí
ten, co se pozvedá z roviny polí.
Zářivou modří mne do očí bolí,
ačkoli celá je zjemnělá šedí

blízkost mi teplého domova věstí:
Tohle znám důvěrně, tohle je štěstí!

Za první linií druhé a třetí
pásmo těch kopců se přes obzor vine.
Každé vždy s modrou, však světlejší pletí,
modře vždy stejné a přec trochu jiné.

Poslední linie s oblohou splyne….
Ta tam je modrá a zbývá jen šedá.
Ani ta ale mi pokoje nedá
až teprv soumrak se s barvami mine.

Není to konec, není to koma
- je to jen jistota, že jsem zas doma.

České středohoří

Hanžpurek

Nezmátl jsem vás. Samozřejmě je to dnes již málo používaný krajový název pro jeden z nejznámějších hradů nejen lovosicka a Čech, ale i blízkého zahraničí - Hazmburku. Charakteristická dvouvěžová silueta tohoto hradu na vysokém kopci, známá i z mnoha uměleckých děl, představuje neodmyslitelnou součást romantické krajiny Českého středohoří. Vybudovali ho kolem roku 1250 Lichtemburkové, jejichž panství se tou dobou v okolí rozkládalo. Jejich původní hrad nebyl nikterak velký, tvořilo ho vlastně jen jádro pozdější stavby, ovšem opevněné mohutnou plášťovou hradbou na půdorysu skoro obdélníka se zakulacenými nárožími. Ve vnitřní ploše stála volně čtverhranná, zřejmě obytná Bílá věž a palác při hradbě. Lichtemburkové hrad vlastnili až do začátku 14.století, kdy ho získal tehdejší český král Jan Lucemburský. Záhy ho však již roku 1335 koupil jeden z předních šlechticů v království, pan Zbyněk Zajíc z Valdeka. Spolu s hradem koupil i Klapý a některé další vesnice, což spolu tvořilo poměrně významné panství. Jedním z důvodů, proč Zbyněk Zajíc hrad koupil byla skutečnost, že zde měl své statky otec jeho manželky Markéty, pan Hynek z Lichtemburka. Hrad, který se do té doby jmenoval Klapý, podle svého jména, a jehož německé podobě trval, pojmenoval hrad Hasenburg, což značí Zaječí hrad, později - lehce počeštěno - tedy Hazmburk. Hazmburk byl tehdy malým hradem skládal se jen z jednopatrové hranolovité budovy, která na východní straně přiléhala k obvodové zdi. To ovšem nemohlo pochopitelně takovému velmožovi, jakým Zbyněk Zajíc byl, stačit a to ani k obytným, tak ani reprezentačním účelům. Brzy po koupi v roce 1335 tedy přistoupil k rozsáhlým stavebním úpravám. Celé původní jádro bylo obklopeno širokým parkánem a obestavěno další obvodovou hradbou s branou. Rozšířil hrad jak na západní, tak i na východní straně, kde přistavěl další, tak zvanou Černou věž a další budovy spolu s přístupem ze severu spodní branou. K hradu bylo na nižší plošině hradního kopce přihraženo opevněné městečko s kostelem.

Hrad touto přestavbou dostal svoji dominantní podobu se dvěma věžemi, Bílou převážně postavenou z pískovce a Černou skoro výlučně z čediče. v roce 1336 vyměnil Zbyněk s králem Janem svůj hrad Žebrák s panstvím za královský hrad a město Budyni nad Ohří, čímž se Zajícové stali nejmocnějším rodem v Poohří a v litoměřické oblasti. To umocnil Karel IV. jako český král a římský císař, když dal Zbyňkovi roku 1352 do držení hrad Kamýk s panstvím, čímž Zajícové rozšířili své panství i na východní, pravý břeh Labe. Jejich sídelní hrad Hazmburk byl významnou oporou krále a církve, což se nejvíce projevilo v době husitských válek. Tehdy se dokonce uvažovalo o tom, že zde budou - vzhledem k pevnosti a praktické nedobytnosti hradu uschovány předměty kostelního pokladu z pražského hradu. v roce 1440 sem byla dopravena vzácná bohoslužebná roucha, která pak o čtyři roky později byla vrácena opatovi pražského premonstrátorského kláštera. Husité se pokoušeli Hazmburk dobýt, dokonce třikrát (1424, 1429, 1431), ale pokaždé neúspěšně. Po husitských válkách dochází k dalším stavebním úpravám hradu hlavně za Zajíce Zbyňka IV. z Hazmburka a na Kosti. Ten již vlastnil jako představitel rodu další rozsáhlá panství v oblasti dnešního Českého ráje hrady Kost, Trosky, Hrubou Skálu a Navarov. Koncem 15. století zajícové přesídlili do Budyně nad Ohří, kde vybudovali renesanční zámek. Význam Hazmburka tak pomalu upadal až do roku 1558, kdy jej Zajícové prodali Lobkovicím jako zpustlý. Hrad chátral dále. Dnes jeho slávu a význam připomíná jenom zřícenina.

