Z historie Lovosic

Dny zrady - Cesta k Mnichovské dohodě a konci Československa

Jak vstoupily Lovosice do Velkoněmecké říše

Historie česko-německého soužití byla složitá odedávna. Někdy v bojích vyhrávali Češi, jindy Němci. V čase vlády Přemysla Otakara II. byli do Čech dokonce Němci lákáni jako kolonisté, docházelo k zakládání nových vesnic a osad v méně hustě osídlených pohraničních hvozdech. Trvaly dlouhé doby mírové koexistence obou národů, byly časy válečné, proběhla třicetiletá válka, kdy protáhla naší zemí vojska všech národností, všechna plundrovala a zabíjela. Po ní už na Lovosicku převládali němečtí usedlíci, ale Češi i Němci žili většinou v klidu vedle sebe, brali se mezi sebou a v mnoha rodinách se mluvilo česky i německy. 

V 19. století se však vyhrotily z obou stran národnostní spory (tvrdé boje byly v Lovosicích sváděny třeba o českou školu, ale také o důležitá místa ve státní správě – např. o místo poštmistra); v roce 1918 byla dokonce ze strany německých obyvatel v pohraničí snaha vytvořit stát Deutschböhmen a ustavení československých správních orgánů se proto protáhlo až do prosince, kdy byl 18. prosince 1918 jmenován předsedou správní komise (starostou) místní český advokát, JUDr. Karel Tippmann.. V prvních letech po válce se zdálo, že vztahy mezi Čechy a Němci by se mohly uklidnit, ale to bylo jen povrchní zdání. Dále následuje stručný časový průběh zmaru…

8. srpna 1932 začal v ČSR proces s Volkssportem, jehož organizačním vedoucím a zástupcem zemského vůdce pro Čechy byl Dr. Paul Illing (1904-1984), lovosický občan. Illing byl tehdy zatčen, vyšetřován a odsouzen k 2 letům a 7 měsícům vězení za protistátní činnost. Ostatní vysocí činitelé byli kryti parlamentní imunitou a posléze zmizeli v Německu. (Za zásluhy byl později SS-Standartenführer Illing jmenován Landratem kraje Litoměřice.)

30. ledna 1933 Německý prezident Hindenburg jmenoval Adolfa Hitlera, předáka Nazionalsozialistische Deutsche Arbeitspartei (NSDAP) říšským kancléřem. Pro německý stát se používal oficiální název Deutsches Reich (také ale Drittes Reich, od roku 1938 po připojení Rakouska Großdeutsches Reich). Rozpuštěním parlamentu (1. února 1933) a zapálením Říšského sněmu v Berlíně (26.-27.2.1933) nastolil Hitler v Německu fašistickou diktaturu.

7. června 1933 se konala 1. schůze NSDAP v Lovosicích v hotelu Zlatá loď (Beseda).

2. října 1933 Konrád Henlein (původně učitel tělocviku a turner v Aši) vydal provolání k ustanovení Sudetoněmecké vlastenecké fronty (Sudetendeutsche Heimatsfront) jako nového politického seskupení sudetských Němců. Vyzval do jejich řad všechny Němce „bez rozdílů stran a stavů“. (V roce 1935 se Fronta přejmenovala na stranu Sudetendeutsche Partei /SdP/ a ve volbách se stala s 15% druhou nejsilnější stranou v ČSR.)

11. března 1938 Německá vojska vpadla do Rakouska. Kancléřem se stal nacista Arthur Seyss-Inquart (po válce popraven jako válečný zločinec). V plebiscitu 10.4.1938 hlasovalo 99% Rakušanů pro souhlas s připojením Rakouska k Třetí říši.

24. dubna 1938 Henlein vyhlašuje na sjezdu SdP v Karlových Varech 8 požadavků, mezi nimiž je svobodně se hlásit k němectví, k myšlenkám vytvoření tisícileté říše všech Němců a vyznávat ideologii nacionálního socialismu.

3. května 1938 Rudolf Lehman, 2. náměstek starosty v Lovosicích, prohlásil na schůzi zastupitelstva, že se všechny německé politické strany s výjimkou německé sociální demokracie připojily k Sudetendeutsche Partei.

V květnu 1938 promluvil Henlein v Lovosicích v dnešní Besedě na veřejné schůzi SdP a jeho projev byl rozhlasem přenášen před restauraci; drze si dovolil zakončit projev nacistickým pozdravem. K zabránění bitky s českou menšinou muselo být povoláno ve větším počtu četnictvo. V té době dostoupilo ohrožení naší země již takové míry, že byla 21.5.1938 vyhlášena částečná mobilizace, byli povoláni záložníci z jednoho ročníku k ostraze hranic a zajištění vnitřního pořádku. V Lovosicích byla 21.5.1938 zřízena Stráž obrany státu (SOS) složená z armády, četnictva, finanční stráže a státní policie; při ostraze objektů, např. železnice a mostů, pomáhaly v Lovosicích sokolské hlídky, pomoc s administrativní prací poskytovali manželé Tippmannovi.

"Přísahám při všem co je mi svaté, a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budu poslušen prezidenta a vlády republiky Československé a všech svých velitelů a představených; přísahám, že budu bez odmluvy plniti jejich nařízení vždy a všude, i v nebezpečí,bez váhání a odporu, že svůj útvar neopustím, ale i život svůj ochotně dám na ochranu vlasti a za její svobodu; přísahám, že budu své druhy milovati, k nim věrně státi, v nebezpečí je neopustím, ale až do konce s nimi budu bojovat, jak mi káže mužná čest a vědomí povinnosti občanských. Tak přísahám..." Tak zněla přísaha SOS.

19.6. – 7.7. 1938 Probíhal X. sokolský slet, jehož se zúčastnili i lovosičtí Sokolové, žactvo (45 žáků, 46 žákyň a 8 vedoucích, dorost i dospělí, muži i ženy). Do Prahy přijíždějí na návštěvu delegace rumunských vojáků a jugoslávských námořníků, příslušníků Malé dohody. To byly asi poslední hezké dny předválečného Československa. V srpnu se začalo stupňovat napětí, dokončovalo se opevnění a československé armáda byla v částečné pohotovosti. Zpívalo se:

Na našich hranicích stojí stále stráž, nečekej, Adolfe, nás se nedočkáš!
Nečekej, jdi už spát, nech si o nás zdát.
Přijď, Adolfe, časně zrána, uvítá tě z děla rána,
budem mašírovat.

