Koutek poesie
Cesta do práce
to je kniha
uslzené jitro
bludičky probouzejících se oken
těžké boty
kosé pohledy,
cesta do práce Tom Ha |
Ráno v lese
Nad lomem ve skále solitér
První se probudí ptáci
Zapomněl jsem na houby. oldjerry |
České Středohoří
DRAMA V KRAJINĚ - 12. 6. 2004
Dnes to nebylo putování po Středohoří, ale jenom letmé a krátké pozdravení této krajiny. Cílem bylo místo "u křížku" v polích poblíž Chodovlic, které se nacházejí jižně od Třebenic směrem k Hazmburku.
Již cestou vlakem do Lovosic jsem pozorovala rychle se měníci oblačnost. Zprvu bylo polojasno, bílé, načechrané kumuly se honily po modrém nebi a nad nimi se všemi směry táhly ljemné řasy. Kumulů přibývalo, řadily se vedle sebe i za sebou, na některých místech se vrstvily a tmavly. Měnila se i nálada krajiny, zprvu jásající, ozářená sluncem, trochu posmutněla - sytě zelené louky a pole dostaly tmavší odstíny…
Z Lovosic pokračujeme autem starými silničkami k Chodovlicím. Lovošm Boreč, Milešovka, Kletečná a další vrchy Středohoří jsou na dohled. Tu a tam ještě prokukuje sluníčko z mraků a jeho paprsky hladí ty nádherné kopce, které ljsou chloubou tohoto kraje. Ale netrvá to dlouho - houstnoucí oblačnost bojuje se slunečními paprsky a nakonec jim zakryje všechny cestičky ke krajině, která upadá do jakési melancholie. Radostné tôny barev se již úplně vytratily z polí i luk, potemněly koruny stromů. Kopce vytvářejí teď jen tmavé siluety a ty, které jsou dál, se postupně ztrácejí v mlze. I vesničky s červenavými střechami domů a věžemi kostelíků se ponořily do smutku…
Přijíždíme na místo, těžké olověné mraky jsou plné vody a nabité elektřinou. A pod nimi nízko nad zemí plují ještě další potrhané a tmavší. Přijíždíme k našemu křížku a začíná pršet. Zůstáváme v autě. Provazy vody bičují jeho kapotu i okolní krajinu. V hustém dešti se nám zcela schovala Milešovka a postupně mizely i další vrchy. Rozpoutal se divoký vítr a smýkal větvemi stromů u silnice. Z hrozivého nebe sjel na severozápadě blesk kolmo k zemi, okamžitě následoval hrom… Další blesky a rány - rozezněla se divoká symfonie nebeských bubnů, která trvala asi 20 minut, doprovázena hustě padajícími slzami z mraků… Přístroje meteorologické observatoře na vrcholu Milešovky teď mají napilno - zaznamenávají údaje o další bouři, která se nad horou přehání. Milešovka je bouřemi pověstná - ne náhodou ji Němci nazývají "Donnersberg", což je Hromová hora. Rachot nebeských bubnů pomalu slábne a nakonec ustává, i mraky přestávají plakat.
Konečně jsme mohli vystoupit z auta, s chutí se nadechnout čerstvého a voňavého vzduchu a rozhlédnout se po krajině. Oblačnost byla světlejší, místy se protrhávala a nad ní se objevovaly ostrůvky modré oblohy. Sluníčko začínalo nesměle ozařovat vrcholy mraků, které nás zaujaly nejen svými tvary, ale i odstíny mnoha barev. Ty barvy by se nedaly vystihnout akvarelem, to by bylo možné jen olejovými barvami… Vynořily se i naše kopečky v plné kráse - Hazmburk, Brník, Srdov, Oblík, Milá, Křížové vrchy, Solanská hora, Děkovka, Lipská hora, Košťálov, Milešovka, Lovoš…. a ještě Říp, nad kterým se objevila jen poloviční duha - moc zajímavý a neobvyklý úkaz. Nádhera! Jdeme polními cestami, boříme se sice v bahně, ale nevadí nám to. Kocháme se malebností krajiny, která nám ukázala svoji tvář za bouřky. I teď je obloha plná dramatu - mraky zajímavých tvarů - některé jsou značně potrhané, jiné bachraté. Naši pozornost upoutá vrch Milá na Lounsku. Je to taková pěkná, strmá čedičová homole (510 m nad mořem), která teď vystupuje stejně jako ostatní kopce ze světle narůžovělého pozadí. Nad jejím vrcholem se zvedá tmavý mráček tak trochu připomínající kouř… Že by se nám snad Milá chtěla po milionech let znovu probudit? Ale ne, to je jen taková básnická metafora Středohoří, které nám chtělo jen trochu naznačit, jak začínalo drama jeho zrození… Krajina ohněm zrozená k člověku promlouvá…
A ještě obdivujeme krásu sytě zeleného obilí, které čeká na další pohlazení sluníčka, aby dozrálo, těšíme se barevnou paletou květů kolem nás - je červen a vegetace na loukách a okrajích polí vrcholí. Zaujmou nás tmavě fialově modré ostrožky, které se zvedají z trávy v podobě svícnů, světle fialové vikve, vlčí máky, poměrně vysoký rmen, žlutá barborka, mochna, modrý hadinec… Keře šípku jsou obsypány růžovými květy a kvetou i keře černých bezů. A nad námi se teď rozeznívá ptačí symfonie - skřivánek, strnad luční a dál v keřích se pokouší o trylek pěnice slavíková - a to už se sluníčko zase ujalo vlády a krajina se rozzářila radostí…
Bylo to jen malé a krátké zastavení - sedím ve vlaku nabitá krásnými dojmy z pouhých dvou hodin strávených v milovaném kraji. Díky za ty chvíle.
