Pohledy do historie

Historie plavby po Labi

Část II. Od prámů přes monoxyly k lodím, počátky obchodních plaveb v Čechách.

Kdy začal člověk užívat k dopravě cest vodních a speciálně naše Labe, se zjistit nedá. Ale určitě to bylo už v době bronzové, protože Labe bylo jediným prostředkem, který umožňoval dopravu těžších předmětů a většího množství zboží najednou. Na čem se tehdy lidé plavili? Prvním plavidlem po řece i po moři byl peň stromu, na nějž člověk posazoval se obkročmo. Dalším plavidlem byl vor (prám). Tehdejší lidé už měli takové technické znalosti, že mohl být postaven téměř jakýkoli jednoduchý typ lodě. Nejvíce stavěny byly vory, dlabanky, "kožené lodě" a bárky (prkenné lodě). Všechny tyto lodě se používaly na lovení, rybaření, k přesunu zvířat a zboží a k společenskému styku. V Čechách podle pověstí založil 1. obchodní plavební společnost už franský kupec Sámo, který podle kronikáře Fredegara vytvořil na našem území první nadkmenový svaz, tzv. Sámovu říši. Nejstarší obchodní plavbou byla asi voroplavba. Vor byl primitivní plavidlo vytvořené spojením několika kmenů nebo klád a byl zároveň také nákladem (dřevo se směnilo v závěru plavby za jiný tovar). Vory (také prámy) vozily ale i náklad jiný, po Labi za doby Keltů například žernovy, ale i obilí, kožešiny, keramiku apod. Plavily se po řekách vedle spádu i silou lidskou (vesly, háky), někdy byly vory poháněny též větrem. Prámy byly obvykle nazývány ty vory, které převážely cestující a povozy přes řeku. Gaius Iulius Caesar v Zápiscích o válce galské uvádí, že Helvétiové měli vory k přeplouvání řeky Saôny a germánští Sigambrové k přeplouvání Rýnu.

Nejstarším dokladem o plavbě dřeva v Česku je zakládací listina břevnovského kláštera o mlýnech a jezech na Vltavě z roku 883; kníže Boleslav II. vydal v roce 993 dokonce Celní řád, aby zamezil stálým sporům o cla na řekách.Ze Saska se dovážela se tehdy hlavně sůl, ale i sukno, zbraně a vosk, z Čech se vyvážel med, víno, volské, koňské a jehněčí kůže, chmel, ale i hrnčířské nádobí, obilí, ovoce a cín. Ze zakládací listiny litoměřické kapituly v roce 1057 vyplývá, že se ve prospěch českého knížete vybíralo labské clo.

Zmínky o lovosickém přívozu jsou z roku 1248, kdy Lovosice patřily litoměřickému občanu Hertvíkovi či z roku 1269, když polovinu Lovosic koupil klášter z Altzell v Sasku. Karel IV. vydal v Drážďanech 8.12.1348 listinu, kterou dal altzellským mnichům právo svobodného přívozu na Labi s dvěma prámy a jednoho člunu s tím, že na vzdálenost půl míle (4-5 km) od Lovosic po vodě dolů a půl míle proti vodě nahoru nesmí být zřizován na Labi žádný jiný přívoz. Zároveň dostali lovosičtí mniši právo svobodně plavit veškeré druhy obilí i jiné zboží z Lovosic po řece Labi nahoru i dolů.

Voroplavba ale byla velmi náročná na schopnosti vorařů (jimž se již ve 14. století říkalo plavci). Povolání dědilo z generace na generaci, plavecké osady a rodiny existovaly už od středověku. Po Labi se v té době splavovalo dřevo, jednak volně ve špalcích, jednak svázané do vorů. Plavecká sezóna začínala až v době, kdy řeku opustily ledy. Plavba trvala několik dní, někdy i týdnů - a vory pluly za každého počasí, některé pokračovaly dále po Labi až do Německa. Arcibiskup Arnošt z Pardubic dostal od Karla IV. právo vybírat v Pardubicích clo za plavení dříví již v roce 1357. Pod Pardubicemi se vory doplavené z podhůří svazovaly ve větší pltě, dlouhé až sto metrů. Další nařízení Karla IV. z roku 1375 se týká svobodné plavby dřeva po Labi. Bylo to dřevo, určené na stavby, k topení, k výrobě dřevěného uhlí, i do kutnohorských dolů.