Oblíbená píseň měla několik slok.

30.8.1938 se konala poslední schůze městského zastupitelstva před zabráním Lovosic. Lidé v Lovosicích ještě 5. září asi o připravovaném zabrání Sudet téměř nic netušili. Do poslední chvíle zdejší Češi věřili, že Lovosice nebudou do záboru zahrnuty. Ze zápisu o řádné schůzi správního výboru konané dne 5.9.1938 ve spolkové místnosti Sokola za účasti 17 členů (doslovné znění) :

… Cvičitelský sbor usnesl se v poslední své schůzi na konání akademie, a to pravděpodobně dne 9. října. Závody o putovní cenu bratra Hellera ve střelbě vzduchovkou budou taktéž uspořádány 9. října odpoledne…

… Bratr Jelínek referuje o hlídkách, které jiné jednoty v pohraničí zřídily a dotazuje se, zda by i naše (tedy lovosická) jednota nemohla zavést podobné stálé hlídky, které by v čas nějakého nebezpečí puče pomohly svolat členstvo. Po debatě bylo doporučeno pouze vypracování pohotovostního plánu pro případ nutné pohotovosti… Byla to poslední schůze Sokola, další se konala až 5. září 1945, přesně za 7 let.

Napětí se dále stupňovalo, zejména po sjezdu nacistické strany v Norimberku 12. září, kde Hitler přímo vyzval české Němce k povstání. 15. září Henlein vydává prohlášení: „Chceme domů, do říše“!, v němž otevřeně žádá rozchod sudetoněmecké menšiny s českým národem. Ze Sudet začali odcházet němečtí antifašisté, Židé a ohrožení Češi. Pak už události následovaly v rychlém sledu.

Museli pryč z Lovosic - Odchod Sokola a národovce před fašisty do ústraní

(Příběh Jaroslava Scharfa, starosty Sokola a lovosického zastupitele za 1. republiky.) Hrdina našeho vyprávění se narodil 18. února 1885 v Milešově, v rodině místního ševce (ševcem byl v Lovosicích i jeho děd Georg); matka Marie prý byla porodní bába. Rodina se přestěhovala do Lovosic, kde jeho otec Adolf povozničil a snad také i ševcoval. Do školy chodil v Lovosicích a vyučil se zedníkem, ale zedničinu asi moc nedělal. Odešel pracovat na dráhu, a to ke společnosti C.k. státní dráhy v Lovosicích, kde  pracoval jako posunovač, později asi jako nějaký vedoucí party, protože v té době se psal podúředník. Jaroslav se 5. října 1908 oženil s Annou, rozenou Fialovou z Rousovic u Mělníka, a měli spolu dvě děti, syna Josefa a dceru Zdeňku. Pan Scharf byl jmenován členem správní komise pro vedení města Lovosic, která měla první schůzi 18. prosince 1918. Od té doby byl často v zastupitelstvu města, členem různých komisí, prostě velice činorodým občanem města. Byl také aktivním členem strany národně socialistické a Sokola.

Pro své tvrdě protiněmecké přesvědčení a vyvíjenou činnost začal mít obavy, co se bude v Lovosicích po příchodu hitlerovců dít. Jeho přítel pan Holub, statkář (snad nájemce) na Podhoře pod Házmburkem, pana Scharfa varoval před možným postihem od lovosických Němců a nabídl mu bydlení, jako útočiště před možnou německou perzekucí.

Jak uvádí vnuk Jaroslav Scharf: „Děda nabídku přijal a s babičkou a dcerou se na Podhoru v srpnu nebo září 1938 přestěhovali. Lovosičtí Němci dědu skutečně po 10. říjnu hledali. Doma byl otec,  provedli domovní prohlídku, našli sokolské vzduchovky. Tátovi nějakou tu ránu strčili, a zavřeli ho do sklepa v budově dnešního internátu, kde pobyl několik dnů. Vzduchovky zabavili. Pokud mne paměť neklame, tak děda jezdil na kole na výkopy pro benzinovod z Hydrowerke (po válce Stalinovy závody) snad do Hněvic. Jestli to bylo nařízené, nebo jezdil si přivydělat, to opravdu nevím. Na Podhoře děda pobyl až do konce války, já jsem tam byl také, v Lovosicích byly často letecké poplachy, tam bylo klidněji.“ (Složitý životní příběh Jaroslava Scharfa pokračoval i po válce, brzy uvedeme medailónek o celém jeho životě.)

V pohraničí docházelo k útokům fašistů z řad našich Němců na představitele státní moci. 17.9.1938 SdP vytvořila vlastní vojenskou organizaci – Sudetoněmecký dobrovolnický sbor (Freikorps) ; do 1.10. sbor provedl 300 záškodnických akcí a zmařil 110 lidských životů.

Cesta do ciziny

(Citováno z pamětí Otto Sulka, narozeného v Lovosicích 1. dubna 1924. Vzpomínky byly napsány v roce 1999 v Kanadě. Kráceno.) Pořád si ještě pamatuji na onu dobu v roce 1938, kdy se politická situace stávala stále kritičtější. Bylo mi teprve čtrnáct let. K nejhorším vzpomínkám z té doby počítám nenávist, se kterou jsme se setkávali u lidí, které jsme znali mnoho let. Někteří z nich byli dříve dokonce „u nás“ v sociálně demokratické straně. Snad to bylo způsobeno dřívější činností otce, který pravidelně míval na oslavách 1. máje hlavní projev jako odborář a městský radní v německé i české řeči. Několik týdnů před obsazením Lovosic jsem se zúčastnil ještě stanového tábora Socialistické mládeže v Bílině a slavnosti ATUS (Association Arbeiter-Turn und Sportverein, obdoba Dělnické tělocvičné jednoty) v Trmicích. Ještě koncem srpna jsme podnikli jako členové ATUS cestu na Zadní Cínovec k „naší“ chatě, kterou jsme tak rádi navštěvovali. Při jednom výletu do Nakléřova (Nollendorf) nám ale česká vojenská hlídka poradila, abychom v cestě nepokračovali a vrátili se. Blízkost hranic už byla příliš nebezpečná. Chamberlainova ústupná politika vůči Hitlerovi nás nechala tušit, že připojení Čech k Velkoněmecké říši je už nezadržitelné.