Jana Haasová
Z redakce
Lovosický dnešek před deseti léty
Co jsme se tehdy dozvěděli? Na titulní straně zpovídá šéfredaktor ing. Hrdina kolegu z Deníku Litoměřicka, Mgr. Ivo Chrásteckého. Druhá strana tak, jako dnes, patří událostem z radnice a vůbec věcem města. O třetí stranu se dělí zdařilá báseň paní Tinkové s novými Lovosičánky, jubilanty, a – bohužel – i těmi, kteří si už nikdy nic nepřečtou. Mezi nimi je uvedena i paní Jana Procházková, dopisovatelka našich novin… Následují zprávy o dálnici, nových domech u hřbitova v dnešní Fibichově ulici. Další jsou drobné zprávy – pelmel. Například zpráva o zvýšení úhrad za úkony v Pečovatelském domě. I před deseti lety už existoval problém s rozvojem kultury, i když ještě nebyl postaven jako dilema Sport či Kultura? Jako by tyto dva fenomény nemohly existovat koaxiálně… Čteme i zprávu o poslední kampani lovosického cukrovaru. Na dalších stranách jsou novinky ze sportovního života, ze škol a Elka. Strana deset přináší Slovo lékaře, tentokrát veterináře o péči o kočky, pokračuje událostmi na poli bezpečnosti ve městě – zásahy policistů a hasičů v uplynulém měsíci. Na předposlední straně jsou Kulturní zprávy a zahrádkářské okénko. Poslední strana je složena z Rad do kuchyně z pera opět paní Tinkové, inzerátu a tehdy ještě nezbytné křížovky.
Pro srovnání, pro ty, co si to po deseti letech nevybavují, je připojena fotografie titulní strany dvanáctistránkového Lovosického dneška starého rovných deset let.
–jč-
-
Od snídaně u kiosku kostku piva místo mozku…
Dostali jsme e-mail. Takový moderní – bez oslovení, bez úvodu. No, každý jsme nějaký… Obsah: podle nás závažný a proto drobné nedostatky stranou. Nakonec jaképak cavyky – rovnou na věc - přečetli jsme si tohle :
Dobrý den. V okolních městech zakazují pití alkoholu na veřejných místech a v Lovosicích tato činnost stále vzrůstá. Za poslední dobu se u nás rozrostl počet prodejen večerek vietnamských obyvatelů. Když jdete od vlakové zastávky Lovosice město směrem do města, tak cestou uvidíte u každé večerky tlupu podnapilých spoluobčanů. V bývalém kině to stejné, již od ranních hodin. Vyjdete z nového podchodu a opět skupina lidí s lahví v ruce atd. Je to nový obraz Lovosic? Jaký obrázek si asi udělá návštěvník při procházce středem města? Nejen, že zde nenajde jiný krámek, než vietnamský, ale ještě se musí před každým vstupem do večerky protlačit skupinou přiopilých lidí.
Fujerová Martina
Co vy na to, milí Lovosičané? My si myslíme, že tento pranýř je oprávněný. Od 1.9. nám začíná zvolna fungovat Městská policie. Třeba právě ta s tímhle nešvarem časem pohne.
(redakce)
Úvahy
Karkulka a Sněhurka aneb O čem se v pohádkách nedočtete…
Protože se nescházejí hory s horami, ale lidé s lidmi a to i v takovém případě, že jedná o bytosti neskutečné, pohádkové, sešly se i Karkulka se Sněhurkou. Nazdar, ty vlčí svačino, hlaholí Sněhurka v dost příkrém rozporu se svým něžným vzhledem. Karkulka, která vypadá jako Carmen odpovídá ve stejné poloze: Ahoj, ty otrávená nevinnosti! A už se tomu obě řehtají, jako dva rošťáci po obzvláště vydařené lumpárně. Vždyť víš, jak to bylo doopravdy, nebo ne? Honza mi zahnul, tak jsem mu dala kopačky. Potom začal dolejzat za mnou, otravoval babičku, aby se jako přimluvila, víno jí nosil, aby si ji získal, prostě vyváděl, až mne namích'. Tu historku s vlkem a sežranou babičkou jsem si jako pomstu zpola vymyslela, zpola byla pravdivá; babička se dík vínu několikrát sežrala… Nakonec jsem ho nechala coby vlka zastřelit Jirkou, myslivcem, se kterým jsem tehdy právě začla chodit… vlastně spát.
No, povídá Sněhurka, já zase přišla jednou ráno od Mirka, víš - to je ten blonďák, co vypadá jako anděl. Po šesti dílech lásky jsem byla zralá, padla na pusu do polštáře, ale spánek? kdepak! Máma začla lamentovat, co tomu řeknou lidi, co když budu v jináči, co když ještě nevímco… Prostě mne otrávila, tak jsem si zalezla do solaria, (tam je tichoučko) vzala si dva Rohypnoly - žádný jabko - a sbohem světe! až do odpoledne. Ve čtyři za mnou přišel Mirek, našel mne pod víkem solaria, probudil mne pusou - prostě paráda! Potom převypravováním z toho vznikla pomluva o zlé maceše s jablkem otrávenou Sněhurkou ve skleněné rakvi a princi… A zase smích! Snad by se ty dvě smály až dodnes, kdyby byli nepřišli Jirka s Mirkem. Dvojice se rozešly, bůhví, proč chtěly být samy… sami…
Shodou okolností Karkulka se jmenovala moje červená stodvacítka, než mi ji ukradli. Sněhurka je bílá stotřicítka, se kterou jsem jezdil později. Jen Mirek s Jiřím do mého schematu nepatří, leda by to byli ti, co teď ojíždějí Karkulku…
JČ
Ze sbírky “Proč se mračit (1999)”