V srpnu minulého roku se Lovosice rozloučily s otcem Romanem Depou, který se vrátil do rodného Polska. Od 1. září 2019 je administrátorem exc. v Lovosicích Józef Szeliga a výpomocným duchovním Mgr. Ing. Ladislav NÁDVORNÍK, SDB. Požádali jsme nového duchovního správce lovosické farnosti o rozhovor.
1) Otče Ladislave, představte se prosím našim čtenářům
Narodil jsem se na vesnici ve východních Čechách, po základní škole jsem se vyučil elektrikářem, poté jsem si udělal maturitní nástavbu. Po maturitě jsem se rozhodl pro studium na vysoké škole, vystudoval jsem strojní fakultu VUT v Brně.
Na začátku vysokoškolského studia (1983) jsem se seznámil s partou mladých lidí z našeho kraje, z Poličky, a začali jsme spolu jezdit na různé akce (první akce byl folkový festival ve Svojšicích) a přes ně jsem se seznámil s Karlem Herbstem, salesiánem a současným biskupem pražským. Posléze jsem začal jezdit s partou kluků školního věku na prázdniny (tehdy ilegální, ale nebáli jsme se: i na to jsme byli připravováni.). Kromě toho, že jsme se starali o ty kluky o prázdninách, tak jsme měli i dobrou formaci, duchovní, i trochu praktickou pro svůj osobní život. A to trvalo asi tak 5 let.
Poté na konci studia na vysoké jsem byl v kontaktu s dalším salesiánem Petrem Baranem, a nějak to přirozeně přerostlo v úvahy, co dál po vysoké. A v roce 1988 jsem začal, tehdy ještě tajně, noviciát, ten jsem přerušil nástupem na vojnu. Od září 1989 jsem v noviciátu pokračoval a po revoluci jsem v září 1990 nastoupil na teologickou fakultu UK v Praze a dalších 5 let jsem studoval teologii. Ke konci studia jsem vedl rozhovor s tehdejším salesiánským provinciálem, kam směřovat své působení. Já jsem si přál pracovat s lidmi z ulice (drogově závislí…). To nebylo tehdy reálné tak jsem se dostal do Teplic.
Ve spolupráci s místními lidmi jsme hledali vhodný objekt k působení. Pomohl nám jeden teplický radní. V roce 1999 jsme otevřeli Salesiánské středisko mládeže v Proseticích pro děti z toho sídliště. Nejdříve jsem začínal s jedním spolubratrem a dvěma kluky na civilce. Postupně jsme hledali cesty, jak dále fungovat. Neziskový sektor byl ještě v plenkách. A po 15 letech jsme již měli dvě střediska – v Proseticích a Trnovanech, zařazené v síti škol a zaregistrované 3 sociální služby. Hodně jsme také museli nastudovat témata interkulturality, sociální práce a práce v místní komunitě. S několika neziskovými organizacemi jsme spoluvytvářeli komunitní prostředí ve městě.
V roce 2013 jsem středisko předal své zástupkyni a odešel jsem do Ostravy, kde jsem byl 6 let, ale mezitím jsem se po dvou letech dostal na stáž na Slovensko do Řeckokatolického pastoračního centru pro Romy v Čičave u Vranova nad Topľou. To byl pro mě úžasný zážitek, že jsem mohl žít s Romy, a lidmi, kteří s nimi pracovali, tvořili zajímavé programy. Tam jsem si nově uvědomil, že evangelium může zásadně změnit životy lidí. Po roce jsem se vrátil do Ostravy. Ale mé srdce mě táhlo zpět do severních Čech a podařilo se, že jsem se v září 2019 vrátil zpět na sever Čech. Otec biskup mě jmenoval kaplanem pro pastoraci Romů. A k tomu jsem dostal na starost lovosickou farnost, abych se staral o zdejší věřící.
2) Co znamená být výpomocný duchovní?