Začátkem září po prázdninách jsem přece jen navštěvoval 4. ročník měšťanské školy v Lovosicích. Většinu svých spolužáků jsem znal od 1. třídy, ale veškerá přátelství náhle přestala. Po asi dvou týdnech řekl otec, že v české části nalezl nové bydlení a že se tam musíme přestěhovat. Odhlásil jsem se proto ze školy. Matka dala výpověď ve svém dlouholetém zaměstnání v Olejně. Otec chtěl ale i nadále dojíždět do Ústí (Aussig) na své pracoviště v odborovém svazu továrních dělníků v Karlově ulici. Také moji bratři Walter a Franz si zpočátku ponechali svá učňovská místa v Lovosicích.

5. října 1938 jsme šli s matkou do Lovosic, abychom si odnesli rádio, které české úřady všem Němcům několik týdnů předtím odebraly. Značný počet lidí tam už čekal, ale nikdo s námi nemluvil. Když jsme dostali zpět rádio, spěchali jsme domů. Zde už byl nákladní vůz naložen naším majetkem a připraven k odjezdu. Franz a já jsme měli odjet do místa našeho nového bydliště na kolech.

Tak jsme z Lovosic odjeli, Ústeckou ulicí, pak hlavní ulicí kolem radnice, kde otec působil dlouhá léta jako městský radní a školní rada, kolem tržiště, kde se konávaly oslavy 1. máje a pak Terezínskou ulicí. Vyhýbal jsem se pohledům lidí. Jeli jsme tak rychle, jak jsme mohli. Teprve když už jsme byli kus za městem, zastavili jsme a pohlíželi jsme zpět na město, které mi třináct let z mých čtrnácti bylo domovem: komíny továren, věže kostela a radnice a v pozadí Lovoš, náš domácí kopec a cíl mnoha procházek. Museli jsme pokračovat v jízdě.

U města Terezín byl už vystavěn nový hraniční přechod. Jeli jsme městem na pražskou silnici, ze které jsme pak odbočili na Dolánky. Tam jsme si lehli do trávy a čekali na náš nákladní vůz. Nový domov byl selský dům na vesnici. Později jsme jednou večer stáli před vesnicí a viděli na kopcích Středohoří oslavné vatry nacistů. Se slzami v očích jsme šli domů.

(Konec citace.)

Příběh pokračoval odjezdem rodiny Sulkových do Londýna a Kanady, bojem všech tří bratří Sulků proti nacistům (Pan Otto Sulek sloužil během války v Royal Canadian Air Force, v bombardovací eskadře. V prosinci 1944 byl sestřelen a dostal se do německého zajetí. Při výslechu uvedl, že jeho otec se dostal do Kanady jako dítě a on že se tam narodil. Pět měsíců v německém zajetí díky své duchapřítomnosti přežil. Po válce se vrátil zpět do Kanady.)

22.9.1938 Hodžova vláda podala demisi.

23.9.1938 Nová československá vláda v čele s generálem Syrovým, legionářem z I. války a hrdinou od Zborova, vyhlásila všeobecnou mobilizaci.

29.9.1938 V noci z 29. na 30. září podepsali Hitler, francouzský premiér Edouard Daladier, anglický premiér Neville Chamberlain a Mussolini pověstnou Mnichovskou dohodu. Spojenecká Francie i spřátelená Anglie podlehly Hitlerovu tlaku, politici jednali o nás a bez nás. Mnichovský diktát nařizoval Československu odstoupit jeho historická území. Značná území byla odstoupena také Maďarsku a Polsku. Podle Mnichovské dohody (čl. 5) měl mezinárodní výbor určit území, kde bude provedeno lidové hlasování (mělo to platit také pro území Lovosic). Lidové hlasování se ale vzhledem k Hitlerovu dalšímu nátlaku nekonalo. Páté pásmo zakreslil do mapy sám Hitler; bylo značně větší než čtyři pásma dohromady.

30.9.1938 Československá vláda v Praze přijala nadiktované podmínky mnichovské dohody a vydala zároveň protest proti ní.

1.10.1938 Tisíce Čechů a německých antifašistů teď už narychlo a ve zmatku prchaly z pohraničí. Po Mnichovu se uvádí na 122 tisíc Čechů, 15 tisíc Židů a 18 tisíc německých antifašistů. V době mezi 1. a 9. říjnem došlo k hromadné evakuaci státních složek z Litoměřic a Lovosic a odchodu mnoha obyvatel obou měst české národnosti. Spolu s nimi odešla i česká armáda. Do Libochovic a okolních obcí v české části republiky přichází z pohraničí veliké množství utečenců. Přišli o všechno, celý svůj majetek měli v batohu a kufru. Do města tak přišlo 384 uprchlíků, z toho 186 mužů a 198 žen; počet obyvatel Libochovic přesáhl tři tisíce.

Útěk v posledním okamžiku

(Příběh prvního lovosického starosty v období let 1918-1919, lovosického advokáta Dr. Karla Tippmanna a jeho choti, spisovatelky Marie Tippmannové.) JUDr. Karel Tippmann (*2.4.1876) bydlel s chotí Marií (*17.9.1886) v ulici Dr. Kubitschky/Kubitschkagasse č.p. 24 v Lovosicích. Jejich děti byly v době obsazování Lovosic již dospělé a bydlely mimo Lovosice. Manželé Tippmannovi byli od počátku svého pobytu v Lovosicích zapojeni do boje o český ráz lovosického okresu. Při jejich příchodu do Lovosic bylo v okrese 27% přihlášených Čechů, před okupací v roce 1938 již 49%. Paní Marie byla členkou Československé národní demokracie a od r. 1926 zemskou poslankyní. Oba manželé se od počátku života v Lovosicích a rovněž ve 30. letech velmi angažovali pro českou otázku a spolupracovali i se Stráží Obrany Státu. To jim ale přineslo pronásledování nacisty.