Vyhloubením kmene a zaostřením konců povstala první plavidla dutá. Tyto monoxyly (dlabanky) jsou plavidla vydlabaná z jednoho kmene a jsou známá rovněž už od pravěku, z doby mezolitu (asi 8000 - 6000 let před Kristem). Pomocí teslice se vydlabal vnitřní prostor, tak, aby se zajistil dostatečný prostor pro posádku a náklad, ale aby také zůstaly dostatečně silné stěny. Nejmenší dlabanky mohly unést přes 300 kg, největší až 6 tun. Tento typ lodí dodnes používají některé národy v Africe. Původním motorem byl proud řeky, k poháněni se brzy využilo také tyčí (k odražení ode dna), vesel a pádel, konečně také síly větru. Pohánění vorů a lodí pomocí pádlování je v Evropě známo již od 4. tisíciletí. Je domněnka, že první lodě, ve kterých Minojci dopluli na Krétu, byly vydlabané cypřišové kmeny. Nejstarší doklad pádla je z 5. století před Kristem - zlatý model lodě z Dürrnbergu (Rakousko). O tomto způsobu pohánění lodí se také můžeme dočíst v Zápiscích o válce galské Gaia Julia Caesara.

Monoxyly hojně používali i staří Slované; dva nalezené monoxyly můžete vidět třeba v Oblastním muzeu Praha - východ (stálá výstava „Brandýsko v proměnách času“, lodice byly nalezeny podél Labe). Jiná pravěká loď, vydlabaná z jednoho kusu dubového kmene a vyztužená čtyřmi žebry, byla nalezena v areálu štěrkopískoven na původním místě úvaziště či malého přístavu řeky Moravy na Mohelnicku. Loď má délku přes 10 metrů, šířku 1 m, vysoká je 60 cm. Je to unikátní a výjimečný objev evropského významu z roku 1999 a je k vidění v olomouckém muzeu. V muzeu v Čelákovicích je zase monoxyl vydlabaný z jedle bělokoré, asi 7 m dlouhý, který pochází pravděpodobně z 8. století a byl asi používán k rybolovu.

Dalším druhem používaných plavidel byly kožené lodě. Byly to lodice zhotovené z lehkých prken a na jejich kostru se připevnila kůže. Římský konsul Avienus (4. století př. Kr.) se zmiňuje, že lidé ze západní Británie takovéto lodě používali k získání cínu a olova z Irska a Británie. Římští autoři z 1. století př. Kr. - 3. století n. l., např. Caesar, Plinius a Lucanus uvádí, že takové lodě byly vhodné k plavbě po vnitrozemských řekách i po moři. Tyto lodě byly lehké (asi o polovinu lehčí než prkenné lodě) a dobře se s nimi manipulovalo, i když byly plně naložené. Jako pohon u lodí říčních byly plachty, vesla a tyče používány vedle sebe podle potřeby. Používané plachty byly vyrobeny z textilií, svazovaných stébel či velkých listů. Lodi s plachtami existují prokazatelně již nejméně 7000 let.

Prkenné lodě s plachtou jsou obvykle nazývány bárky, používány byly ale i ploché čluny bez plachet. Nejstarší známá prkenná loď Evropy je z města Brigg z řeky Ancholme (asi 800 př. Kr.). Bárky se stavěly většinou z dubu a jednotlivá prkna se spojovala dohromady příčnými trámy zaklíněnými v žlábcích. Tato technika se používala i k opravování dlabanek, je známa již od roku 1500 př. Kr. Lodě byly úzké, poměrně dlouhé a měly ploché dno. Poháněny a řízeny byly pádly nebo na mělčině bidly. Tento typ lodí je znám i z Finska, Švédska, Norska, Dánska, Estonska a Ruska. Už od 5. století př. Kr. spojovali Keltové prkna při stavbě lodi dlouhými železnými hřebíky, byli výbornými kováři.

Podle účelu rozeznáváme plavbu rybářskou, obchodní a válečnou. III. část seriálu bude věnována hlavně Obchodní plavbě po Labi ve středověku, a to až do počátku paroplavby. Válečné lodi se po Labi asi neplavily, občas ale něco po Labi odvezli vojáci jako lup – např. sbírky Rudolfa II. Švédové na sklonku třicetileté války včetně „Ďáblovy bible“. Za to ale Labe opravdu nemůže.