Když je člověk řeholník, tak patří do některé z řeholních komunit. Když je podřízen biskupovi, tak patří do diecéze a má nějaké pracovní zařazení. Většina diecézních kněží má svou farnost, v které jsou ustanoveni. Tady v severních Čechách mají obvykle na starost několik farností, které spravují, tak k tomu mají někoho na pomoc. Výpomocný duchovní nemá na starost farnost se vším všudy, např. nemusí se podepisovat pod faktury za opravu střech apod. V některých chvílích by snad bylo lepší nemít kostel a nemuset se o něj starat, místo toho se více starat o duchovní a osobnostní růst lidí. V neděli si na 2 hodiny pronajmout sál a přes týden provozovat vhodnou klubovnu to by pro činnost v současném rozsahu stačilo. Ale protože máme úctuk umění, památkám a historii, tak se staráme, i když starost o umění a památky je důležité pro mnohem větší okruh lidí, než je malé společenství, které chodí do kostela. Proto je nutné mít faráře, který zaštituje nejen tu duchovní a osobní péči o „věřící“, ale i mnohem širší administrativní a ekonomickou stránku.
V mém případě mám 2 oblasti působení. 15 letech svého působení v Teplicích a 6 letech v Ostravě a jsem zapojen do práce mezi Romy. Myslím, že jsem pronikl do této problematiky. Zkušenosti ze Slovenska ukazují, že dobrá duchovní a osobnostní péče o tuto specifickou skupinu lidíprináší ovocepro život celé společnosti. Práce s Romy mi dělá radost, dává mi smysl. Proto jsem do této diecéze zařazen jako kaplan pro pastoraci Romů.
Kromě toho se starám o vše, co souvisí s duchovní problematikou a lidmi ve farnosti. O budovy a materiální spruvu se stará někdo jiný i když se této problemstice nelze zcela vyhnout.
3) Které obce zahrnuje lovosická farnost a kde se koná mše svatá? Jaká je doba mší v Lovosicích?
Římskokatolická farnost Lovosice organizačně spadá pod litoměřický vikariát, jeden z deseti vikariátů litoměřické diecéze. Do naší farnosti spadají obce Lovosice, Lhotka nad Labem, Lukavec, Malé Žernoseky, Sulejovice a Vchynice. Jako farní obvody pod naši farnost dále spadají i farnosti Milešov, Velemín a Prackovice nad Labem.
Mše svatá se během pracovního týdne slouží pravidelně v Lovosicích (úterý až pátek) a v DD Milešov (pátek). Během víkendu se mše svatá slouží každou neděli v Lovosicích, okolní obce se střídají dle rozpisu – Lukavec 1. neděle v měsíci, Medvědice 2. neděle v měsíci, Sulejovice 3. neděle v měsíci a Velemín 4. neděle v měsíci.
V ostatních obcích farnosti se mše svaté slouží příležitostně.
V Lovosicích se slouží mše v těchto časech: úterý 17:30, středa a čtvrtek 8:00, pátek 16:30 a neděle 9:30. Během církevních svátků se časy někdy mění.
4) Křesťané po celé zemi jsou smířeni s tím, že letošní svátky si připomenou zcela jinak než kdykoliv v minulosti. Vzhledem ke koronavirové epidemii nikdo, až na výjimky, neprotestuje proti tomu, že kostely zůstanou pro bohoslužby uzavřeny a žádná duchovní setkání se neuskuteční. Jak probíhaly Velikonoce 2020 v Lovosicích, byl nějaký on-line přenos? Mohl byste to prosím přiblížit trochu našim čtenářům?
Celé mé působení jak v Teplicích tak v Ostravěbylo ve farnostechjen okrajové. Měl jsem na starost středisko mládeže, kam chodili děti, které věděli velmi málo o Pánu Bohu. A my jsme snažili přiblížit jim nějakým způsobem tyto hodnoty tak, aby to pro ně bylo srozumitelné a přijatelné, aby jim to dávalo smysl v životě, aby to pro ně nebyla procházka muzeem či lapidáriem, kde je již vše zkamenělé.