JUDr. Karel Tippmann (dále citace z dopisu spisovatelky v r. 1961) ...na přímý pokyn Národní rady zůstal na svém místě, aby byl nápomocen při plebiscitu; neopustil Lovosice, ale ve shonu, který nastal, když byl plebiscit odvolán, nebylo mu to oznámeno. Zůstali jsme na místě do poslední chvíle a utekli v noci (když už přicházelo německé vojsko), do Libochovic. Nevzali jsme sebou nic, kromě tří obrazů. V Lovosicích jsme nechali kromě celého zařízení, nábytku, šatů a prádla, prostě všeho, i knihovnu, vlastně náš jediný skutečný majetek. Manžel ovládal několik jazyků, v knihovně byly knihy české, francouzské, ruské, německé a anglické. Okupanti jich odvezli, když otevřeli byt, dvě nákladní auta. Při útěku nesl manžel v batohu na zádech nejmilejší knihy. Nevzal si sebou ani zlaté hodinky, které mu otec věnoval, když udělal doktorát. Já jsem tak přišla o všechny své romány a nyní je sháním, abych je zanechala jako památku vnučce. (Konec citace.)

Tippmannovi se uchýlili k příbuzným do Libochovic, v seznamu uprchlíků v Libochovicích je Dr. Karel Tippmann, advokát, uveden 12. října 1938. Rodina se odstěhovala do Neveklova u Benešova, kde ale nesetrvali dlouho. V prostoru Neveklovska bylo zřízeno cvičiště a střelnice SS a všichni občané Neveklova byli evakuováni. Během okupace se manželé stěhovali celkem pětkrát. Rodičům pomáhala úsporami dcera JUDr. Barbora Tippmannová, úřednice Škodových závodů, jinak žili z prodeje obrazů a hlavně je živily honoráře za vydávané knihy a články v časopisech. Nakonec koupil doktor Tippmann v Hradci Králové „mrtvou“ kancelář po zemřelém JUDr. Janků (kancelář bez klientely), ale byl při ní alespoň byt. Advokátní komora mu v Hradci nabídla i místo, ale těžká choroba mu práci překazila. Ještě za okupace, v únoru 1945, JUDr. Karel Tippmann umírá. Určitě mu přitížilo, když byl syn Karel, také vystudovaný právník, nejprve totálně nasazen, později vyšetřován v Petschkově paláci a vězněn. Lovosičtí Sokolové jemu a ostatním zemřelým ve válce věnovali při výborové schůzi 5. září 1945 pietní vzpomínku; Dr. Tippmann byl nejen dlouhá léta členem Tělocvičné jednoty Sokol Lovosice, ale po mnoho let členem nebo předsedou rozhodčí komise Sokola.

10.10.1938 V pondělí 10. října vstoupila do Lovosic nacistická armáda, nadšeně vítána německým obyvatelstvem a hlavně lovosickými německými fanatičkami. Na mnoha soukromých domcích byly vyvěšeny prapory a vlajky s nacistickým symbolem – hákovým křížem. Téhož dne vstoupily nacistické jednotky Wehrmachtu rovněž do Litoměřic a svou činnost zde zahájilo též gestapo. Nová hranice byla vytyčena na terezínské křižovatce. 

2.12.1938 byl do úřadu zemského rady (Landrata) v Litoměřicích uveden lovosický nacista Dr. Paul Illing. V Lovosicích zůstalo asi 600 Čechů, kterým začaly krušné časy. České školy byly uzavřeny, mnoha českým živnostníkům byly odebrány živnostenské listy, do českých obchodů dosazováni němečtí zástupci. Všude se muselo mluvit pouze německy.

15.3.1939 zbytek Čech a Moravy obsazen německými vojsky a zřízen Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren); státním prezidentem byl JUDr. Emil Hácha.

25.3.1939 uzákoněna Říšská župa Sudety – byl vyhlášen nový statut pro odtržené české území; sídelním městem krajské vlády župy Sudety bylo Ústí nad Labem (tehdy Aussig). Na Mariánské skále měl být postaven megalomanský vládní palác.

Do české školy s pasem

(Vzpomínky Zdeňka Berana narozeného v roce 1932.) Jeho tatínek Vlastimil Beran byl pekařem v Myslivecké ulici, pekl chléb, rohlíky a housky, i koláče a jiné sladké zboží. (Pan Beran vzpomíná, že houska stála 25 haléřů, ale za korunu jich bylo pět.). Maminka chodívala uklízet do kanceláře pana Dr. Tippmanna a starala se o 4 děti. Otec byl jako většina lovosických Čechů v různých českých spolcích, byl členem Klubu českých turistů v Lovosicích a sociálním demokratem.

Dne 1. září 1938 začal malý Zdeněk chodit v Lovosicích do 1. třídy české školy, ale škola někdy po 15. září přestala fungovat. (V pohraničí byly po Hitlerově projevu na sjezdu nepokoje, 23. září vyhlášena všeobecná mobilizace a konečně v noci z 29. na 30. září byla podepsaná potupná Mnichovská dohoda). Obsazování pohraničí začalo 1. října, do Lovosic (brzy potom Lobositz) vjela fašistická vojska 10. října. Malý Zdeněk stál s maminkou u kostela a pamatuje si, jak se nějaký náš důstojník spolu s německým dohadují nad rozloženou mapou. Do školy už v roce 1938 v Lovosicích nechodil, česká škola byla zlikvidována a v budově byl zpočátku umístěn německý učitelský ústav. Maminka ho doma učila číst, psát a počítat, a to až do dubna 1939. Zbytek školního roku dochodil v Bohušovicích, ale nedostal ani pořádné vysvědčení, jen strojem psané potvrzení, že může postoupit do 2. ročníku.

Jak vůbec došlo k tomu, že směl malý Beran jezdit do české bohušovické školy? Pan Beran si pamatuje, že musel jet s otcem do Litoměřic, do kanceláře nacisty Illinga, který zastával úřad Landrata v kraji Litoměřice. (Illing bydlel v Lovosicích pod Lovošem v oblasti dnešní lokality Vinný lis.) V kanceláři na sebe otec Beran a Landrat Illing řvali, Beran česky (německy uměl perfektně) a Illing německy (česky uměl také), až přiběhla ochranka, kterou ale Illing poslal pryč. Nakonec chlapec dostal pas, aby mohl dojíždět do Protektorátu Čechy a Morava do české školy. Jeho otec se nebál a dokázal se postavit i německé zvůli.