(Pokračování.)

Kam na výlet

Botanická zahrada Vás přivítá i v říjnu

Klidné a příjemné prostředí botanické zahrady v Teplicích Vás zve k návštěvě po celý rok. V zimě (od října do dubna) je otevřeno od 9 do 17 hodin. Pochopitelně v létě je tam k vidění mnoho letniček všech barev, ale zase je obvykle tak teplo, že si všechny květiny ani pořádně neprohlídnete a jdete si sednout někam do pergoly nebo loubí (je tam velmi pěkné posezení). Navštívili jsme teplickou zahradu 14. srpna, počasí bylo dost vlídné, řekla bych kolem 20°C a prohlídka nám trvala včetně skleníků Tropicana asi 2 hodiny.

Zahrada je umístěna ve skutečně přívětivé čtvrti Šanov v těsném sousedství Písečného vrchu a Janáčkových sadů a má rozlohu asi 2 hektary. Areál by pro zahradnické účely využíván už v 19. století ale Botanická zahrada tu vznikla až v roce 1975; tehdy však patřila pod Technické služby města Teplice. Oficiálně byla jediná botanická zahrada v Ústeckém kraji založena Magistrátem statutárního města Teplice k prvnímu lednu roku 2002. V prvním roce existence byly upraveny kancelářské prostory včetně technického vybavení, zrekonstruována sociální zařízení a zřízeno hezké dětské hřiště (děti si na něm s nadšením hrály i během naší prohlídky). Nové skleníky byly vybudovány od roku 2004 a podle vyjádření jedné z pracovnic byla práce s přemístěním některých starých rostlin na náhradní místo a odtamtud do nových skleníků velmi komplikovaná, ale protože byl v předstihu vypracován projekt postupu prací, výsledek byl zdařilý. Celkové ztráty byly opravdu zanedbatelné, asi 20 rostlin. Velký expoziční skleník byl postaven v roce 2005 Kromě toho bezplatnými výměnami (zvláště s Botanickou zahradou Praha v Troji a Zoologickou a botanickou zahradou města Plzně) bylo získáno přes 1200 nových rostlin, čímž se počet pěstovaných druhů více než zdvojnásobil.

Soustava skleníků se jmenuje TROPICANA a laicky řečeno se dělí na suchý a mokrý skleník. Nad vchodem do skleníku je kamenná plastika mayského boha Yum Kaax, ochránce planě rostoucích rostlin a lovné zvěře. Také se mu říkalo „Pán stromů“. V té suché části jsou rostliny z Mexika a střední Ameriky, z Galapág, Arábie, jižní Afriky a Madagaskaru. Většina názvů rostlin nám není známá, obvykle je zahrnujeme pod obecný název kaktusy (sukulenty), ale každý je jiný. V Mexiku se nachází i mexické pueblo a hraje u něj hudba. Ze známějších rostlin tu najdeme agáve, krásná byla růžová kvítka rostliny s podivným jménem Corallocarpus.

Mokré skleníky se dělí na skleník tropický a skleník subtropický. V tom tropickém stále něco kvete, fialově, růžově, červeně a jsou zde i živočichové; ve studánce mnoho vodních želviček a v akváriích různé podivné rybky, např. tlamovci, různých barev, žlutí, modří, růžoví… Z kvetoucích rostlin Vás určitě upoutají ibišky všech barev. I tato část je místy ozvučená. V dalších akváriích jsou třeba tetry nebo skaláry a jedovatá trnucha skvrnitá. Narazíte také na tzv. křížovkářský záhon, kde jsou rostliny, které znáte z křížovek (abaka, balsa, koka…). V asijské části narazíte dokonce na vodopád. Ve skleníku je i orchidejová vitrína s velice krásnými květy.

Ve skleníku subtropickém si ve vitríně můžete prohlédnout různé zkameněliny z doby, kdy na Teplicku vznikalo hnědé uhlí a ve vlastní expozici ukázku toho, jak vypadal hnědouhelný les před 20 miliony let (byly použity příbuzné rostliny, tehdejší už neexistují). V jedné vitríně jsou také masožravé rostliny.