V tomto duchu jsem se snažil prožít i letošní Velikonoce a prezentovat je lidem, s kterými jsem se individuálně setkával, ať skrze nášzpravodaj farnosti, který každý týden vytváříme, jím zprostředkovávat hodnoty evangelia nezávisle na tom, zda se někdo cítí patřit do nějakého křesťanského společenství, zda vůbecjsou křesťané či nikoliv, zda chodí do kostela…
Myslím, že na letošních Velikonocíchje pozitivní to, že jsou úplně jinak. Jsou úplně jinak, než za těch 20 let první republiky, za 40 let totality, za 30 let od revoluce… Ať už pro lidi, kteří žijí s Kristem, či pro ty, kteří se vezou na vlně tradice, že se něco dělá, protože je to zvykem a protože nám nikdo neřekl nic lepšího. Tito všichni měli příležitost zamyslet se nad tím, kdo byl Kristus když žil na zemi, kdo je Kristus, co děláme, čemu věříme, co naše jednání znamená pro nás či pro ostatní.
Tomáš Halík k tomu měl úvahu: „Křesťanů je málo, ubývá jich. A to, že teď máme prázdné kostely, je jen upozorněním na to, že by se to za několik desetiletí mohlo stát definitivním. Pokud nepřehodnotíme to úžasné bohatství, které máme. Což znamená, že Ježíš Kristus za nás sice trpěl a zemřel, ale především vstal z mrtvých a tím porazil tisícileté panování zla. A my tím máme příležitost žít ve svobodě, jak to říká Neal Lozano ve své knize: „K tomu, abychom mohli žít ve svobodě, potřebujeme tu vnitřní touhu v ní žít.“ Co to znamená svoboda, v tomto pojetí je velmi široký pojem na rozsah tohoto článku. Může to být pro někoho i výzva si o tom přijít popovídat, co to vlastně je ta svoboda, která nás osvobozuje od konvencí, od různých klišé, ať už křesťanských či nekřesťanských.
5) Jaké jste měl pocity, kdy jste přišel do Lovosic? Znáte České středohoří?
České středohoří tak trochu znám. Rodiče mám ve východních Čechách u starobylé Litomyšle, odkud jsem jezdil. Mnoho let jsem přejížděl přes Středohoří do Teplic, ale to, co je napravo či nalevo od staré E55, jsem moc neznal. Proto jsem byl překvapen, když jsem v září poprvé jel sloužit nedělní mši svatou do Medvědic, jaký je to krásný kraj. To mě opravdu uchvátilo.
A jaké jsem měl pocity? Prostě jsem přišel sem do Lovosic. První věcí bylo nějak ustavit mé fungování zde, což se podařilo ke všestranné spokojenosti. Byl jsem překvapený, že do kostela na pravidelné mše sice nechodí moc lidí (při regulérním sčítání v říjnu 65 lidí na nedělní mši svaté), ale při významných událostech, např. na sv. Václava byl kostel plný. Také jsem se tu setkal s mistrem Václavem Hudečkem, to byl krásný zážitek.
A farnost, lidé, kteří chodí do kostela pravidelně, jsou přátelští a vstřícní a je vidět, že jim záleží na tom, aby jejich kostel byl hezký a aby vše dobře fungovalo. Takže mám samé pozitivní pocity.
Jedna taková věc, nad kterou bychom se měli zamyslet, je, co je to farnost a kdo do ní patří. Farář byl po celá staletí osobností, která propojovala místní komunitu. Říkalo se farnost a myslelo se tím lidi, kteří v tom městě nebo vesnici žijí, kteří se setkávají a starají se o to, aby jejich město fungovalo a aby se v něm dobře žilo. Dnes máme společnost poněkud přeskupenou, do kostela chodí málo lidí a ne všichni lidé mají povědomí, jaký má kostel ve městě význam a také kdo by se měl o něj starat a proč.