Chlapec nejprve dojížděl do Bohušovic vlakem (na nádraží měl jeho strýček hospodu, takže tam někdy přespal), na kole nebo pěšky. Další rok začal chodit do školy v Terezíně, tam ale začala koncem roku 1941 příprava přeměny města na ghetto, tak znovu změnil školu a přestoupil do české školy v Třebenicích; jezdil tam vlakem, na kole nebo autobusem anebo byl přes týden u babičky. Vzpomíná si, že do české školy s ním jezdil ještě Karel Lžičař ze Sulejovic. Důvod, proč jim to bylo povoleno, pan Beran nezná, ale domnívá se, že Illing byl tak velký pán, že o takové maličkosti mohl rozhodnout sám. Do Třebenic jezdil i do měšťanky.  

Vzpomínku má i na nešťastný 8. květen 1945, kdy přijel z Třebenic na kole, doma nikdo nebyl a dům byl prázdný, šel tedy do hostince za tratí, kterou vedly 2 sestry Němky a kde se scházeli Češi. Před hospodou se již řadil průvod, (pan Beran myslí, že to byly trojstupy a přejezd přešlo asi 50 lidí), který se chystal přivítat přijíždějící ruské tanky. Pak ale začal chaos, průvod se setkal s utíkajícími Němci, někdo vystřelil, spadly závory a na přejezdu se zastavil pancéřový vlak s esesmany, kteří začali na Čechy střílet z kulometů. Tehdy bylo v Lovosicích zastřeleno 8 lidí, mezi nimi i jeho dědeček Otakar Beran a bratranec Rudolf Chrpa. (Oběti masakru mají na bývalé „Olejně“ pamětní desku a ulice nese na jejich památku název Ulice 8. května.) Chlapec byl událostmi otřesen a vrátil se domů. Vždyť i on mohl být mezi mrtvými. Ještě si pan Beran vzpomíná, že při odsunu si lovosičtí Němci jako tlumočníka vyžádali jeho otce, asi proto, že byl spravedlivý a nechoval se jako někteří Češi, kteří rabovali a kradli anebo Němce bili.

Během války se Čechům nežilo v Lovosicích volně, mnozí byli perzekuováni; trestán byl poslech cizího rozhlasu, pomoc vězňům apod. Trestáni svými soukmenovci byli pochopitelně i demokraticky a lidsky smýšlející Němci.

Kaplan Hermann Schmid a jeho osudy v Lovosicích

(Příběh faráře Dr. Hermanna Schmida před válkou, za války a po válce.) Hermann Schmid se narodil 28.7. 1907 v rodině ředitele vyšší lesnické školy v Nových Zákupech. Druhý den po maturitě na gymnáziu na něj při brigádě u strýce v papírnách spadl nově montovaný stroj a musel se podrobit amputaci pravé nohy. Tragédie ho však nezlomila, naopak mu dodala energii ke studiu, prohloubila jeho víru v Boha a lásku k lidem.

V letech 1927-30 studoval přírodní vědy na německé pražské univerzitě a souběžně v období 1928-9 na obchodní akademii v Praze. V roce 1929 si přibral studium na právnické fakultě, při promoci v červnu 1934 získal titul doktora práv. Na konci roku 1934 úspěšně složil i státní zkoušku z českého jazyka. 1. ledna 1935 nastoupil jako finanční koncipista na berní správě v Praze II. Po slibném začátku kariéry se však vzdává 30.6.1937 všech funkcí a rozhodl se pro kněžské povolání. Studium teologie začal na Katolické teologické fakultě v Innsbrucku v září roku 1937 a pokračoval od září 1939 v Praze. Vysvěcen byl 31. května 1942 v kapli sv. Vavřince v Litoměřicích a od 1.8. téhož roku působil jako kaplan v Lovosicích a Sulejovicích. Tam měl brzy velké problémy s gestapem, protože se podezřele stýkal s českou menšinou a kázal i česky. Spolupracoval i s českou ilegální skupinou.

Sám to líčil s lehkou ironií: „Měsíc jsem byl v Lovosicích a už jsem musel k výslechům na gestapo. Že údajně spolupracuji s českou ilegální skupinou. Já si spíš myslím, že to bylo proto, že moje ministrantsko-fotbalové mužstvo poráželo ve všech zápasech Hitlerjugend.“ Pro svou nespolehlivost byl přeložen do němečtějšího prostředí Jablonce nad Nisou; měl být poslán na nucené práce, ale pomohla mu amputovaná noha.

V květnu 1945 se směl vrátit jako farní administrátor do Lovosic, ale problémy ho čekaly i nadále. Gestapo ho vinilo, že se věnoval i Čechům, komunisté mu nechtěli naopak prominout, že působil i mezi zbytky neodsunutých Němců. Přestože byl zařazen na přední místo občanů německé národnosti, kteří během okupace neměli nic společného s nacismem, byl dvakrát zařazen do odsunu. Dvakrát jej lovosičtí farníci dokázali z nákladního vlaku plného lidí vytáhnout zpět. Dovolení zůstat v Československu získal i pro maminku a sestru Elfi, bratři Stefan a Hans odešli do zahraničí. Jeho kázání byla farníky velice oblíbená a mnozí na něj dodnes v Lovosicích s láskou vzpomínají. Komunistům byl ale oblíbený farář velice nepohodlný a proto byl nakonec odsunut na "ztracenou vartu" do Čečelic u Mělníka, kde strávil dlouhých 40 let a kde 10. prosince 1994 umírá.

Na pěti osudech lidí bylo připomenuto obsazení Lovosic 10. října 1938 hitlerovskou armádou a tento neblahý zásah do života českých i německých lidí. Opravdu pozoruhodné je, že rovněž poválečné dění zasáhlo nedobře do jejich dalšího života – vyhnul se tomu jen pan Sulek, ten se ale do Československa nevrátil. Knihy paní Tippmannové přestaly být vydávány, protože jejím žánrem nebyl socialistický realismus a na činnost její a jejího muže pro českou menšinu se „zapomnělo“. Pan Scharf se znelíbil i novým vládcům a odpykal to. Farář Dr. Schmid byl odsunut do Čečelic, aby se na něj zapomnělo (nestalo se tak). Pan Beran zase třikrát začínal organizovat v Lovosicích Junáka, protože ho v roce 1949 a v roce 1970 zrušili. A při tom všichni na konec války a návrat do hranic a politického systému bývalého Československa tak čekali…

Eva Hozmanová

Zpracováno s použitím mnoha zdrojů, např. publikace Komu sluší omluva (Nakladatelství Erika 1992, Fr. Frühauf: Lovosice v minulosti i přítomnosti (1975), Jiří Skalský: Lovosice od pravěku do roku 1948 (2008) a údajů ze Státního okresního archivu Litoměřice se sídlem v Lovosicích, za které děkuji Mgr. Janě Schejbalové. Mé poděkování patří rovněž i dvěma zpovídaným, panu Zdeňku Beranovi a panu Jaroslavu Scharfovi.