Před skleníkem je dlouhá skalka a na druhé straně letničkové záhony. Ze známějších rostlin tam byly yuccy, pryšce či zvonky, na rybníčku lekníny, v rybníčku zlaté rybky. Našli jsme tam i petúnie, hledíky a hvozdíky čínské, a hezké květiny s názvem aksamitník rozkladitý. Zvláštní byl i keř s hrozny bílých drobných kvítků – BUDDESA DAVIDII nebo žlutý keř Záplevák podzimní. V části stromové mě zaujal strom s názvem Nahovětvec dvoudomý, je prý asi 70 let starý a hojně kvete. Mají tam také katalpu trubačovitou, my ji v Lovosicích máme také ve školním parku. Mnoho stromků bylo zřejmě nových – jedle korejská („Pinocchio“) nebo jedle kavkazská („Golden Spreader), některé naopak letité – krásný, ale jedovatý, tis červený. Opravdu to byla krásná procházka.

Teplická botanická zahrada se v roce 2005 stala členem Unie botanických zahrad ČR a vyměňuje si semena s celou řadou evropských i světových botanických zahrad. Budete-li v lázních, musíte ji navštívit určitě. Pro svou blízkost je její návštěva vhodná i pro školní výlet; děti mohou zároveň navštívit i teplické muzeum. O prázdninách tam bylo nejvíce prarodičů, myslím, že byly s prohlídkou spokojeny obě generace. Kromě toho, senioři i děti do 15 let platí jen 25 Kč. Zajeďte se také podívat!

Návštěva na zámku ve Vlastislavi

Obec Vlastislav leží na potoce Modla asi 4 km severozápadně od Třebenic. Své jméno prý vesnice dostala podle knížete Vlastislava, o kterém psal už Kosmas ve své kronice v souvislosti se slovanským hradištěm, vybudovaným právě knížetem Vlastislavem v 9. století. O Lucké válce mezi Čechy a Lučany psal také Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých. Jak to tehdy bylo, to už se asi nedovíme, ale pozůstatky slovanského hradiště jsou patrné dodnes; najdete je severně od vsi, v místě zvaném "Na šancích". Vidět jsou rovněž západně od věže hradu, leží nad severním okrajem zástavby Vlastislavi a jsou na skalní terase nad potokem Modlou zakryté ornicí.

Gotický hrad Skalka byl založen v první polovině 14. století a šlechtickým sídlem zůstal až do roku 1639, kdy jej vypálili Švédové. Jako první konkrétní majitel je zmiňován v letech 1357-1360 Petr ze Skalky, ale je pravděpodobné, že hrad vznikl už na konci 13. století, jak uvádí znalec August Sedláček. Ke Skalce tehdy patřila řada vesnic v Českém středohoří. Pozdějšími majiteli byli například páni ze Sulevic a Hrzánové z Harasova. Z jádra hradu Skalka dnes zbyla pouze okrouhlá věž (bergfrit), nazývaná také hladomorka, protože opravdu její suterén sloužil k těmto účelům. Dokonce se v ní našly na zdech nápisy, které vyškrábali delikventi na počátku 17.století. Za věží na nižší plošince stával zřejmě palác, rozebraný na stavbu zámku.

Věž je asi 19 metrů vysoká a vstupovalo se do ní gotickým portálem ve výšce asi 4 metry nad zemí, zřejmě po dřevěném schodišti. Její půdorys není okrouhlý, ale tvoří mírný ovál. Viditelná je už z dálky a láká k návštěvě kontrastem barev – je postavená z bílého lomového kamene na černé čedičové skále. V současnosti je bohužel nepřístupná, ale uvažuje se o její opravě a zpřístupnění pro veřejnost; sloužila by jako rozhledna. Ze skály od hradu je krásný výhled na staré hradiště, na hrad Košťálov, Házmburk, Oltářík, Ostrý, obec Sutom, horu Milešovku a okolní kopce Českého středohoří. Hrad a zámek si nakreslil Karel Hynek Mácha, známá je i rytina zříceniny hradu a zámku Skalka od P. Röhricha podle kresby amatérského historika Františka Alexandra Hebera ve 40. letech 19. století.