Evropská kultura je postavena na milosrdenství, na vzájemné pomoci, která souvisí s křesťanstvím, s křesťany – s lidmi, kteří tyto kostely postavili. Když jsem řídil středisko, tak jsem spolupracoval s lidmi z neziskových organizací, a začalo se mluvit o občanské společnosti, o komunitních aktivitách, komunitních nadacích. Některá občanská sdružení patřící do tohoto komunitního života se starala například o to, aby se některý kostel či kaplička na opuštěném místě úplně nezničil, tak alespoň opravili střechu či spravili dveře. Také na těchto místech pořádali kulturní akce, protože na mši nebo jinou formální duchovní akci by tam nikdo neměl potřebu přijít.
S tím také souvisí to, kdo by se měl například starat o hodiny na věži. Pokud většina lidí chodila v neděli do kostela, všichni se považovali za křesťany a bylo pro ně samozřejmé, že si sami budou opravovat dominantu města, kterou většina z nich využívá – svůj kostel, třeba i hodiny na věži. Už od doby Marie Terezie a Josefa II. je zvykem, že o hodiny na věži se stará radnice, protože hodiny na věži slouží všem, kteří kolem kostela chodí a potřebují vědět, kolik je hodin. V okamžiku, kdy do kostela chodí 60 lidí z 8 tisícobavatel, tak nemůžeme říct, (a v evropských zemích to není zvykem říkat) že kostel je zbytečný a nemusíme se o něj starat a možná bychom ho mohli zbourat. Natož hodiny na věži, které jsou věc veřejná a slouží nezávisle na životním postoji jednotlivce. Prostě nám ukazují, kolik je teď hodin věřícím i nevěřícím. V Rakouskouherské monarchii se proto už před několika sty lety ustálilo pravidlo, že provoz hodin na věži financuje městská rada protož hodiny slouží všem. Jestliže se zastupitelstvo města rozhodne, že nechce přispívat na opravu hodin na věži, bylo by dobré se zamyslet nad chápáním slova občanská odpovědnost a pojmu lokální společenství.
6) Pokračujete ve vydávání týdeníku Václav a zavedl jste i některé nové aktivity, např. Farní kavárnu v neděli po mši svaté, 9. února se dokonce promítal film Don Bosco. Teď koronavirus všechna setkávání zastavil. Snad se to poskočení karantény obnoví. Co chystáte jako první akci po uvolnění karantény?
Snažíme se samozřejmě rozvíjet různé aktivity, neboť pokud setkávání nemá vnitřní obsah nic by si z nich neodnášeli, pak by nebyl důvod se setkávat. A proto se lidé odedávna setkávají při bohoslužbách, protože se navzájem posilují a povzbuzují, pomáhají si, prožívají každodenní život spolu ve světle myšlenek křesťanství, které Kristus přinesl – jak hovořil s apoštoly, s ostatními lidmi, s těmi, kteří byli u moci, s představitelitehdy již zkostnatělé náboženské struktury, kteří se snažili nahradit chybějící osobní morálku pravidly. Čím větší společnost, tím se lidé stávají více anonymní, klesá odpovědnost za sebe a ostatní, ochota dělat něco, co nás přesahuje.Křesťané i nekřesťané mají různé spolky, díky nimž prožívají život společně, neboť člověk je stvořen pro život ve společnosti. Platí pravidlo: „Jak moc jsi ochoten do společnosti dát, tak moc můžeš od ní dostat.“ A právě tyto aktivity nám pomáhají vytvořit si určitý hodnotový systém, žebříček, ze kterého lze vycházet.