Pozn. Osudy rodiny pana Sulka jsou podrobně uvedeny v měsíčníku Lovosický dnešek č. 9, 10, 11, 12/2004 a 1/2005. Článek Neobyčejný osud Hermanna Schmida je zveřejněn v čísle 12/2001 a je mu věnována také kniha Jiřího Čunáta: Hermann Schmid – Tajemství úžasná. O jeho životě byl v roce 1994 natočen televizní dokument "Na ztracené vartě"; jeho předpremiéry v prosinci se už Hermann Schmid nedožil. Podrobné životopisy JUDr. Karla Tippmanna a pana Jaroslava Scharfa budou uvedeny v některém z dalších čísel.

-

Počátek okupace 1938 v Lovosicích

Rok 2008 je rokem mnoha různých historických výročí našeho státu, z nichž většina je spojena spíše s negativními okamžiky našich dějin. Patří k nim také 10. říjen 1938, kdy došlo vstupem německých okupačních vojsk k fašistické okupaci českého pohraničí a s ním také našeho města. Lovosice bývaly velmi dlouho městem se smíšeným obyvatelstvem. Při sčítání lidu v roce 1930 žilo ve městě 5929 obyvatel, z toho pouze třetina Čechů v počtu 1999 lidí. Zbylé dvě třetiny obyvatel byly v drtivé většině německé národnosti. Soužití obou národností nebylo nikdy jednoduché a bez komplikací. Po nástupu Hitlera v Německu k moci v roce 1933 se však začalo citelně přiostřovat.

Při smutečním zasedání městského zastupitelstva dne 20. září 1937 tehdejší starosta města Willy Daum přednesl německy vzpomínku na zesnulého prezidenta Masaryka a oceňoval jeho zásluhy, načež pronesl náměstek starosty Panoš podobný projev v češtině. Naproti tomu se již při zasedání zastupitelstva dne 3. května 1938 druhý náměstek starosty Rudolf Lehmann hlásil hned na počátku schůze jménem všech německých stran, vyjma německých sociálních demokratů, které se spojily s Henleinovou Sudetoněmeckou stranou (SDP) a požadoval vypsání obecních voleb. Henleinovští ordneři v té době začali bezostyšně provokovat české obyvatelstvo. Vrcholem jejich provokace pak byla předvolební schůze SDP v hostinci Zlatá loď (nyní Beseda), která se konala ještě v měsíci květnu a hovořil na ní sám Konrad Henlein. Jeho projev byl přenášen tlampačem na prostranství před hostincem. Předsedající schůze Bauer si dokonce dovolil ukončit schůzi nacistickým pozdravem, což značně pobouřilo shromážděné Čechy, kteří marně protestovali proti této demonstraci fašismu. Henleinovci však měli ke své ochraně nejen své ordnery, ale také četu českého četnictva, která měla zabránit rvačkám. Druhá četa pak navíc byla připravena v záloze ve dvoře velkostatku u kostela. Henlein byl na schůzi SDP v Lovosicích přítomen také již v květnu 1935. Horšící se situace v pohraničí přiměla vládu k vytvoření tzv. Stráže obrany státu (SOS). Její jednotky byly složeny z vojáků, finanční stráže, četnictva a státní policie. Dne 21. května 1938 byl zřízen oddíl SOS v Lovosicích spadající pod velení plukovníka 2. pěšího pluku v Litoměřicích Loupala. Poslední schůze městského zastupitelstva před německou okupací se konala 30. srpna. Stále se zostřující situace pak začala nabírat obrátky 16. září, kdy vláda zakázala SDP. To však bylo již pozdě. Vláda pak ještě 20. září odmítla požadavek odstoupení pohraničí s převahou německého obyvatelstva a 23. září vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Již 30. září však nakonec podlehla spojenému tlaku velmocí a přijala mnichovský diktát z předchozího dne.

Lovosičtí Češi i němečtí antifašisté, kterých bylo v Lovosicích dost, nadále věřili, že Lovosice ležící na národnostním pomezí nebudou zahrnuty do posledního okupačního pásma Sudetské župy a nebudou připojeny k Říši. Když pak byly přece jen k Říši připojeny, čímž se staly posledním hraničním městem s Protektorátem Čechy a Morava, bylo jejich zklamání nepopsatelné. Nejbližším českým městem se stal Terezín. K osudné události počátku fyzické okupace došlo v pondělí 10. října 1938 odpoledne. Bližší popis průběhu toho dne je uveden níže. Nastalé překotné stěhování Čechů, některých Židů i německých antifašistů se podobalo spíše zoufalému útěku. Odešlo mnoho dělníků, zaměstnanců dráhy, pošty, úředníků a učitelů české národnosti. Z původních asi 2000 českých obyvatel jich zde zůstalo jen asi 600. Odešla také československá armáda a dorazilo sem množství příslušníků německého nacistického vojska.