Raně barokní dvoupatrový zámek Skalka na východním okraji obce Vlastislav byl postaven Janem Adamem Hrzánem z Harasova ve 2. polovině 17. století brzy potom, co byl původní hrad za 30leté války zpustošen Švédy. Stojí pod skálou, nad níž se dodnes tyčí věž bývalého stejnojmenného hradu. Tehdejší majitelé Hrzánové z Harasova pro stavbu nového zámku použili stavební kámen ze starých hradních budov. V roce 1796 zdědil panství Hugo Damián Ervín ze Schönbornu, jehož rod držel i velkostatek až do pozemkové reformy v roce 1923. U kapličky na Modle jsou chráněné letité lípy a vyvěrá zde silný pramen. V obci psal kdysi básník Svatopluk Čech část sbírky Ve stínu lípy.V zámku se narodil současný vídeňský arcibiskup (od září 1995), Mons. ThDr. Christoph kardinál Schönborn, který byl v roce 2004 kandidátem na papeže. Do roku 1999 zámek využíval Státní oblastní archiv v Litoměřicích (do roku 1989 zde dokonce býval tajný archiv StB), roku 2001 jej získala do vlastnictví obec a pomocí dotací jej postupně opravuje. V letní sezóně od 15. května do 18. října je v zámku otevřena výstavní síň, ve které již několik let vystavují výtvarníci, malíři i fotografové, inspirovaní Českým středohořím. V roce 2008 to jsou Dana Pace (Hanousková) z Čížkovic, fotograf Miroslav Hvorka z Lovosic (zajímavé fotografie Lovoše s Kibičkou a další snímky Českého středohoří, ženské portréty), fotograf Zdeněk Šipler z Jenčic (krajiny a portréty), malířka Helga Nowak (České středohoří, ženské portréty, kytice), loutky a keramika Jana Horská, Dubice (ironická zátiší s loutkami) a Helena Kalendová.

Stálá expozice je věnovaná historii obce a zámku, vlastní místnost je věnována slavnému místnímu rodákovi, kardinálu Schönbornovi, a rodu Kaplířů ze Sulevic; především jsou zmíněni Kašpar Kaplíř ze Sulevic, člen direktoria českých stavů v době stavovského povstání, popravený roku 1621 na Staroměstském náměstí, a jeho vnuk Zdeněk (Zdenko) Kašpar hrabě Kaplíř ze Sulevic, vojevůdce, polní maršálek a zachránce Vídně před Turky. Sbírku archiválií o Kaplířích věnovala hraběnka Elfrieda Kaplířová. Historii obce dokreslují staré fotografie a pohlednice a nechybí ani dobové předměty, které většinou zapůjčili místní obyvatelé – souprava ševce pro spravování bot, sada žehliček, šicí stroje, ohřívač na nohy (předchůdce termoforu), gramofon na kliku či kopie starých dlužních úpisů, starý selský nábytek a nádobí.

Zájemci mohou zámeckou expozici navštívit o víkendu od 10 do 16 hodin, ve všední den od 10 do 15 hodin. Je zde možnost i malého občerstvení, nákupu pohlednic a materiálů o zámku Skalka a turistických známek. Jen za půlhodiny v pátek se tam vystřídalo asi 8 osob; výstavu, i když není nikde inzerovaná, navštívili cyklisté i automobilisté. Ale propagaci by to chtělo opravdu větší… Výstava skončí asi 18. října, ještě to můžete stihnout.

V modelském údolí bývala o svatodušních svátcích velmi slavná pouť, kterou ve svých "Pestrých cestách po Čechách" popisuje roztomile Svatopluk Čech. Kaplička zasvěcená Janu Nepomuckému byla postavena roku 1792.

Z redakce

Díky za autobus

Napsaly nám společný dopis paní Franková (z Jabloňové aleje) a paní Kožnarová (z Terezínské ulice). Rukou psaný dopis obsahoval poděkování Zastupitelstvu i Radě města za zřízení autobusové linky Městské dopravy. Píší, že si konečně někdo uvědomil, jak těžko se bez této dopravy žije starým a postiženým lidem, pokud nechtějí omezovat svůj život jen na domov či pokud se potřebují dostat k lékaři, na úřady, na nákupy a jiná místa ve městě. To je jedna stránka věci: ale nejen to – dále píší (cituji):

… poděkování patří i řidiči tohoto autobusu, panu Jaroslavovi Kroupovi z ČSAD Semily, který – ač vozí většinou lidi staré a postižené - je milý, ochotný, pozorný a trpělivý. Snad si ani neuvědomuje, jak velice nám pomáhá s překonáváním našich handicapů. Kéž by takových lidí bylo více, hned by byl život radostnější…

Ještě jednou vám všem zmíněným děkujeme a domníváme se, že tím vyjadřujeme i mínění dalších, nám podobných občanů.