S promítáním filmů je trošku problém, lze promítat jen některé filmy, abychom neporušili autorská práva. Ale je možné dělat besedy narůzná témata. Kromě pravidelných křesťanských svátků jsou i jiné různé příležitosti pro besedy, setkávání, tematické biblické kurzy a mnoho dalších. Také jsme dostali kulečníkový stůl, který už je nainstalovaný a podařilo se nám pro něj uzpůsobit místnost, kde se tato další aktivita může rozvíjet. A tak se těším, že přijdou další lidé, kteří ještě nenašli cestu přímo do kostela, ale s nimiž se můžeme sejít, můžeme si zahrát kulečník, popovídat o tom, co nám dělá radost, co nás trápí, co bychom mohli ve svém okolí změnit. A to jsou moje velmi obecné plány. Snažím se je přizpůsobovat, jak přichází podněty a nápady z nejbližšího okolí.
A kromě toho mám poslání, které je trošku mimo farnost, a to je v křesťanském jazyce evangelizace či pastorace Romů, s nimiž se setkávám v širším regionu – v Ústí, Teplicích, v Duchcově. Snažíme se vytvořit takové skupinky, jež se společně setkávají, navzájem se povzbuzují, upevňují své postoje, dávají podněty pro svůj život.
Don Bosco byl jedním z těch lidí, kteří v 19. století velmi ovlivnilipohled na výchovu a pedagogiku,i když tehdy ještě pojem pedagogika nebyl tak přesně formulován.Přinesl mnoho podnětůa postřehů ve výchově, které jsou i dnes velmi přínosné pro rodiče, pro mladé, kteří se starají o nějakou skupinu, skauty…Všechno tohle je inspirace a já se těším, že i v téhle oblasti práce s romskou komunitou se posuneme zase dál, tak jako během mého působení v Teplicích. Když jsem odcházel, tak Salesiánské středisko přebíralo cenu Gipsy Spirit v Praze z rukou Michala Kocába. Byla to významná a příjemná událost pro středisko, mnoho lidí se tam schází, protože vidí, co všechno se dá dělat, stačí jen začít.
7) Co byste lidem v současné situaci poradil? Jak přečkat toto kritické období?
Jak přečkat toto kritické období… Každé období je nějak kritické či přínosné. Něco nám bere, něco nám dává. Záleží na tom, jak jsme připraveni a nastaveni na to příslušné období. Někdo nemůže žít v tichu, jiný zase nemůže žít v hluku.
Tomáš Halík v nedávném rozhovoru říká: „Já se nemám špatně. Mám plnou ledničku a plnou knihovnu. Mám klid, ticho, mohu pracovat a dělat, co mě baví.“ Hůře je na tom rodina s dvěma či třemi dětmi, která je zavřená ve dvou či třech místnostech. Ta je jistě v horší situaci.
Je to příležitost k tomu přečíst si nějakou knihu, na niž bychom si jindy neudělali čas, dozvědět se něco, co může být přínosné pro nás, a nejen pro nás. V dnešní době získat informace je spíše otázka toho, které odmítnout, než kde je získat. Máme fungující internetové připojení, na internetu je neskutečné množství informací a dokumentů z různých oblastí života, video a audio soubory, články…
Pokud je někomu smutno, může zavolat své rodině, známému. Tuto možnost lidé po celá staletí neměli. V dnešní době je vzácné, že by někdonebyl ve spojení s někým.
Pravdou však je, že mnoho lidí se nyní cítí osamoceno, třeba i uprostřed města. Je velmi důležité myslet na tyto lidi, aby se necítili opuštění a sami. Zastavit se na chodbě se sousedem, zeptat se zda mu něco nechybí. I to je příležitost jak pomoci sobě i druhému člověku.
8) Za normálních okolností byste dnes sloužil slavnostní mši, na které bych pravděpodobně byla přítomná. Snad se někdy uvidíme na některé Farní kavárně.
Těším se na viděnou s Vámi i se všemi čtenáři.
(hz)