S Hazmburkem, podobně jako i s mnoha jinými hrady, je spojeno mnoho pověstí o pokladech, neušel proto ani on náporům různých zlatokopů. Pro svoji polohu a podobu byl předmětem mnoha uměleckých děl. Pozornost mu mimo jiné věnovali Karel Hynek Mácha, Emil Filla, Svatopluk Čech i mnozí další.

Text Roderich Slavík, grafika Jana Haasová

Pozvánka na výlet

Perucká zastavení

Čtvrtý ročník putování po Středohoří a jeho blízkém okolí zahájili Poutníci výletem do Peruce a na Krásnou (Čechovu) vyhlídku.

První zastavení bylo u Oldřichova dubu, který je snad nejstarším stromem v Čechách. Podle pověsti se zde setkal kníže Oldřich se selkou Boženou, s níž se pak oženil. v roce 1004 se jim narodil syn. v té době byl dub již vzrostlý. První zmínka o něm je v latinsky psané Kosmově kronice z počátku 12. století. Ve verších o tomto dubu píše ve své kronice Dalimil a zmiňuje se o něm i Václav Hájek z Libočan v kronice z r. 1541. Dub je asi 30 m vysoký, obvod kmene ve výši prsou je 750 cm a u paty dokonce 970 cm.

Krásný jarní den, sluníčko a teplo. Posadili jsme se u dubu a obdivovali jeho majestát a vitalitu. Je králem okolních stromů a svědkem naší dávné historie. Strom utrpěl nejednu ránu, kmen je dutý, v místech, kde se rozvětvuje, prasklý a aby nedošlo k jeho úplnému rozlomení, je sevřený na dvou místech ocelovými obručemi. Přesto se dub každé jaro zazelená a v této době právě raší. Pozorujeme ptáčky, kteří se čile pohybují po jeho kmeni i větvích. Jsou to zejména brhlíci a šoupálci. Podle zpěvu poznáváme další ptáky, kteří jsou v naší blízkosti sýkorky, budníčky a samečky pěnkav. Po rozloučení s královským dubem jsme chtěli navštívit Pamětní síň Emila Filly na zámku, ale ta byla z důvodu rekonstrukce zavřena. a tak jsme se vydali na Krásnou vyhlídku, odkud Emil Filla maloval České středohoří. Na toto místo nejednou zavítal i Svatopluk Čech, takže vyhlídka nese i jeho jméno.

Vyšli jsme po modré značce. Cestou nás po pravé straně zaujalo zatím ještě sytě zelené pole hořčice. Les hýřil různými odstíny zelenavých barev rašících stromů a pochlubil se nám i pestrou květenou : sasanka hajní, fialky, jaterník podléška, prvosenka jarní. u cesty ještě kvetl podběl a na některých místech začínal kvést pryšec chvojka. z ptačího zpěvu vynikal v blízkosti pole hlas strnada lučního, v lese se ozývali budníčci, pěnkavy a brhlíci. Sluníčko probudilo i motýly bělásky, žluťásky, babočku kopřivovou a paví oko, kteří poletovali ponejvíce na okraji lesa. v lese jsme se setkali s užovkou, která, vyrušena našimi kroky, zmizela v loňském listí.

Po chvilce chůze se před námi rozevřel nádherný pohled na panoráma kopečků Středohoří, které bylo v oparu. Došli jsme k altánu vlastní Krásné vyhlídce, kde jsme se posadili a kochali krásou kopců i okolního lesa a naslouchali ptačí symfonii. Pozorovali jsme oblohu, která stále více "mléčněla" a pod touto vrstvou oblačnosti se tvořily ještě tmavě šedé roztrhané mraky. Jednotlivá pásma kopců se rozčlenila podle vzdálenosti, Milešovka byla jen nepatrně zřetelná. Středohoří přišlo obdivovat více turistů, a že zaujalo kdysi i Svatopluka Čecha, o tom svědčí jeho následující verš:

Zas vidím, horstva věnec modrosmavý,
Jenž děcku své krásy obzor vil
Zde Milešovka s nižších sester davy,
Tam Košťál strmý, lysý Radobýl.

Je tu nádherně, ale čas je neúprosný a nás čeká návrat, při němž se setkáme se zajímavým ptákem velikosti káněte a podle tvaru těla zřejmě také dravcem. Pták poletuje nad polem, je zespodu bílý a jen okraje křídel má černé, je to včelojed lesní nebo některý druh motáka či orlík krátkoprstý? Pevně věříme, že se s tímto ptákem ještě setkáme a budeme mít příležitost si ho podrobněji prohlédnout a na otázku odpovědět.

strana 3

Strana 3