Nemusíte se mnou souhlasit

Chodec na zebře

Za volant si člověk sednout nemusí, pokud nechce; totéž platí o jízdě autem vůbec. O chůzi to ale neplatí - někdo musí jít do práce, někdo k lékaři, jiný nakoupit, děti každé ráno kromě prázdnin do školy. Občas se stane, že musíme přejít přes silnici a to je v současnosti v naší republice, potažmo i v Lovosicích, velký problém. Jsou státy, kde Vás na zebře automobilista snad ještě ani nevidí, a už zastavuje (například v Bernu ve Švýcarsku). To ovšem o Česku neplatilo a neplatí. Podle statistik se však letos situace ještě zhoršila; za 1. čtvrtletí 2008 se srážka auta s chodcem dostala na 2. místo příčin v žebříčku smrtelných nehod, hned po srážce jedoucích aut. Počet úmrtí chodců (hlavně dětí) se zvýšil o 17%; většinou si oběti svou nehodu nezavinily, někdo do nich vjel – bezohledný, opilý, nedodržující dopravní předpisy ( hlavně rychlost), nepozorný. Za l. pololetí 2008 zemřelo na přechodech 100 chodců. Další nehody jsou vinou bezohledných řidičů na chodnících nebo přímo u domů. Třeba v červenci ve Vrbičanech srazil řidič nákladního auta kvůli spadlému mobilu staršího muže, který u domku opravoval plot. Článek píši 1. září, v den začátek školy. Bojím se, kolik zase bude přejetých dětí. Dnes třeba ne, na provoz dnes dohlížejí městští strážníci i policisté, ale zítra, pozítří… Ovšem ani chodci se nechovají vždy správně.

Proč v jiných zemích dávají auta chodcům a cyklistům přednost? Inu proto, čemu se občané rozhodli dávat přednost. U nás tolerujeme automobilistům arogantní chování, protože člověk-řidič má právo autem dojet všude (většinou je to muž), kdežto chodci a cyklisté jsou lidé nižší kategorie (starší lidé, ženy a děti). Kromě toho, v každém druhém rozhovoru s nějakou „celebritou“ se dočtete, jaký je to zážitek, jet autem vysokou rychlostí, tak proč by si to nevyzkoušel osmnáctiletý „hrdina“ v otcově autě ve městě. A tresty: minimální – mnohdy je za zabití člověka jen podmínka. Psychopati Vás zabijí na chodníku i na přechodu pro chodce. Řešení?

Chválím zúžení vozovky a ostrůvky přechodů pro chodce v ulici Osvoboditelů; přece jen musí v těchto místech auto zpomalit;
doporučuji vrátit na staré místo přechod v Kostelní ulici, který v současnosti vede k hotelu Lev, přeložit ho o 100 m blíže ke kostelu k autobusové zastávce (k hotelu se obvykle jede autem nebo zájezdovým autobusem, kdežto na autobus nebo do knihovny se jde pěšky;
přimět tranzitní nákladní auta, aby jezdila jen po komunikaci Zámecká a ne městem (velice se to posledním rokem zhoršilo, jejich počet se enormně zvýšil).
Nejlepší způsob, jak přežít cestu přes silnici, je přecházet v době, kdy nic nejede – někdy je možné si správný okamžik vybrat i v Lovosicích. Platí ovšem, že řidič by se k přechodu musí blížit takovou rychlostí, aby mohl chodce kdykoli pustit.

Obecně vzato, je nutno za smrtelné nehody způsobené řidičem dávat odpovídající tresty (při ublížení na zdraví s následkem smrti lze udělit až desetiletý či patnáctiletý trest); přece není polehčující okolnost, že nehodu způsobil poprvé, to má zabíjet každý rok? A v případě, že první auto zastaví a jiné ho předjíždí a přejede člověka, je třeba kromě trestu odnětí svobody uložit peněžitý trest alespoň půl milionu.

Pokud máte nějaký nápad, jak zvýšit bezpečnost chodců v Lovosicích, sdělte ho prosím do redakce našeho měsíčníku. Pokračování - Nemusíte se mnou souhlasit (III. Opilci v autech.)

Lovosický Dnešek

říjen 2008 - strana 6