Nadšení německých prohitlerovsky smýšlejících obyvatel Lovosic nebralo mezí. Naprosto výmluvně o tom vypovídá znění textu anonymního článku uveřejněného hned příští den ve zvláštním vydání německých novin Leitmeritzer Nachrichten. Uvádím zde jeho překlad včetně nadpisu, bez jakýchkoliv zásahů, aby byla zachována jeho děsivá nacionalistická autentičnost: „Německá armáda v Lovosicích. Město v jásotu svobody! Lovosice jsou nanejvýše vzrušeny. Radost září z tváří všech obyvatel, kteří od ranních hodin památného 10. října čekali na vpochodování německého vojska. Domy zdobí stovky praporů a tisíce korouhviček, jedlová zeleň a dubové listí. Lidé stojí na ulicích a vzrušeně se baví o událostech poslední noci. Opilí vojáci ukončili svůj odchod ještě divokou noční střelbou a lze děkovat snad jen šťastné náhodě, že také zde ještě v poslední hodině nebyly žádné oběti. Úřední správci strany mají plné ruce práce. Železnice, pošta a všechny ostatní úřady musí být připraveny k převzetí. Jeden leták jde z ruky do ruky. Je to výzva politického správce okresu. Každý tento list odkládá s radostným „ano“. Kdo by i nyní radostně nespolupracoval na velkém vůdcově budování?

Je krátce po poledni. Ulice se stále více plní, napětí stále roste. Před hostincem „Loď“ stojí stovky lidí. Náhle projede davem jásavý výkřik. Deset minut před 13 hodinou sem vjíždí prvních 5 armádních aut. Jásot je nepopsatelný, vozidla nemohou pokračovat v jízdě, stovky lidí se sem tlačí, stovky rukou podávají květiny a chtějí osvoboditelům stisknout ruku. Ledva mohou vozidla pokračovat ve své jízdě, tu nad střechami zahučí německé letadlo. Během čtvrthodiny je celé město na nohou, ulice jsou neprodyšně zaplněné. Pokaždé když se letadlo objeví nad ulicemi, zvedne se vlna jásotu. Lidé stojí v horečnatém očekávání a stále se ještě z těchto událostí nemohou vzpamatovat.

Ve čtvrt na 3 přijely na náměstí dva velké autobusy, plukovní kapela se rozestavuje a o několik minut později sem již jedou osvoboditelé naší vlasti, vojáci Adolfa Hitlera, ulicemi prolétá zvonění zvonů, nářek sirén a jásot, který nechce brát konce. Motorizovaná armáda Velkoněmecké říše vjíždí, vojáci, motorky a auta, vše je zasypáno květinami, ulice se podobá květinovému záhonu. Před radnicí stojí velitel oddílu, divizní generál Schwandtner a provádí přehlídku svých hamburských hochů. Pauzu vzniklou při projíždění vojsk využil starosta města k tomu, aby jako osvoboditele srdečně přivítal velitele, jeho štáb a vojsko. Jeho slova byla vyslovena ze srdcí všech obyvatel a stále se ztrácela v burácejícím souhlasu provolávání slávy.

Nejinak se dařilo i veliteli. Stál uprostřed vozovky a děkoval za radostné přivítání. Jeho slova se však pokaždé ztrácela v jednotném jásajícím výkřiku tisícihlavého davu. V mnohých očích byly slzy radosti, když nad městem zaznělo „Deutschland, Deutschland über alles...“ a tisíce rukou se zvedly, jakoby na přísahu věrnosti velké říši Němců a velkolepému vůdci Adolfu Hitlerovi. Jinak tak poklidné městečko Lovosice, které bylo právě v posledních dnech často v tíživém klidu, se dnes podobá hučícímu úlu. Všude panuje veselý bzukot, vojáci, příslušníci SS a SA, zaměstnanci drah, pošty a lodní plavby, všichni přicházejí, aby naše městečko naplnili novým životem. Stará městská policie znovu nastoupila do služby, pomocná policie řídí dopravu.

Stále dál se domů vracejí celé oddíly z české vojenské služby. Přicházejí nedostatečně oblečení, unavení a vyhladovělí a mezi nimi mnozí, kteří museli pěšky absolvovat dalekou cestu z Mělníka. Nyní chtějí jít dále, spěchají domů do osvobozených vísek labského údolí a Českého středohoří. Ochotní kamarádi se stále pokoušejí shánět projíždějící nákladní vozy, které pak unavené navrátilce dopravují dále. Všude, kam člověk přijde, panuje čilý ruch. Stále znovu je možné vidět nové obrazy dne, ale jen jedno je stále stejné, a sice radost z nového budování a vůle přidat k tomu svůj díl, aby do naší vlasti opravdu brzy vstoupil spořádaný život.

Starosta města, Willy Daum, pozdravil německou armádu při jejím vjezdu do města následujícími slovy: „Milí národní druhové! Vážený pane veliteli! Mužové německé armády! Náš první pozdrav patří našemu vůdci Adolfu Hitlerovi! Sieg Heil! (Vítězství zdar!). Vážený pane veliteli! Dovoluji si vás co nejsrdečněji pozdravit a přivítat vás jako osvoboditele našeho německého města Lovosice. Dvacet let jsme byli zbaveni práv a omezováni, dvacet let jsme tak museli v tomto městě žít. A přece když vůdce na sjezdu strany v Mnichově žádal sebeurčení sudetských Němců, věděli jsme, že nás vůdce přivede domů. Dodržel slovo a dnešním dnem jsme se my říšskoněmečtí stali státními občany. Za tento převeliký čin, který nám přinesl tolik štěstí, jsme mu zavázáni nezměrně velkým díkem. Jsme chudý národ a nemůžeme dát nic než svá srdce plná náklonnosti a věrnosti! Vůdce zavelí a my ho budeme následovat! Našemu vůdci – Vítězství zdar!“

Potom hudba zahrála pochod „Egerländer Marsch“ a provolávání slávy pokaždé znovu přerušovala slova řečníka. Následoval proslov velitele armády tohoto znění: „Pane starosto! Přijímám poděkování mě a mě podřízenému vojsku i slova přivítání a nesmírně srdečné přijetí, jaké jste nám připravili. Můžeme cítit spolu s vámi, jak jste veselí, že dnes německé vojsko dorazilo sem, do vašeho pěkného města. Před chvílí jste hovořili o osvoboditelích. Vojáci sem přišli na rozkaz vůdce. Chápejme to jako dovednost vůdce, že jsme mohli vtáhnout do této krásné německé země, aniž by byla prolita jediná kapka krve. Pokud tedy hovoříme o osvobození, pak můžeme mít na mysli jen jednoho osvoboditele – vůdce. Proto věnujme slávu jemu samotnému. Jeho vojáci jsou toliko zde, aby zabezpečili nyní stanovenou linii. Jsme na tento úkol hrdi a vzpomínáme v tomto okamžiku jen na vůdce! Našemu vůdci – Vítězství zdar!

Po dozpívání německé národní hymny a písně Horsta Wessela byla tato slavnost ukončena.“ Tolik tedy sugestivní řeč dobového tisku. Události následujících sedmi let plných válečného běsnění byly dostatečně popsány již několikrát na jiných místech. Na připojených fotografiích je vidět příjezd kolony armádních vozidel na Václavské náměstí a na jedné z fotografií je divizní generál Schwandtner a vedle něho tehdejší starosta města Willy Daum.

Podle historických pramenů připravil Miroslav Radoň

Z historie Lovosic

Ročenka

Film a sběr odpadových hmot – V. díl

V mnoha ohledech se škola před 60 lety lišila od té dnešní, ale mezi promítáním filmů a interaktivní tabulí s počítačovou technikou je rozdíl jen ve kvalitě obrazu a dokonalostí techniky. Dětem byly tehdy promítány filmy pro zábavu i poučení. Jen si učitelé stěžovali, že neměli dokonalé zatemnění a zvukové zařízení a instalace celého promítání byla nesnadná a zdlouhavá.

Ve školním roce 1947-48 zhlédlo žactvo 17 filmů, 9 zvukových a 8 němých. Zvukové filmy půjčovala Státní půjčovna filmů a němé Středisko pro výchovu filmem. Diapozitivy promítal učitel Jaroslav Hyngar Ze zvukových filmů byly promítnuty Ferda Mravenec, Křeček, Zvířátka a Petrovští, Vzpoura hraček, Podkova pro štěstí, Poslední léto T.G.M., naše soudobé mlékařství, T.G.Masaryk a Hotovo, jedem. Z němých filmů to byl Vánoční sen, Pan Prokouk úřaduje. Procházka zoologickou zahradou, Stolečku, prostři se, Praha a okolí a některé další. V dalším roce se spálila lampa a tak bylo promítání přerušeno.

Ani sběr odpadových hmot není pro dnešní děti novinkou. Děti ale sbíraly i železo a barevné kovy, textilní odpad, kosti a gumu, pochopitelně také papír. Plasty ne, ty ještě ve větší míře neexistovaly, limonády se prodávaly v patentních lahvích. Žáci přinesli sběr do školy, tam byl zvážen a zapsán. Ve škole jako dnes mezi sebou soutěžili jednotlivci i celé třídy. Za sběr kostí dostávali výherci mýdlo. Už za školní rok 1945-6 sebrali žáci 5,619 kg odpadových hmot, v roce 1947-48 dokonce 2x tolik – 11.910 kg.

Také se sbíraly léčivé byliny, šípky, pecky, kaštany, žaludy, makovice aj. Například bezového květu bylo nasbíránio16,80 kg, bezového listí 22,60 kg, lipového květu 3.10 kg, pýru 9 kg, žaludů 152 kg, kaštanů 5.400 kg a pecek 55 kg. Peníze za sběr byly předány pokladně Rodičovského sdružení.

A na závěr – Jak se měnil stav žactva

Na konci školního roku 1944-1945 bylo zapsáno 64 chlapců a 66 dívek, celkem 130 dětí.

Školní rok 1945-1946		Školní rok 1946 – 1947		Školní rok 1947 – 1948
Začátek	konec	Začátek	konec	Začátek	konec
323 dětí	363 dětí	391	385	448	442

Tříd bylo ve školním roce 1947-1948 celkem 12, první třídy byly 3, po 2 třídách druhých, třetích, čtvrtých a pátých a 1 třída pomocná.. Do školy nechodilo v Lovosicích podle letmého prolistování seznamů příliš mnoho německých dětí, ani dětí repatriantů z Polska, Maďarska, Ukrajiny a Rumunska. (Pozn. V Chomutově, kde jsem v roce 1948 začala chodit do škol já, jich bylo mnohem více (Miljutinová, Germek, Jüngling atd.). A zajímavé také bylo, co dětí se za tento školní rok odstěhovalo – celkem 20. Na závěr výroční zprávy popřál pan učitel Josef Munduch hezké prázdniny a doporučil jim při

deštivém počasí věnovat se knize, která je nejlepším přítelem a nikdy nezklame.

Hz

Zajímavosti

V Senátu bude vystavena Mnichovská dohoda

Kopie německého originálu Mnichovské dohody z roku 1938. která tehdejší Československo připravila o jeho pohraniční území a město Lovosice přiřadila do Velkoněmecké říše, dorazila po 70 letech do Prahy. Originální podoba dohody ještě nikdy v historii na českém území nebyla. Kopie bude nastálo vystavena v Kolovratském paláci v areálu Senátu, který byl sídlem vlád za první republiky. Kopii dohody převzal předseda horní komory Přemysl Sobotka 22. července v Zeleném salonku Kolovratského paláce od ředitele Vojenského historického ústavu Aleše Knížka. Právě v prostorách salonku byla 30. září 1938 s dohodou seznámena tehdejší vláda pod vedením generála Jana Syrového. Československo muselo podle dohody z 29. září do dvou týdnů postoupit hitlerovskému Německu sudetská území. Východní část české části Těšínska připadla Polsku a jižní část Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku.

Kopii se podařilo získat díky pomoci českého velvyslanectví v Berlíně z politického archivu německého ministerstva zahraničí. Ředitel Knížek uvedl, že byla snaha získat německý originál; ten německá strana vydat nechce. Senát se na podzim chystá vystavit také originál Pittsburské dohody z 31. května 1918, v níž čeští a slovenští představitelé schválili spojení obou národů v samostatném státě. Dokument, který nyní putuje po Slovensku, bude nejcennější listinou na chystané výstavě o vzniku české státnosti v letech 1916 až 1921.

Německou verzi dohody bude snad možné vidět spolu s jejím anglickým a francouzským a možná i italským originálem od 28. října na rozsáhlé výstavě v prostorách Národního muzea, která bude věnována období první republiky. Originál mnichovské dohody bylo možné vidět v roce 2007 ve Zwieselu. Bavorská zemská vláda tehdy od května do října uspořádala reprezentativní výstavu Bavorsko-Čechy: 1500 let sousedství. Originál dohody zde byl na veřejnosti vystaven vůbec poprvé.

Zdroj: ČTK (upraveno Hz)